Vývoj divadelního prostoru a scénografie: Kompletní průvodce pro studenty

TL;DR: Stručné shrnutí vývoje divadelního prostoru a scénografie

Divadelní prostor a scénografie prošly od konce 19. století do současnosti obrovským vývojem, který formovaly technické inovace i umělecké směry. Od bohatých dekorací romantismu a realismu se divadlo posunulo k avantgardním experimentům počátku 20. století, jako byl impresionismus, symbolismus a expresionismus, které kladly důraz na stylizaci a psychologické ztvárnění. Technická revoluce přinesla elektřinu, filmovou projekci a světelné efekty, vedoucí k myšlenkám „totálního divadla“ Erwina Piscatora a Josefa Svobody. Česká avantgarda se projevila v Divadle D34 E. F. Buriana s jeho Theatergraphem a v Osvobozeném divadle Voskovce, Wericha a Ježka. Klíčovou roli sehrál také Stanislavskij s psychologickým realismem. Josef Svoboda následně svými kinetickými a světelnými designy, včetně Laterny Magiky, definoval moderní českou scénografii a posunul divadelní prostor do nové dimenze. Tento článek podrobně rozebere tyto milníky, tvůrce a směry.

Cesta časem: Od 19. století k divadelní revoluci

Vývoj divadelního prostoru a scénografie je fascinující kapitolou dějin umění, která se neustále vyvíjí. Pojďme se podívat na klíčové momenty, které formovaly divadlo tak, jak ho známe dnes.

Romantismus a realismus v divadle 19. století

Konec 19. století byl ve znamení romantismu a realismu. Tyto směry výrazně ovlivnily vnitřní strukturu dramatu a herecké umění.

Romantismus obohatil drama o lyrické prvky a opisy duševních stavů. Přinesl do divadla svobodu a pestrost, oslňoval rušným dějem, fantazií, tajuplností, dobrodružstvím a velkými tragédiemi. Scénografie byla bohatá, výprava a dekorace opulentní. Představiteli byli například Victor Hugo, George Gordon Noël Byron nebo Alexandr Sergejevič Puškin.
Realismus se snažil zobrazit skutečný život bez příkras, což se promítlo i do scénografie, která se stala věrohodnější a detailnější.

Technický pokrok a nástup avantgardy na počátku 20. století

Začátek 20. století přinesl obrovský technický rozvoj, který zasáhl divadla v oblasti scénografie, světla i zvuku. Elektřina se stala běžnou součástí jevištní techniky.

První pokusy s filmovou projekcí a „Totální divadlo“

Filmová projekce, i když zpočátku bez zvuku a nedokonalá, se rychle ukázala jako užitečný nástroj pro rychlou změnu prostředí. První pokusy dostat projekci do divadla provedl Athanasius Kircher již v 1. polovině 18. století pomocí stacionárních obrazů a čoček k zobrazení bouřek či nadpřirozených bytostí.

Erwin Piscator v roce 1935 zapojil do svých inscenací němý film.
Společně s Walterem Gropiem pracoval na myšlence TOTÁLNÍHO DIVADLA. Cílem bylo vytvořit naprostý divadelní systém pro uspokojení diváků i režisérů, využívající nejlepších tehdejších technik a spojující jeviště a hlediště do jednoho nového prostoru. Projekt byl bohužel přerušen 2. světovou válkou.

Moderní umělecké směry ovlivňující scénografii

Vedle technických inovací přinesl počátek 20. století i umělecké směry, které zásadně změnily podobu dramatu a scénografie:

Impresionismus do dramatu přinesl lyrické opisy a epizodní příběhy.
Symbolismus kladl velký význam obraznosti a fantazii, skutečnost vyjadřoval jen náznakem. Do dramatu vnesl maximální stylizaci, která někdy přerostla až do abstrakce.
Expresionismus usiloval o ponor do skutečnosti a vystižení její podstaty. V herectví se lišil od realistického zobrazení postav tím, že je ukazoval spíše jako náčrty, snažící se zdůvodnit jejich jednání.
Konstruktivismus, inspirovaný technikou a účelností, se projevil zejména ve scénografii jednoduchostí a funkčností.

Tyto směry se projevily i v českém divadle:

Národní divadlo 1900: Jaroslav Kvapil (režie), Josef Wenig (scénografie).
Vinohradské divadlo 1914: František Zavřel (režie), Ladislav Kysela (scénografie) inscenovali "Zmoudření dona Quijota" v expresionistickém duchu.
Národní divadlo 1921: Karel Hugo Hilar (režie), Vladislav Hofman (scénografie) s inscenací "Král Oidipus" (1932) na točně.

Česká avantgarda: D34 a Osvobozené Divadlo

Česká divadelní scéna té doby byla plná inovací a experimentů, které zanechaly trvalou stopu.

Divadlo D34 a Theatergraph E. F. Buriana

Divadlo D34, založené režisérem E. F. Burianem a technikem M. Kouřilem v roce 1933, bylo levicově orientované avantgardní divadlo (název se měnil každou sezónu).

Klíčovým prvkem byl Theatergraph (spojení "theater" – divadlo a "biograph" – kino), který slučoval hereckou divadelní akci a film.
Zavedli Tylovou oponu/Ekran. Herci hráli za ní, a když na ně posvítilo bodové světlo, stávali se další viditelnou plochou kromě probíhající projekce. Vznikl tak dvojobraz (projekce a herec).
Burian po inscenaci "Máj" dosáhl výrazného omezení dekorací a rychlých změn, čímž vytvořil velkou dynamiku prostředí.

