Podcast na Dějiny divadla: Antika a středověk

Kapitoly

Úplné začátky

Thespis a zrod herce

Masky, kostýmy a boty na platformě

Anatomie řeckého divadla

Antické speciální efekty

Římané přebírají otěže

Masky a kostýmy po římsku

Konkurence divadla: Chléb a hry

Koloseum: Chrám zábavy

Úpadek a konec éry

Divadlo pod křídly církve

Světské žánry a frašky

Morality a pouliční podívané

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Představ si, že sedíš u maturity. Vytáhneš si otázku na řecké divadlo. Většina studentů řekne, že vzniklo ve starověkém Řecku, zmíní tragédii a komedii. To je tak na trojku. Ale co ti zajistí jedničku? Vědět, proč herci nosili absurdně vysoké boty a jak dokázali dostat bohy na jeviště přímo z nebe. Přesně to si teď probereme.

Eliška: Přesně tak. To jsou ty detaily, které dělají ten rozdíl.

Matěj: Posloucháte Studyfi Podcast. Tak tedy, Eliško, kde to všechno začalo? Nebyly to hned obrovské kamenné amfiteátry, že?

Eliška: Kdepak. Úplně na začátku, kolem roku 800 před naším letopočtem, divadlo nebylo divadlem, ale náboženským rituálem. Šlo o oslavy boha Dionýsa. Vše se odehrávalo v průvodech, žádné jeviště neexistovalo.

Matěj: Takže to bylo spíš něco jako pouliční festival?

Eliška: V podstatě ano. Klíčové bylo vyprávění příběhu, často o životě bohů, jako třeba během Eleusinských mystérií. Vznikala tak kultura mluveného slova, kde řečník přednášel text.

Matěj: A kde se ti lidé scházeli, aby si to poslechli?

Eliška: V menších prostorech zvaných *odea*. Byly to v podstatě takové přednáškové sály, často kruhové, kde uprostřed stál čtenář a kolem seděli diváci.

Matěj: Dobře, takže máme náboženské průvody a předčítání. Kdo z toho udělal to, co dnes známe jako divadlo?

Eliška: Velký krok udělal athénský básník Thespis. Je považován za prvního herce. Oddělil se od sboru a začal s ním vést dialog. Tím vznikl první dialog a s ním i drama.

Matěj: Aha! Takže už to nebylo jen vyprávění, ale konverzace. A kdo byli ti ostatní v průvodu?

Eliška: Často to byli takzvaní Satyrové, průvodci boha Dionýsa. A zajímavost – protože ženy nesměly hrát, jejich role přebírali chlapci v převlecích!

Matěj: To muselo být zajímavé. Takže Thespis je ten, kdo s tím začal objíždět města?

Eliška: Přesně tak. Odtud pochází termín Thespisova kára, což je označení pro kočovné divadelní společnosti.

Matěj: Když si představím řeckého herce, vidím hlavně masku. Proč ji nosili? Byli stydliví?

Eliška: To zrovna ne. Maska měla několik funkcí. Jasně definovala postavu – jestli je stará, mladá, veselá, smutná. Navíc byla navržená tak, aby zesilovala hlas. A ano, ukazovat vlastní tvář bylo považováno za neslušné.

Matěj: A co ty slavné vysoké boty?

Eliška: Těm se říká koturny. Byly to boty s extrémně vysokou podrážkou. Hlavní herec díky nim působil větší, nadlidský, a byl lépe vidět. Vypadal prostě... božsky.

Matěj: Takže to nebyla antická móda, ale čistě praktická věc.

Eliška: Přesně tak. Herci byli navíc velmi vážení občané, dokonce nemuseli do války.

Matěj: A kdy se od těch provizorních staveb přešlo ke kamenným divadlům, jak je známe z fotek?

Eliška: Stojí za tím jedna nehoda. Při jedné slavnosti se zřítilo dřevěné lešení s diváky. To vedlo k rozhodnutí stavět divadla z kamene, která byla bezpečná a trvalá.

Matěj: Takže typické řecké divadlo... jaké jsou jeho hlavní části, které bychom měli znát?

Eliška: Zapamatuj si tři klíčové pojmy. *Theatron*, to je hlediště pro diváky, vytesané do svahu. Pak *orchestra*, což je VŽDY kruhový prostor uprostřed, kde hrál sbor. A nakonec *skene*, budova za orchestrou, která sloužila jako pozadí i šatna pro herce.

Matěj: A hlediště bylo pro všechny stejné?

Eliška: Vůbec ne. Bylo přísně rozdělené. Dole v *prohedrii* seděli kněží a hodnostáři. Pak byly sektory pro bohaté, pro občany a úplně nahoře seděli chudí, cizinci a ženy. Každý měl své místo.

