Literární směry: Romantismus a realismus

Úvod

Romantismus (přibližně 1790–1840) je literární směr charakterizovaný tajemstvím, fantazií a intenzivním zaměřením na vnitřní prožitky jedince. Vznikl jako opozice ke klasicismu a osvícenství, kladl důraz na emoce, individualitu a rozpor mezi snem a skutečností. V dějinách literatury zaujímá důležité místo jako přechod k moderním směrům, z něhož se následně vyvinul realismus, reagující na jeho idealizaci a odtržení od reality.

Historický kontext

Romantismus se vyhraňuje jako opozice ke klasicismu a osvícenství, které zdůrazňovaly rozum a řád. K jeho vzniku přispěly významné společenské a politické události, jako byly napoleonské války, které otřásly Evropou a ovlivnily kulturní klima. V Rusku vedly k prudkému vzrůstu kritického vztahu a odporu k carismu, což se odrazilo v tvorbě tamních autorů. Východiskem romantického hrdiny byl buď únik do ideálních, vysněných světů (historie, exotika), nebo aktivní, revoluční boj proti realitě. Romantismus se zrodil v Německu, poté se šířil do dalších evropských zemí, včetně Anglie, Francie a Ruska, kde se ruské drama dostalo do kontaktu s evropskou západní kulturou a nasálo její podněty.

Hlavní znaky

Poetika a filozofie

• Romantismus upírá pozornost k jedinci a jeho vnitřním prožitkům.
• Dává velký prostor pro fantazii a snové světy, kde se mísí reálné s nereálným.
• Popírá klasicistní princip tří jednot (místa, času, děje) a odmítá striktní dělení žánrů. Často spojuje prvky tragédie a komedie, čímž vzniká zárodek tragikomedie.
• Hlavním konfliktem je rozpor mezi snem a skutečností, což vede k pocitu světobolu a rozervanosti.

Témata

• Typickými tématy je touha po svobodě osobnosti, osud jedince a jeho boj se společností.
• Východiskem může být únik do ideálních, vysněných světů (historie, exotika).
• Dalším tématem je aktivní, revoluční postoj „rozervance“ zasaženého světobolem, který vede boj proti realitě a často v něm prohrává.
• Objevuje se kritika společnosti, zpochybnění svobodné volby a nemožnosti převzít odpovědnost za vlastní činy.

Jazyk a styl

• Styl je často tajemný, fantastický a bohatý na emocionální vyjádření.
• Díla jsou často introspektivní, zaměřená na hluboké psychologické aspekty postav.

Žánry

• Preferované žánry zahrnují román (odtud slovo „romantique“), historické drama, lyrickou poezii a veršované skladby.

Představitelé

Světoví představitelé

• Heinrich von Kleist (1777–1811) — Německý dramatik, který se vracel k antickým námětům a včleňoval do nich člověka zmítaného novověkými rozpory. Jeho díla jsou Amfityon, Rozbitý džbán a Katynka z Heilbronnu.
• Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) — Zakladatel ruského moderního dramatu, které dovedl na světovou úroveň. Jeho hlavní díla jsou historické drama Boris Godunov (1825) a Cyklus malých tragédií (např. Skoupý rytíř, Mozart a Salieri) (1830).
• George Gordon Byron (1788–1824) — Anglický básník, ztělesnění romantického hrdiny a buřiče. Jeho celoživotním dílem je veršovaná skladba Childe Haroldova pouť (1812–1818) a drama Kain (1821).
• Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841) — Ruský lyrický básník, který kritizoval společnost a zemřel v souboji. Jeho drama Maškaráda (1834) pojednává o kritice společnosti a nemožnosti převzít odpovědnost.
• Alfred de Musset (1810–1857) — Zřejmě nejvýznamnější dramatik francouzského romantismu, který reflektoval „nevíru v cokoliv“ a rozpad osobnosti. Známá jsou díla S láskou nejsou žádné žerty (1834) a historické drama Lorenzaccio (1834).
• Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795–1829) — Ruský diplomat a dramatik, známý svou satirou na ruskou společnost. Jeho hlavní dílo je Hoře z rozumu (1824).
• George Büchner (1813–1837) — Německý dramatik s krátkým životem, který ironicky zesměšňoval romantickou lásku a ve svých dílech předznamenával realismus. Jeho díla Leonce a Lena (1836) a Vojcek (posmrtně 1879) se dotýkají raných témat realismu.

