Podcast na Literární směry: Romantismus a realismus

Kapitoly

Co je to romantismus?

Anglický hrdina: Lord Byron

Německá rozervanost: Kleist a Büchner

Ruská duše: Puškin a Lermontov

Co je to romantismus?

Německá rozervanost

Anglický rebel

Francouzský paradox

Úvod do ruského dramatu

Zakladatelé: Gribojedov a Puškin

Lermontov a ruský byronismus

Gogol: Smích skrze slzy

Čechov a drama pod povrchem

Německý naturalismus

Předchůdce moderny: Büchner

Vojcek: Oběť společnosti

Spirála šílenství

Úvod do českého divadla

Vlastenci z Boudy

První dramatici: Thám a Klicpera

Josef Kajetán Tyl

Odkaz a závěr

Přepis

Klára: Představte si studentku... řekněme Annu. Je otrávená z pravidel, z logiky, z toho, že všechno musí dávat dokonalý smysl. Cítí věci hluboce, je to vír emocí, který ani nedokáže vysvětlit. Co kdyby existovalo celé umělecké hnutí postavené přesně na tomhle pocitu?

Klára: Posloucháte Studyfi Podcast. A dnes se ponoříme právě do toho hnutí – do romantismu. Vojtěchu, co to vlastně bylo za revoluci?

Vojtěch: Byla to obrovská revoluce, Kláro. Slovo „romantique“ znamenalo „jako v románě“ – tajemný, fantastický. Byla to přímá opozice proti klasicismu a osvícenství, které ctily řád a rozum.

Klára: Takže místo rozumu přišly na řadu emoce?

Vojtěch: Přesně tak. Romantismus se zaměřil na jednotlivce a jeho vnitřní svět, na jeho pocity, sny a fantazii. A v divadle to znamenalo konec přísným pravidlům. Autoři začali bořit takzvané tři jednoty – místa, času a děje – a míchat žánry. Z tragédie a komedie se zrodila tragikomedie.

Klára: A co byl ten hlavní motor, ten konflikt, který poháněl všechny ty příběhy?

Vojtěch: Ten klíčový konflikt byl rozpor mezi snem a realitou. Hrdina toužil po ideálu, ale narážel na tvrdou skutečnost. A měl dvě možnosti: buď utéct do vysněných světů – do historie nebo exotických krajin...

Klára: ...nebo se pustit do boje, že?

Vojtěch: Ano, to je ta druhá, aktivní cesta. Cesta rozervance, kterého trápí „světobol“. Bojuje proti společnosti, proti danému řádu... a většinou prohrává. Ale bojuje.

Klára: To zní jako životní příběh George Gordona Byrona v Anglii.

Vojtěch: Přesně. Byron byl prototypem romantického hrdiny. Nejenže o nich psal, on tak i žil. Jeho životní dílo, „Childe Haroldova pouť“, je přesně o tom – o bloudění a hledání smyslu života.

Klára: A jeho smrt byla taky... no, romantická.

Vojtěch: Naprosto. Zapojil se do boje za osvobození Řecka proti Turkům a tam zemřel. Smrt v boji za svobodu a ideály, to je romantismus v praxi. Dokonce i v dramatu „Kain“ nepřistupuje ke Kainovi jako k vrahovi, ale jako k buřiči, který se odmítá podřídit.

Klára: A co Německo? Tam byla ta rozervanost, předpokládám, ještě hlubší.

Vojtěch: Rozhodně. Heinrich von Kleist byl toho příkladem. Těžkomyslný autor, který prožíval hluboké duševní krize a nakonec spáchal sebevraždu se svou milenkou. Jeho drama „Rozbitý džbán“ je geniální – rychtář vyšetřuje zločin, který sám spáchal.

Klára: To je docela zamotané.

Vojtěch: Je, ale skvěle to ukazuje vnitřní rozpory člověka. A pak je tu Georg Büchner, který zemřel v pouhých 24 letech. Jeho hra „Vojcek“ je naprosto nadčasová. Je to příběh obyčejného vojáka, na kterém jeho nadřízení páchají pokusy.

Klára: To je ten, co jí jenom hrách, že?