Matěj: Měli tehdy nějaké... speciální efekty?

Eliška: To si piš! Měli například *mechane* – jeřáb, kterým spouštěli herce představující bohy z nebe na jeviště. Odtud rčení „deus ex machina“, tedy „bůh ze stroje“.

Matěj: To je skvělé! Takže bůh se prostě snesl na jeviště.

Eliška: Přesně. A používali také *ekkyklema*, pojízdnou plošinu, na které vyvezli na scénu třeba výjev, co se stal „uvnitř“, například zavražděnou postavu. Všechno důležité se totiž odehrávalo mimo zrak diváků.

Matěj: Fantastické. Takže řecké divadlo bylo mnohem víc než jen lidé v maskách. Byla to propracovaná show s jasnými pravidly a dokonce i technikou.

Eliška: Přesně tak. A Římané tuhle show posunuli na úplně novou, brutálnější úroveň. Vzali si řeckou kulturu, filozofii, a samozřejmě divadlo... a všechno to udělali větší a hlasitější.

Matěj: Takže méně přemýšlení, více akce?

Eliška: V podstatě ano. Zatímco Řekové se zaměřovali na filozofii a hluboké myšlenky, v Římě vládla zábava. První stálé kamenné divadlo, Theatrum Pompeium, vzniklo až v roce 55 před naším letopočtem. A víš, co je na něm zajímavé?

Matěj: Povídej!

Eliška: Aby obešli zákaz stavění stálých divadel, postavili na jeho vrcholku chrám zasvěcený Venuši. Takže to technicky nebyla divadelní budova, ale schody k chrámu. Chytré, co?

Matěj: To je neuvěřitelně chytré! Taková antická byrokratická klička.

Eliška: Přesně. A co se týče vzhledu, hodně si toho půjčili. Masky byly podobné těm řeckým – většinou z plátna, s parukou, zakrývaly celou hlavu.

Matěj: Takže zase žádná mimika?

Eliška: U klasického dramatu ne. Ale měli jeden speciální žánr, pantomimus, kde herec tančil a gesty vyprávěl příběh. Tam masky měly zavřená ústa a byly mnohem realističtější.

Matěj: To zní jako předchůdce baletu. A co kostýmy?

Eliška: Základem byla samozřejmě římská tóga. Ale kostýmy byly stylizované a charakteristické pro danou postavu. A co je zajímavé, postavy elegantních mužů a žen byly často oblečeny podle nejnovější módy.

Matěj: Takže takový antický fashion week přímo na jevišti.

Eliška: Přesně tak. Divadlo muselo konkurovat jiným, mnohem drsnějším formám zábavy.

Matěj: A to je přesně to, na co jsem se chtěl zeptat. Vždycky si představím gladiátory, ne herce.

Eliška: A máš pravdu. Divadlo mělo obrovskou konkurenci. Jen si to představ: v Circus Maximus se konaly závody koňských spřežení a běžecké závody. Pak tu byly *venationes*, tedy lovy a zápasy s dravými zvířaty.

Matěj: To zní... divoce.

Eliška: A to není všechno. Vrcholem byly *naumachie* – simulované námořní bitvy! První uspořádal Julius Caesar v roce 46 před naším letopočtem na umělém jezeře. Ale ta největší se odehrála na Fucinském jezeře na oslavu dokončení akvaduktu.

Matěj: Počkej, námořní bitvy? Jakože se skutečnými loděmi?

Eliška: Se skutečnými loděmi a devatenácti tisíci účinkujícími, z nichž mnozí zahynuli. Byla to neuvěřitelně nákladná a smrtící podívaná. Proti tomu je nějaká tragédie na jevišti docela nuda, že?

Matěj: Absolutně! To je jako srovnávat divadelní hru s blockbusterem od Michaela Baye.

Eliška: Přesně. A epicentrem téhle zábavy bylo samozřejmě Koloseum. To nebyla jen aréna, to byl neuvěřitelně propracovaný stroj na zábavu.

Matěj: Jak to myslíš, stroj?

Eliška: Pod dřevěnou podlahou arény se skrývalo *hypogeum* – rozsáhlé podzemí. Byly tam chodby, klece pro zvířata a vertikální šachty s kladkami, které dokázaly na scénu vytáhnout gladiátory, zvířata nebo celé kulisy. Inspirovalo to vlastně dnešní divadelní propadla.

Matěj: Takže gladiátor se mohl zničehonic objevit uprostřed arény? Fantastické!

Eliška: Ano. A dokonce měli hydraulický mechanismus napojený na akvadukt, takže mohli arénu zatopit a pořádat tam menší námořní bitvy. Nad diváky navíc napínali obrovské plachty, *velarium*, které je chránily před sluncem.

