Avantgardní divadlo 20. století a jeho vývoj

TL;DR: Rychlý přehled avantgardního divadla 20. století

Avantgardní divadlo 20. století bylo revolučním hnutím, které se snažilo vymanit z konvencí a provokovat diváka. Zahrnovalo mnoho směrů jako expresionismus, symbolismus a epické divadlo, a kladlo důraz na experiment, improvizaci a přímý kontakt s publikem.

Klíčové osobnosti jako Voskovec a Werich, Bertolt Brecht, Karel Čapek nebo Luigi Pirandello formovaly moderní divadelní scénu, reflektovaly společenské a politické změny a usilovaly o nové formy vyjádření. Jejich díla často kritizovala společnost a vybízela k zamyšlení.

Avantgardní divadlo 20. století a jeho vývoj: Hluboký rozbor

Avantgarda, z francouzského avant-garde (předvoj), představuje klíčový směr umění první poloviny 20. století. V divadle se projevila jako úsilí o nový, protikonvenční výraz, který syntetizoval moderní divadelní směry ze západu i východu. Hlásili se k ní často lidé politické levice, kteří v umění viděli nástroj společenské změny.

Charakteristické rysy avantgardního divadla

Avantgardní divadlo se vyznačovalo řadou inovativních prvků, které narušovaly tradiční pojetí scény a vztahu k divákovi:

• Improvizace: Časté zapojení momentální tvorby a reakcí.
• Revue a voiceband: Využití hudebních a vokálních kolektivních forem.
• Kontakt s divákem: Bourání čtvrté stěny, přímá interakce s publikem.
• Inspirace kabaretem a šantánem: Obzvláště v rané fázi, ovlivněné pařížským Montmartrem.
• Syntetičnost: Propojení různých uměleckých forem – hudby, tance, poezie.

Klíčové osobnosti a hnutí první poloviny 20. století

Českou avantgardu formovali Jindřich Honzl, Jiří Frejka a Emil František Burian. Společně zakládali progresivní scény, které měly ambici provokovat a kriticky zasahovat do tehdejší situace.

Vlivní čeští avantgardisté

• Jindřich Honzl (1894–1953): Významný režisér a teoretik, jedna z klíčových postav Osvobozeného divadla.
• Jiří Frejka (1904–1952): Působil v divadlech DADA, Devětsil a Červené eso. Spolu s Honzlem a Burianem založil pokrokově angažovanou scénu D 34-59 (rok se měnil dle kalendáře), která vytvářela syntetické básnické inscenace, provokující divákovo vědomí a fantazii. Inscenovali díla Máchy, Puškina, Haška či Brechta.
• Emil František Burian (1904–1959): Vyrůstal v dělnickém prostředí, vstoupil do KSČ v roce 1923. Absolvoval kompoziční mistrovskou školu, jeho opera Před východem slunce byla uvedena v Národním divadle. Jeho tvorba byla silně politicky angažovaná.

Voskovec a Werich: Průkopníci Osvobozeného divadla

Jiří Voskovec (1905–1981) a Jan Werich (1905–1980) tvořili nezaměnitelnou dvojici, která zásadně ovlivnila české divadlo. Oba vyrůstali v inspirativním prostředí, četli dobrodružné knihy a milovali němý film. Studovali gymnázium v Křemencově ulici, kde se stali součástí Uměleckého svazu Devětsil.

Jejich cesta k divadlu začala improvizací a zábavou. Po Honzlově rozkolu v Devětsilu a jeho převzetí Osvobozeného divadla se V+W k němu připojili.