Čeští představitelé

• Václav Thám (1765–1816) — Herec, režisér a zakladatel české divadelní kritiky, jehož překlady i původní hry s historickými náměty významně přispěly k českému divadlu v době národního obrození. Díla: Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera (1786), Vlasta a Šárka (1787).
• Václav Kliment Klicpera (1792–1859) — Profesor a dramatik, který razil cestu české původní tvorbě svými veselohrami, často parodiemi rytířských her. Díla: Hadrián z Římsů (1819), Divotvorný klobouk (1820), Veselohra na mostě (1828).
• Josef Kajetán Tyl (1808–1856) — Významná postava českého obrození a zakladatel českého dramatu, který vnesl na jeviště život chudých vrstev a formoval národní vědomí. Mezi jeho díla patří Fidlovačka (1834), Paličova dcera (1838) a báchorka Strakonický dudák, aneb Hody divých žen (1847).

Vliv a odkaz

Romantismus ovlivnil celou Evropu, ale jeho idealismus a odtržení od reality vedly k jeho kolapsu a nástupu realismu (přibližně 1848–1880). Realismus se vyhraňuje jako směr, který se snaží dostat k problémům, které člověka skutečně zajímají, a přinést „opravdovou skutečnost“ do umění. Zatímco romantismus se soustředil na rozpor snu a skutečnosti a únik do ideálních světů, realismus usiluje o zobrazení opravdové skutečnosti a zprostředkovanou zkušenost. V divadle se realismus, reprezentovaný například Meiningenští, zaměřoval na Gesamtkunstwerk (jednotné umělecké dílo) a historickou věrnost. Tento přístup položil základy pro psychologický realismus Stanislavského, který se stal klíčovým pro další vývoj divadelního umění. V českém prostředí měl divadelní romantismus a národní obrození klíčový význam pro formování národa, a to jak jazykově, tak etnicky a v pojetí lidské důstojnosti. Na české romantiky a obrozence následně navázali další spisovatelé jako Stroupežnický, Mrštíkové, Vrchlický, Němcová, Světlá, Hálek a Neruda.

FAQ – Často kladené otázky

• Čím se romantismus liší od klasicismu a osvícenství? Romantismus se vymezuje proti racionalitě osvícenství a striktním pravidlům klasicismu, jako jsou tři jednoty. Namísto toho klade důraz na emoce, individualitu, fantazii a rozpor mezi snem a skutečností.
• Jaké jsou hlavní rysy romantického hrdiny? Romantický hrdina je často rozervanec, citlivá, introspektivní postava zasažená světobolem, která se snaží aktivně bojovat proti nespravedlivé realitě, ale často prohrává, nebo se uchyluje k úniku do ideálních světů.
• Proč se v romantismu objevuje spojování tragédie a komedie? Odmítání klasicistního dělení žánrů vedlo k prolínání tragických a komických prvků, což lépe odráželo komplexnost lidského života a rozporuplnost doby, čímž vznikl zárodek tragikomedie.
• Jaký byl přínos českých romantiků pro národní obrození? Čeští autoři jako Thám, Klicpera a Tyl využívali divadlo jako prostředek k šíření českého jazyka, vlastenectví a k formování národního vědomí. Prostřednictvím zábavy předávali divákům závažné myšlenky o lidské důstojnosti a etnické příslušnosti.
• Jaké role hrála fantazie v romantické literatuře? Fantazie sloužila jako únik z drsné reality do ideálních světů, historie nebo exotiky. Zároveň umožňovala prozkoumávat hluboké vnitřní prožitky a snění, které byly pro romantismus klíčové.
• Co vedlo k nástupu realismu po romantismu? Romantismus se stal příliš idealistickým a vzdáleným problémům běžného života, a proto se objevil realismus, který se zaměřil na věrné zobrazení skutečnosti, sociálních problémů a zprostředkování zkušeností divákům.
• Co je to „světobol“ v kontextu romantismu? Světobol je hluboký pocit melancholie, smutku a beznaděje, často spojený s pocitem marnosti a nespokojenosti se světem a společností, který prožíval romantický hrdina v rozporu se skutečností.