Osvobozené divadlo: Voskovec, Werich a Ježek

Osvobozené divadlo vzniklo jako divadelní část Devětsilu koncem roku 1925. O dva roky později se zde objevili Jan Voskovec a Jiří Werich, k nimž se posléze připojil Jaroslav Ježek. Divadlo bylo spjaté s konstruktivismem a jejich hry kritizovaly mladou Československou republiku, politiky i nezaměstnanost. Především však oslavovaly imaginaci a poetismus a marný boj proti lidské blbosti.

Absurdní drama, epické divadlo a Stanislavského psychologický realismus

Padesátá léta 20. století přinesla další vlnu změn v dramatickém umění, zejména v podobě absurdního dramatu a epického divadla.

Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Moskevské umělecké akademické divadlo (MCHAT)

Konstantin Sergejevič Stanislavskij a Vladimir Ivanovič Němirovič-Dančenko byli zakladateli jedné z nejvýznamnějších divadelních institucí na světě – Moskevského uměleckého akademického divadla, známého jako MCHAT. Stanislavskij rozvinul metodu psychologického realismu:

Herci se museli plně ztotožnit s rolí, prožívat ji a zdůvodnit své chování na jevišti.
Do hry vstoupily nálady, náznaky a odstíny citů namísto okázalých gest.
Jeho dramatický model byl postaven na rozbití divákovy iluze o skutečném životě na jevišti. Divák měl být veden k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou a vlastním životem.

Josef Svoboda: Inovátor české scénografie a Laterna Magika

Josef Svoboda (1920-2002) od 50. let formoval podobu české scénografie a stal se světově uznávaným inovátorem divadelního prostoru. Neustále se snažil inovovat kombinací různých nápadů a studií kinetiky, optiky a světelného designu.

Práce a technologie Josefa Svobody

Reflekce plochy: Příkladem je inscenace "SRPNOVÁ NEDĚLE" (Národní divadlo, 1958), kde využíval odrazu rybníka.
Jevištní technologie: Vynalezl halogenovou kontra lampu, která dodnes vytváří velice silný pás úzkého světla, tzv. světelný závěs. Zjistil, že když se světlo nakloní 30° proti divákovi, vytváří tak stěnu světla, za níž herec není vidět, ale před ní už ano.
Hojně využíval lasery, zrcadla a polopropustná zrcadla k vytváření iluzí a dynamických proměn.

Laterna Magika: Spojení divadla a filmu

Vrcholným dílem Josefa Svobody a jeho týmu byla Laterna Magika, která měla premiéru v roce 1958 na výstavě EXPO 58 v Bruselu (původní název "Nonstop Revue").

Námětem byl "jeden den v Československu".
Využívala komplikovanou technologii: promítání přes tři projektory a jeden diaprojektor zepředu, promítání přes širokoúhlý formát zezadu, systém posuvných a výsuvných promítacích pláten a propadel na pódiu.
Veškerá akce na jevišti i v projekci byla synchronizována na základě zvuku, čímž se vytvořil zcela nový, pohlcující divadelní zážitek.

Současnost scénografie

Současná scénografie navazuje na bohaté dědictví minulosti a neustále hledá nové cesty. Pokračuje v experimentech s digitálními technologiemi, interaktivními prvky a flexibilními prostory, které diváky vtahují do děje a mění vnímání divadelního umění. Inspirace minulými epochami se prolíná s moderními trendy, což vede k neustálému obohacování divadelního zážitku.

FAQ: Často kladené otázky k vývoji divadelního prostoru a scénografie

Jaké byly hlavní technické inovace v divadle na začátku 20. století?

Na začátku 20. století se divadla dočkala běžného zavedení elektřiny, což umožnilo sofistikovanější světelné efekty. Velkou inovací byla také raná filmová projekce, která, i když zpočátku nedokonalá, sloužila k rychlým a nenásilným změnám prostředí na jevišti.

Co je to "Totální divadlo" a kdo se o jeho myšlenku zasazoval?

"Totální divadlo" je myšlenka vytvoření komplexního divadelního systému, který by spojil jeviště a hlediště do jednoho nového, flexibilního prostoru a využíval nejlepších tehdejších technik k uspokojení diváků i režisérů. O tuto myšlenku se zasazovali Walter Gropius s Erwinem Piscatoarem a v Československu Josef Svoboda.

Jaký přínos mělo divadlo D34 E. F. Buriana pro českou avantgardu?

Divadlo D34 E. F. Buriana přineslo do české avantgardy systém zvaný Theatergraph, který slučoval hereckou akci s filmovou projekcí. Klíčovým prvkem byla Tylová opona/Ekran, která umožňovala vznik "dvojobrazu" – spojení herce a projekce. Tím dosáhl Burian rychlých změn a velké dynamiky prostředí.

Kdo byl Konstantin Sergejevič Stanislavskij a jaký byl jeho hlavní přínos?

Konstantin Sergejevič Stanislavskij byl zakladatelem Moskevského uměleckého akademického divadla (MCHAT) a tvůrcem metody psychologického realismu. Jeho hlavní přínos spočíval v důrazu na plné ztotožnění herce s rolí, prožívání postavy a zdůvodnění jejího chování. Cílem bylo rozbít iluzi diváka a vést ho k aktivnímu porovnávání divadelního příběhu s realitou.

Co je Laterna Magika a proč je významná?

Laterna Magika je unikátní divadelně-filmový program, který měl premiéru na EXPO 58 v Bruselu a jehož hlavním tvůrcem byl Josef Svoboda. Je významná pro své inovativní spojení živé herecké akce a synchronizované filmové projekce na více plátnech, s využitím pokročilé jevištní technologie. Představovala průlom ve využití audiovizuálních prvků v divadle a stala se symbolem české kreativity.