Matěj: To je neuvěřitelná úroveň inženýrství. Proč tolik úsilí?

Eliška: Protože hry byly politický nástroj. Bylo to „chléb a hry zdarma“. Císař si tak kupoval lásku a klid lidu. Když se davy dívaly na brutalitu v aréně, nechovaly se násilně v ulicích. Otevření Kolosea se slavilo sto dní v kuse.

Matěj: Sto dní? To je šílené. Tak co se stalo s takhle populární zábavou? Proč to skončilo?

Eliška: Dva hlavní důvody. Prvním byl nástup křesťanství. Církev považovala divadlo a hlavně krvavé hry za pohanské a nemorální.

Matěj: Takže herci a gladiátoři byli na černé listině?

Eliška: Přesně. Herci byli postupně diskriminováni a hry zakazovány. Druhým důvodem byl postupný rozklad samotné Římské říše a nájezdy barbarských kmenů. Nebyly peníze ani stabilita na pořádání takových velkolepých akcí.

Matěj: Takže konec impéria znamenal i konec divadla?

Eliška: Konec téhle velkolepé, masové formy divadla, ano. Poslední představení v Římě se odehrálo v roce 549. Ale divadlo jako takové nezmizelo. Jen se schovalo a změnilo. A právě o tom, jakou podobu na sebe vzalo ve středověku, si povíme příště.

Matěj: Takže divadlo se po pádu Říma schovalo... ale kam přesně? A jakou novou podobu na sebe vzalo v tom takzvaném "temném" středověku?

Eliška: Přesně. A našlo si nečekaného patrona... církev. Vím, zní to zvláštně, když si uvědomíme, jak proti němu nejdřív bojovala.

Matěj: Počkat, církev? Ta, která potulné kejklíře a herce považovala skoro za ďáblovo dílo?

Eliška: Přesně ta. Jenže církev byla chytrá. Viděla, že potulní komedianti a loutkáři lidi strašně baví. A tak si řekla: "když je nemůžeš porazit, přidej se k nim." Začali tedy pořádat vlastní hry.

Matěj: A to jsou ty slavné pašijové hry?

Eliška: Ano, liturgická dramata přímo v kostelech. Byl to geniální způsob, jak negramotným lidem přiblížit biblické příběhy. Scéna byla jednoduchá — oltář představoval nebe, vchod do kostela peklo. A hráli jen muži, i ženské role.

Matěj: Dobře, takže divadlo bylo hlavně náboženské. Ale co obyčejní lidé? Ti se přece chtěli i bavit, ne jen vzdělávat v bibli.

Eliška: Samozřejmě! A proto souběžně s tím existovala světská scéna. A její královnou byla fraška. To byla v podstatě středověká situační komedie.

Matěj: Takže žádná velká filozofie, ale spíš zábava?

Eliška: Přesně tak. Témata byla ze života: manželská nevěra, šejdířství, hádavost, pokrytectví... Hrdinou byl často nějaký chytrý podvodník a proti němu stála postava hlupáka, takzvaný Hejl.

Matěj: A existovalo něco mezi tím? Mezi vážným náboženským dramatem a touhle lidovou zábavou?

Eliška: Určitě. Tím žánrem byla moralita. Ta byla sice světská, ale řešila vážná témata. Vystupovaly v ní alegorické postavy – třeba Pýcha bojovala se Střídmostí, Lenost s Pílí.

Matěj: To zní jako souboj sedmi hlavních hříchů a sedmi ctností.

Eliška: Trefa. A hlavním tématem byla smrt a posmrtný život. O tom pojednával i slavný Tanec smrti – myšlenka, že před smrtí jsme si všichni rovni, ať jsi král nebo žebrák.

Matěj: To je silná myšlenka.

Eliška: A divadlo nebylo jen v kostelech nebo na tržištích. Byly tu obrovské pouliční podívané, královské vjezdy na počest svateb nebo korunovací. Celá města se měnila v jedno velké jeviště.

Matěj: Neuvěřitelné, jak se divadlo dokázalo přizpůsobit a přežít. Od masových her v Římě přes duchovní dramata v kostele až po komedie na tržišti a velkolepé průvody.

Eliška: Přesně tak. Ukazuje to, že touha sdílet příběhy je prostě v nás. Je silnější než jakýkoliv režim nebo doba. A to je, myslím, skvělá tečka za naší cestou divadelní historií.

Matěj: Naprosto souhlasím. Eliško, moc děkuju za skvělý přehled, který se u maturity bude hodit. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Učte se s námi a u zkoušek na shledanou!