Klasické grafické techniky: Podrobný průvodce pro studenty

Klasické grafické techniky představují fascinující svět uměleckých postupů, které umožňují tvorbu a rozmnožování originálních děl. Pokud se připravujete na maturitu nebo jen chcete lépe pochopit tyto historické metody, jste na správném místě. Tento článek vám nabídne komplexní rozbor, shrnutí a charakteristiku nejdůležitějších technik.

TL;DR: Rychlé shrnutí klasických grafických technik

Klasické grafické techniky jsou umělecké postupy, při nichž se obraz přenáší z tiskové matrice na podklad, nejčastěji papír. Každý vytištěný exemplář je považován za originál. Dělíme je primárně na tisk z výšky, tisk z hloubky a tisk z plochy a průtisk. Mezi nejznámější techniky patří dřevořez, dřevoryt, lept, akvatinta, litografie a sítotisk. Tyto techniky se liší principem přenosu barvy z matrice na papír, což ovlivňuje výsledný vzhled a charakter díla.

Úvod do klasických grafických technik a jejich dělení

Klasické grafické techniky jsou souborem uměleckých metod, které umožňují umělci vytvořit dílo přenosem z tiskové matrice (desky, kamene, síta) na papír nebo jiný podklad. Klíčovou vlastností těchto technik je možnost rozmnožování uměleckého díla, přičemž každý jednotlivý exemplář je považován za originál. Proto se často setkáváme s označením "tisk je originál".

Základní dělení těchto technik zahrnuje:

• Tisk z výšky
• Tisk z hloubky
• Tisk z plochy
• Průtisk (neboli sítotisk)

Matrice je označení pro samotnou tiskovou formu, ze které se obraz přenáší. Pojďme se podívat na jednotlivé kategorie podrobněji.

Tisk z výšky: Nejstarší grafické metody a jejich charakteristika

Tisk z výšky představuje nejstarší soubor grafických metod. Jeho princip je snadno pochopitelný: tiskne se to, co je "nahoře" neboli vyvýšené. Představte si razítko – barva ulpívá pouze na vyvýšené ploše reliéfu matrice, zatímco vyřezané (prohloubené) části zůstávají bílé.

Mezi techniky tisku z výšky patří například:

• Linoryt a linořez
• Dřevořez a dřevoryt
• Razítko
• Tisk z koláže
• Knihtisk
• Další méně známé: kamenoryt, fotoxylografie, rytina do křídové desky, ražená technika, kovoryt, olovoryt, originální zinkografie, přírodninový tisk, frotáž, reliéfní tisk z výšky, materiálový / montážní tisk.

Kamenoryt a jeho historické kořeny

Kamenoryt byl historicky využíván pro zhotovování razítek vládnoucích dynastií ve východní Asii. Zajímavostí je, že ještě ve 20. století jej používali například Eskymáci.

Dřevořez: Proces a významní umělci

Dřevořez je technika, při níž se používá dřevo řezané podélně. Spolu s vynálezem knihtisku se stal jedním z prvních hromadných komunikačních prostředků. Jeho proces zahrnuje několik kroků:

1. Příprava desky (štočku): Získání vhodné dřevěné desky.
2. Přenesení kresby: Základní lineární kresba se přenese na desku, často pomocí pauzovacího papíru, který je mastný a otiskne kresbu zrcadlově.
3. Odebírání materiálu: Pomocí nožů a dlátek se odebírá dřevo z těch míst, která mají zůstat na papíru bílá (netisknutá).
4. Natření barvou: Vyvýšené části štočku se natřou tiskařskou barvou.
5. Tisk: Papír se buď upevní a natlačuje na štoček třením (například kostí nebo lžící), nebo se vloží do tiskařského lisu pro rovnoměrnější výsledek.

Známými tvůrci dřevořezu byli například Johanness Gutenberg, Lucas Cranach, Albrecht Dürer, Urs Graf, Paul Gauguin (jeho díla z tichomoří nalezneme v Národní galerii Praha, přivezl je Rastislav Štefánik), František Bílek, Josef Váchal a František Kupka.

Dřevoryt a jeho specifika

Dřevoryt je technika podobná dřevořezu, ovšem s hlavním rozdílem ve směru, ve kterém je uříznuta deska – řeže se napříč vlákny. To umožňuje vytváření extrémně jemných čar a složitého stínování. Mezi významné tvůrce dřevorytu patří Maxmilian Švabinský, Josef Váchal, František Kupka, Thomas Bewick a František Bílek.

Linoryt: Modernější varianta tisku z výšky

Linoryt je technika využívající linoleum namísto dřeva, což usnadňuje rytí a umožňuje hladké, plošné plochy. Je spojen s jmény jako Josef Čapek a Pablo Picasso.

Tisk z hloubky: Jak se barva dostává do rýh?