Vojtěch: Ano. Doktor na něm testuje účinky stravy a hejtman ho morálně ponižuje. Vojcek je štvanec, který postupně zešílí a v záchvatu žárlivosti zabije svou milou Marii. Je to drtivá kritika společnosti, která zničí slabého jedince.

Klára: Pojďme do Ruska. Tam máme Alexandra Sergejeviče Puškina, dalšího rebela, který to neměl s mocí jednoduché.

Vojtěch: Puškin byl šlechtic, ale sympatizoval s děkabristy, kteří povstali proti carovi. Takže byl ve vyhnanství a nakonec zemřel v souboji. Jeho historické drama „Boris Godunov“ je mistrovské dílo.

Klára: Ten příběh je dost složitý. O co tam v kostce jde?

Vojtěch: Carem se stane Boris Godunov, ale nese si vinu za smrt právoplatného následníka, careviče Dimitrije. Z kláštera pak uprchne mnich Grigorij, který se za tohoto Dimitrije začne vydávat. Získá podporu a táhne na Moskvu.

Klára: A jak to skončí?

Vojtěch: Boris Godunov umírá a Lžidimitrij se dostává na trůn. Systém se ale nemění, jen se vymění vládce. Hra končí geniální poznámkou: „A lid mlčí.“

Klára: To je silné. A podobný osud měl i Michail Lermontov, že?

Vojtěch: Ano, jako přes kopírák. Šlechtic, rebel, exil na Kavkaze a smrt ve vyprovokovaném souboji. Jeho drama „Maškaráda“ zase kritizuje prohnilou společenskou smetánku, kde intrika a pomluva zničí lásku a život.

Klára: Takže abychom to shrnuli: romantismus je o emocích, individualismu a často tragickém boji hrdiny proti společnosti. Ať už je to Byron, Vojcek nebo Puškin, vždycky je to o tom vnitřním pnutí.

Vojtěch: Přesně tak, Kláro. A to pnutí je základní kámen všeho. Dokonce i samotné slovo „romantický“ původně znamenalo „jako v románě“ – tedy něco tajemného, fantastického, dobrodružného.

Klára: Takže vlastně útěk od šedivé reality?

Vojtěch: Útěk od reality klasicismu a osvícenství. Tyhle směry ctily řád, rozum, logiku a jasná pravidla. A romantismus na to všechno řekl: „Ne, děkuji.“

Klára: Prostě se jim nelíbila ta svázanost?

Vojtěch: Přesně. Romantismus obrátil pozornost dovnitř, k jedinci, k jeho bouřlivým emocím a duši. Dal obrovský prostor fantazii a snům. A hlavně – naprosto rozbil stará pravidla.

Klára: Myslíš třeba tu slavnou antickou jednotu místa, času a děje?

Vojtěch: Tu především. Romantici začali naprosto svobodně míchat žánry. Spojovali prvky tragédie a komedie, vysoké s nízkým. Tím vlastně položili základy moderní tragikomedie.

Klára: Takže ten hlavní motor všeho je ten konflikt mezi snem a skutečností.

Vojtěch: Ano. Hrdina má nějaký velký ideál, sen o svobodě nebo lásce, a naráží na nepřátelskou společnost. A z tohohle střetu vedou v zásadě jen dvě cesty.

Klára: A to jsou?

Vojtěch: Buď pasivní únik do vysněných světů – třeba do idealizované historie nebo exotických krajin. Anebo aktivní, revoluční boj. Hrdina se stává rozervancem, trpí „světobolem“, bojuje proti všem a... obvykle prohrává.

Klára: Ten bojující rozervanec, to zní jako esence romantismu. Kde bychom našli takový prototyp?

Vojtěch: Ideálně v Německu. Třeba Heinrich von Kleist. To byl umělec se vším všudy – introspektivní, těžkomyslný, prožíval hluboké duševní krize a nakonec spáchal společnou sebevraždu se svou milenkou.

Klára: Páni, to je opravdu temné. A jeho díla byla podobná?

Vojtěch: Zcela. Často se vracel k antickým námětům, ale snažil se do nich vložit moderního člověka, zmítaného vnitřními rozpory. Jeho hra *Rozbitý džbán* je fascinující. Představ si detektivku, kde rychtář vyšetřuje zločin, který... sám spáchal.

