TL;DR: Romantismus a realismus v evropském dramatu: Rychlý přehled pro studenty
Tento článek nabízí komplexní shrnutí romantismu a realismu v evropském dramatu. Odhalíte klíčové rysy obou směrů, seznámíte se s významnými autory jako Puškin, Musset, Kleist, Tyl, Gogol a Čechov, a prozkoumáte jejich ikonická díla. Získejte detailní rozbor, který je ideální přípravou pro studenty na zkoušky a maturitu.
Romantismus v evropském dramatu: Základní rysy a východiska
Romantismus, literární a umělecký směr, který se v dramatu rozvíjel přibližně v letech 1790–1840, se vymezoval jako jasná opozice vůči klasicismu a osvícenství. Jeho název „romantique“ odkazuje na tajemné a fantastické prvky, podobně jako v románu. Tento směr přinesl do divadla zcela nové pojetí člověka i umění.
Klíčové rysy romantického dramatu zahrnují:
- Pozornost k jedinci: Soustředí se na vnitřní prožitky a psychiku jednotlivce.
- Prostor pro fantazii: Dává velký prostor imaginaci a nadsázce.
- Popření klasicistních jednot: Odmítá aristotelovské tři jednoty (místa, času, děje) a striktní dělení žánrů. Často spojuje prvky tragédie a komedie, čímž vzniká zárodek tragikomedie.
Klíčové konflikty a tematika romantismu
Hlavním konfliktem je neustálý rozpor mezi snem a skutečností. Hrdinové se často ocitají v situacích, kdy se jejich ideály střetávají s drsnou realitou.
Možná východiska z tohoto konfliktu jsou dvojí:
- Únik do ideálních světů: Hrdina prchá do vysněných světů, historie nebo exotických krajin.
- Aktivní, revoluční boj: Hrdina je „rozervanec“ zasažený „světobolem“, který se snaží aktivně bojovat proti realitě, i když je jeho boj předem prohraný a vede k sebezničení.
Romantické drama v Německu: Kleist a Büchner
Německé prostředí dalo vzniknout několika významným romantickým dramatikům, kteří svými díly obohatili evropskou scénu.
Heinrich von Kleist: Rozervaný jedinec a antické náměty
Heinrich von Kleist (1777–1811) byl introspektivní, těžkomyslné povahy a prožíval hluboké duševní krize, které ho nakonec vedly ke společné sebevraždě s milenkou. Ve svých dílech se vracel k antickým námětům, do nichž včleňoval moderního člověka zmítaného novověkými rozpory.
Mezi jeho nejznámější díla patří:
- Amfityon: Drama s antickým motivem.
- Rozbitý džbán: Komedie s kompozičním postupem podobným Oidipovi, kde soudce vyšetřuje zločin, který sám spáchal.
- Katynka z Heilbronnu: Vypráví příběh dívky, která se zamiluje a je ochotna přinést jakoukoli oběť. Její jednání postrádá rozumovou motivaci a je řízeno strhujícím citem, který ji vede k sebezničení.
George Büchner: Mezi ironií a sociální kritikou
George Büchner (1813–1837), jehož životní dráha byla tragicky krátká (zemřel ve 24 letech), přinesl do romantismu prvky raného realismu a sociální kritiky.
Jeho díla zahrnují:
- Leonce a Lena: Veselohra, která ironicky zesměšňuje romantickou lásku.
- Vojcek: Drama, které je často považováno za předzvěst realismu a expresionismu. Ukázka z dramatu, v překladu Ludvíka Kundery, ilustruje Vojckovu bezmocnost, jeho utrpení pod experimenty doktora a kapitánovu morální prázdnotu. Vojcek je chudák, jenž marně hledá ctnost a smysl uprostřed bídy a sociálního útlaku. Končí vraždou Marie, symbolizující zmar a osamělost. Pasáže jako Mariečina babička vyprávějící pohádku o osamělém děťátku podtrhují existenciální zoufalství postav.
Rusko a Francie: Romantické drama na vzestupu
V období romantismu se do popředí evropského dramatu výrazně dostala i ruská a francouzská tvorba, která reflektovala dobové společenské a politické nálady.
