Podcast na Evropské divadlo: Středověk a renesance

Kapitoly

Znovuzrození v kostele

Divadlo předmětů a rekvizit

Velikonoční a Vánoční hry

Z kostela na náměstí

Mystéria – středověké seriály

Mírákly a morality

Světské divadlo a smíchová kultura

Frašky a komické typy

Komedie dell'arte

Improvizace a Lazzi

Zlatý věk Anglie

Tajemný Christopher Marlowe

Bouřlivák Ben Jonson

Psychologická východiska

Pedagogická východiska

Divadelní východiska

Od Boha k člověku

Věda a objevy

Reformace a rozkol

Závěr

Přepis

Lucie: Okay, já o tomhle vůbec nevěděla — a myslím, že to musí slyšet všichni. Že celé divadlo ve středověku vlastně začalo znovu v kostele, aby se posílila víra lidí, kteří čerstvě přijali křesťanství? To je geniální!

Vojtěch: Přesně tak, Lucie. Vlastně už mše samotná měla spoustu divadelních prvků. Bylo to celé navržené tak, aby to na lidi silně působilo, i když třeba nerozuměli latinsky.

Lucie: Takže to nebyla jen nějaká nudná bohoslužba. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Vojtěchem ponoříme do středověkého divadla.

Vojtěch: A začínáme právě v kostele. Vezmi si třeba gesta kněze. Když rozpažil ruce, nebylo to jen tak. Symbolizovalo to ztotožnění s ukřižovaným Kristem.

Lucie: Wow. A co ten kouř z kadidla, co vždycky tak hezky voní?

Vojtěch: To byl Boží duch. A když kněz pozvedl evangeliář, tedy knihu s evangeliem, představovalo to Kristův výstup na horu, kde měl své slavné kázání.

Lucie: Takže každé gesto, každý pohyb měl svůj význam. Bylo to vlastně takové symbolické představení, kterému rozuměl každý, i beze slov.

Vojtěch: Přesně. A k tomu přidej hudbu a zpěv... a máš základ pro něco mnohem většího.

Lucie: Dobře, takže máme symbolická gesta a hudbu. Ale jak se od toho dostaneme ke skutečnému hraní příběhů?

Vojtěch: Přes rekvizity. Vzniklo něco, čemu říkáme „divadlo předmětů“. Bylo potřeba lidem ukázat, co se v těch biblických příbězích děje.

Lucie: Dej mi příklad, to zní fakt zajímavě.

Vojtěch: Jasně. Třeba když se při obřadu roztrhl oltářní ubrus, symbolizovalo to, jak si biřici u kříže rozdělují Kristovo roucho.

Lucie: To je silné. Úplně si to dokážu představit.

Vojtěch: Nebo ještě lépe – v kostelech měli loutku Krista, kterou šlo sundat z kříže a uložit do symbolického hrobu. To byl přímý základ pro budoucí Velikonoční hry.

Lucie: Loutka Krista! To zní trochu… strašidelně, ale chápu, že to muselo být neuvěřitelně působivé.

Vojtěch: Bylo. A podobně to fungovalo o Vánocích. Měli sochu Marie s Ježíškem a dva kněží hráli porodní báby. Nebo loutku Ježíška v kolébce, kterou si při zpěvu koled mohl každý pohoupat.

Lucie: Takže to vtáhlo všechny přítomné do děje. Vytvořilo to společný prožitek. To je přece základ divadla!

Vojtěch: Přesně tak. Od zpívaných vložek, takzvaných tropů, se to postupně vyvinulo v malé hrané scénky a nakonec v plnohodnotné liturgické drama.

Lucie: Zmínil jsi Vánoční a Velikonoční hry. Ty byly asi nejoblíbenější, že? Souviselo to s těmi největšími svátky.

Vojtěch: Přesně tak. Navíc to skvěle navazovalo na staré, předkřesťanské slavnosti zimního slunovratu a jarní obnovy přírody. Lidem to bylo blízké.