Klára: Takže vlastně odhaluje sám sebe. To je hodně psychologické.

Vojtěch: Přesně. Nebo v dramatu *Katynka z Heilbronnu* máme hrdinku, jejíž láska je tak absolutní a strhující, že je ochotná přinést jakoukoliv oběť. Její jednání nemá žádnou rozumovou motivaci, je to čistý, spalující cit, který může vést až k sebezničení.

Klára: Dobře, Němci se tedy pitvali v duši. Co Angličané? Ty si představuju jako trochu pragmatičtější.

Vojtěch: Možná v běžném životě, ale měli George Gordona Byrona. A to byl šlechtic, rebel, skandalista a v podstatě první celebrita v moderním slova smyslu. Jeho život byl jeden velký romantický epos.

Klára: To je ten, co bojoval za svobodu Řecka, že?

Vojtěch: Ano. Zapojil se do národně osvobozovacího boje proti Turkům a tam na následky nemoci zemřel. Naprosto stylová romantická smrt v boji za ideál. Jeho celoživotní dílo, *Childe Haroldova pouť*, je přesně o tomhle – o věčném putování a hledání smyslu života.

Klára: Zmiňoval jsi i jeho drama *Kain*. Jak romantik zpracuje biblický příběh?

Vojtěch: Úplně ho převrátí. Kain u něj není primárně vrah, ale buřič. Rebel, který se nechce podrobit Božímu řádu, který mu přijde nespravedlivý. Jeho bratr Abel je naopak pasivní a poslušný. Ta vražda je nakonec vyvrcholením sporu, spíš tragický omyl v afektu než chladnokrevný zlý čin.

Klára: Rozumím. Takže německá hloubka, anglický aktivismus... a co Francie? Tam byl přece středobodem romantismu Victor Hugo.

Vojtěch: Byl, ale vedle něj stál ještě jeden fascinující autor, který je paradoxem sám o sobě. Alfred de Musset.

Klára: V čem byl paradoxní?

Vojtěch: Je považován za jednoho z největších dramatiků francouzského romantismu, ale sám se k romantikům nikdy nepočítal a aktivně se jejich „válek“ neúčastnil. Dokonce prohlašoval, že v jeho knihovně klidně sousedí Shakespeare s klasicistou Racinem.

Klára: Takový romantik-neromantik.

Vojtěch: Přesně tak. Pěstoval si image světáka, který je nad věcí. Přesto dokázal ve svém díle *Zpověď dítěte svého věku* naprosto geniálně vystihnout pocit své generace. Napsal, že „staré už nebylo a nové ještě nebylo“ a lidé trpěli „podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv“.

Klára: To zní až překvapivě moderně. Jako popis existenciální krize.

Vojtěch: Úplně. A přesně to se promítlo do jeho her. Obnovil třeba žánr zvaný *proverb* – lehoučkou konverzační komedii, která ilustrovala nějaké přísloví. Jenže pod tím povrchem se skrývaly hořké tóny.

Klára: Příkladem je ta jeho nejznámější hra...?

Vojtěch: *S láskou nejsou žádné žerty*. Začíná to jako vtipná, lehkovážná hra o lásce mladého páru, ale postupně se jejich slovní hříčky a intriky mění v opravdovou citovou krutost, která skončí tragédií.

Klára: Takže pod lehkým povrchem je tma. To zní hodně romanticky, i když se k tomu nehlásil.

Vojtěch: A nejtemnější je jeho mistrovské historické drama *Lorenzaccio*. Hrdina si nasadí masku prostopášníka, aby se mohl vetřít do přízně tyranského vládce Florencie a zavraždit ho. Jenže ta maska mu postupně přiroste k tváři.

Klára: Stane se tím, co jen předstíral?

Vojtěch: Ano. Ztratí původní ideál, smysl svého činu. Nakonec vraždu vykoná, ale už jen ze setrvačnosti. Je vnitřně prázdný, rozpadlý a jen pasivně čeká na trest. Je to dokonalá studie ztráty hodnot a rozpadu osobnosti.

Klára: Páni. Takže romantické drama není jen o velkých gestech a lásce, ale hlavně o té vnitřní prázdnotě a pochybnostech.

