Dějiny hudby 20. století

TL;DR: Rychlý přehled pro maturitu a studium

Dějiny hudby 20. století jsou obdobím bouřlivých změn a experimentů, které opustily tonalitu a hledaly nové výrazové cesty. Dominovaly zde styly jako expresionismus, folklorismus, civilizační tendence a neoklasicismus.

• Druhá vídeňská škola (Schönberg, Berg, Webern) zavedla atonální a dodekafonickou hudbu.
• Pařížská šestka (Milhaud, Honegger, Poulenc) se zaměřila na grotesku, humor a civilismus.
• Klíčové osobnosti jako Igor Stravinskij (neoklasicismus, rytmická revoluce) a Béla Bartók (syntéza folkloru a moderny) ovlivnily celosvětovou scénu.
• Čeští skladatelé jako Leoš Janáček (nápěvky mluvy, opery) a Bohuslav Martinů (meziválečná avantgarda) přinesli osobité přístupy.

Úvod do dějin hudby 20. století: Od atonality po experiment

Hudba 20. století představuje jedno z nejkomplexnějších a nejrevolučnějších období v celé historii hudby. Společenská situace, plná politických bojů, deziluze a exploze vědeckých poznatků, se odrazila i v umění. Hudební skladatelé reagovali na proměny lidského jedince a vymanění z masové komerce.

Dochází k opuštění tonality, rezignování na veškerou hudební tradici a hledání nových forem vyjádření. Klíčové nové jevy zahrnují rozšíření evropské hudby globálním měřítkem, zesílenou roli americké, asijské a africké hudby, angažovanost tvorby v sociálních zápasech, rozvoj nonartificiální hudby a rostoucí úlohu nové techniky a médií.

Převládaly dva hlavní stylové proudy: melodicko-harmonický (reprezentovaný neoklasicismem, neobarokem, folklorismem, expresionismem) a nově se utvářející sónický (zaměřený na zvukovou barevnost, s raným sónickým stylem, punktualismem a témbrovým stylem). Základní principy harmonické struktury zahrnovaly tonalitu (rozšířenou), modalitu a serialitu.

Klíčové stylové tendence v hudbě 20. století: Charakteristika a rozbor

Vývoj hudby v 1. polovině 20. století byl obtížný pro chronologické členění, protože stylové tendence probíhaly spíše souběžně než postupně. Lze však vymezit čtyři základní směry:

Expresionismus v hudbě: Vzpourou proti měšťácké mělkosti

Tato tendence se projevila hlavně v malířství a hudbě. Vyjadřovala odpor proti měšťácké mělkosti a protest proti lidskému způsobu života, zdůrazňovala vnitřní citové napětí a mezní lidské situace (zoufalství, osamění, utrpení). Charakteristická je deformace linie, zkontrastnění kontur, dynamické krajnosti a citově vypjatá díla.

• Skladatelé: II. vídeňská škola (A. Schönberg, A. Berg, A. Webern), L. Janáček, B. Bartók, P. Hindemith, S. Prokofjev, I. Stravinskij, D. Šostakovič, A. Honegger.

Folklorismus (Neofolklorismus): Návrat k lidovým pramenům

Vliv lidové kultury, který se mísil s expresionistickými tendencemi. Zdůrazňoval uvolněnou vitalitu znovuobjeveného člověka s jeho bezprostředností a pudovostí, směřoval k elementárním pratvarům melodickým a rytmickým. Projevoval se mohutným výrazem, orgiastickým rytmem a drsnou, neperiodickou linií.

• Skladatelé: L. Janáček, B. Bartók, I. Stravinskij, C. Orff, S. Prokofjev, Z. Kodály.

Civilizační tendence v hudbě: Inspirace technikou a modernou

Tato tendence souvisela s rozvojem vědy, techniky a civilizace. V hudbě se projevila futuristickými snahami, jako je bruitismus, který využíval zvuků netónového charakteru (L. Russolo). Často byla spojena s dadaismem, s převracením hodnot a vřazováním náhodných prvků.

• Skladatelé: E. Varése, H. Cowell, A. Honegger, P. Hindemith, E. Satie a Pařížská šestka.

Neoklasická tendence: Touha po jistotě a pevném tvaru

Byla to protiváha uprostřed hledání nového výrazu, touha po jistotě a pevném tvaru. Skladatelé hledali posilu v systematických výtvorech antiky, renesance, klasicismu a dalších vyrovnaných syntetizujících dílech minulosti. Důraz byl kladen na pevnost linií a stavby.

