Vývoj postavy hrdiny v dramatu: Komplexní rozbor pro studenty

TL;DR: Rychlý přehled vývoje postavy hrdiny v dramatu

Postava hrdiny prošla v historii dramatu fascinující transformací. Od antického poloboha s mimořádnými schopnostmi, tragicky svázaného osudem, přes středověké biblické postavy či obyčejné lidi ve fraškách, až po renesančního člověka, který je sám strůjcem svého osudu. Baroko a klasicismus udržovaly vznešené hrdiny, zatímco romantismus přinesl osamělé bojovníky. Od 19. století hrdina ztrácí mytickou hodnotu a stává se psychologicky prokreslenou hlavní postavou, často obětí společnosti. Současné drama pak představuje i typ antihrdiny, odrážející rozklad hodnot.

Vývoj postavy hrdiny v dramatu: Od antiky po modernu

Vývoj postavy hrdiny v dramatu je zrcadlem proměn společnosti, filozofie a uměleckých směrů. Od prastarých mýtů po současné jeviště se podoba hrdiny neustále měnila, aby reflektovala aktuální chápání lidské existence a jejího místa ve světě.

Antický hrdina: Polobůh v zápasu s osudem

V řecké mytologii byl hrdina (řecky héros) postava na úrovni poloboha, člověk povýšený na boha. V antickém dramatu je hrdina obdařen mimořádnými schopnostmi a vlastnostmi, které přesahují obyčejné smrtelníky.

• Koná neuvěřitelné činy a budí divákův obdiv.
• Vyvolává katarzi nebo má nejsilnější emocionální zbarvení.
• Diváci se s ním měli ztotožnit a prožívat jeho osudy.
• Je tragicky sevřen božským zákonem a zároveň svobodným vědomím.
• Určuje zápas a morální konflikt, v němž se utká sám se sebou.
• Je odpovědný za svou vinu a při tragickém pádu se smiřuje se společností nebo sám se sebou.
• Antický hrdina je rozdrcen osudem ve svém zápasu se silami přírody.

Středověk: Od božských příběhů k obyčejným lidem

Středověké drama nemělo výrazné hrdiny v antickém smyslu. Náboženské divadlo zobrazovalo příběhy z Bible a ze života svatých.

• Cílem bylo utvrdit diváka ve víře a odstrašit jej případy odpadlíků.
• Ukazovalo vytrvání ve víře i přes mučení a smrt.

Světské divadlo (frašky, řemeslnické, jarmareční a pouliční divadlo) ukazovalo především obyčejné lidi v humorných situacích.

Renesanční hrdina: Strůjce vlastního osudu a rozporuplná postava

Renesance přináší nový typ hrdiny, který je sám strůjcem svého osudu. Renesanční tragický hrdina v sobě soustředí vášeň a touhu po činech, které jsou mu nakonec osudné.

• Zvláště touha po moci a nečisté cesty k ní nepřinášejí štěstí, ale rozpad a zmar.
• Je to člověk z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi (např. v díle Williama Shakespeara).

Italská commedia dell'arte přinesla divadlo typů, kde charakter, vzezření, původ a dialekt hrdinů byl konstantní a neměnný. Tito hrdinové neprocházeli psychologickým vývojem; divák je znal a věděl, co od nich očekávat.

Baroko a Klasicismus: Vznešenost a ustálené formy

Baroko v divadle spíše akcentovalo výtvarnou podívanou, uplatňovanou především v opeře, baletu či kombinovaných žánrech.

• Hrdiny byly vznešené postavy.
• Zápletky byly nepravděpodobné a vždy končily šťastně.

Klasicismus formálně dodržoval jednotu místa, času a děje a čistotu žánru. Tragédie byla nejvznešenější a často čerpala z antických námětů. Hrdinové byli významné osobnosti.

Romantismus: Osamělý bojovník a groteskní protiklady

Romantismus, řídící se inspirací a subjektivními pocity autorů, vytvořil hrdinu jako:

• Osamělého bojovníka proti společnosti nebo společenským předsudkům.
• Postavu vrhající se do bitev bez naděje na přežití.

Jako jiný typ romantického hrdiny se objevila extrémní groteskní postava, kde je vedle krásy postavena ošklivost (např. Zvoník od Matky Boží).

19. a 20. století: Od ztráty hodnot k psychologické hloubce

Od 19. století je jako hrdina označována jak postava tragická, tak i komická. Hrdina ztrácí svou hodnotu jako příklad, model a mýtus a zůstává pouze hlavní postavou epického či dramatického díla. Může být i negativní nebo kolektivní (např. lid v historických dramatech).

Realismus (včetně naturalismu, symbolismu, expresionismu) často ukazuje hrdinu jako ubohou oběť společenské předurčenosti.

• Hrdiny se stává spodina, která se nemůže zbavit svého původu ani vytrhnout ze svého prostředí.
• Hrdinové her konce 19. a dále pak 20. století jsou čím dál tím více psychologicky prokreslenější a prodělávají určitý vývoj.

Současné drama: Vznik antihrdiny a rozklad hodnot

V současném dramatu existuje i typ antihrdiny. Všechny hodnoty spojené s klasickým hrdinou jsou v úpadku; člověk je rozložen, demontován, je to individuum plné rozporů.

• Antihrdina buď převrácení hodnot a rozklad vědomí nepřežije, nebo se přestrojí za šaška či jiné směšné stvoření.

Často kladené otázky (FAQ) o vývoji postavy hrdiny v dramatu

Kdo byl hrdina v antickém dramatu?

V antickém dramatu byl hrdina postava na úrovni poloboha s mimořádnými schopnostmi. Byl tragicky sevřen božským zákonem a svobodným vědomím, konal neuvěřitelné činy a vyvolával obdiv i katarzi u diváků. Jeho osudem byl zápas se silami přírody a smíření s vinou.

Jak se liší renesanční hrdina od středověkého?

Renesanční hrdina je na rozdíl od středověkých postav (které byly často kolektivní nebo sloužily náboženskému poučení) sám strůjcem svého osudu. Je to člověk z masa a kostí s dobrými i špatnými vlastnostmi, často hnán vášní a touhou po moci, která mu může být osudná.

Co je to antihrdina v současném dramatu?

Antihrdina v současném dramatu je postava, u níž jsou všechny klasické hodnoty hrdiny v úpadku. Je to rozložené, demontované individuum plné rozporů, které buď nepřežije rozklad vědomí a převrácení hodnot, nebo se stane směšnou figurou.

Proč je psychologický vývoj postav důležitý v dramatu 20. století?

V dramatu 20. století se klade velký důraz na psychologickou prokreslenost postav, protože odráží rostoucí zájem o vnitřní svět člověka, jeho motivace a vliv prostředí. Hrdina se stává komplexnější, prochází vývojem a často je obětí společenské předurčenosti, což dodává dramatu hloubku a realističnost.

Které období přineslo hrdinu jako "strůjce vlastního osudu"?

Hrdina jako "strůjce vlastního osudu" se objevil s nástupem renesance. Toto období kladlo důraz na individualitu a schopnost člověka ovlivňovat svůj život, což se promítlo i do dramatických postav, které se snažily aktivně utvářet svůj osud, často s tragickými následky.