Vojtěch: Přesně tak. Je to o tom, co se stane, když člověk ztratí víru ve starý řád a musí si najít vlastní smysl. A to hledání, jak vidíme u Kleista, Byrona i Musseta, často končí tragicky.

Klára: Je to fascinující. A hned mě napadá, jak se tenhle neklid a hledání projevily u nás, v českých zemích? Převzali jsme to, nebo jsme si šli vlastní cestou?

Vojtěch: To je skvělá otázka! Protože český romantismus je velmi specifický a je úzce spjatý s národním obrozením. Ale o tom si povíme více v příští části.

Klára: Vítejte zpět u Studyfi Podcastu! Minule jsi, Vojtěchu, naznačil, že český romantismus byl úzce spjatý s národním obrozením. Ale než se ponoříme do naší kotliny, co takhle odbočka ještě víc na východ? Co se v té době dělo v Rusku?

Vojtěch: Skvělý nápad, Kláro! Rusko je totiž úplně jiný svět. Na začátku 19. století se tamní šlechta dostala do úzkého kontaktu se západní Evropou, hlavně díky napoleonským válkám. A najednou viděli, že svět může fungovat i jinak než pod carskou nadvládou.

Klára: Takže si přivezli domů nějaké... revoluční myšlenky?

Vojtěch: Přesně tak. Vznikl obrovský kvas, odpor k carismu a touha vytvořit vlastní, sebevědomou kulturu, která se vyrovná té západní. A to je podhoubí, ze kterého vyrostli první velcí ruští dramatici.

Klára: A kdo byl tím prvním, kdo se odvážil rýpnout do zavedených pořádků?

Vojtěch: Jedním z prvních byl Alexandr Gribojedov. To byl mimochodem geniální člověk, už ve třinácti letech měl titul kandidáta věd. Bohužel měl tragický osud, zemřel jako diplomat v Teheránu, kde ho ušlapal dav.

Klára: To je strašné. A co napsal?

Vojtěch: Jeho klíčové dílo je hra *Hoře z rozumu*. Je to neuvěřitelně břitká a hořká satira na moskevskou smetánku. Hlavní hrdina Čackij se vrací ze zahraničí plný ideálů, ale naráží na svět plný podlézavosti a staromilství. A nejhorší je, že i jeho láska tomu propadne.

Klára: Takže aby si zachránil zdravý rozum, musí zase odjet. To zní dost pesimisticky.

Vojtěch: Je to tak. Ale tím opravdovým zakladatelem moderního ruského dramatu je Alexandr Sergejevič Puškin. Ten dovedl ruské drama na světovou úroveň. I on měl blízko k děkabristům, kteří se pokusili o povstání proti carovi, a taky si užil vyhnanství.

Klára: A taky skončil tragicky, jestli se nepletu? Zemřel v souboji.

Vojtěch: Ano, bohužel. Jeho stěžejní hrou je historické drama *Boris Godunov*. Je to příběh o uzurpátorovi trůnu, ale to nejdůležitější je poselství té hry. Na konci, když je Boris svržen a na jeho místo nastupuje další vládce, Lžidimitrij, hra končí slavnou scénickou poznámkou: „A lid mlčí.“

Klára: Páni. Takže se změní osoba, ale systém zůstává stejný. To je silné.

Vojtěch: Přesně. A to je téma, které se ruskou literaturou táhne dodnes. Puškin napsal i cyklus skvělých jednoaktovek, *Malé tragédie*, kde v zhuštěné podobě ukazuje souboj hrdiny se společností.

Klára: Když mluvíme o soubojích a tragických osudech, nemůžeme vynechat Michaila Lermontova, že?

Vojtěch: Rozhodně ne. Lermontov je takový ruský Byron. Šlechtic, rebel, s elitním vzděláním, ale vyloučený z univerzity za revoluční aktivity. A osudová ironie... byl poslán do vyhnanství na Kavkaz za báseň o Puškinově smrti v souboji...

Klára: A sám nakonec zemřel v souboji. To je neuvěřitelné.

Vojtěch: Ano. Jeho hra *Maškaráda* je dokonalou ukázkou romantické kritiky společnosti. Hlavní hrdina Arbenin ví, jak je společnost prohnilá, a když získá falešný důkaz o nevěře své ženy, otráví ji zmrzlinou.