U tisku z hloubky je princip obrácený oproti tisku z výšky: hlubotisková barva se vtírá do prohloubených míst matrice, zatímco vyvýšené plochy by měly zůstat co nejčistší. Barva by tedy měla ulpět pouze v rýhách a prohlubních. Motiv, který se tiskne, je tedy ten, který je vyhloubený, ať už suchou cestou (barva se neředí) nebo tzv. mokrou cestou (ředěná rozpouštědlem, přenos dokud je povrch vlhký).

Matrice pro tisk z hloubky se opracovává dvěma způsoby:

• Mechanicky (rytím, škrábáním)
• Chemicky (mokrým způsobem, za použití chemikálií)

Mechanické hlubotiskové techniky: Suchá jehla a další

Suchá jehla

Technika suché jehly se provádí ocelovou jehlou přímo do hladkého povrchu měděné (nebo zinkové) desky. Během rytí vznikají po stranách rýh tzv. grátky, do kterých se také zachycuje barva. Díky tomu vzniká charakteristická měkká a sametová linie. K předním umělcům suché jehly patří Albrecht Dürer, Rembrandt van Rijn, Edvard Munch a Pablo Picasso.

Mezi další mechanické techniky patří Mědiryt, Oceloryt a Mezzotinta.

Chemické hlubotiskové techniky (leptané): Lept, Akvatinta, Heliogravura

Lept: Detailní rozbor a typy

Lept je grafická technika, při níž se obraz nevytváří řezáním, nýbrž působením kyseliny. Proces probíhá následovně:

1. Pokrytí desky: Kovová deska (nejčastěji měděná) se nejprve pokryje ochrannou vrstvou (krytem).
2. Kresba: Do ochranné vrstvy se ryje jehlou, čímž se odkryjí místa, která mají být leptána.
3. Leptání: Deska se ponoří do kyseliny. Kyselina naleptá jen odkrytá místa a vytvoří rýhy.
4. Kontrola hloubky: Hloubka a síla čar závisí na tom, jak dlouho deska zůstane v kyselině.
5. Tisk: Po dokončení se do rýh vtře barva a motiv se pomocí grafického lisu přenese na papír.

Lept původně sloužil jako pomocná technika pro zachycení obrysů kresby při mědirytu. Větší uplatnění našel až od druhé poloviny 16. století při tisku drobných komerčních ozdob.

Lept čárový (do pevného krytu)

Podrobnější postup čárového leptu do pevného krytu:

1. Natření krytem: Kovovou desku natřeme tenkou vrstvou asfaltu rozpuštěného v terpentýnu a necháme uschnout.
2. Kresba jehlou: Do krytu se kreslí spíše tupější jehlou, aby se nepoškodil kov. Jehla odkryje kov jen tam, kde má později působit kyselina.
3. Ponoření do kyseliny: Deska se vloží do vaničky s kyselinou. Důležité je zajistit, aby spodní a boční strany desky byly zakryté a kyselina je nenarušila.
4. Působení kyseliny: Kyselina „vyžírá“ kov pouze v odhalených místech. Čím déle je deska v kyselině, tím hlubší je lept.

Lept do měkkého krytu

Lept do měkkého krytu se liší tím, že ochranná vrstva nikdy zcela netuhne. Na desku s tímto krytem se může položit papír, látka nebo jiný zrnitý materiál. Když se přes něj kreslí tužkou nebo se na něj tlačí, kryt se v místech tlaku přichytí k materiálu a odtrhne se z desky. Tím se odkryje kov v měkkých, nepravidelných liniích. Výsledkem je kresba, která působí velmi měkce. Tato technika byla oceněna až ve 20. století a lze ji kombinovat s technikou akvatinty. Často se uplatňuje jako prostředek k vytvoření základní kresby při barevném leptu.

Akvatinta: Tvorba tónů a stínů

Akvatinta je technika, která vytváří obraz z teček, jež dohromady vypadají jako stín nebo tónová plocha. Postup je následující:

1. Nasypání zrníček: Na kovovou desku se nasype mnoho drobných zrníček (nejčastěji pryskyřice), která nejsou souvislá a jsou mezi nimi mezery.
2. Zahřátí desky: Deska se zahřeje, aby se zrníčka přilepila.
3. Leptání kyselinou: Deska se dá do kyseliny. Kyselina neleptá tam, kde jsou zrníčka, ale v mezerách mezi nimi.
4. Vznik důlků: Vznikne spousta malinkých důlků vedle sebe.
5. Tisk: Když se do těchto důlků dostane barva a vytiskne se to, nevzniknou čáry, ale šedé nebo tmavé plochy, které simulují stíny a tóny.

Heliogravura: Zachycení jemných detailů

Heliogravura, odvozená od slova „slunce“ (dříve se deska exponovala na slunci, dnes pod UV lampu), je technika, která dokáže zachytit extrémně jemné detaily. Proces zahrnuje:

1. Přenášení fotografie: Fotografie se přenese na měděnou desku pomocí světlocitlivé želatiny.
2. Leptání desky: Deska se naleptá tak, že světlá místa jsou mělká a tmavá hlubší.
3. Vtírání barvy: Do prohlubní se vtře tiskařská barva.
4. Tisk: Tiskne se na ručním lisu pod vysokým tlakem.

