Dějiny divadla: Antika a středověk

Rychlé shrnutí: Dějiny divadla – Antika a středověk

Antické divadlo se rodilo v Řecku z náboženských rituálů, zejména kultu boha Dionýsa. Vyznačovalo se použitím masek, kostýmů (chitony, koturny) a kruhovou orchestrou. Římské divadlo následně převzalo a upravilo řecké prvky, avšak zaměřilo se více na zábavu a velkolepost, s rozvojem žánrů jako mimus a pantomimus, a soupeřilo s gladiátorskými zápasy či závody. Křesťanství vedlo k jeho úpadku.

Středověké divadlo bylo zpočátku ovlivněno církví a rozvíjelo se formou liturgických her (např. pašijové hry) v kostelích a klášterech. Postupně vznikaly světské žánry jako fraška, moralita a interludia, které se často předváděly potulnými herci a cechovními spolky mimo církevní prostory. Divadlo se stalo zrcadlem jak náboženského učení, tak i každodenního života.

Vítejte v komplexním průvodci dějinami divadla, který vás provede fascinujícím vývojem od starověkých počátků v Řecku a Římě až po rozmanité formy středověku. Tento rozbor dějin divadla: Antika a středověk je připraven speciálně pro studenty, kteří hledají přehledné shrnutí a klíčové charakteristiky pro úspěšnou maturitu. Pojďme se ponořit do světa dramatu, masek a velkolepých představení!

Dějiny antického divadla: Řecko jako kolébka

Řecké divadlo je považováno za kolébku západního dramatu a vzniklo kolem roku 800 př. n. l. Jeho kořeny jsou pevně spjaty s božstvem, konkrétně s kultem boha Dionýsa, boha vína a plodnosti. Původně šlo o průvody a přednesy příběhů, které vizualizovaly život bohů a byly prováděny bez jeviště.

Kořeny a rané formy řeckého divadla

První organizátor scénických her byl Thespis, athénský básník, který zavedl dialogy mezi sborem a hlavním zpěvákem (hypokritos), což je považováno za zrod herectví. Sbor často tvořili chlapci převlečení za dívky, protože ženy hrát divadlo nesměly. Při slavnostech se objevovaly i postavy satyrů, průvodců mytických jevů. Starověká římská poezie dithyrambos byla hymnou na oslavu Dionýsa, z níž se vyvinuly jak tragédie, tak komedie.

Herectví, masky a kostýmy v Řecku

Maska byla klíčovým prvkem řeckého herectví, vyráběná z látky a sádry. Představovala hranou postavu, zesilovala hlas a měnila jeho barvu. Bylo hanlivé ukazovat tvář, a tak maska zcela zakrývala hlavu. Herci si značně vážili a nemuseli například do války.

• Koturny: Obuv s vysokými podrážkami, která herce vyvyšovala nad sbor.
• Chiton: Základní oděv, jehož barevná symbolika odlišovala postavy. Často se používaly vycpávky nebo vtipné masky pro komedie.
• Thespidova kára: Označení kočovné společnosti či divadla, které navštěvovalo různá města.

Architektura řeckého divadla: Od Odey po Theatron

Kolem roku 400 př. n. l. se divadlo stalo součástí kulturního života. Po tragické nehodě s dřevěným lešením začala výstavba kamenných divadel. Původní kruhový prostor pro obřady se postupně vyvíjel do specifických architektonických forem:

• Odeum: Menší prezentační sál s polokruhovým sezením, určený pro hudební vystoupení, debaty či výuku.
• Theatron: Celá stavba divadla, včetně hlediště, kde seděli diváci.
• Orchestra: Vždy kruhový prostor ve středu divadla, kde se odehrávala hlavní akce sboru.
• Skene: Původně dřevěná budova, sloužící jako pozadí pro hereckou akci a zázemí pro herce. Později se vyvinula v komplexní kamennou stavbu.
• Logeilon: Vyvýšená hrací plocha před skene.
• Ekkyklema: Vozy či točny pro znázornění vnitřních scén nebo náhlých změn.
• Mechane: Stavební jeřáb pro zobrazení bohů sestupujících z nebe či vystupujících do něj.
• Periaktoi: Otočné trojboké hranoly sloužící ke změně scény.
• Cháronovo schodiště: Otvor vedoucí do podzemní chodby pod orchestrou, znázorňující pád či návrat z podsvětí.