Klára: Zmrzlinou? To je... specifické. Ale asi ne moc sladký konec.

Vojtěch: To rozhodně ne. Je to hra o žárlivosti, ale hlavně o tom, jak snadno se člověk stane loutkou intrik a ztratí schopnost svobodně se rozhodovat.

Klára: Takže tu máme kritiku společnosti, vzpouru jedince... Kdy se to začalo přelévat do realismu?

Vojtěch: Ten přechod skvěle ztělesňuje Nikolaj Vasiljevič Gogol. Měl neuvěřitelně rozpolcený talent. Na jednu stranu psal romantické, fantastické a bizarní povídky. Na druhou stranu jeho hry jsou mistrovskou studií detailu a patří už do realismu.

Klára: A tou nejznámější je určitě *Revizor*.

Vojtěch: Přesně. Premiéra v roce 1836 byla obrovský skandál, byl u ní i sám car. Je to zdrcující satira na úplatkářství, hloupost a strach z vlastního svědomí. Celé město si splete bezvýznamného úředníčka Chlestakova s obávaným revizorem a snaží se ho uplatit a podlézt mu.

Klára: To mi připomíná, že některé věci se asi nikdy nemění.

Vojtěch: Bohužel. Gogol mistrně ukazuje, jak strach z vlastních činů úplně zatemní lidem mysl. Další skvělá hra je *Ženitba*, fraška o starém mládenci, který se tak bojí neznáma, že v den svatby uteče nevěstě oknem.

Klára: A pak přichází ten, jehož jméno zná asi každý. Anton Pavlovič Čechov.

Vojtěch: Ano. Čechov byl původním povoláním lékař. A jak v ordinaci diagnostikoval nemoci těla, tak ve svých hrách s chirurgickou přesností pitval nemoci ruské duše. Je to fascinující, protože v jeho hrách se na první pohled skoro nic neděje.

Klára: Přesně to jsem slyšela. Že lidé jen mluví, pijí čaj, odcházejí, přijíždějí...

Vojtěch: A přesně v tom je to geniální. Pod touhle banální slupkou každodennosti probíhají obrovská lidská dramata. Zmařené životy, nenaplněné sny, ztracené iluze. Lidé spolu mluví, ale vůbec se neposlouchají. Každý si jede ve svém vlastním monologu.

Klára: Můžeš dát nějaký příklad? Třeba ze hry *Tři sestry*?

Vojtěch: Tam sestry neustále opakují svou touhu odjet do Moskvy, která pro ně symbolizuje šťastný život. Ale neudělají pro to vůbec nic. Je to hra o touze po změně a zároveň absolutní neschopnosti jednat. Nebo *Višňový sad*, kde rodina šlechticů přijde o své panství, protože nedokáže přijmout novou dobu.

Klára: A jak na to tehdy reagovalo publikum? Chápali to?

Vojtěch: Zpočátku vůbec. Jeho první hry byly propadáky. Čechova pro svět vlastně objevil až legendární režisér Konstantin Stanislavskij a jeho Moskevské umělecké divadlo, MCHAT. Stanislavskij pochopil, že Čechovovy hry se musí hrát jinak – ne deklamovat, ale žít na jevišti. Tím položil základy psychologického realismu.

Klára: Takže Čechov neukazoval velké hrdiny a velká gesta, ale spíš tu každodenní, tichou tragédii obyčejných lidí.

Vojtěch: Perfektně řečeno. On sám řekl: „Chtěl jsem ukázat, jak hloupě žijí.“ A v tom je nadčasový. Ukazuje nám slabochy, kteří umí krásně snít o budoucnosti, ale jsou to zbabělci neschopní činu. A to všechno s neuvěřitelnou směsicí humoru a smutku.

Klára: Páni, ruská dramatika je tedy pořádně silná káva. Od politické satiry přes romantické rebely až po psychologickou pitvu duše. Fascinující. A právě ten psychologický realismus, který jsi zmínil u Stanislavského, ten se pak stal obrovským fenoménem, že?

Vojtěch: Obrovským. Ovlivnil divadlo po celém světě na celé 20. století. Ale o tom, jak se realismus vyvíjel dál a jaké měl podoby, o tom si můžeme povídat zase příště.