Alexandr Sergejevič Gribojedov: Satira na ruskou společnost
Alexandr Sergejevič Gribojedov (1795–1829) byl geniálním dítětem, který se stal kandidátem věd již ve třinácti letech. Zemřel tragicky jako diplomat v Teheránu, ušlapán davem. Jeho dílo představuje krutou a hořkou satiru na ruskou společnost.
- Hoře z rozumu: Satirická komedie, kde hrdina Čackij naráží na staromilce a podlézavce. Dokonce i jeho láska Sofie propadá tomuto prostředí, a Čackij musí znovu odejet, aby si zachránil rozum. Dílo kritizuje pokrytectví a úpadek mravů tehdejší společnosti.
Alexandr Sergejevič Puškin: Zakladatel moderního ruského dramatu
Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) je považován za zakladatele ruského moderního dramatu, které povýšil na světovou úroveň. Pocházel ze šlechtické rodiny, ale sympatizoval s děkabristy a prožil vyhnanství. Zemřel v souboji, stejně jako později Lermontov.
- Boris Godunov: Historické drama z přelomu 16. a 17. století. Děj se točí kolem Borise Godunova, jenž se ujímá trůnu po zavraždění careviče Dimitrije. Mnich Pimen svěří tajemství o vraždě ambicióznímu Grigorijovi, který se vydává za Dimitrije (Lžidimitrij). Lžidimitrij získává podporu Polska, šlechty i lidu. Boris Godunov ztrácí důvěru a umírá. Lžidimitrij vstupuje do Moskvy, zatímco carevna a její syn se otráví, čímž je dokonána pomsta za vraždu careviče. Hra končí poznámkou: „A lid mlčí.“, zdůrazňující, že se změnila jen osoba, nikoli systém.
- Cyklus malých tragédií: Jednoaktovky s komorními osudy, málo postavami, vyhroceným dějem a koncentrovaným příběhem. Patří sem Skoupý rytíř, Mozart a Salieri, Kamenný host a Hodokvas v době moru. Ve všech těchto hrách se objevuje téma souboje hrdiny se společností.
Michail Jurjevič Lermontov: Společenská kritika a osudové souboje
Michail Jurjevič Lermontov (1814–1841) byl lyrický básník ze šlechtické rodiny. Měl elitní vzdělání, ale byl vyloučen z univerzity za revoluční aktivity. Pro báseň o Puškinově smrti byl vyhnán na Kavkaz, kde nakonec zemřel ve vyprovokovaném souboji.
- Maškaráda (1834): Drama kritizující společnost, odehrávající se na plese masek. Hrdina Arbenin zná špatnost společnosti. Když pochybuje o nevěře své ženy Niny (což je intrika s nastrčeným náramkem), otráví ji zmrzlinou. Téma hry zpochybňuje svobodnou volbu a nemožnost převzít odpovědnost za vlastní činy.
Alfred de Musset: Francouzský romantik s hořkým tónem
Alfred de Musset (1810–1857) je považován za nejvýznamnějšího dramatika francouzského romantismu, ačkoli se k němu sám nepočítal a s Hugovým kruhem se rozešel. Ve svém díle reflektoval dobu, kdy „staré už nebylo a nové ještě nebylo“ a kdy „lidé trpěli podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv“.
Mussetova dramata:
- Benátská noc: Jeho první hra, která propadla.
- O čem snívají dívky: Veselohra ovlivněná Shakespearovým Snem noci svatojánské.
- Proverby: Žánr oblíbený v 17. století. Musset na ně navázal a vytvořil lehké komedie s hořkými tóny, které mohly přerůst v tragické vyústění. Nejznámější je S láskou nejsou žádné žerty (také překládáno jako Se srdcem divno hrát). Hra má bohatou strukturu, kombinuje situační komiku, drsný humor, vtipné dialogy a shakespearovské vedení postav. Láska Kamily a Perdicana začíná lehce, ale promění se v tragédii.