Hlediště se dělilo na vrstvy: Prohedria (hodnostáři), Imma (horní vrstvy), Media (čestní občané) a Summa (chudí, cizinci, ženy, otroci). Sektory byly odděleny vodorovnými uličkami (Diazoma) a schody (Klimates).

Charakteristika řeckých her a jejich dopad

Řecké divadlo bylo náboženský obřad a rituál, jehož cílem byla kolektivní katarze – silný emoční zážitek a uvědomění si příčin pro celé společenství. Rozvíjely se oficiální (příběhy o bozích, drama) i lidové (žongléři, tance s ohněm) směry kultury. Tragédie vznikaly ze zpěvu vážných písní, komedie z veselých a svižných písní na počest bohyně Démétér.

Římské divadlo: Zábava a velkolepost

Když Římané obsadili Řecko, převzali jeho kulturu, filozofii, náboženství i divadlo. Římské divadlo však nebylo již pouze náboženské; stalo se především formou zábavy a velkolepé podívané. Počátek římského divadla se datuje do roku 240 př. n. l.

Vliv Řecka a specifika římského divadla

Římané zdokonalovali a upravovali prvky řeckého divadla, ale vládla u nich zábava s velkým počtem druhů a konkurencí. Vedle divadla se konaly slavnosti s tanci, akrobacií, jízdami na koni a soutěžemi. První divadelní představení se konalo roku 364 př. n. l.

• Ludi Romani: Nejstarší oficiální slavnosti konané v září na počest boha Jupitera, které od roku 240 př. n. l. zahrnovaly i divadelní představení. Byla zdarma pro veřejnost, což vedlo k heslu „Chléb a hry zdarma“.
• Drama: V Římě ovlivňovalo i politiku. Znaky dramat zahrnovaly komentátora děje, napodobování propracované mluvy, morálku, scény násilí a děsu, magii, smrt a proklínání. Tvorba Seneky se vyznačovala lidskými postavami a technickými postupy s pauzami a akty.

Žánry a formy římských představení: Mimus a Pantomimus

Římské divadlo přineslo rozmanité žánry, které se lišily od řeckých forem:

• Atelanská fraška: Komedie s improvizací, považovaná za předchůdce komedie dell'arte.
• Mimus: Nezávazná slavnost bohyně plodnosti. Byla výpravná s velkým obsazením, realistická, často obscénní a násilná. Mimy se zakládaly na improvizaci, herci nenosili masky a často se zaměřovaly na sexuální přitažlivost nebo grotesku. Herečka mimu Theodora se v 6. století n. l. provdala za císaře Justiniána.
• Pantomimus: Předchůdce moderního baletu, sólový tanec s asistentem, doprovázený chórem a orchestrem. Zpracovával mytologické a historické náměty, přičemž tragický žánr byl kultivovanější. Pro pantomimus herci používali masky se zavřenými ústy, aby zdůraznili gestikulaci.

Herci (historiones) tvořili spolky, jako bylo Collegium poetarum, kde 5–6 herců hrálo více rolí.

Architektura a velkolepost římských divadel a amfiteátrů

Nejdochovalejší římské divadlo se nachází v Pompejích a má půlkruhovou orchestrálu s pevným stropem. Na rozdíl od řeckých divadel, která se stavěla do svahu, byla římská divadla postavena na rovině jako jednotné architektonické celky. První stálé divadlo, Theatro di Pompeyo (55 př. n. l.), mělo na vrcholku chrám zasvěcený Venuši.