Lucie: A jak taková Vánoční hra vypadala? Mělo to nějakou pevnou strukturu?

Vojtěch: Rozhodně. Postupně se ustálily tři hlavní scény. Zaprvé, anděl zvěstuje pastýřům význam Betlémské hvězdy.

Lucie: Klasika. To znám.

Vojtěch: Zadruhé, klanění Tří králů. Tady byl zajímavý režijní prvek – každý z králů vcházel do kostela jinudy, což vytvářelo prostorový efekt.

Lucie: Chytré! A co bylo to třetí?

Vojtěch: To nejlepší na konec! Zločin a trest krále Heroda. Ten, co nechal vyvraždit neviňátka.

Lucie: Jo, tenhle padouch. Jak se to hrálo? To snad nepoužívali živé děti?

Vojtěch: To naštěstí ne. Buď měli loutky, nebo to hráli ministranti, kteří si prostě lehli na zem a pak zase vstali jako vzkříšené duše. Publikum ho ale nenávidělo.

Lucie: Takže Herodes byl takový první velký divadelní záporák, kterého všichni milovali nenávidět.

Vojtěch: Dalo by se to tak říct. Tyto hry měly obrovský úspěch. U nás je třeba doložená Hra o Mariích, která se hrála už na konci 12. století v kostele svatého Jiří na Pražském hradě.

Lucie: Dobře, ale divadlo, jak ho známe dnes, se nehraje v kostelech. Co se stalo, že se to přesunulo ven?

Vojtěch: Byly pro to tři hlavní důvody. První byl jazyk. Do her začala pronikat národní řeč, aby tomu rozumělo ještě víc lidí, a to se církvi ne vždy líbilo.

Lucie: Chápu, latina byla oficiální, posvátná.

Vojtěch: Přesně. Druhý důvod byl praktický. Her bylo čím dál víc, byly delší, akčnější, a do kostela se to prostě nevešlo. Časově ani prostorově.

Lucie: A ten třetí důvod? Ten mě zajímá nejvíc.

Vojtěch: Humor. Do her se začali zapojovat mladí žáci a studenti, kteří uměli latinsky. A ti si neodpustili různé vtípky a komické scénky, které narušovaly tu vážnou atmosféru.

Lucie: Takže to začali trochu sabotovat zevnitř.

Vojtěch: V podstatě ano. Církvi se to přestávalo líbit. A tak se divadlo přesunulo. Nejdřív na schody před kostel a nakonec na náměstí, kde se mohlo volně rozvíjet.

Lucie: A tam se to teprve pořádně rozjelo, že?

Vojtěch: To si piš. Rozvětvilo se do několika nových, velkolepých žánrů.

Lucie: Tak jaké byly ty nové žánry? Začneme tím největším?

Vojtěch: Určitě. To byla mystéria. Představ si to jako středověké seriály. Byly to obrovské cykly her, které se hrály třeba i čtyřicet dní v kuse!

Lucie: Čtyřicet dní? To je neuvěřitelné! Kdo to celé platil a kdo v tom hrál?

Vojtěch: Financoval to magistrát, takže celé město. A hrály v tom stovky amatérů – měšťanů. Byla to obrovská společenská událost.

Lucie: O čem to bylo? Pořád biblické příběhy?

Vojtěch: Ano, čerpaly ze Starého i Nového zákona. Ale podávaly to velmi naturalisticky. Často se předváděly scény mučení a poprav.

Lucie: A jak to dělali, aby to vypadalo reálně?

Vojtěch: Někdy se najímali kajícníci, kteří chtěli podstoupit skutečné utrpení jako pokání. Ale častěji se používaly figuríny naplněné zvířecími vnitřnostmi. Takže to bylo hodně… krvavé.

Lucie: Fuj! Ale asi to fungovalo. A co nějaké speciální efekty?

