Alžbětinské divadlo a William Shakespeare: Komplexní průvodce pro studenty

TL;DR / Shrnutí Alžbětinské divadlo, pojmenované po královně Alžbětě I., představuje zlatý věk anglického dramatu. Vzkvétalo od konce 16. do počátku 17. století a dalo vzniknout profesionálním divadelním skupinám a stálým divadlům jako The Globe. William Shakespeare, jeho nejvýznamnější dramatik, obohatil světovou literaturu svými komediemi, tragédiemi, historickými hrami a romancemi, které dodnes zkoumají hluboké lidské otázky a rozmary osudu. Tento komplexní rozbor vám pomůže s přípravou na maturitu i s hlubším pochopením epochy.

Alžbětinské divadlo a William Shakespeare tvoří neodmyslitelnou kapitolu světové kultury. Toto období, které se vyznačovalo mimořádným rozkvětem dramatického umění v Anglii, je klíčové pro pochopení evropské literatury a divadla. Pro studenty, kteří se připravují na maturitu nebo si chtějí rozšířit obzory, nabízíme komplexní rozbor této fascinující epochy a díla největšího dramatika všech dob.

Co bylo Alžbětinské divadlo? Éra, kontext a charakteristika

Éra Alžbětinského divadla je pojmenována po panovnici Alžbětě I., která vládla v letech 1558–1603. Jeho vliv se však táhl až do 40. let 17. století, tedy i za vlády Jakuba I. a Karla VII., než bylo divadlo zakázáno po Cromwellově revoluci.

Historický a společenský kontext

Alžběta I. byla vzdělaná žena, která překládala a napsala spis o Senecovi, což značí příznivou dobu pro kulturu. V Anglii skončila v první polovině 16. století válka dvou růží, což vedlo k likvidaci části vysoké šlechty a nástupu obchodní buržoazie. Rozvíjela se řemesla a Anglie získávala významné mezinárodní postavení.

Obchod s Itálií zajišťoval přísun renesančního myšlení, které ovlivnilo umění a kulturu. Divadlo dynamicky reagovalo na tyto společenské změny, nabízejíce zobrazení a reflexi tehdejší doby. Příkladem je klidný vývoj Švýcarska, které nemá významnější dramatiky, neboť zde chyběly dynamické společenské změny.

Vznik profesionálního divadla a jeho šíření

Druhá polovina 16. století přinesla krystalizaci profesionálních divadelních skupin, což bylo v historii dosud nevídané. Tyto uzavřené, organizované instituce přijímaly i zběhlé studenty a hrály nejprve kočovně. Vzhledem k tomu, že Anglie byla pro ně malá, cestovaly ve třetí třetině 16. století po Evropě.

Tímto způsobem se vrcholný repertoár autorů jako Christopher Marlowe, Ben Jonson a William Shakespeare dostal za hranice. Zpočátku hráli anglicky s průvodcem (Hanswurst), který uměl jazyk a vysvětloval děj. Postupně se učili místní jazyky a přibírali domácí herce, až v 17. století vznikaly domácí skupiny (např. v Německu skupina Neuberové).

Londýnská divadelní scéna: Budovy a provoz

První veřejné divadlo v Londýně jako stálá stavba, The Theatre, bylo otevřeno v roce 1576. Jednalo se o dřevěnou budovu za hradbami města, jelikož ve městě platil zákaz srocování kvůli moru. Iniciátorem a hlavní osobností byl James Burbage.

Díky dokonalému zákonodárství Anglie vznikaly organizované skupiny pod patronací šlechtického mecenáše, proto měly názvy jako „Společnost lorda komořího“. Divadlo se stalo podnikem, který musel ekonomicky fungovat. Za Shakespearova života existovalo v Londýně sedm divadel, například The Swan nebo The Rose.

The Globe Theatre, kde působil William Shakespeare, bylo postaveno z popudu Alžběty I. v roce 1599. Mělo kruhový půdorys a pojalo až 3 000 diváků. Na scéně se nepoužívaly kulisy, ale kusy nábytku, zatímco kostýmy byly nákladné a inspirované tehdejší módou.

Hráli vždy jen muži, přičemž ženské role ztvárňovali mladí chlapci. Představení se často hrála od 15:00 a trvala i tři hodiny. Diváci jedli ořechy podobně jako dnes popcorn, a vstupné bylo relativně levné, ačkoliv ceny jídla byly dražší. Důraz byl kladen na mluvený projev, nikoli na vzhled herce.

