Evropské divadlo: Středověk a renesance

TL;DR: Evropské divadlo: Středověk a renesance – Klíčové body pro maturitu

Středověké divadlo se zrodilo z církevních obřadů (liturgické drama, mystéria, mirákly, morality) a plebejské tradice potulných herců (jokulátoři, frašky, sottie). Klíčová je Komedie dell'arte s improvizací a typizovanými postavami. Renesance přinesla humanismus a obrat k člověku, vedla k rozvoji učilé komedie a alžbětinského divadla s dramatiky jako Machiavelli, Jonson a Marlowe. Zákaz církevního divadla v roce 1548 znamenal definitivní rozchod s církví a otevřel cestu světskému umění.

Evropské divadlo: Středověk a renesance – Rozbor a shrnutí

Období středověku a renesance představuje pro Evropské divadlo čas bouřlivých změn a zrodu nových forem, které položily základy moderního dramatického umění. Od zapomenutého antického dědictví se divadlo muselo zrodit znovu, nejprve z náboženských obřadů a lidových zábav, aby v renesanci znovu objevilo člověka jako ústřední téma.

Zánik antického dědictví a potulní herci ve středověku

Se zánikem mocných státních útvarů zanikly i podmínky pro oficiální, státem podporované divadlo. Antické dědictví bylo zapomínáno, divadla chátrala a chyběli noví skladatelé her či velké divadelní slavnosti.

Divadlo však ve skutečnosti nezaniklo, jen změnilo svou podobu. Jeho nositelem se stal potulný herec, kočovný profesionál, který představoval plebejské divadlo vyšlé z lidu a jeho potřeb. Bylo to divadlo skromných prostředků, které žilo a zanikalo v čase, nezanechávajíc budovy či literární texty.

Vliv křesťanství a zrod církevního dramatu

Do evropských dějin vstoupilo křesťanství a církev, hlásající nový světový názor o pozemském životě jako přípravě na věčnost. Oficiální církev nemohla tolerovat neoficiální plebejské divadlo s jeho tradicemi a veselým výsměchem všem proklamacím o věčných hodnotách.

Paradoxně se však sama církev obrátila k divadelním prostředkům. Plebejské divadlo v podobě mimů, jokulátorů, žákérů, kejklířů a šašků proniklo do liturgických látek a zmocnilo se po svém náboženských témat. Postupně se vzájemně ovlivňovaly dvě vývojové linie divadla – náboženské a světské – čímž se zrodila velmi bohatá a různorodá divadelní epocha.

Vývoj liturgického dramatu

Divadelní prostředky byly využity k posílení víry nově pokřtěných a k větší působivosti obřadů, s doklady již z roku 975. Mše, původně symbolická hostina lásky, zahrnula hudbu, zpěv a divadlo předmětů – akci s rekvizitou.

• Roztržení oltářního ubrusu = biřici si dělí Kristovo roucho.
• Loutka Krista snímatelná z kříže = uložení do hrobu (základ Velikonočních her).
• Socha Marie s Ježíškem = narození (základ Vánočních her).

Vánoční hry postupně zahrnovaly výstupy jako zvěstování pastýřům, klanění tří králů a zločin krále Herodesa. Vývoj od zpívaných textových vložek (tropy) přes scénky vedl k útvaru kostelního divadla – liturgickému dramatu. Příkladem je česká Hra o Mariích z konce 12. století.

Pronikání světských prvků do kostelního dramatu dokládá francouzská Hra o Adamovi, kde kněží hráli Boha a anděly, ale Adama a Evu měšťané a čerty profesionální žongléři. Důvody pro odchod divadla z kostela zahrnovaly:

1. Pronikání národního jazyka do her.
2. Narůstající délka a množství akcí.
3. „Vpašovávání“ humoru od mladých žáků.

Církevní divadlo se tak dostalo nejprve na schody a později i na náměstí, kde se rozvětvilo do několika žánrů.