• Skladatelé: I. Stravinskij (Pulcinella), P. Hindemith (neobaroko), S. Prokofjev, F. Poulenc, D. Šostakovič, B. Britten, B. Bartók, B. Martinů.

Druhá vídeňská škola: Revoluce atonality a dodekafonie

Tato škola, reprezentovaná trojicí rakouských skladatelů Arnolda Schönberga, Albana Berga a Antona Weberna, učinila Vídeň centrem moderního umění. Jejich vliv byl nejvýraznější po II. světové válce. Vyvinuli atonální hudbu a dodekafonii.

Atonalita: Od volné k organizované

Atonalita je způsob organizace tónových výšek bez tonálního centra, snažící se o emancipaci od všech dosud platných hudebních zákonů. Akordy jsou stavěny jinak než po terciích, odmítán je klasický metrický rytmus, dochází k rozkladu ustálených forem, časté jsou prudké dynamické kontrasty a neobvyklé expozice nástrojů. Uplatňuje se i mluvený zpěv (Sprechgesang).

Druhy atonality:

1. Neorganizovaná (volná) atonalita: Bez striktních pravidel pro tónové výšky.
2. Organizovaná atonalita:

• Serijní technika (dodekafonická): Rovnoměrné využívání tónových výšek (organizace jednoho parametru).
• Seriální (multiseriální) technika: Organizování všech ostatních složek hudby (délka, poloha v různých oktávách, dynamika, barva, artikulace apod.).

Dodekafonie: 12tónová technika a její pravidla

Dodekafonie je 12tónová technika, která odstraňuje tonální závislost na centrálním tónu, takže každý tón je stejně důležitý. Tón se může opakovat až po melodickém, polyfonickém nebo harmonickém vyčerpání 12tónové řady. Méně dogmatičtí dodekafonisté (např. Webern) připouštěli opakování tónu dříve.

Pravidla dodekafonie:

• Řada nesmí být totožná s chromatickou stupnicí, kvartovým nebo kvintovým kruhem.
• Každý tón se v řadě vyskytuje pouze jednou.
• Řada má mít kompoziční plán, zdůrazňovat některé intervaly.
• Řada nepřesahuje příliš rozpětí oktávy.
• Skoky větší než oktáva jsou zbytečné.
• Více než dva stejné intervaly nemají následovat za sebou.
• Je vhodné střídat menší a větší tónové kroky.
• Rozklady známých akordů mají být vymýceny.

Práce s řadou: Ze základního tvaru (Z) se získávají varianty: inverze (I), rak (R) a inverze raka (IR). Lze je také 11x transponovat do různých tónů chromatické stupnice.

Arnold Schönberg (1874-1951): Zakladatel moderní atonální hudby

Arnold Schönberg byl zakladatel, inspirátor a duchovní vůdce II. vídeňské školy. Studoval hudbu jako autodidakt a plně doceněn byl až po smrti. Jeho hudba je charakteristická výrazovou a tvarovou novostí, drsnou melodikou, atematičností (od 1908), složitou rytmikou a snahou o maximální expresivnost.

Období tvorby:

• I. Tonální (do 1908): Vychází z pozdního romantismu. Díla: Zjasněná noc, op. 4, Písně z Gurre (obrovský provozovací aparát), Komorní symfonie č. 1.
• II. Atonální (od 1908): Hledal nové principy atonální a atematické hudby. Díla: monodrama Očekávání, op. 17, monodrama Šťastná ruka, op. 18, melodram Pierrot lunaire /Náměsíčný Pierot/, op. 21 (1912) s „Sprechgesang“ a neobvyklým komorním obsazením, Pět skladeb pro orchestr, op. 16 (klangfarbenmelodie), Šest malých klavírních skladeb op. 19 (reakce na smrt G. Mahlera, krajní expresionistický styl a stručnost).
• III. Dodekafonické (od 1923): Používal novou techniku „kompoziční metody s dvanácti jen na sebe se vzájemně vztahujícími tóny“. Díla: Suita pro klavír, op. 25 (tradiční formy s novou technikou), opera Mojžíš a Áron (nedokončena, Mojžíš mluvený, Áron zpívaný).
• IV. Pozdní /americké/: Ustupuje od důsledné dodekafonie, návrat k expresionismu. Díla: Koncert pro housle a orchestr, op. 36, Koncert pro klavír a orchestr, op. 42, kantáta Ten, který přežil Varšavu, op. 46 (1947) – otřesná výpověď o povstání ve varšavském ghettu, s židovským chorálem Šma Izrael v závěru.