• Cavea: Celé hlediště, rozdělené na Imma (senátoři), Media (čestní občané) a Suma (chudí, ženy, otroci). Sedadla (Gradus) pro vyšší vrstvy byla pohodlnější a zdobenější (Bisellium pro významné osoby).
• Scaenae Frons: Monumentální průčelí jevištní budovy, tvořící bohatě zdobené pozadí pro veškerou produkci, často s 3–5 vchody.
• Pulpitum: Hlavní jeviště.
• Auleum/Anes: Závěsy, přičemž Anes se vytahoval ze země nahoru a spouštěl dolů.
• Velarium (vetum): Zastřešení nad hledištěm proti slunci.
• Tribunália: Místa nad bočními vchody pro císaře a pořadatele.

Amfiteátry, jako Koloseum v Římě, byly kolosální stavby pro gladiátorské zápasy a další velkolepé podívané. Měly dřevěnou podlahu zakrývající hypogeum (podzemí) s hydraulickými mechanismy a kladkami pro vytažení objektů. Amfiteátry se zaměřovaly na zrak, nikoli sluch, a pořádání her bylo politickým projevem pro získání obliby davu.

Konkurenční zábava a úpadek římského divadla

Římské divadlo čelilo silné konkurenci dalších zábav, které byly často brutálnější a velkolepější:

• Gladiátorské zápasy: Původně z pohřebních obřadů, staly se nejpopulárnější zábavou.
• Circus Maximus: Pro závody koní, box, běh a zápasy se zvířaty.
• Naumachiae: Simulované námořní bitvy na umělých jezerech, často s tisíci účinkujících.
• Venationes: Zápasy dravých zvířat, později i zápasy lidí se zvířaty.

Úpadek divadla v Římě nastal s nástupem křesťanství. Císař Konstantin učinil křesťanství legálním roku 393 n. l., což vedlo k postupnému zakazování zápasů a oslav. Herci byli diskriminováni a náboženství se stalo důležitějším než divadlo. Rozklad Římského impéria a útlak barbarských říší vedly k tomu, že poslední divadelní představení se konalo roku 549 n. l.

Středověké divadlo: Od náboženství k frašce

Středověké divadlo se vyvíjelo pod silným vlivem křesťanství a církve, ale také v kontextu politických bojů o vládu. Zpočátku bylo divadlo spojeno s církevními obřady, ale postupně se objevovaly i světské formy.

Vliv křesťanství a zrod liturgických her

Církev zpočátku potulné kejklíře, loutkáře a komedianty odsuzovala. Neschopna je zcela zastavit, začala je integrovat do svých vlastních programů. Tak vznikly pašijové hry, které se prováděly přímo v kostelech a klášterech. Gotická katedrála často sloužila jako scénický prostor, kde se hra odehrávala v lodi, diváci seděli po stranách, oltář symbolizoval nebe a vchod peklo.

• Mansionové stavby: Malé scénické stavby sloužící k lokaci scény, uspořádané v neutrálním prostoru, často se závěsy.
• Kostýmy: Skládaly se z církevních rouch, doplněných symbolickými a realistickými prvky. Ženské postavy (které hráli muži) nosily dalmatiku – zahalující oděv s kapucí. Andělé měli křídla a proroci (Tři králové) specifické oděvy.
• Cechy: V 11. a 12. století vznikaly cechy (bednáři, kováři, pekaři), které investovaly do pašijových her, což ukazovalo na ekonomický aspekt divadla.

Kolem 13. století se objevily námitky ohledně dominance církve a začaly vznikat náboženské hry a cykly v národních jazycích po celé Evropě (Francie, Německo, Itálie, Anglie).

Světské žánry středověkého divadla: Fraška, Moralita a další

Současně s náboženskými hrami se rozvíjely i světské dramatické žánry, které odrážely každodenní život a lidské slabosti:

• Fraška: Předváděná potulnými herci a kejklíři, ukazovala nedokonalé lidstvo v rámci společenského řádu. Témata zahrnovala manželskou nevěru, šejdířství, hádavost a pokrytectví. Hrdinou byl často chytrý hříšník, zatímco „hejlové“ představovali hloupost. Příkladem je hra „Slepý a jeho sluha“. Ve Francii se nazývaly sottie (krátké satirické hry s bláznivými postavami) a v Německu se spojovaly s masopustními průvody (např. díla Hanse Sachse).
• Moralita: I když světský žánr, byla nejblíže liturgickým hrám. Zaměřovala se na boj mezi 7 hlavními ctnostmi (rozvážnost, spravedlnost, střídmost, statečnost, víra, naděje, milosrdenství) a 7 smrtelnými hříchy (pýcha, chamtivost, chtíč, hněv, obžerství, závist, lenost). Vystupovaly zde alegorické postavy a moralita se zabývala tématy smrti a posmrtného života (např. Tanec smrti, kde si jsou všichni před smrtí rovni). Odkláněla se od biblických postav a událostí.
• Interludia: Krátké dramatické žánry pro pobavení panovníků a zámožných lidí.
• Moriska: Tanec s příběhem, kde proti sobě stály dvě skupiny.
• Mumrajova Hra: Chodili od domu k domu s představením, kde jedna postava umírá a doktor ji oživuje, podobně jako masopustní průvody.
• Kuklení: Původně pantomima a mimika, postupem času se rozvinula v komplexní podívanou s scénografickými jednotami instalovanými na vozech. Vrcholem byl často tanec mezi herci a zapojení diváků.
• Královské vjezdy a pouliční podívané: Slavnosti na počest korunovací, svateb, válečných vítězství a panovnických návštěv, které postupně získávaly historický a alegorický ráz.

Produkce a herectví ve středověku

Středověké divadlo, ať už náboženské nebo světské, bylo často dynamické a přizpůsobivé. Postupně se vyvinulo z primitivních obřadů a pouličních představení v propracovanější formy, které položily základy pro renesanční drama.

Tímto jsme prozkoumali klíčové etapy vývoje divadla od starověku až po středověk. Doufáme, že vám tento přehled pomůže lépe pochopit bohatou historii dramatu a uspět u zkoušek!

Často kladené otázky

Jaké byly hlavní rozdíly mezi řeckým a římským divadlem?

Hlavní rozdíl spočíval v účelu. Řecké divadlo mělo primárně náboženský a rituální charakter s důrazem na tragédii a kolektivní katarzi. Římské divadlo, byť převzalo řecké prvky, se zaměřilo více na zábavu, velkolepost a rozmanitost žánrů, jako jsou mimus a pantomimus, a často soupeřilo s jinými formami zábavy jako gladiátorské zápasy.

Co jsou pašijové hry a jak souvisely se středověkým divadlem?

Pašijové hry byly liturgické hry ve středověku, které zobrazovaly utrpení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista. Byly organizovány církví a zpočátku se hrály přímo v kostelích a klášterech. Představovaly klíčovou formu raného středověkého divadla, která pomohla divadlo udržet při životě a přenesla ho do srozumitelnější podoby pro širokou veřejnost.

Jaké byly role masek a kostýmů v antickém divadle?

Masky v antickém divadle (řeckém i římském) sloužily k identifikaci postavy, zesílení hlasu a zakrytí tváře herce, což bylo považováno za správné. Řecké masky byly často vyrobeny z látky a sádry. Kostýmy, jako řecký chiton nebo římská tóga, byly stylizované a doplňovaly charakteristiku postavy, často s barevnou symbolikou. V římském mimu se masky často nepoužívaly, zatímco v pantomimu měly zavřená ústa.

Co znamenala „kolektivní katarze“ v řeckém divadle?

Kolektivní katarze byl silný emoční zážitek, který prožívalo celé publikum během řeckého dramatu. Šlo o očištění duše skrze soucit a strach, vedoucí k uvědomění si příčin a následků lidského jednání. Byla to sdílená zkušenost, která měla pro společnost hluboký morální a psychologický význam.

Kdo byli kejklíři a jak ovlivnili středověké divadlo?

Kejklíři, potulní loutkáři a komedianti byli lidoví umělci ve středověku, kteří se živili předváděním různých vystoupení, často akrobatických, hudebních nebo komediálních. Přestože je církev zpočátku odsuzovala, jejich existence udržovala divadelní tradici mimo církevní instituce. Jejich vystoupení byly často základem pro rozvoj světských žánrů, jako byla fraška, která se soustředila na zábavu a kritiku lidských slabostí.