Vojtěch: Rozhodně! Na tom se podílely celé řemeslnické cechy. Kováři měli na starosti scénu pekla s pyrotechnikou, zlatníci zase nebe. Pekaři zajišťovali zázraky s chleby, tesaři třeba stavěli Noemovu archu přímo na scéně do rytmu hudby.

Lucie: To musela být neuvěřitelná podívaná. Létající postavy, propadla, zmizení…

Vojtěch: Ano, používaly se kladky a další mechanismy. Byla to velká show. Mělo to ale i sociální dopad. Když třeba padlá dívka přijala roli kající se Máří Magdalény, bylo to pro ni veřejné pokání a mohla si tak najít manžela.

Lucie: To je fascinující. A co negativní role? Třeba Jidáš?

Vojtěch: Hrát Jidáše bylo nebezpečné. Stávalo se, že herce po představení zlynčoval dav. A bohužel, někdy tyhle hry vedly i k pogromům na židy.

Lucie: Dobře, takže mystéria byla velkolepá a drsná. Co bylo dál? Jaké byly další žánry?

Vojtěch: Dalším žánrem byly mírákly neboli zázraky. Ty vyprávěly příběhy ze života svatých a mučedníků.

Lucie: Takže takové středověké životopisné drama?

Vojtěch: V podstatě ano, ale s velkým zvratem. Vždycky tam byla nějaká „kriminální“ nebo „hororová“ zápletka, kterou na konci zázrakem rozuzlil Bůh, Panna Marie nebo nějaký světec.

Lucie: Aha, takže takový Deus ex machina v praxi.

Vojtěch: Přesně. Nejznámější je asi Mírákl o Theofilovi, což je příběh o knězi, který se upsal ďáblu. Je to vlastně takový první Faust. A zachránila ho Panna Marie, která sestoupila do pekla a ďáblovi ten úpis prostě sebrala.

Lucie: To zní jako docela akční scéna. A poslední žánr byly… morality?

Vojtěch: Ano, morality. To byly hry s výchovným účelem. Měly diváky varovat před příliš světskými starostmi. Nevystupovaly v nich reálné postavy, ale alegorie.

Lucie: Jako třeba… Dobro, Zlo, Lakota?

Vojtěch: Přesně. Třeba Lakota, Pravda, Krása, Neřest a samozřejmě Smrt. Mimochodem, se Smrtí je spojený jeden zajímavý vynález. Herec měl na sobě přiléhavý černý kostým, na kterém byly svítivou barvou namalované kosti. Při nočních představeních tak byl objeven princip černého divadla!

Lucie: To je neuvěřitelné! Černé divadlo vzniklo už ve středověku? Fantastické! A která moralita je nejznámější?

Vojtěch: Pravděpodobně Everyman, neboli Kdokoli. Je to o Člověku, který se dozví, že brzy zemře, a hledá někoho, kdo by ho doprovodil na poslední cestu. Postupně ho opustí Krása, Síla i Smysly a zůstane s ním jen jediný spolehlivý přítel – Dobrý skutek.

Lucie: Páni, to je docela hluboké. Ale co nějaká vtipnější moralita? Byly takové?

Vojtěch: Rozhodně. Třeba Odsouzení hostiny. Tam spolu hodují postavy jako Lakomství a Náruživost, na které zaútočí Žloutenka a Podágra. A na pomoc přijdou Dieta, Pilulka a Klystýr.

Lucie: Klystýr jako postava na jevišti? Tak to bych chtěla vidět! Středověký humor byl zjevně hodně… přímý.

Vojtěch: A tím se dostáváme k druhé velké linii středověkého divadla, která existovala celou dobu souběžně s tou náboženskou. A tou bylo divadlo světské.

Lucie: Takže to nebyli jen amatéři na náměstích, ale i profesionálové?

Vojtěch: Ano. Tradici antických mimů převzali takzvaní jokulátoři, u nás se jim říkalo žakéři. Byli to potulní baviči, všeumělci. Tanečníci, zpěváci, artisté, kejklíři…

Lucie: Lidé, kteří se tím živili. Putovali od hradu k hradu, z trhu na trh…

Vojtěch: Přesně. A tropili si posměch ze všeho, co se tvářilo smrtelně vážně a dogmaticky. Tomu se říká „smíchová kultura středověku“. Byla to kultura ulice, která stála v opozici k oficiální, vážné kultuře církve a šlechty.