Žánry církevního divadla: Mystéria, Mirákly, Morality

• Mystéria neboli tajemství čerpala ze Starého i Nového zákona. Byly to až čtyřicetidenní cykly her, které financoval magistrát a účinkovaly v nich stovky amatérů. Předváděly se mučení a popravy, často s naturalistickými figurínami plnými zvířecích vnitřností. Cechy řemeslníků se podílely na tvorbě efektů – kováři peklo, zlatníci nebe, pekaři zázraky s chleby. Nejproslulejší je Pařížská pašijová hra od Arnoula Grébana.
• Mirákly neboli zázraky předváděly příběhy ze života světců a mučedníků, včetně divů a zázraků. Světci, Bůh či Panna Marie zde způsobili zázrak a rozuzlili zápletku. Nejstarší mirákly psala německá jeptiška Hroswitha von Garnshain v 10. století. Známý je Rutebeufův Mírákl o Theofilovi (1261) o knězi, který se upsal ďáblu a byl zachráněn Pannou Marií.
• Morality vytvářely výstražné příklady, které měly diváky odvrátit od světských starostí. Vystupovaly zde alegorické postavy jako Lakota, Dobro, Pravda, Neřest, Krása, Smrt. Nejznámější moralitou je holandský Everyman (Kdokoliv), který ztvárňuje člověka hledajícího přátele na poslední cestu, kterého nakonec doprovází pouze Dobrý skutek. Další je Odsouzení hostiny.

Prostorové řešení a konec církevního divadla

Náboženské divadlo využívalo několik prostorových řešení:

• Mansiony (budky): Jednotlivá dějiště postavená na náměstích, diváci se otáčeli k příslušné scéně.
• Vertikální scéna: Shora nebe, uprostřed země, dole peklo.
• Simultánní scéna: Diváci přecházeli mezi stanovišti, herci opakovali výstupy.
• Divadlo na vozech: Vozy přijížděly za diváky (v Itálii i na lodích).

Vývoj mystérií a pašijí vyvrcholil v 15. století, ale byl ukončen zákazem tzv. Pařížským dekretem v roce 1548. To znamenalo definitivní rozchod divadla s církví.

Světské divadlo ve středověku: Od jokulátorů po Komedii dell'arte

Světské divadlo vycházelo z nepřerušené tradice mimů, jejichž pokračovatelem se stal jokulátor (latinsky iocus – hra). Byl to univerzální bavič, artista, pěvec, tanečník, kouzelník a kejklíř, u nás nazývaný žákéř. Živili se tím, co uměli, cestovali ve skupinách nebo jednotlivě a bavili lidi na trzích, hradech a ve krčmách.

Jokulátoři, žákéři a smíchová kultura

Jokulátoři tropili posměch ze všeho, co se tvářilo vážně a dogmaticky, čímž vytvářeli smíchovou kulturu středověku. Tato neoficiální kultura ulice byla opozicí k oficiálnímu řádu a vysmívala se snahám zastavit běh času a vyhlásit daný řád za věčný.

Typické postavy: Blázen a šašek

Typickou postavou byl blázen, šašek, reprezentující „pohled zdola“. Tím, že se sám prohlásil za blázna, vymanil se z daného uspořádání světa a získal oprávnění vidět svět „naruby“. Nosil zvláštní pestrý oblek.

Žánry světského divadla: Sottie, Fraška, Pastorály

• Sottie: Společensko-politická satirická a parodická fraška. V Paříži se na ni specializovalo bratrstvo Bezstarostných dětí. Příkladem je Sottie krále bláznů (1512) od Pierra Gringoire, která si tropila šprýmy z papeže Julia II.
• Fraška: Nejvýznamnější plod světského divadla středověku (z latinského fart = vycpávka). Vyvinula se z jokulátorského monologu a často parodovala témata liturgického dramatu. Názorně to dokládá český Mastičkář ze 14. století. Témata frašek zahrnovala napálení chytráka, podvedení lakomce nebo triumf chytré ženy. Komické typy jako chvástavý zbabělec nebo žárlivý starý manžel se objevily již v antice. Známé frašky jsou Fraška o paštice a dortu a Fraška o mistru Pathelinovi (1461). Nejznámějším autorem byl německý švec a básník Hans Sachs (Chtěl vysedět telata).
• Vescía kázání: Monology jokulátorů parodující křesťanskou tematiku, např. Kázání o svatém herinku.
• Pastorály: Divadlo nebylo jen komické, hrály se i pastorály líčící milostné příběhy venkovanů v idylické přírodě. Jejich předobrazem byly písně trubadúrů. Autorem prvních dochovaných pastorálních zpěvoher byl truvér Adam de Halle (Hra o Robinovi a Marion).