• Vest Pocket Revue (1927): První úspěšná hra, vzniklá z improvizovaného dialogu. Vyznačovala se americkými foxtroty, klauniádou a „hovadnostmi“ – spojením krásy a absurdity. Byla hrána 245krát.
• Spolupráce s Jaroslavem Ježkem: V roce 1929 navázali spolupráci s hudebním skladatelem Ježkem, který se stal autorem hudby k většině jejich her a filmů, čímž dodal jejich inscenacím jedinečný zvuk a rytmus.
• Angažovanost a satira: Zpočátku psali méně angažované revue jako Smoking Revue (1928), Gorila ex machina (1928) nebo Golem (1931/32). S příchodem hospodářské krize a nástupem fašismu se jejich hry staly otevřeně satirickými a politicky angažovanými. Příkladem je Caesar (1932) o politických machinacích, Svět za mřížemi (1933) o korupci a občanské zodpovědnosti, nebo Osel a stín (1933), který se satiricky dotýkal i Hitlera.
• Boj s režimem: Jejich satirická hra Kat a blázen (1934) vyvolala protesty a střety s fašisty v divadle. Reagovali na to hrou Vždy s úsměvem (1934), kde se srovnávali s Molièrem a Aristofanem v boji proti cenzuře. Vrcholem jejich politicky bojovné tvorby byly hry Rub a líc (1936) a Těžká Barbora (1937), která předpověděla události kolem Mnichova.
• Zákaz a exil: Po Anšlusu Rakouska a zhoršující se politické situaci byla V+W 9. listopadu 1938 odňata divadelní koncese. V lednu 1939 odjeli do exilu v USA spolu s Ježkem.
• Poválečné osudy: Po válce se stali pro komunistický režim nepohodlnými. Voskovec se vrátil do USA, zatímco Werich zůstal v Československu, kde se stal symbolem opozice vůči režimu, neustále bojoval s cenzurou.

Jaroslav Kvapil a impresionismus v divadle

Jaroslav Kvapil (1868–1950) byl režisér a dramaturg, silně ovlivněný vídeňskou secesí a Maxem Reinhardtem. Zastával názor, že divadlo by mělo nabízet světlejší barvy a lepší život, protože lidé mají dost „vlastní bídy“. Tvořil náladové umění, zaměřené na lidskost, a v Jiráskových textech upřednostňoval národní buditelství. Od roku 1900 působil v Národním divadle a od roku 1918 na Vinohradech. Inscenoval například Dykovo Posla (1906), které se vyjadřovalo k národnímu osudu. V roce 1946 byl jmenován Národním umělcem.

Kvapilova Princezna Pampeliška je hra o pomíjivosti života. Kvapil také adaptoval Maeterlinckova Modrého ptáka, pohádku o dětech Tykylovi a Mytylovi, kteří hledají modrého ptáka štěstí. Jejich putování přes kraj vzpomínek, snů, přírody a budoucnosti ukazuje, že štěstí se nenachází ve vnějším hledání, ale v schopnosti vidět krásu a skryté věci kolem sebe.

Federico García Lorca: Španělská avantgarda

Federico García Lorca (1898–1936), tragicky zemřelý španělský dramatik a básník, silně propojoval španělskou kulturu se svými díly. Mezi jeho nejznámější hry patří:

• Krvavá svatba: Surové venkovské drama plné vášní a tragédie.
• Dům Bernardy Alby: Hra popisující tíživý život žen pod nadvládou autoritativní matky, toužících po lásce a svobodě.

Ismy 20. století: Expresionismus a Symbolismus

Avantgardní divadlo bylo úzce spjato s mnoha uměleckými ismy, které se snažily o nový pohled na realitu a lidskou duši.

Expresionismus: Zrcadlo duše 20. století

Expresionismus (z lat. expressio – výraz) klade hlavní důraz na psychické momenty a zvýraznění citového poznatku. Snaží se uvolnit umělce od materiální skutečnosti a jejího reálného zobrazování. Vyznává dualismus ducha a hmoty, chápající ho jako zápas dobra se zlem. Vznikl jako pesimistická odpověď na iluzi pokroku a štěstí. Usiluje o nový životní pocit a odhaluje úpadek člověka v rozkládající se společnosti. Poezie vyjadřuje zoufalství, prázdnotu a bolest. Expresionismus se prosadil především v Německu, kde vyhrotil společenské rozpory.

• Frank Wedekind (1864–1918): Německý předchůdce expresionismu, který do her přejímal prvky operety, cirkusu, kabaretu a pantomimy. Byl nonkonformní umělec, bouřící se proti konvencím. Jeho Probuzení jara (1890) bylo cenzurou zakázáno a řešilo sexuální tabu. Dílo Lulu (1898) ukazuje zneklidňující ženský živel, který ničí muže a je jimi ničen.
• Karel Hugo Hilar (1885–1935): Český režisér, který působil na Vinohradech a v Národním divadle. Jeho inscenace byly atraktivní, plné senzací a provokací, které „dráždily učesané a dobře živené měšťáky“. Hilar se zajímal o velké otázky lidstva – válečná jatka, boj o republiku, pudový život. Byl průkopníkem revualizace, kdy klasické hry (např. Shakespearův Hamlet nebo Goethův Faust) uváděl formou revue, aby zaujal široké publikum.