Typy představení a divadelní konvence

Kromě veřejných divadel se pořádaly i divadelní slavnosti zvané The Mask. Jednalo se o aristokratický divadelní žánr pěstovaný u královského dvora nebo ve šlechtických sídlech. Tyto nákladné produkce se skládaly z mluveného slova, hudby, tance a nápadité scénografie, často s využitím zahrad a jezer. Děj byl alegorický, často na antické téma, například „Rozkoš smířená se ctností“, což byla hra o dvou bytostech, které se nesnášely. Tento žánr předznamenal vznik opery a baletu v baroku.

William Shakespeare: Život, dílo a vliv

William Shakespeare (1564–1616) je dodnes považován za jednoho z největších dramatiků a básníků všech dob. Jeho životní příběh je stejně fascinující jako jeho dílo.

Kdo byl William Shakespeare?

Shakespeare pocházel z rodiny bohatého měšťana a rukavičkáře. Absolvoval latinskou školu, ale na rozdíl od většiny tehdejších dramatiků neměl univerzitní vzdělání z Oxfordu nebo Cambridge. Ve věku 18 let se oženil s Annou Hathawayovou, která byla o osm let starší, a měli spolu tři děti. Kolem roku 1587 odešel do Londýna, aby se věnoval divadlu.

Vypracoval se z hlídače koní pro návštěvníky divadla, přes herce až na druhého ředitele. Stal se spolumajitelem divadla The Globe (které v roce 1613 vyhořelo), kupoval pozemky a obchodoval, čímž se stal velmi bohatým mužem. Během moru, kdy byla divadla zavřená, odjel do Itálie, kde se setkal s renesančními myšlenkami, které inspirovaly jeho dílo, včetně Romea a Julie.

Shakespearovy hry: Přehled a žánry

Celkem se dochovalo 37 Shakespearových her. Inspiraci čerpal z nejrůznějších zdrojů, jako byly knížky lidového čtení, novely, próza a historie. Autoři často psali na objednávku a byli součástí herecké skupiny, znali tak potřeby divadla zevnitř. Jeho dílo lze rozdělit do čtyř hlavních skupin:

Komedie (do roku 1600)
Tragédie
Historické hry (do roku 1600)
Romance a pohádkové hry

Během Shakespearova života bylo vydáno 18 jeho her a jeho díla byla uznávána, přičemž se hrály i před panovnicí. Dnes je jeho tvorba součástí světového dědictví, o čemž svědčí i uznání pro české loutkové divadlo a hru se sonety na seznamu UNESCO v roce 2025, jak uvádí zdroj.

Shakespearovy komedie: Od zábavy k existenciálním otázkám

Shakespearovy komedie nabízejí nejen zábavu, ale nesou v sobě i neklid a přemýšlí o smyslu života. Člověk v nich je svobodný, avšak nejistý z novot a pociťuje existenciální nejistotu, zejména po rozpadu církve. Přesto jsou komedie jako celek výrazem bytostného optimistického humoru a renesančního sebevědomí.

Klíčové komedie a jejich témata

Marná lásky snaha (1590): Parodie eufemismu neboli rétorického patetického zobrazování.
Komedie omylů (1591): Inspirace Plautovými Blíženci. Několik postav má dvojníka, některé byly rozděleny a znovunalezeny. Vypravěčské scény jsou zrcadly, bez nichž by události uvízly v marnosti a absurditě, neboť člověk chápe ze světa jen to, co dokáže učinit řeči.
Zkrocení zlé ženy: Rafinovaná komedie o tom, jak si lidé hrají (např. na silného muže a slabou ženu) a jaké masky přitom nasazují. Úvodní scéna s opilým dráteníkem, pro kterého je hra sehrána, zdůrazňuje tento úmysl, činíce frašku hrou na frašku. Příběh je vždy pro někoho.
Večer tříkrálový: Lyrické pasáže se střídají s vtipem, postavy jednají temperamentně.
Kupec benátský: Hra na pomezí tragédie a komedie, která vidí obě strany světa najednou. Pojednává o nemožnosti zcela sevřít lidský život do zákonů a pravidel.
Další významné komedie zahrnují Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí a Sen noci svatojánské.

Hluboké tragédie Williama Shakespeara: Zrcadlo lidské duše

Shakespearovy tragédie zobrazují hluboké lidské konflikty, morální dilemata a nevyhnutelnost osudu. S narůstající skepsí v pozdních tragédiích se jeho pohled zostřuje a smysl pro bezvýchodnost situací se prohlubuje.