Tisk z plochy: Revoluční litografie

Tisk z plochy je založen na hlavním principu, že tisková plocha je rovná. Klíčovou roli hraje chemická úprava: části, kam chceme barvu, jsou olejové (mastné), a části, kam barvu nechceme, jsou vodou odolné. Při tisku se barva přenáší jen na olejové části, zbytek zůstává čistý.

Litografie: Kámen jako matrice

Litografie využívá litografický kámen, který má schopnost přijímat mastnotu kresby. Po poleptání si tuto vlastnost drží, takže když ho potřeme tiskařskou barvou, barva se chytá pouze na kresbě. Zbytek navlhčeného kamene barvu odpuzuje.

Litografie má bohatou historii a je spojena s mnoha slavnými jmény:

• Alois Senefelder: Vynalezl rytinu do kamene, autografii a křídový způsob, provedl první vícebarevný tisk a pomáhal při zakládání kamenotiskáren. Alois Senefelder sám však nikdy nebyl tvůrčím umělcem.
• Fransisco de Goya
• Jean Auguste Dominique Ingres
• Eugene Delacroix (známý cykly jako Mackbeth, Faust a Hamlet)
• Édouard Manet
• Edgar Degas
• Auguste Renoir
• Alfons Mucha
• Edvard Munch (jehož dílo Žárlivost je velmi známé)
• Paul Gauguin
• Paul Cézanne
• Pablo Picasso

Průtisk (Sítotisk): Flexibilní a moderní technika

Průtisk, známý také jako sítotisk, využívá jako tiskovou formu šablonu z velmi jemné síťoviny. Tato síťovina může být z textilního, kovového nebo syntetického vlákna a je vypnutá na rámu. Experimentálně se využívaly i lidské vlasy, ale za nejlepší se dlouho považovalo hedvábí, které bylo později nahrazeno kovovou síťovinou.

Princip sítotisku spočívá v protlačování barvy propustnými místy šablony pomocí tříče. Tato technika se stala velmi populární v propagační grafice, kde představuje rychlý a levný způsob rozmnožování plakátů a potiskování obalů na zboží. K průkopníkům sítotisku v umění patří například Andy Warhol.

Serigrafie: Umělecká varianta průtisku

Serigrafie je specifická varianta sítotisku, která slouží k rozmnožování původních grafických děl. Charakteristické pro ni je, že výtvarník zhotovuje tiskovou formu sám a pracuje s matovými krycími barvami, které kombinuje s lesklými či transparentními. Je to ideální technika pro spíše plošné kompozice bez přílišné drobnokresby a pro větší formáty.

Nejčastější otázky studentů (FAQ) o klasických grafických technikách

1. Co jsou hlavní rozdíly mezi tiskem z výšky a z hloubky?

Hlavní rozdíl spočívá v tom, které části matrice nesou tiskovou barvu. U tisku z výšky se barva nanáší na vyvýšené plochy matrice, zatímco prohloubená místa se netisknou (např. dřevořez). U tisku z hloubky se barva vtírá do prohloubených rýh a jamek, zatímco vyvýšené plochy zůstávají čisté (např. lept).

2. Kdo vynalezl litografii a proč je významná?

Litografii vynalezl Alois Senefelder koncem 18. století. Je významná, protože přinesla zcela nový princip tisku z plochy, který je založen na chemických vlastnostech (mastnota odpuzuje vodu). To umožnilo tisk detailních kreseb a písma s vysokou kvalitou a rychlostí, což bylo revoluční pro uměleckou i komerční reprodukci.

3. Jak funguje akvatinta a co je jejím výsledkem?

Akvatinta funguje na principu leptání kovové desky kyselinou v místech mezi drobnými přilepenými zrníčky (nejčastěji pryskyřice). Kyselina vytváří malé důlky, do kterých se při tisku dostane barva. Výsledkem nejsou ostré čáry, ale tónové, stínované plochy, které mohou napodobovat malířské lavírování.

4. Které grafické techniky se řadí mezi tisk z výšky?

Mezi tisk z výšky se řadí nejstarší techniky jako dřevořez a dřevoryt, dále linoryt, knihtisk, razítka a také méně běžné techniky jako kamenoryt, fotoxylografie, rytina do křídové desky nebo tisk z koláže. Společné mají to, že se tiskne z vyvýšených částí matrice.

5. Proč je lept do měkkého krytu ceněn až ve 20. století?

Lept do měkkého krytu byl oceněn až ve 20. století, protože jeho výsledkem jsou měkké, nepravidelné linie a textury, které lépe odpovídaly estetickým preferencím moderního umění. Tato technika umožňuje větší expresivitu a méně ostrý,