Podcast na Vývoj postavy hrdiny v dramatu

Kapitoly

Hrdina jako polobůh

Od víry k člověku

Rebelové a ubožáci

Kdo je hrdina dnes?

Přepis

Eliška: Představte si, že sedíte v obrovském kamenném amfiteátru. Slunce pálí, všude kolem vás jsou stovky lidí a na jevišti stojí postava v masce. Není to jen tak někdo. Je to hrdina. Polobůh, který bojuje s osudem, s bohy... a s vlastním srdcem.

Lukáš: Přesně takhle nějak to začalo. Tenhle pocit úžasu a soucitu. To je základ antického divadla. Posloucháte Studyfi Podcast.

Eliška: Lukáši, takže úplně první hrdina v dramatu byl... skoro nadčlověk?

Lukáš: V podstatě ano. V řecké mytologii byl „héros“ polobůh. Postava s mimořádnými schopnostmi, která konala neuvěřitelné činy. Diváci k němu vzhlíželi, ale zároveň s ním prožívali jeho tragický pád. Cílem byla katarze, tedy jakési vnitřní očištění diváka.

Eliška: A co ten jeho pád způsobilo? Vždycky to byla nějaká chyba?

Lukáš: Často ano. Byl to střet mezi božským zákonem, osudem, a jeho vlastní svobodnou, ale nešťastnou volbou. Bojoval sám se sebou, přijal odpovědnost za svou vinu a nakonec ho osud stejně rozdrtil.

Eliška: Dobře, to zní dost osudově. Co přišlo potom? Zůstali hrdinové takoví?

Lukáš: Vůbec ne. Středověk byl úplně jiný. Divadlo bylo hlavně náboženské, takže nešlo o jednotlivce, ale o příběhy z Bible. Cílem bylo utvrdit lidi ve víře a ukázat, že kdo se odvrátí od Boha, toho sežere pekelná tlama.

Eliška: To zní celkem výchovně. A kdy se na scénu vrátil člověk se svými chybami?

Lukáš: S renesancí! Najednou tu byl hrdina, který je sám strůjcem svého osudu. Člověk z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi. Znáš to od Shakespeara – jeho postavy jsou plné vášně, touží po moci, milují... a často je to právě to, co je zničí.

Eliška: Takže už žádný boj s osudem, ale spíš boj sám se sebou?

Lukáš: Přesně. A vedle toho se v Itálii objevila commedia dell'arte. To bylo takové divadlo typů. Představ si dnešní sitcom – máš tam chytráka, lakomce, zamilovaný pár... Vždycky víš, co od nich čekat. Neměli žádný psychologický vývoj.

Eliška: Aha, takže divák se přišel zasmát na známých figurkách.

Lukáš: Jo, bylo to hlavně o zábavě. Pak přišel klasicismus, který se vrátil k antice, a po něm romantismus, který všechno obrátil vzhůru nohama. Romantický hrdina je osamělý bojovník proti společnosti, rebel, kterého nikdo nechápe.

Eliška: Jako třeba... Quasimodo ve Zvoníkovi u Matky Boží?

Lukáš: Skvělý příklad! Krásně ukazuje romantickou zálibu v kontrastech – ošklivost a krása vedle sebe. Ale pak, od 19. století, se to zase mění. Hrdina ztrácí svou výjimečnost a stává se prostě... hlavní postavou.

Eliška: Takže už to nemusí být příkladný model?

Lukáš: Přesně tak. Může být i negativní. A s realismem a naturalismem přicházejí na scénu hrdinové z úplného dna společnosti. Lidé, kteří jsou obětí svého prostředí a původu a nemůžou se z toho vymanit. Jejich osud je předurčen společností.

Eliška: To zní dost depresivně. Kam se to posunulo dnes? Máme v moderním dramatu ještě vůbec klasické hrdiny?

Lukáš: Spíše výjimečně. V současném dramatu se často setkáváme s takzvaným antihrdinou. Je to postava plná rozporů, která ukazuje, že všechny tradiční hodnoty jsou v rozkladu. Je to demontovaný člověk.

Eliška: Antihrdina... Co si pod tím mám konkrétně představit?

Lukáš: Je to někdo, kdo buď ten rozklad hodnot nepřežije, nebo se schová za masku šaška či nějaké jiné směšné postavy. Není obdivuhodný, ale možná je nám v něčem bližší, protože odráží zmatenost moderního světa.

Eliška: Takže cesta hrdiny vedla od poloboha, přes člověka bojujícího s vášněmi, až po rozložené individuum... Páni, to je docela jízda.

Lukáš: Je to cesta, která dokonale kopíruje vývoj našeho vlastního chápání světa. A to je na divadle to fascinující. Díky, že jste poslouchali.

Eliška: Mějte se hezky!