Alban Berg (1885-1935): Lyričnost a dodekafonie s tradicí

Alban Berg, žák Schönberga, měl ve srovnání s ním měkčí, lyričtější výraz a silnější vazby k tradici. Využíval dodekafonii, ale s tradičními prvky, jako je tematická práce, citace a lokální tonalita. Je považován za nejhranějšího skladatele II. vídeňské školy.

Období tvorby:

• I. Pozdně romantické: Asi 140 písní.
• II. Volně atonální: Díla: Klavírní sonáta, op. 1, Vojcek (1922) – sociálně kritická opera, která dosáhla světového úspěchu, atonální s využitím tradičních hudebních forem (suita, sonátová forma, variace, fuga, tance), Koncert pro housle, klavír a 13 dechových nástrojů (1923-25).
• III. Poslední tvůrčí období – dodekafonie: Díla: Lyrická suita (1926) – dodekafonická, s citátem z Tristana a Isoldy v pomalé větě, opera Lulu (1928-35) – nedokončena, Koncert pro housle a orchestr „Na paměť anděla“ (1935) – zkomponován na památku Manon Gropiusové, volná dodekafonie s mahlerovskými názvuky a citací Bachova chorálu „Es ist genug“.

Anton Webern (1883-1945): Punktualismus a „hudba ticha“

Anton Webern měl výrazově abstraktnější a konstruktivně-racionální sloh. Byl ortodoxním dodekafonikem, který rozšířil serijní techniku i na dynamiku a barvu (zárodek seriality). Jeho hudba je blíže k reflexím osamělého jedince, je emocionálně zhuštěná a aforisticky stručná („hudba ticha“). Je představitelem punktualismu.

Punktualismus je sónický styl kompozice, kde se jednotlivý tón (bod, punctum) nebo interval stává nositelem hudebního výrazu, myšlenky, místo dřívějšího motivu či tématu. Tóny zaznívají izolovaně ve zvukovém kontextu a prostoru, vytvářejíce těkavé, nervózní až křečovité plochy.

Období tvorby:

• I. Tonální: Passacaglia op. 1 pro smyčcový orchestr.
• II. Volná atonalita: Díla: Pět vět pro smyčcové kvarteto, op. 5, Tři malé kusy pro violoncello a klavír, op. 11, Čtyři písně pro hlas a nástroje op. 13.
• III. Dodekafonní: Díla: Smyčcové trio, op. 20, Symfonie op. 21 – dvouvětá, s transparentní texturou sestávající z izolovaných not, Koncert pro 9 nástrojů op. 24, Variace pro orchestr, op. 30, Komorní kantáta č. 2, op. 31 (poslední dílo).

Pařížská šestka: Hravost a antiromantismus ve francouzské hudbě

Pařížská šestka (Les Six) byla skupina pařížských hudebníků, která se zformovala kolem roku 1919. Reagovala na nové tendence poválečného života a nadšení z rozvoje technické civilizace. Na rozdíl od německé vážnosti se francouzská hudba vyrovnávala s postavením člověka ve světě spíše tragikomedií a groteskou (hravost, drobné radosti všedního dne). Velkým inspirátorem byl Igor Stravinskij a bezprostředním vzorem Eric Satie.

Poetika Pařížské šestky: Zpět k tradici s lehkostí

Umělecké požadavky Šestky zahrnovaly:

• Nepřetěžovat hudební formy zbytečnými postupy (ideál sonáty u Haydna, suity u Rameaua).
• Navázat na francouzské tradice a vyvarovat se citového přehánění, obnovit rovnováhy mezi citem a rozumem.
• Zříci se chromatiky a atonality.
• Do vedoucího postavení znovu dosadit diatonickou harmonii.

Eric Satie (1866-1925): Inspirace groteskou a „musique d´ameublement“

Eric Satie byl bohém a tvůrce moderní grotesky. Jeho estetika „cirku, music-hallu, tržiště a kavárenských koncertů“ se projevovala v provokativní prostotě a duchaplné ironii. Byl tvůrcem konceptu „musique d´ameublement“ – hudby jako zvukové kulisy.

• Díla: Gymnopédie (klavírní skladby), Paráda (1917) – balet s psacím strojem a sirénou.