Lucie: A symbolem téhle kultury byl kdo? Šašek?

Vojtěch: Přesně, blázen neboli šašek. On měl jako jediný oprávnění říkat pravdu a vidět svět „naruby“, protože se sám prohlašoval za blázna. Proto nosil ten svůj typický kostým s různobarevnými nohavicemi.

Lucie: A jaké žánry hráli tito žakéři a šašci?

Vojtěch: Existovaly třeba takzvané sottie, což byly satirické frašky, které si dělaly legraci z politiky a mocných, třeba i z papeže.

Lucie: To chtělo docela odvahu. Ale nejznámější je asi fraška, ne?

Vojtěch: Ano, fraška byla nejvýznamnějším plodem světského divadla. Byly to krátké, bujaré komedie o napálených chytrácích, podvedených lakomcích a chytrých ženách.

Lucie: Takže témata, která jsou vtipná dodnes.

Vojtěch: Naprosto. Vlastně se v nich znovu objevily komické typy, které známe už z antiky a které fungují pořád: chvástavý zbabělec, žárlivý starý manžel, mazaný sluha…

Lucie: Skvělým příkladem je prý český Mastičkář ze 14. století.

Vojtěch: Přesně tak. Původně je to vážné téma o Mariích, které jdou koupit masti ke Kristovu hrobu, ale z toho je tam jen záminka. Celé je to o hlučném trhu, falešné reklamě, hádce mastičkáře s manželkou a podvodech jeho pomocníků.

Lucie: Je neuvěřitelné, jak bohaté a různorodé to středověké divadlo bylo. Od hlubokých duchovních her v kostele až po drsný humor na náměstí. Každý si tam našel to své.

Vojtěch: Přesně tak. A právě tahle pestrost položila základy pro všechno, co přišlo potom, třeba pro Shakespeara nebo Molièra. Ale to už je zase jiný příběh.

Lucie: Tak to si necháme na příště. Děkuju, Vojtěchu, to bylo naprosto skvělé.

Vojtěch: Rád se stalo.

Lucie: Tak když jsme u těch základů... napadá mě jeden žánr, který ovlivnil snad úplně všechno. A je s ním spojená hlavně jedna věc — masky.

Vojtěch: Á, Commedia dell'arte! Ano, sami si říkali „komedie masek“. Vznikla v Itálii v půlce 16. století a její kořeny jsou v lidových karnevalech.

Lucie: Takže ta maska nebyla jenom nějaká rekvizita?

Vojtěch: Vůbec ne! Pod maskou člověk ztratil identitu. Mohl dělat blbosti, být někým jiným. Celé město prožívalo takové dobrodružství.

Lucie: A z toho se pak zrodily ty slavné typizované postavy?

Vojtěch: Přesně. Skupiny herců se postupně profesionalizovaly, vytvořily cechy – a odtud to slovo „arte“, tedy umění, řemeslo.

Lucie: Takže to nebylo jen takové pouliční blbnutí.

Vojtěch: Kdepak, bylo to tvrdé řemeslo! Neměli pevný scénář, jen takovou bodovou osnovu. Všechno ostatní byla improvizace.

Lucie: To muselo být pro herce neuvěřitelně náročné.

Vojtěch: Bylo. S maskou nevyjádříš emoce obličejem, takže museli hrát celým tělem – pohybem, tancem, akrobacií. Každý herec měl navíc v zásobě své vlastní gagy.

Lucie: Gagy?

Vojtěch: Říkalo se jim „lazzi“. Různé pády, zakopnutí, vtípky... To bylo jejich know-how a právě tím vznikal kult herecké hvězdy.