Komedie dell’arte: Profesionální improvizace

Komedie dell’arte (umělecká, řemeslná), známá jako „komedie masek“, se objevuje v Itálii v polovině 16. století a vyvíjí se do konce 18. století. Vycházela z lidových zábav, jako jsou karnevaly a rituály. Skupiny se později profesionalizovaly a rozšířily po celé Evropě.

Komedie dell’arte měla jen bodový scénář, osnovu výstupů, kterou herci dotvořili improvizací. Herci museli mít pohybové, taneční a akrobatické nadání, protože pod maskou vyjadřovali emoce celým tělem. Text byl také improvizovaný. Lazzi (čti laci) byly gagy a žertovné kousky, které měl každý herec v zásobě, čímž vznikl kult herecké hvězdy.

Charakteristika postav Komedie dell'arte:

• Capitáno: Nemá masku, ale vojenskou uniformu. Je to chvástavý tlučhuba, zbabělý, snažící se být milovníkem (předchůdce Barona Prášila). Snaží se svést Pantalonovu dceru, ale neuspěje.
• Pantalon: Starý benátský kupec, rozumbrada, naparuje se. Chamtivý Pantalone chce provdat dceru za boháče. Pokud má mladou ženu, dostane parohy.
• Harlekýn: Zchudlý zemědělec, těžkopádný, snadno uvěří, jídla má málokdy dost. Je nástrojem Zanniho.
• Fantesca: Ženský protějšek Zannimu, služka. Důvěrnice a pomocnice své paní v milostných starostech, zahrává si se staršími pány.
• Zanni: Sluha z jižní Neapole, aktivní, rozvíjí zápletku, mazaný filozof a šašek. Pomáhá mladým pánům, doběhne staré a uspokojí mladé.
• Florindo: Mladý milovník. Je protikladem směšných figur, zpodobňuje lásku jako vážný cit. Jeho touha bývá naplněna.
• Dottore: Myslí si, že je chytrý, mudruje, ale schází mu logika. Je to učený popleta a hlupák v praktickém životě. Bývá bohatý, a má-li Pantalone dceru, pak má Dottore syna. Také má pletky se služebnými.

I když Komedie dell'arte byla plná podnětů, ustálenost typů způsobila její stagnaci. V polovině 18. století ji reformovali Carlo Goldoni a Carlo Gozzi, kteří pro ni začali psát scénáře.

Renesanční divadlo: Návrat k člověku a nová témata

Renesance ve 14.–16. století přinesla díky vykopávkám návrat k antickým ideálům harmonie a pozemskosti. Namísto teocentrické koncepce středověku se pozornost obrací ke člověku, který se stává základním měřítkem. Člověk si přisvojuje, co dříve přičítal Bohu, a objevuje zákonitosti přírody, což vede k rozporu mezi vírou a rozumem. Tento posun byl způsoben pokroky ve vědě (astronomie – Galilei, Bruno, Koperník), objevením Ameriky (1492) a knihtiskem (1445).

Humanismus a reformace

Projevem renesance je humanismus – filozofický proud, který tvrdí, že mírou všech věcí je člověk a všichni jsme si před Bohem rovni. S tím ovšem nesouhlasila církev, což vedlo k reformaci.

• Anglie: Jindřich VIII. se prohlásil za hlavu církve (1534) po sporu s papežem kvůli rozvodu.
• Německo: Martin Luther se svými „95 tezemi o nápravě církve“ (16. století).
• Čechy: Husitství.

Reformace způsobila rozštěp na protestanty, kalvinisty a anglikány, a ukončila tak jednotný a nadnárodní vliv církve.

Italská renesance: Komedie dell’arte a Komedie erudita

Renesanční Itálie zrodila dva hlavní žánry:

1. Komedii dell’arte (viz výše).
2. Komedii eruditu (učená, psaná): Literární žánr ovlivněný Plautem a Terentiem, s menší znalostí jevištního provedení. Postupně do ní pronikaly soudobé prvky životního stylu.