Darius Milhaud (1892-1974): Polytonalita a exotické vlivy

Darius Milhaud napsal asi 450 skladeb, pro které je typická jasná melodická linie podpořená výraznou, často polytonální harmonií. Byl ovlivněn civilistní poezií, jihoamerickým folklórem a původním černošským jazzem.

• Díla: Hospodářské stroje (civilismus), Vůl na střeše (balet s bitonálními úseky – Milhaudův vynález), Stvoření světa (inspirováno jazzem), opera Kryštof Kolumbus, 18 smyčcových kvartetů.

Arthur Honegger (1892-1955): Dramatismus a civilismus

Arthur Honegger je považován za největší osobnost Pařížské šestky. Rychle se rozešel s jejími estetickými zásadami a navázal na Bacha, Beethovena a velké romantiky. Jádrem jeho vyjádření byl dramatický konflikt, drsná, ale výrazově silná hudební řeč, expresivně vypjatá melodika, polyfoničnost a ostře disonantní harmonie.

• Díla: symfonická věta Pacific 231 (1923, civilismus), oratorium Král David, scénické oratorium Jana z Arcu na hranici (1935), Symfonie č. 3 „Liturgická“ (1945) – napsaná pod dojmem světové katastrofy, Symfonie č. 5 Di tre re.

Francis Poulenc (1899-1963): Neoklasicismus a smysl pro uměřenost

Francis Poulenc byl skladatelem neoklasického typu s jasnou melodickou linií a smyslem pro uměřenost. Psal písně, sborová díla, tři opery a tři významné sonáty.

• Díla: Flétnová, hobojová a klarinetová sonáta, Koncert pro dva klavíry, opera Dialogy karmelitek, oratorium Stabat mater.

Další klíčové osobnosti hudby 20. století

Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971): Průkopník neoklasicismu a rytmické revoluce

Igor Stravinskij je vedle Schönberga druhá nejinspirativnější osobnost hudby 20. století. Nebyl tak expresivní jako Schönberg, spíše věcný, s důrazem na řemeslnou stránku. Neusiloval o zrušení tradic, naopak se obracel k minulosti (průkopník neoklasicismu). Většinu tvorby neopouštěl tonalitu. Udělal v rytmu totéž, co Schönberg v harmonii.

Období tvorby:

• I. Rané, folklórní (ruské), jazzové (do 1919): Pták Ohnivák (1910) – balet, Petruška (1911) – balet s ostrou rytmikou a slovanským stylem, Svěcení jara (1913) – balet, jehož premiéra vyvolala obrovský skandál pro revoluční pojetí rytmického prvku, Příběh vojáka (opera-balet), Ragtime pro jedenáct nástrojů.
• II. Neoklasické (od 20. let): Důraz na čistotu a dokonalost řemesla, inspirace jednoduchostí raného klasicismu. Díla: balet Pulcinella (1919) – inspirace Pergolesim, Koncert pro klavír a dechový orchestr (1924), balet Apollon musagéte (1928), opera-oratorium Oidipus rex (1927), Žalmová symfonie (1930) – pro sbor a orchestr „k poctě Boží“, Houslový koncert in D (1931), Symfonie in C (1940), Symfonie o třech větách (1942-45), opera Život prostopášníka (1951).
• III. Pozdní (dodekafonie a seriální hudba): Poučuje se na Webernovi, Boulezovi, Stockhausenovi. Díla: Septet pro dechové nástroje (1953) – vyzkoušel zde seriální postupy, Canticum sacrum (1955) – uplatňuje serialismus s tradicí, balet Agon (1953-57) pro 12 tanečníků (12 tónů), Threni (Nářek Jeremiášův) (1958).

Béla Bartók (1881-1945): Syntéza folkloru a moderny

Béla Bartók vytvořil originální syntézu lidové a umělé hudby a byl průkopníkem zvukového i rytmického novátorství. Působil pedagogicky, zabýval se folkloristikou (posbíral 16 000 lidových písní). Jeho melodika často vychází z pentatoniky, harmonie ze starých modů a rytmika z „bulharských rytmů“, vedoucí k nepravidelnému členění.