Lucie: Páni. Takže žádné velké texty, ale hlavně akce a improvizace. To je úplně jiný svět, než o jakém budeme mluvit za chvíli.

Vojtěch: Přesně tak. A ten přechod od improvizace k pevně daným textům byl v Anglii obzvlášť dramatický. Mluvíme o takzvaném alžbětinském divadle.

Lucie: Podle královny Alžběty I., předpokládám.

Vojtěch: Ano, vládla od roku 1558 a byla to neuvěřitelně vzdělaná žena. Překládala, psala... A doba jí přála. Skončila Válka růží, takže se přestala vraždit šlechta a do popředí šla bohatá buržoazie.

Lucie: A s penězi přišla i kultura.

Vojtěch: Přesně! Anglie se stala velmocí a divadlo na tyhle dynamické změny reagovalo. Není náhoda, že třeba poklidné Švýcarsko z té doby žádné velké dramatiky nemá. Prostě se tam nic nedělo.

Lucie: To dává smysl. Kdo tedy patřil k těm hlavním hvězdám?

Vojtěch: Tak v první řadě Christopher Marlowe. Měl naprosto tajuplný život. Měl být napojený na tajnou policii, podezřívali ho z ateismu a nakonec ho za záhadných okolností zavraždili.

Lucie: Počkat, autor a špion? To zní jako z filmu!

Vojtěch: Úplně! A pro divadlo objevil takzvaný blankvers – nerýmovaný verš, který skvěle vyjadřoval vnitřní pocity postav. Jeho nejslavnější hrou je *Tragická historie o doktoru Faustovi*.

Lucie: První zpracování faustovské legendy, že?

Vojtěch: Přesně tak. Jeho Faust touží po absolutním poznání tak moc, že se upíše ďáblu. Chce překonat lidské omezení... třeba se nechat přenést do Vatikánu, jen aby mohl dát papeži facku.

Lucie: To je skvělé. Jak to s ním dopadne?

Vojtěch: Špatně. Na konci ho roztrhají ďáblové. Žádný happy end.

Lucie: Drsný. A kdo dál? Byl tam někdo... normálnější?

Vojtěch: No... jak se to vezme. Třeba Ben Jonson. To byl bouřlivák, měl aféry, dvakrát seděl ve vězení a na palci měl cejch vypálený katem.

Lucie: Páni! Takže taky žádný svatoušek.

Vojtěch: To ani náhodou. Psal skvělé satirické komedie jako *Lišák Volpone* nebo *Alchymista*. Ukazoval společnost plnou chamtivosti a podvodů. A měl skvělý postřeh v jedné hře, která se jmenuje *Ďábel je osel*. Pointa je, že ani ďábel nestačí na lidské zlo.

Lucie: To je docela hořká pravda. Dobře, a na závěr nějakou odlehčenou perličku?

Vojtěch: Určitě. John Heywood napsal takovou krátkou frašku *Čtyři pé*. Čtyři profese od P tam soutěží o to, kdo je nejlepší lhář. A víš, kdo vyhraje?

Lucie: Kdo?

Vojtěch: Poutník. Ten totiž prohlásí, že za celý život nepotkal ženu, která by ztratila trpělivost.

Lucie: Tak to je asi největší lež v dějinách literatury! Dobře, takže máme špiony, rváče a lháře. Ale chybí nám tam to jedno, úplně největší jméno.

Vojtěch: To největší jméno, Lucie, není postava. Je to spíš... zážitek. Klíčový pojem pro celý obor, bez kterého by to nešlo — a tím je zkušenost.

Lucie: Zkušenost? To zní hrozně psychologicky. Čekala jsem spíš nějakého dramatika.

Vojtěch: To je právě ono! Dramatická výchova si bere to nejlepší z divadla, psychologie a pedagogiky. A zkušenost je ten bod, kde se všechny tři protnou. Tady jde o to, že žáci něco dělají, něco u toho prožívají, a tím získávají zkušenost.

Lucie: Chápu. Ne že by si o tom jen četli, ale oni si to doslova prožijí na vlastní kůži.