Významní dramatici renesance

• Niccolò Machiavelli (1469–1527): Ve svém spise Vladař popsal nečisté politické praktiky (macchiavellismus). V Mandragoře, první evropské komedii mravů, líčí prohnilou morálku doby. Hra má divadelní kvality jako dynamický dialog a zápletku bez odboček.
• Ben Jonson (1572–1637): Bouřlivá povaha, psal hořké a satirické komedie jako Lišák (Volpone), Alchymista a Ďábel je osel. Jeho cílem bylo analyzovat dobu a sdělit morální problémy, které ničí lidské duše. Vytýkal alžbětinskému divadlu vyumělkovanost a strojenost.
• Christopher Marlowe (1564–1593): Vedl tajuplný život, objevil blankvers – nerýmovaný desetislabičný verš a jamb jako prostředek k básnickému vyjádření niterných stavů postav. Jeho díla zahrnují Maltský žid, Masakr v Paříži a Tragická historie o doktoru Faustovi, kde interpretoval faustovskou legendu a Faust touží po absolutním poznání, což ho dožene ke smlouvě s ďáblem.

Alžbětinské divadlo: Zlatý věk anglické dramatiky

Alžbětinské divadlo se rozvíjelo pod vládou královny Alžběty I. (1558–1603) a pokračovalo až do 40. let 17. století. Bylo to příznivé období pro kulturu, podpořené ukončením války dvou růží a vzestupem obchodní buržoazie. Anglie získala významné mezinárodní postavení, a obchod s Itálií přinesl „přísun“ renesančního myšlení. Divadlo dynamicky reagovalo na společenské změny.

John Heywood a interludium

John Heywood (1497–1580) napsal interludium (mezihru) ve stylu frašky Čtyři pé, v níž si čtyři postavy, jejichž profese začínají na písmeno P, hrají hru na nejlepšího lháře. Vítězí poutník s tvrzením, že dosud nepotkal ženu, která by ztratila trpělivost.

Jak chápat divadelní zkušenost a tvorbu: Východiska dramatické výchovy

Dramatická výchova (DV) vychází z teorie dramatického umění, psychologie a pedagogiky a pomáhá studentům pochopit procesy spojené s divadelní tvorbou a prožitkem, což je cenné i pro pochopení historických forem divadla.

Psychologická východiska DV: Zkušenost, Představa, Fantazie, Obrazotvornost

Základním společným termínem je zkušenost. Žáci něco dělají, prožívají, získávají zkušenosti, které ovlivňují jejich další činnost. Důležitá je také představa (herní jednání ve fiktivní situaci), fantazie (vytváření nových představ z minulé zkušenosti) a obrazotvornost (reprodukující na základě popisu, tvůrčí na základě spojování představ).

Lidská psychika a tvorba: Prožívání, chování, tvorba

Lidská psychika se skládá z prožívání, chování a tvorby (duchovní výkony). Tyto tři aspekty tvoří strany rovnostranného trojúhelníku. V dramatickém procesu je předmětem zájmu psychika hrajících (v přijatých rolích) a psychika postav. V divadelní komunikaci je to psychika postavy a budoucích diváků.

Společné termíny DV a divadla: Jednání, Situace, Role, Postava, Charakter, Konflikt

• Jednání: Záměrné chování založené na motivaci, měnící dosavadní stav. V DV děti jednají pro získání zkušenosti prožíváním, v divadle se jedná pro publikum pro získání zkušenosti pozorováním. Hybnou silou jednání je konflikt.
• Situace: Souhrn podnětů, jevů, objektů, osob a vztahů v určitém čase a místě. V DV rozlišujeme herní situace (spontánní, „jakoby“) a jevištní situace (určeny pro sdělení divákům). Situace dramatu jsou obsaženy v textu a realizují se jako jevištní situace.
• Role: Skládá se z vnějších znaků (účes, oblečení, gesta) a vnitřních znaků (přesvědčení, cítění, pohnutky) – tzv. prožitel.
• Postava: Označuje určitou osobu odlišnou od žákova já. Dramatická postava je souhrn promluv a činů, její charakter je předmětem hledání. Literární postava (jevištní postava) má charakter dán.
• Charakter: Povahopis, projevuje se ve vztazích k lidem, práci, sobě samému, přírodě. V DV se používá termín charakterizace ve smyslu individualizace role.
• Konflikt: Rozpor, spor, střetávání protichůdných tendencí. Může být vnější nebo vnitřní. Dělí se na intrapersonální (jedné osoby), interpersonální (mezilidské) a meziskupinové. Podle psychologických charakteristik se dělí na konflikty představ, názorů, postojů, zájmů.