Klára: Takže od psychologických portrétů v Rusku se přesuneme k... sociální kritice v Německu?

Vojtěch: Přesně tak. A skvělým příkladem je Gerhart Hauptmann, nositel Nobelovy ceny. Ten se nebál ukázat odvrácenou tvář společnosti.

Klára: Jak to myslíš?

Vojtěch: Třeba v dramatu *Tkalci* je hlavním hrdinou celý dav, vzbouřený slezský lid. Byla to revoluce na jevišti. Hauptmann tvrdil, že člověk je jen produktem prostředí a dědičnosti.

Klára: To zní dost deterministicky a ponuře. Napsal i něco veselejšího?

Vojtěch: Napsal *Bobří kožich*, což je zlodějská komedie. Háček je v tom, že v ní není jediná kladná postava. Takže... veselejší, ale pořád dost cynické.

Klára: To zní jako něco pro mě. Ale říkal jsi, že tohle byl vývoj realismu. Byl někdo, kdo tyhle temné stránky člověka zkoumal ještě dřív?

Vojtěch: Byl. A byl tak napřed, že ho jeho doba vůbec nepochopila. Jmenoval se Georg Büchner. Jeho drama *Vojcek* je v podstatě první antihrdina moderního divadla.

Klára: Antihrdina? To jako že není statečný a ušlechtilý?

Vojtěch: Přesně. Vojcek je jen obyčejný, chudý voják, na kterém si všichni léčí své komplexy. Je to oběť systému, která se nedokáže bránit.

Klára: Dej mi příklad. Jak ho trápili?

Vojtěch: Tak si představ, že doktor na něm dělá vědecké pokusy a krmí ho několik měsíců jen hrachem, aby zkoumal podvýživu. Prostě z něj udělá pokusného králíka.

Klára: To je strašné.

Vojtěch: A do toho mu jeho hejtman, takový hloupý a arogantní důstojník, vyčítá, že nemá morálku, protože má nemanželské dítě.

Klára: Takže ho vlastně všichni ponižují a psychicky týrají.

Vojtěch: Ano. A Vojcek na to odpoví geniální větou: „My obyčejný lidi, my na ctnost nemáme.“ On říká, že morálka je luxus, který si chudý člověk prostě nemůže dovolit.

Klára: To je neuvěřitelně silná myšlenka. A jak to s ním dopadne? Předpokládám, že ne dobře.

Vojtěch: Nedopadne. Jeho žena Marie ho podvede, a to je pro něj poslední kapka. Začne slyšet hlasy, které mu šeptají: „bodni, zabodni tu vlčici“. A on ji nakonec opravdu zabije.

Klára: Páni... V té hře je taky ta neuvěřitelně depresivní pohádka, co vypráví babička. O tom sirotkovi, pro kterého je slunce jen shnilá slunečnice a měsíc kus dřeva.

Vojtěch: Přesně. Ta pohádka je celý *Vojcek* v kostce. Je to obraz světa bez Boha, bez naděje, kde je člověk úplně sám. A právě touhle atmosférou se Büchner stal obrovskou inspirací pro celé 20. století.

Klára: Takže německé drama nám ukázalo, jak prostředí dokáže člověka naprosto zdeformovat a zničit. Kam se od téhle... veselé noty posuneme dál?

Vojtěch: Od společenské kritiky se přesuneme trochu jinam. Podíváme se na sever, do Skandinávie, kde se rodil trochu jiný typ moderního hrdiny.

Klára: A co u nás, Vojtěchu? Jak se rodil moderní hrdina v českých zemích, když jsme se sotva zmohli na vlastní stálé divadlo?

Vojtěch: To je skvělá otázka. Protože u nás to nebyl jen boj jednotlivce proti společnosti, ale boj celé společnosti o vlastní jazyk a existenci. A divadlo v tom hrálo naprosto klíčovou roli.

Klára: Jak to myslíš? Na konci 18. století tady přece žádné velké české divadlo nebylo.

Vojtěch: Přesně. Existovaly jen jezuitské hry a pak... takové dřevěné boudy na tržištích. Byla to spíš vulgární, lidová zábava. Pro šlechtu tu bylo luxusní, kamenné Nosticovo divadlo, dnešní Stavovské.