- Lorenzaccio: Jedno z velkých historických dramat francouzské i světové dramatiky. Děj se odehrává v renesanční Florencii, kde vládne tyranský vévoda. Jeho příbuzný Lorenzaccio si nasadí masku prostopášníka, aby skryl svůj záměr zbavit Florencii tyrana. Maska se však stane jeho pravou tváří, původní cíl se ztrácí, a Lorenzaccio dokončí čin pouze setrvačností. Je to příběh prázdnoty člověka, rozpadu osobnosti a ztráty víry v hodnoty. Dílo je praktickým manifestem francouzského romantismu.
Anglický romantismus: Byron a jeho Kain
Anglický romantismus přispěl k evropskému dramatu ikonickým hrdinou a rebelským postojem.
George Gordon Byron: Buřič Kain
George Gordon Byron (1788–1824), jehož smrt v Řecku v boji za národní osvobození proti Turkům byla zcela v duchu romantických ideálů, zanechal významné dílo.
- Childe Haroldova pouť: Veršovaná skladba o bloudění a hledání smyslu života.
- Kain: Drama, kde Kain není líčen jako vrah, nýbrž jako buřič, který se nechce podrobit danému řádu. Abel je naopak pasivní vůči danostem osudu. Na konci dojde k vraždě z omylu.
České národní obrození a divadelní romantismus
České divadlo v 18. a 19. století hrálo klíčovou roli v národním obrození a formování národní identity. Bylo místem, kde se shromažďovali lidé a kde se prostřednictvím zábavy šířily závažné myšlenky.
Vlastenci z Boudy: Kořeny českého divadla
Do konce 18. století neexistoval stálý český divadelní soubor. Divadlo pěstovali jezuité jako propagační prostředek a potulní komedianti v dřevěných „boudách“, které měly spíše lidový, vulgární nádech. V roce 1781 nechal hrabě Nostic vystavět kamenné divadlo (dnes Stavovské).
- Když se v něm začaly hrát české hry, vyvolalo to nevoli Němců, což vedlo k odchodu šéfa činohry Františka Bully i s českými herci.
- V roce 1786 získali koncesi a postavili dřevěnou Boudu na Koňském trhu, honosně nazvanou „Vlastenecké divadlo na Novém Městě na Koňském trhu“.
- Zde hráli čtyřikrát týdně, především překlady z angličtiny, němčiny a francouzštiny, ale i původní české zpěvohry a činohry s historickými náměty (např. Vlasta a Šárka od Tháma). Během šesti let uvedli 300 her.
- Finanční potíže, zvýšené daně a zákaz hraní o svátcích vedly k rozhodnutí Boudu zbourat v roce 1789 kvůli „hyzdění prostředí“.
- Po zbourání Boudy vlastenci putovali po různých sálech. Obrat nastal, když impresário Nosticova divadla opět zařadil české hry. Úplné vymanění od německého vlivu přišlo s výstavbou Prozatímního divadla v roce 1862 na pozemku budoucího Národního divadla.
Václav Thám: Průkopník česky psaného slova
Václav Thám (1765–1816), syn komorné a kuchaře, byl vzdělaný autor. Přeložil polovinu repertoáru Boudy, včetně libreta k Mozartově Kouzelné flétně nebo Molièrova Don Juana. Působil v Boudě jako režisér, herec a zakladatel české divadelní kritiky.
- Jeho život byl nešťastný, poznamenaný alkoholem a problémy v manželství. Po rozpadu Boudy byl vyhozen a jezdil s kočovným divadlem, než se po roce 1816 jeho stopa ztrácí.
- Mezi jeho dramata patří Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera a Vlasta a Šárka.
- Jeho hlavním přínosem bylo, že způsobil, aby se česky psané slovo stalo objevem na divadelní scéně.
Václav Kliment Klicpera: Otec české komedie
Václav Kliment Klicpera (1792–1859) prožil šťastné dětství, ovlivněné otcovým vyprávěním českých pověstí a historických událostí, což v něm probudilo lásku k české řeči a dějinám. Studoval v Praze, kde se setkal s vlastenci z Krameriovy expedice, hrál ve Stavovském divadle a vystudoval filozofickou fakultu.