Symbolismus a jeho projevy v divadle

Symbolismus (z řec. symbolon – znak) vznikl jako reakce na naturalismus a stojí v opozici proti realismu. Cílem symbolismu bylo, aby „předmět se nepovažoval za předmět o sobě, ale spíše za znak nějaké ideje, jehož prostřednictvím může být vyjádřena.“ Básníci toužili po zidealizování a odhmotnění umění, chtěli skutečnost evokovat a sugerovat, nikoliv pojmenovávat. Slovo vnímali jako hudební element, což vedlo ke sblížení poezie s hudbou.

• Maurice Maeterlinck (1862–1949): Belgický dramatik a básník, jehož cílem bylo odhalovat tajemství ukrytá v nitru věcí. Používal maximální stylizaci a lyriku, představoval svět niternosti v rovině podobenství. Jeho hra Slepci je považována za předobraz Čekání na Godota. Jeho pohádka Modrý pták je typickým příkladem symbolismu, pojednávajícího o neschopnosti dorozumění a ztrátě orientace ve světě.

Klíčová díla a témata Karla Čapka

Karel Čapek (1890–1938) je autorem, který uvedl české drama na světové fórum, často ve spolupráci se svým bratrem Josefem. Chápal divadlo jako tribunu k vyjádření společenských problémů.

• Hlavní témata: Obavy ze zneužití techniky (války), odmítání radikálních zásahů do přírody a vyzdvihování pozitivních hodnot obyčejného života. Čapek kritizoval zhoubnost idejí, které vedou k nenávisti a zabíjení, zdůrazňoval, že „člověk je něco cennějšího než jeho 'pravda'.“
• Důraz na snášenlivost: Čapek tvrdil, že „jedinou myšlenku lze vyznávat fanaticky, myšlenku názorové snášenlivosti.“ Uznával jediné hrdinství: stát se obyčejným člověkem.
• Významná díla:
• R.U.R. (1921): Světově hraná hra o robotech a obavách z techniky, která se vymyká kontrole.
• Ze života hmyzu: Expresionistická groteska zesměšňující nelidské formy lidského chování.
• Bílá nemoc (1937): Reakce na nástup fašismu v Evropě, mobilizující k boji proti zlu.
• Matka (1938): Hra o rodině, jejíž členové umírají ve jménu různých idejí, zatímco matka se snaží ochránit lidský život.

Epické divadlo Bertolta Brechta a jeho dopad

Bertolt Brecht (1898–1956), německý marxistický dramatik, byl přesvědčen o nutnosti revoluce. Studoval přírodní vědy a po válce se věnoval divadlu v Mnichově a Berlíně. Protože současnou dramatiku považoval za nezajímavou, sáhl po prvcích epického divadla, které se odlišovalo od aristotelovské dramatiky.

• Cíle a metody: Brecht chtěl, aby divák kriticky přemýšlel, nikoliv se emocionálně vcítil. Srovnával divadlo s vědeckou laboratoří, kde se divák účastní výzkumného experimentu. Používal zcizovací prvky, aby zabránil vcítění a podpořil odstup pozorovatele.
• Zcizovací prvky:
• Děj v exotickém prostředí nebo historii: Herec z něj vystupuje se současnými komentáři (např. Dobrý člověk ze Sečuanu v Číně, Matka Kuráž a její děti za třicetileté války).
• Herec neztotožňuje se s postavou: Předvádí ji a distancuje se od jejího jednání.
• Přerušované dialogy: Písně, komentáře, projevy k publiku.
• Odcizená scénografie, kostýmy, masky: Promítané nadpisy scén a filmové nahrávky poukazovaly na univerzální souvislosti dění.
• Klíčová díla:
• Žebrácká opera: O problému společnosti, kde spravedlnost splývá se zločinem.
• Svatá Johanka městských jatek: Kritika vykořisťování.
• Matka Kuráž a její děti (1939): Markytánka, která kvůli válce ztrácí děti, ale stále se jí živí. Brecht byl zklamán, že diváci s Matkou Kuráží sympatizovali, místo aby ji odsoudili.
• Zadržitelný vzestup Artura Uie (1941): Parafráze na Hitlerovo řádění v Evropě.