Vojtěch: Přesně tak. A čím silnější ten prožitek je, tím trvaleji si to zapamatují. Ta zkušenost se pak stane součástí jejich osobnosti a ovlivňuje je dál.

Lucie: Dobře, to dává smysl. Ale jak se k té zkušenosti dostaneme? Většinou se to asi neodehrává ve skutečném světě, že?

Vojtěch: Správně. Pracujeme v herním jednání, které se odehrává ve fiktivním prostředí. A k tomu potřebujeme dvě klíčové schopnosti: představu a fantazii.

Lucie: Počkat, to není to samé? Já si vždycky myslela, že představa a fantazie jsou synonyma.

Vojtěch: Blízko, ale ne úplně. Představivost je schopnost vytvářet představy. Prostě si v hlavě vybavit obraz. Ale fantazie... ta jde o krok dál. Ta bere naše staré zkušenosti a představy a kombinuje je do něčeho úplně nového. Něčeho, co jsme ještě nezažili.

Lucie: Takže když si představím jablko, je to představivost. Ale když si představím létající fialové jablko, které mluví, je to fantazie?

Vojtěch: Perfektní příklad! Přesně tak. A k tomu se ještě přidává obrazotvornost. Tu máme buď reprodukující, kdy si tvoříme představy podle popisu v knížce, anebo tvůrčí, kdy tvoříme úplně nové, originální obrazy.

Lucie: Dobře, takže máme psychologický základ. Co ta pedagogická stránka? Jak se to celé učí?

Vojtěch: Každá výuka stojí na takovém magickém trojúhelníku: obsah, metoda a cíl. Je to jako plánování výletu na horu.

Lucie: Výlet na horu? Teď jsem zvědavá!

Vojtěch: Think of it this way... Cíl je ten vrchol, kam se chceme dostat. To je to, co má žák na konci umět nebo znát.

Lucie: Jasně. Dostat se na vrchol Sněžky.

Vojtěch: Přesně. Obsah, to je všechno, co si sbalíš do batohu. V našem případě soubor poznatků, dovedností a postojů, které k tomu potřebuješ. Třeba mapa, kompas, dobré boty...

Lucie: A metoda?

Vojtěch: Metoda je ta cesta, kterou si vybereš. Půjdeš po červené turistické, nebo si to zkusíš zkrátit lesem? Je to prostě postup, jakým toho cíle dosáhneme.

Lucie: To je skvělá analogie! Takže obsah, metoda, cíl. A co ty cíle? Nastavujeme je pro ty nejlepší, nebo pro všechny?

Vojtěch: To je skvělá otázka. Můžeš cíl nastavit pro olympioniky, s vědomím, že tam dojde jen pár nejlepších. Nebo pro úplné začátečníky, aby to zvládli všichni. Ideální je kombinace – stanovit nějaké minimum, které musí zvládnout každý, a pak ukázat další možnosti pro ty nadšenější.

Lucie: A jaké jsou formy té výuky? Vím, že se mluví třeba o lekcích nebo dílnách.

Vojtěch: Ano, lekce je asi nejčastější. Je to prostě vyučovací hodina, nebo třeba celý dopolední program. Dílna je zase víc o tom, že účastníci sami sdílejí zkušenosti a hledají řešení. Pak máme ještě kurzy a semináře, ale s těmi se setkáme méně často.

Lucie: Fajn, psychologii a pedagogiku máme. Ale v názvu je „dramatická“ výchova. Kde je to divadlo?

Vojtěch: To je ten poslední a nejdůležitější dílek skládačky. Všechno, co děláme, vychází z divadla. Společných pojmů je spousta, ale ten nejdůležitější je jednání.

Lucie: Jednání jako... chování?

Vojtěch: Záměrné chování. Je to něco, co děláme s určitým cílem, s nějakou motivací. A právě jednáním v různých situacích získávají děti tu prožitou zkušenost. V divadle se jedná pro diváky, v dramatické výchově jednáme sami pro sebe, pro ten prožitek.