• Jevištní díla: opera Hrad Modrovousův (1911), balet Podivuhodný mandarín (1918-23) – výbojný expresionistický.
• Orchestrální a koncertantní skladby: Hudba pro strunné nástroje, celestu a bicí (1936) – rytmicky a témbrově geniální, Koncert pro orchestr (1943) – velká syntetizující skladba, 3 klavírní koncerty, 2 houslové koncerty.
• Komorní hudba: 6 smyčcových kvartetů, Sonáta pro dva klavíry a bicí (1937), Sonáta pro sólové housle.
• Klavírní hudba: Allegro barbaro (1911) – klavír jako bicí nástroj, cyklus Mikrokosmos (přes 150 krátkých kusů, instruktivní pro děti, přibližuje východoevropský folklor, bitonalita, kvarty, rytmy, disonance).

Paul Hindemith (1895-1963): Nová věcnost a řemeslná dokonalost

Paul Hindemith byl jeden z nejvšestrannějších hudebníků 20. století (skladatel, organizátor, violista, dirigent, pedagog). Reprezentoval tzv. Novou věcnost – antiromantickou poetiku potlačující osobní projev ve prospě „hudby samotné“, která má plnit pragmatickou a výchovnou funkci. Tíhl ke komornímu a instrumentálnímu projevu a řemeslné dokonalosti (návrat k Bachovi – fugy, toccaty, passacaglie). Snažil se o systém, jak vyložit všechny akordy (Návod k hudební sazbě).

• Opery: Cardillac (1926), Malíř Mathis (1934-35) – jako námět si zvolil Isenheimský oltář Mathise Grünewalda, Harmonie světa (1957).
• Symfonická a koncertantní díla: Symfonie Malíř Mathis (1934), Smuteční hudba pro violu a smyčcový orchestr (1936), Symfonické metamorfózy na téma C. M. von Webera (1943), Symfonie Harmonie světa (1951).
• Komorní díla: Ludus tonalis (1942) – klavírní cyklus fug a interludií, obdoba Bachova Temperovaného klavíru.

Sergej Prokofjev (1891-1953): Lyrika, temperament a neoklasicismus

Sergej Prokofjev vynikal bezprostřední, prudkou temperamentností a lyrikou. Jeho melodika byla živá, harmonie smělá (často s disonancemi). Po návratu do SSSR převládalo tonální myšlení. Forma byla přehledná, často se opírala o klasické vzory, čímž získávala neoklasicistní ráz. Prokofjevova tvorba kombinovala klasickou, novátorskou, lyrickou, motorickou a scherzózní linii.

• Opery: Láska ke třem pomerančům (1919), Vojna a mír (1941-52).
• Balety: Romeo a Julie (1936) – balet, který se stal světově proslulým, Popelka.
• Orchestrální díla: Skytská suita, Klasická symfonie č. 1 D dur (1916-17) – navazuje na formální logiku 18. století, Péťa a vlk (1936) – hudební pohádka pro děti, Symfonie č. 5, op. 100 (1944).
• Klavírní sonáty: 9 klavírních sonát, Sarkasmy, Prchavé vidiny.
• Filmová hudba: pro filmy Sergeje Ejzenštejna – Alexandr Něvskij (1939), Ivan Hrozný (1945).

Dmitrij Šostakovič (1906-1975): Angažovanost a hluboká citovost

Dmitrij Šostakovič ve svém díle odrážel osudy sovětské společnosti a jeho tvorba byla hluboce angažovaná, spjatá s osudy vlasti. Jeho dramatismus byl spíše vnitřní a přitlumený, s hlubokou citovou a myšlenkovou silou. Na jedné straně projevoval ironii a grotesknost, na druhé straně filozofickou kontemplativnost, meditaci a hluboký smutek a tragiku. Často se setkával s kritikou „formalismu“ ze strany komunistického režimu.

• Symfonie (celkem 15): Zde nejzřetelněji vyjadřoval svůj postoj. Symfonie č. 4 c moll (1935-36) – psychologická hloubka, katastrofické vyznění. Symfonie č. 5 d moll (1937) – tragické poselství. Symfonie č. 7 C dur „Leningradská“ (1941) – legendární provedení v obleženém Leningradu. Symfonie č. 10 e moll (1953) – 2. věta brutálně agresivní scherzo. Symfonie č. 13 b moll „Babij Jar“ – vokální, popisuje masakr Židů, obžaloba antisemitismu. Symfonie č. 15 A dur – syntéza.
• Opery: Lady Macbeth Mcenského újezdu (1934) – velký úspěch, ale kritizována jako „chaos místo hudby“. Nos.
• Komorní skladby: 15 smyčcových kvartetů (např. 8. smyčcový kvartet c moll – nekrolog, mozaika z jeho dřívější hudby, autobiografický motiv D-Es-C-H), Sonáta pro violu a klavír (1975) – poslední dílo.
• Klavír: 24 preludií a fug (1951-52).