Apelační dramatici druhé poloviny 20. století

Po druhé světové válce se dramatika zaměřila na reflexi hrůz masového zabíjení a společenské odpovědnosti, často s apelačním charakterem.

Luigi Pirandello: Skutečnost a zdání

Luigi Pirandello (1864–1937), italský nositel Nobelovy ceny (1936), se narodil na Sicílii a jeho hlavním tématem byl vztah mezi skutečností a zdáním.

• Šest postav hledá autora (1921): Postavy unikají z uměleckého díla, aby mohly vyprávět svůj život tak, jak se skutečně odehrál. Zkoumá subjektivní vnímání reality a neuchopitelnost pravdy.
• Jindřich IV.: Hrdina, který po úrazu žije jako císař Jindřich IV. Ztrácí identitu, protože maska se mu vryla a stala se definitivní tváří. Zabití přítele a následný útěk zpět do „šílenství“ je jedinou cestou, jak uniknout soudu.

Max Frisch: Odpovědnost a barbarství

Max Frisch (1911–1991), švýcarský dramatik, reflektoval hrůzy poválečného světa. Chtěl psát hry, které by divákovi položily otázku, na kterou nemohl žít bez odpovědi. Jeho dramata jsou modely společenských procesů.

• Čínská zeď (1946): Model vzniku totalitního režimu.
• Biedermann a žháři: Zobrazuje lhostejnost k veřejným věcem, která umožňuje barbarství a zvůli ovládnout lidi.
• Andorra (1961): Model společnosti, kde nesmyslná nenávistná ideologická doktrína vede k politickému teroru, dělení lidí na nadřazené a méněcenné (nacismus, antisemitismus). Frisch klade otázku, proč lidé nejsou schopni chránit lidskost před útlakem.

Často kladené otázky k avantgardnímu divadlu 20. století

Co je avantgardní divadlo 20. století a jaké jsou jeho hlavní znaky?

Avantgardní divadlo 20. století bylo hnutí, které se snažilo vymanit z tradičních divadelních konvencí, provokovat diváka a reflektovat moderní dobu. Mezi jeho hlavní znaky patří improvizace, zapojení voicebandu, využití revue, aktivní kontakt s divákem a syntéza různých uměleckých forem. Inspirovalo se kabaretem a šantánem a často mělo sociálně-politický podtext.

Které osobnosti byly pro vývoj avantgardního divadla v Československu klíčové?

Pro vývoj československého avantgardního divadla byly klíčové osobnosti jako Jindřich Honzl, Jiří Frejka a Emil František Burian, kteří stáli u zrodu progresivních scén. Nejvýraznější stopu zanechali Jiří Voskovec a Jan Werich se svým Osvobozeným divadlem, kteří ve spolupráci s Jaroslavem Ježkem vytvářeli satirické revue reagující na aktuální společenské a politické dění.

Jaké jsou rozdíly mezi expresionismem a symbolismem v divadle?

Expresionismus klade důraz na zvýraznění citového poznatku a psychické momenty, snaží se uvolnit umělce od materiální reality a vyjadřuje pesimismus vůči pokroku. Často zobrazuje rozklad jedince a společnosti. Naproti tomu symbolismus usiluje o odhmotnění umění, používá předměty jako znaky hlubších idejí a snaží se skutečnost evokovat a sugerovat, nikoliv přímo pojmenovávat. Symbolisté vnímali slovo jako hudební element a usilovali o lyrickou stylizaci.

Jaký význam mělo epické divadlo Bertolta Brechta?

Epické divadlo Bertolta Brechta bylo revoluční v tom, že se snažilo, aby divák kriticky přemýšlel o dění na jevišti, namísto aby se s postavami emocionálně ztotožňoval. Brecht používal zcizovací prvky (např. komentáře herců, písně, neobvyklou scénografii) k narušení iluze a dosažení odstupu. Cílem bylo, aby divák pochopil společenské zákonitosti a byl motivován k akci k jejich změně, nikoliv k pouhé katarzi.

Jaká díla Karla Čapka reflektovala obavy 20. století?

Karel Čapek ve svých dílech reflektoval obavy 20. století z zneužití techniky (R.U.R.), zhoubnosti idejí a fanatismu (Matka, Továrna na absolutno) a potřeby občanské zodpovědnosti a boje proti totalitním režimům (Bílá nemoc). Často zdůrazňoval hodnotu obyčejného lidského života a volal po názorové snášenlivosti.