Lucie: A co je hybnou silou toho jednání?

Vojtěch: To je to, co dělá každé drama zajímavým — konflikt! Bez konfliktu by to byla nuda, jako koukat na schnoucí barvu.

Lucie: To je pravda. Takže potřebujeme konflikt. A ten se odehrává v nějaké situaci, že?

Vojtěch: Přesně. A tady je důležité rozlišovat. Máme herní situaci, kde si můžeme svobodně zkoušet, experimentovat, jednat „jako by“. A pak jevištní situaci, která už je myšlená jako sdělení pro diváky a musí být srozumitelná.

Lucie: Takže když si doma zkouším, jak se omluvím kamarádce, je to herní situace. Ale když jí to pak říkám, je to skoro jevištní?

Vojtěch: Vlastně ano! A v té situaci na sebe bereme nějakou roli. Role se skládá z vnějších znaků – jak vypadáme, jak gestikulujeme – a vnitřních, jako je přesvědčení a pocity.

Lucie: Takže role a postava je to samé?

Vojtěch: Téměř. Postava je už konkrétní osoba, odlišná od nás. Zatímco u role často hledáme, jaká je, u literární postavy už je její charakter daný. A ten charakter se projevuje hlavně ve vztazích k ostatním.

Lucie: A na konci toho všeho je zase ten konflikt. Může být vnitřní, že se hádám sám se sebou, nebo vnější, mezi lidmi.

Vojtěch: Přesně tak. Máme konflikty intrapersonální, tedy vnitřní, a interpersonální, tedy mezilidské. Může to být střet názorů, zájmů, postojů... Cokoliv, co vytváří napětí a nutí nás jednat.

Lucie: Páni. Je toho spousta, ale když to takhle rozebereš, dává to perfektní smysl. Máme psychologický základ, pedagogický rámec a divadelní nástroje.

Vojtěch: Přesně. Máme teď všechny stavební kameny. Chápeme „co“ a „proč“. Další logická otázka tedy je... *jak* to všechno použít v praxi? Jaké jsou konkrétní techniky a metody?

Lucie: Skvělá otázka, Vojtěchu. Ale než se vrhneme na konkrétní techniky, musíme pochopit kontext, ve kterém se renesanční divadlo zrodilo. Ta doba byla... revoluční.

Vojtěch: Naprosto. Středověk byl zaměřený na Boha. Člověk byl jen jeho stvoření, závislý a čekající na posmrtný život. Ale v renesanci se všechno otáčí.

Lucie: Pozornost se přesouvá k člověku. Ale proč? Co se stalo, že lidé tak změnili pohled?

Vojtěch: Velké objevy! Astronomie ukázala, že Země není středem vesmíru. Objevení Ameriky odhalilo nové světy. A knihtisk všechno šířil raketovou rychlostí.

Lucie: Takže rozum začal soupeřit s vírou. To muselo způsobit obrovské pnutí ve společnosti.

Vojtěch: A taky že ano. Z toho se zrodil humanismus – myšlenka, že mírou všech věcí je člověk. Na to ale církev řekla „moment!“ a začala reformace.

Lucie: Jako Martin Luther v Německu nebo Jindřich VIII. v Anglii, který se chtěl jen rozvést, a tak si založil vlastní církev.

Vojtěch: Přesně tak. Ta jednotná, nadnárodní moc církve se rozpadla. A právě v tomhle kvasu nových myšlenek, svobody a konfliktů vzniká moderní divadlo.

Lucie: Páni. Takže od psychologie konfliktu, přes pedagogiku až po historickou revoluci renesance. Všechno to do sebe krásně zapadá. Moc ti děkuju, Vojtěchu.

Vojtěch: Já děkuju za pozvání, Lucie. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Doufáme, že jste si to užili a něco nového se naučili. Na slyšenou příště!

Lucie: Mějte se krásně a nezapomeňte, učení může být dobrodružství. Ahoj!