Národní celky: Hudba Východní a Západní Evropy, Amerika

Východoevropská hudba

Přinesla inspirativní podněty: bezprostřednost, vitalitu, důraz na vokální hudbu, neobvyklý materiál (modalitu, cizí tóniny) a silnou vazbu na folklór. V Rusku po Říjnové revoluci docházelo k politickým tlakům a formování Svazu sovětských skladatelů.

• Zoltán Kodály (1882-1967): Maďarský neofolklorismus, spoluzakladatel maďarské hudby, pedagog (Psalmus hungaricus, Tance z Galanty).
• Karol Szymanowski (1882-1937): Polská moderní hudba, „impresionistický expresionismus“, exotická melodika, folklor (Král Roger, Stabat Mater).
• Aram I. Chačaturjan (1903-1978): Armén, ovlivněn impresionismem, exotická melodika (Gajané – slavný Šavlový tanec, Spartakus).

Německá hudba

Po 1. sv. válce Výmarská republika, kulturně vysoký standard. Po nástupu fašismu prohlášena moderní hudba za „zvrhlou“.

• Carl Orff (1895-1982): Pedagog, založil školu gymnastiky, hudby a tance. Těžiště tvorby ve velkých scénických dílech, fascinován historií od antiky po středověk. Jasná melodika, oproštěný výraz, výrazně akcentovaný rytmus, ostinata, významná role bicích nástrojů. Dílo: oratorní scénický triptych Trionfi (části: Carmina burana (1936) – opěvuje jaro, pozemský život, lásku, Catulli carmina, Trionfo di Afrodite).
• Karl Amadeus Hartmann (1905-1963): Zůstal v Německu, ale stáhl se do soukromí. Dílo: Houslový koncert (Concerto funebre; 1939) – zní v něm husitský chorál.

Francouzská hudba

Vedle Šestky se rozvíjela tvorba s doznívající impresí a neoklasickými tendencemi (strukturální přehlednost, výrazová jasnost). Skupina Mladá Francie.

• Olivier Messiaen (1908-1992): Vůdce hnutí Mladá Francie, velký inspirátor generace po II. sv. v. Nesmírně osobitá hudební řeč – inspirace orientální hudbou, ptačím zpěvem, gregoriánským chorálem. Průkopnická díla, modalita (sedm modů), rytmické postupy. Díla: Kvartet pro konec času (1941) – napsán v koncentračním táboře, Turangalíla (1948) – symfonie-kantáta, inspirovaná legendou o Tristanovi, Exotičtí ptáci, opera Svatý František z Asisi.

Italská hudba

Osvobodila se od nadvlády opery.

• Ottorino Respighi (1879-1936): Symfonické básně inspirované Římem. Díla: Římské fontány (1916), Římské pinie (1924), Římské slavnosti (1929) – vrchol „římské trilogie“, Botticelliovský triptych.

Španělská hudba

• Manuel de Falla (1876-1946): Vytvořil osobitou variantu španělského impresionismu na folklórním základě. Díla: balet Třírohý klobouk, Koncert pro cembalo.
• Joaquín Rodrigo (1901-1999): Prosazoval kytaru do vážné hudby. Dílo: Concierto de Aranjuez (1939) – nejslavnější skladba kytarového repertoáru.

Anglická hudba

• Benjamin Britten (1913-1976): Po válce získal věhlas operami. Bravurní skladební technika, melodická invence, humanistický obsah. Distancoval se od avantgardy, neoklasicismus. Díla: opera Peter Grimes (1945), Průvodce mladého člověka orchestrem (1945) – variace a fuga na téma Purcella, Válečné requiem (1962).
• Gustav Holst (1874-1934): Proslaven orchestrální suitou Planety (1914-16).

Mimoevropská (americká) hudba

Formovala se studiem v Paříži, emigrací evropských skladatelů během války a jazzovou vlnou. Spojovala umělou hudbu s prvky černošského a jihoamerického folkloru, jazzu.