Pedagogická východiska DV: Obsah, Metoda, Cíl

Dramatická výchova má za cíl, aby žáci získali vědomosti, dovednosti a postoje.

• Obsah: Soubor poznatků, výkonů, postojů daného oboru. Je to prostředek kultivace člověka.
• Cíl: Vymezuje účel a záměr výuky, stejně jako výstup a výsledek. Cíle lze stanovit pro nejlepší, nejslabší nebo „průměr“ žáky. Doporučuje se kombinovat minimum pro všechny a další možnosti pro úspěšnější.
• Metoda: Cesta vedoucí k cíli. Didaktická metoda zahrnuje soubor metod, technik a pomůcek pro osvojování vědomostí, dovedností a postojů.

Forma výuky: Uspořádání metod do celku, způsob organizace. Zahrnuje dílnu, seminář, kurz a lekci (nejčastěji používaný název v DV pro celodopolední programy).

Nejčastější otázky studentů o Evropském divadle: Středověk a renesance

Jaký byl hlavní rozdíl mezi středověkým a renesančním divadlem?

Hlavní rozdíl spočívá v pohledu na člověka. Zatímco středověké divadlo bylo primárně teocentrické a zaměřovalo se na Boha a posmrtný život (liturgické drama, morality), renesanční divadlo se stalo humanistickým, obracelo se k člověku a jeho pozemskému životu, rozumu a možnostem. Témata se stala světská, často satirická, a zkoumala lidské vášně a společnost.

Kdo byli potulní herci a jak ovlivnili vývoj divadla?

Potulní herci, známí jako jokulátoři, žákéři, mimové či kejklíři, byli kočovní profesionálové, kteří tvořili plebejské, neoficiální divadlo. Živili se zábavou lidí na trzích, hradech a v krčmách. I když církev s nimi bojovala, jejich tradice přežila a dokonce pronikla do církevních obřadů. Byli nositeli „smíchové kultury“ a jejich improvizace a typizované postavy položily základy pro žánry jako fraška a později Komedie dell'arte.

Co jsou mystéria, mirákly a morality?

Jedná se o hlavní žánry středověkého církevního dramatu, které se po zákazu Pařížským dekretem přesunuly z kostelů na náměstí:

• Mystéria: Velkolepé cykly her čerpající z biblických příběhů (Starý a Nový zákon), často trvající i desítky dní a zapojující stovky amatérů. Byly plné naturalistických scén a speciálních efektů.
• Mirákly: Divadelní hry o životě světců a mučedníků, které zdůrazňovaly zázraky způsobené Bohem, Pannou Marií nebo světci, jež rozuzlily složité zápletky.
• Morality: Alegorické hry, které měly diváky odvrátit od světských starostí a poukázat na cesty k ctnostnému životu. Vystupovaly v nich zosobněné vlastnosti jako Lakota, Dobro, Smrt (např. Everyman).

Jaké jsou charakteristické rysy Komedie dell'arte?

Komedie dell'arte, zrodící se v Itálii v polovině 16. století, je charakteristická svou improvizací a typizovanými maskovanými postavami. Herci pracovali s bodovým scénářem (osnovou), který doplňovali vlastními dialogy a akcí. Důležitá byla fyzická zdatnost (pohyb, tanec, akrobacie) a schopnost předvádět lazzi (komické gagy). Typickými postavami jsou například Pantalon, Dottore, Capitáno, Harlekýn, Zanni, Fantesca a Florindo, každý s jasně danými vlastnostmi a funkcí v zápletce.

Proč bylo Alžbětinské divadlo tak významné?

Alžbětinské divadlo je považováno za zlatý věk anglické dramatiky, pojmenované po královně Alžbětě I. Bylo významné díky kombinaci příznivých společenských podmínek (mír, ekonomický rozvoj, mezinárodní postavení), přijetí renesančních myšlenek a rozvoji blankversu jako básnického prostředku. Umožnilo vznik díl velkých dramatiků jako William Shakespeare, Christopher Marlowe a Ben Jonson, kteří tvořili komplexní hry s hlubokými postavami a tématy, které ovlivnily celosvětové drama na staletí dopředu.