Klasické tragédie a jejich zápletky

Romeo a Julie (1593): Příběh o obtížích setkávání a dorozumění ve světě střetů a míjení. Zdůrazňuje téma dobrých úmyslů, které se v nepříznivých okolnostech obracejí proti těm, jimž měly pomoci. Ukazuje pošetilost snahy předvídat budoucí události. Například lékárník se domnívá, že Romeovi prodává jed, ale Romeo říká: „Tady máš zlato, stokrát horší jed. Na tomhle hnusném světě vraždí víc, než tvoje směšná trest, co nesmíš prodat. To já ti dávám jed a ne ty mně.“
Julius Caesar (1599): Atentát je v přesném středu tragédie, přičemž nalevo jsou ideje spiklenců a napravo to, co z nich zbylo. Téma podivuhodné nelogičnosti a nevyzpytatelnosti dějin, která brání projektantům budoucnosti vnutit světu své představy.
Hamlet, princ dánský (1602): Hamlet nedokáže jednat, aniž je přesvědčen o oprávněnosti svého jednání. Pravdu se paradoxně snaží dopátrat prostřednictvím zdání – hrou na blázna a divadelní hrou. Je to hra o ztrátě nevinnosti, kde Hamlet vstupuje s idealistickým přesvědčením, že napraví svět, ale sám se potřísní vinou a naučí se vidět svět takový, jaký je. Postava je sama zrcadlem tak přeplněným hrůznými obrazy, že to už nemůže sama přežít a rozbíjí se. Vyjadřuje rozpor mezi bytím a ideály.
Othello (1604): Téma sebevědomí jako podmínky lásky. Když Brabantko obviňuje Othella, že jeho dceru získal pomocí lektvarů, útočí tím na jeho sebevědomí, které je otřeseno a nakypřeno pro intriky Jaga. Hra je významná i pro zobrazení tmavé postavy na scéně.
Král Lear (1605): Láska ke královskému otci má být demonstrována na veřejnosti. Cordelie, která na to nepřistoupí, vypoví poslušnost. Lear těžce nese, když mu někdo připomíná, že už není králem, ač korunu odložil. K šílenství ho nepřivede nevděk dětí, ale rozpor mezi zvykem panovat a marností každého rozkazu. Moudrosti se Lear dobírá teprve v šílenství, což je umocněno stejným osudem Glostera.
Macbeth (1606): Věstba funguje jako neúprosný mechanismus, který zachytí a zničí marně se bránícího člověka. Čarodějnice zasadí Macbethovi „brouka do hlavy“ a probudí spící myšlenku touhy po moci, kterou Macbeth využívá jako zloděj příležitosti.
Antonius a Kleopatra (1607): Příběh v troskách, kde neštěstí postav přichází zevnitř, z jejich vlastních rozmarů a nejistot, nikoliv z vnějších náhod. Neočekávané zvraty vycházejí z nich samotných.
Zahrnuje také tragédii Titus Andronicus.

Evoluce Shakespearových tragédií: Od náhody k existenciální skepsi

Na přelomu století renesance zesmutněla a Shakespeareův pohled do rozporů světa se zostřil. V jeho tragédiích narůstá smysl pro bezvýchodnost nesnesitelných situací. Postavy jako Jago, Macbeth nebo král Lear se vlastním jednáním přivedou do situace, ve které teprve uvidí sebe i skutečnost v nahotě pravdy.

Hamlet celou linii završuje otázkou, zda lidské jednání může mít smysl a zda je možné žít ve světě plném zla. Antonius a Kleopatra posouvají tuto otázku dál, když obě postavy odpovídají činem, k němuž Hamlet neměl odvahu – sebevraždou. Skepticismus vrcholí v Timonovi Athénském (1608), což je bod, po kterém Shakespeare přestává psát tragédie. V těchto hrách vždy někdo šílí, jen ne v Romeovi a Julii.

Historické hry: Hledání kořenů a zkoumání moci

Shakespearovy historické hry čerpají z kronik a historie, která byla oblíbená, neboť lidé měli potřebu najít své kořeny a uvědomit si svou minulost. Ačkoliv měly didaktický cíl, zobrazovaly živé politické situace.

Témata a postavy v historických hrách

Po Válce růží stál v čele státu silný absolutistický vládce, a proto Shakespeare zkoumal vládnoucí osobnost. V historických hrách se opakuje fabulační schéma: král se dopustí křivdy (skutečné nebo v očích čekatelů na trůn), postižený uteče do ciziny (nebo je tam vyhnán), sebere vojsko a v posledním dějství se s králem utká v rozhodné bitvě. Tématem je často rozvrat státu nebo panovník obtížený vědomím nelegitimního nástupu na trůn, který prohlubuje svou vinu na neodvratné cestě ke smrti.