• Aaron Copland (1900-1990): Užíval jazzové prvky, neoklasické postupy a lidovou hudbu. Dílo: balet Apalačské jaro.
• Samuel Barber (1910-1981): Lyrický, romantický, ovlivněn Stravinským a jazzem. Dílo: Adagio pro smyčce (1936) – proslavené dílo, hráno na pohřbech významných osobností.
• George Gershwin (1898-1937): Snaha spojit vážnou hudbu s jazzovými prvky. Díla: Rhapsody in blue (1923), Američan v Paříži (1928), opera Porgy a Bess (1925) – s bluesovými, spirituálovými a ragtimovými prvky.
• Edgar Varése (1885-1965): Americký skladatel francouzského původu, zabýval se netónovou hudbou, předchůdce konkrétní a elektronické hudby. Dílo: Ionisation (1930) – pro bicí nástroje, klavíry a sirény.
• Charles Ives (1874-1954): Objeven nedávno, anticipoval expresionistický jazyk, užíval atonalitu, polytonalitu, polyrytmiku, čtvrttónové postupy. Dílo: Tři místa v Nové Anglii (experiment s rozdělením orchestru), Nezodpovězená otázka (sólová trubka hraje bitonální dialog).

Česká hudba 1. poloviny 20. století: Mistři inovace a tradice

Česká hudba v tomto období zažila velký vzmach umění, s nově vznikajícími institucemi (Česká filharmonie) a kritickým realismem. Do popředí se dostali skladatelé, kteří navazovali na Smetanu a Dvořáka, ale zároveň hledali nové cesty. Vedle L. Janáčka a B. Martinů to byli J. B. Foerster, V. Novák, J. Suk, O. Ostrčil, O. Zich, K. Kovařovic, R. Karel, O. Nedbal.

Leoš Janáček (1854-1928): Originalita a „nápěvky mluvy“ v české hudbě

Leoš Janáček je nejoriginálnější osobnost české hudby 20. století. Byl významným hudebním teoretikem, folkloristou a sběratelem lidových písní (zakladatel české folkloristiky). Jeho osobitý styl, který dozrál v opeře Její pastorkyňa, je založen na „nápěvcích mluvy“ – intonaci lidské řeči, která je výrazem povahy a psychického rozpoložení člověka. Odmítal atonalitu a dodekafonii, jeho styl byl synkretický (expresionisticko-folkloristický, neoklasicistní). Typická je vypjatá dramatičnost, psychologická působnost, zhuštěná melodika a naostřená rytmika.

Tvůrčí etapy a díla:

• Raná tvorba a období zrání (do 1904): Suita pro smyčcový orchestr, Lašské tance (zpracovává lidové melodie z rodného kraje). Opera Její pastorkyňa (1894-1903) – rozhodující dílo s kriticko-realistickým námětem, založené na „nápěvcích mluvy“, s úspěšnou premiérou v Brně, ale nepochopením v Praze.
• Období zralosti (1904-1918): Opery Osud, Výlety pana Broučka. Klavírní cykly Po zarostlém chodníčku (autobiografický) a V mlhách (impresionistický výraz). Mužské sbory na texty P. Bezruče (Maryčka Magdónova, Kantor Halfar, Sedmdesát tisíc). Symfonické skladby Šumařovo dítě, Taras Bulba (1915-18) – symfonická rapsódie podle Gogola. Vokálně-instrumentální dílo Zápisník zmizelého (1917-1919).
• Období vrcholné syntézy (1918-1928): Opery: Káťa Kabanová (1919-21) – vrchol psychologizující lyriky, Příhody lišky Bystroušky (1921-23) – oslava přírodního řádu, Věc Makropulos (1923-25) – smysl lidské existence, Z mrtvého domu (1927-28) – epizody z Dostojevského románu. Komorní díla: Smyčcový kvartet č. 1 (z podnětu Kreutzerovy sonáty L. N. Tolstého), Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné. Symfonická tvorba: Balada blanická, Sinfonietta (1926) – od slavnostních fanfár k velkolepým obrazům oslavy národa a jeho svobody. Vokální dílo Glagolská mše (1926) – velkolepá kantátová skladba, projev slovanského vlastenectví.

Bohuslav Martinů (1890-1959): Mezinárodní avantgarda a neoklasicismus

Bohuslav Martinů se skladatelsky vyhranil ve 20. letech a stal se typickým představitelem meziválečné avantgardy. Studoval v Paříži u A. Roussela a později působil v Americe. Jeho rozsáhlé dílo (asi 400 skladeb) se vyznačuje neobvyklou barevností, bohatou rytmikou a kultivovaným vztahem k básnickému slovu. Byl označován za formalistu komunistickým režimem, a proto se po válce nemohl vrátit do vlasti.