- Působil jako gymnaziální profesor v Hradci Králové, kde jeho žáky byli František Škroup, Josef Kajetán Tyl a Jan Neruda. Neruda na něj vzpomínal jako na „klidnou velikost“.
- Během revoluce 1848 jezdil po venkově a přemlouval lidi k podpoře Prahy. Následoval zákaz učit v češtině a v roce 1853 byl suspendován.
- Klicperův talent spočíval v hravosti a schopnosti vytvářet překvapivé a zábavné situace. Jeho komedie, jako Hadrián z Římsů (parodie na rytířské hry), Divotvorný klobouk, Veselohra na mostě (z revoluční Prahy), Rohovin čtvernohý a Ptáčník, nedbaly na přiblížení se životu a nesly dozvuky harlekynád.
- Klicpera razil cestu původní české dramatické tvorbě, i když svět zobrazoval „jinak, než skutečnost jest“.
Josef Kajetán Tyl: Buditel národa skrze divadlo
Josef Kajetán Tyl (1808–1856) se již v mládí zajímal o divadlo. V roce 1829 se přidal k Hilmerově kočovné společnosti. Po návratu do Prahy hrál ve Stavovském divadle a překládal, čímž vychovával diváky k lepšímu vkusu.
- V roce 1834 se konala premiéra jeho Fidlovačky ve Stavovském divadle. Od revolučního roku 1848, kdy se zapojil do odporu proti Habsburkům, byl jako politicky nespolehlivý vykázán z Prahy. Zbytek života strávil kočováním, zadlužil se a zemřel přepracováním.
- Jeho hry lze rozdělit do tří tematických okruhů:
- Náměty ze života: S obrazovou silou přenášel na jeviště život českých tovaryšů, služek a chudobných měšťanů. Patří sem Bankrotář, Chudý kejklíř, Paličova dcera, Paní Marjánka, matka pluku a Fidlovačka.
- Historická dramata: Vlastenecké hry jako Jan Hus, Jan Žižka z Trocnova, Drahomíra, aneb Krvavé křtiny a Kutnohorští havíři.
- Báchorky: Příběhy z lidových pověstí, například Tvrdohlavá žena, Lesní panna, Strakonický dudák, aneb Hody divých žen a Jiříkovo vidění. V Jiříkově vidění čeledín Jiřík, věčně nespokojený, prochází viděními, kde je boháčem, vojákem i fabrikantem, aby si uvědomil spokojenost se svým životem a oženil se s Kačenkou.
- Tylův celoživotní sen – Národní divadlo – se uskutečnil teprve 10 let po jeho smrti. Na jeho práci navázali Stroupežnický, Mrštíkové, Vrchlický, Němcová, Světlá, Hálek a Neruda.
Realismus v dramatu: Zrcadlo skutečnosti
Realismus, jako umělecký směr převládající v letech 1848–1880, se snažil dostat skrze umění k problémům, které člověka skutečně zajímají. Cílem bylo zobrazovat „opravdovou skutečnost“.
Charakteristika a výzvy divadelního realismu
Divadlo mělo být umělou skutečností, která divákovi umožňuje spoluprožívat situace, jež by jinak těžko zažil, a získat tak zprostředkovanou zkušenost. Avšak realismus čelil i nebezpečím:
- Splývání hranic: Riziko, že se setře hranice mezi uměním a realitou a vytratí se síla metafory. Pokud je vše příliš polopatické, stává se to nezajímavým.
- Zvrácené podoby: Socialistický realismus, který povýšil realistickou metodu na jedinou možnou, vznikl mimo jiné z jazykového omylu (Engelsův „reproduction off the reality“ byl přeložen jako pasivní „zrcadlení“ místo aktivního „znovuvytvoření“). Další zvrácenou podobou jsou „reality show“, které předstírají, že umění je realita.
Realismus nastoupil, když romantismus zkolaboval, protože byl příliš vzdálený problémům diváků. Pro divadelní realismus bylo nejdůležitější Německo a následně Rusko.
Německý realismus: Meiningenští a moderní režie
Německo sehrálo klíčovou roli ve vývoji realistického divadla, zejména díky práci vévody Jiřího II. a jeho divadelního souboru.