Richard II. a Jindřich VIII. jsou příklady těchto her.
Jindřich VI.: Postavy slabochů, kteří jsou příliš hodní, často couvají a jsou svrženi.
Richard III.: Bezohledný tyran, krutý a agresivní. Experimentuje s lidskou povahou a zkouší, co vše si může dovolit. Jeho touha po moci ho deformuje, a když jí dosáhne, nenalezne štěstí.
Život a smrt krále Jana: Moudrý a vyrovnaný král, který spojuje protichůdné tendence a dokáže vytvářet kompromisy, ale nedokáže energicky prosadit svá rozhodnutí. Hra se odehrává ve dvou rovinách: skutečné události a informace o nich, přičemž informace mají rozhodující vliv. Například král jedná, jakoby byl Artur mrtev, i když je živý. Tématem je rozpadající se tkáň děje, svět rozpolcený mezi úmysly, činy a zprávy o nich.

Romance a pohádkové hry: Vize naděje a humanity

Tyto pozdní hry představují vize alternativního světa, který má fantasmagorické, neskutečné rysy. Vyzývají k soucitu a odpuštění, a řešením problémů světa se stává humanita a znovuvytvoření mravních kodexů („Já budu ten, kdo ukončí řetěz, nevrátí facku“). Nejistota ústí v poznání, že člověk má být člověku bratrem, což reflektuje základní křesťanské principy.

Symbolika a poselství pozdních her

Cymbeline: Zde se objevuje les jako koncentrovaná mnohotvárnost přírody, metafora pro přirozenost člověka. Shakespeare posílá své hrdiny do lesa, kde mohou být zřetelněji a názorněji sami sebou. Žádná z postav do lesa neodchází dobrovolně (např. pro Macbetha si les dokonce musí přijít).
Zimní pohádka: Děj se odehrává v Čechách na břehu moře. Život člověka je nahlížen jako tragikomické zaujímání zásadních stanovisek vůči tomu, co právě přestalo být skutečností. Kontrastem k tomuto pachtění je tiché čekání královny Hermiony, až události dozrají. Příkladem je mladý pastýř, který je okraden, ale nevšimne si toho a plánuje, co si za peníze koupí, čímž zůstává za situací pozadu.
Bouře: Hlavní témata jsou nebezpečí a síla myšlení a osud.

V anglické renesanci, na rozdíl od italské, se objevuje zneklidnění nad tím, že člověk není pánem nad svým osudem a že existují síly, které nedokáže ovládnout. Středověký kontakt se Stvořitelem zde začíná chybět a nikdy už nebude nalezen. Objevují se pochybnosti o smyslu života a o tom, zda je život opravdový, což jsou rysy vznikajícího baroka.

FAQs – Často kladené otázky o Alžbětinském divadle a Shakespearovi

Jak se lišilo Alžbětinské divadlo od dnešního?

Alžbětinské divadlo se lišilo mnoha aspekty: ženské role hráli mladí chlapci, nepoužívaly se kulisy, ale jen kusy nábytku, kostýmy byly velmi nákladné. Divadla byla často pod širým nebem (např. The Globe) a diváci jedli během představení ořechy. Představení se hrála odpoledne a trvala až tři hodiny a velký důraz byl kladen na mluvený projev herce, nikoli na jeho vzhled.

Která je nejznámější Shakespearova hra?

Mezi nejznámější Shakespearovy hry patří tragédie jako Hamlet, Romeo a Julie, Othello, Král Lear a Macbeth. Z komedií jsou velmi populární Sen noci svatojánské nebo Zkrocení zlé ženy.

Proč je William Shakespeare stále důležitý pro maturitu?

William Shakespeare je pro maturitu důležitý, protože jeho dílo je základním kamenem světové literatury. Jeho hry nabízejí nadčasové charaktery, komplexní zápletky a hluboké filozofické otázky, které jsou relevantní i dnes. Poskytuje vynikající materiál pro analýzu literárních žánrů, motivů a jazyka.

Jaké jsou hlavní motivy v Shakespearových tragédiích?

Hlavními motivy v Shakespearových tragédiích jsou například osud a svobodná vůle, láska a nenávist, moc a korupce, žárlivost, pomsta, šílenství, ztráta nevinnosti a existence smyslu lidského jednání ve světě plném zla.

Co je to „The Mask“?

„The Mask“ (Masque) byla aristokratická divadelní slavnost pěstovaná u královského dvora a na šlechtických sídlech v Alžbětinské Anglii. Jednalo se o nákladnou záležitost, která kombinovala mluvené slovo, hudbu, tanec a propracovanou scénografii, často s alegorickým dějem na antické téma.

Závěr Alžbětinské divadlo a zejména dílo Williama Shakespeara představují vrchol anglické renesance. Jeho hry dodnes oslovují publikum svou hloubkou, nadčasovostí a mistrovským zpracováním lidských osudů. Studium tohoto období je klíčové pro pochopení nejen literatury, ale i kulturního a společenského vývoje Evropy. Doufáme, že tento rozbor vám pomůže hlouběji pochopit a ocenit toto fascinující období.