Klára: Ale tam se hrálo německy, předpokládám.

Vojtěch: Jistě. A když se tam čeští herci pokusili hrát česky, byl z toho poprask. Takže udělali něco nevídaného. Odešli a na Koňském trhu, dnešním Václaváku, si postavili vlastní dřevěnou boudu.

Klára: Tomu říkám punk! Z luxusního divadla do boudy na tržišti.

Vojtěch: Přesně. A dali jí hrdý název – Vlastenecké divadlo. Za pouhých šest let tam uvedli neuvěřitelných 300 her! Většinou překlady, ale i první původní české kusy.

Klára: A kdo za tím vším stál? Kdo ty hry psal a režíroval?

Vojtěch: Klíčovou postavou byl Václav Thám. Byl to režisér, herec, a hlavně překladatel. I když jeho osobní život byl dost tragický, jeho přínos je obrovský. Ukázal, že čeština je jazyk pro velké příběhy.

Klára: Takže položil základy. Kdo přišel po něm?

Vojtěch: Po éře Boudy přichází Václav Kliment Klicpera. A to je úplně jiný styl. Klicpera byl mistr komedie. Jeho hry nechtěly věrně zobrazovat realitu, šlo mu o zábavu a překvapivé situace.

Klára: Takže od vážných historických dramat k legraci?

Vojtěch: Ano. Jeho hry jako *Divotvorný klobouk* byly plné studentských žertíků a hravosti. Sám Klicpera řekl: „Svět jinak obrazuji, než skutečnost jest.“ Prostě si s divadlem hrál.

Klára: A pak přichází jméno, které zná asi každý. Josef Kajetán Tyl.

Vojtěch: Ano, Tyl je vrcholem tohoto období. Na rozdíl od Klicpery se snažil život zobrazovat takový, jaký je. Život obyčejných lidí – řemeslníků, služek, venkovanů.

Klára: A taky se dost zapojil do politiky, což se mu moc nevyplatilo, že?

Vojtěch: To tedy ne. Po revoluci v roce 1848 byl jako „politicky nespolehlivý“ vyhnán z Prahy a zemřel v bídě s kočovnou společností. Je to neuvěřitelně smutný příběh.

Klára: Ale jeho hry žijí dál. V čem je jeho síla?

Vojtěch: V té obrovské šíři. Psal historická dramata jako *Jan Hus*. Psal hry ze života jako *Paličova dcera*. A pak vytvořil žánr, který milujeme dodnes – dramatickou báchorku.

Klára: Jako třeba *Strakonický dudák*?

Vojtěch: Přesně! Příběh, který je pohádkový, ale má v sobě silné vlastenecké poselství. A samozřejmě nesmíme zapomenout na hru *Fidlovačka*, kde poprvé zazněla naše hymna.

Klára: Takže když to celé shrneme... zatímco v zahraničí drama řešilo existenciální krize jednotlivce, u nás mělo úplně jiný úkol.

Vojtěch: Tady je ten klíčový poznatek. V 19. století byla většina Čechů negramotná. Divadlo a kostel byla jediná místa, kde k nim někdo promlouval ve velkém.

Klára: A vlastenci toho chytře využili.

Vojtěch: Naprosto. Skrze zábavu, skrze komedie a pohádky, jim předávali myšlenky o národní hrdosti a kráse českého jazyka. Formovali tak moderní český národ.

Klára: A sen všech těchto vlastenců, Národní divadlo, se nakonec stal skutečností. I když Tyl se toho bohužel nedožil.

Vojtěch: Bohužel ne. Bylo postaveno až deset let po jeho smrti. Ale jeho odkaz, a odkaz všech těch statečných divadelníků z Boudy, žije dál.

Klára: Vojtěchu, moc děkujeme, že jsi nám přiblížil cesty moderního dramatu od Německa až k nám domů. Bylo to fascinující.

Vojtěch: Já děkuji za pozvání. A doufám, že jsme posluchače třeba inspirovali k návštěvě divadla!

Klára: To rozhodně! Tak zase příště u Studyfi Podcastu. Na slyšenou!

Vojtěch: Na slyšenou.