• Opery: Juliette (Snář) (1938) – vrcholné dílo, Řecké pašije (1954-57).
• Balety: Špalíček, Kuchyňská revue.
• Symfonie: 6 symfonií (psané pro významné americké orchestry). Symfonie č. 4 je považována za „nejčistější typ neoklasicistní symfonie“.
• Koncerty: Množství koncertů pro různé nástroje (klavírní, houslové, violoncellové, koncert pro cembalo a orchestr). Většinu děl psal na objednávku.
• Komorní díla: 7 smyčcových kvartetů, Klavírní kvintet č. 2.

Josef Bohuslav Foerster (1859-1951): Romantický syntetik a mahlerovské vlivy

Josef Bohuslav Foerster byl kritik, spisovatel, malíř, pedagog a skladatel, který navazoval na Smetanu a Dvořáka. Poznal Mahlera, se kterým se spřátelil v Hamburku a ve Vídni. Jeho tvorba je spíše „romantickým syntetikem“ a představuje krajní protiklad Janáčkova novátorství. Byl ovlivněn Mahlerem.

• Díla: Opery: Jessika, Eva. Symfonie: 5 symfonií (např. Symfonie č. 4 c moll „Veliká noc“). Symfonické básně: Cyrano z Bergeracu, Jaro a touha, Mé mládí (vzpomínky na Mahlera). Chrámová hudba: Svatý Václav, Glagolská mše (katolická). Kantáty: Mrtvým bratřím, Mostu Svatopluka Čecha.

Závěr: Dědictví a vliv hudby 20. století na maturitu a rozbor

Hudba 20. století zanechala nesmazatelnou stopu ve vývoji umění. Od experimentů s atonalitou a dodekafonií, přes návraty k tradici v neoklasicismu, až po využití folkloru a civilizačních témat. Skladatelé tohoto období posunuli hranice hudebního jazyka a připravili půdu pro další inovace v druhé polovině století. Pro studenty a maturanty je klíčové pochopit rozmanitost stylů, techniky a přínos jednotlivých osobností, aby si dokázali udělat komplexní rozbor a shrnutí.

Často kladené otázky (FAQ) o hudbě 20. století

Které styly dominovaly hudbě 20. století?

Hudbě 20. století dominovaly styly jako expresionismus, který zdůrazňoval vnitřní citové napětí, a folklorismus, který se vracel k lidovým hudebním pramenům. Dále civilizační tendence inspirované technikou a neoklasicismus, který hledal jistotu v historických formách. Tyto styly se často prolínaly a existovaly souběžně.

Co je to dodekafonie a kdo ji vymyslel?

Dodekafonie je 12tónová kompoziční technika, která odstraňuje tonální závislost na centrálním tónu, takže všechny tóny chromatické stupnice jsou rovnocenné a musí se objevit v předem dané řadě, než se kterýkoli z nich zopakuje. Vymyslel ji rakouský skladatel Arnold Schönberg kolem roku 1923.

Jaké jsou hlavní rozdíly mezi Druhou vídeňskou školou a Pařížskou šestkou?

Druhá vídeňská škola (Schönberg, Berg, Webern) se vyznačovala závažností, radikálním opuštěním tonality a vývojem dodekafonie. Jejich hudba byla často psychologicky hluboká a expresivní. Naopak Pařížská šestka (Milhaud, Honegger, Poulenc aj.) reagovala s lehkostí, humorem a groteskou, inspirovaná Satiem a jazzem, a usilovala o návrat k jednodušším formám a diatonické harmonii, vyhýbající se citovému přehánění.

Kteří čeští skladatelé patřili k nejvýznamnějším v 1. polovině 20. století?

Mezi nejvýznamnější české skladatele 1. poloviny 20. století patří především Leoš Janáček, jehož osobitý styl vycházel z „nápěvků mluvy“ a folkloru, a Bohuslav Martinů, který se prosadil na mezinárodní scéně jako představitel meziválečné avantgardy a neoklasicismu. Dále byli významní také Josef Suk, Vítězslav Novák a Otakar Ostrčil.

Jaký byl vliv války na hudbu 20. století?

Války a složité politické boje (především I. a II. světová válka) měly hluboký vliv na hudbu 20. století. Vedly k deziluzi a pocitu nejistoty, což se odráželo v expresionistických dílech plných úzkosti a utrpení. Někteří skladatelé, jako Prokofjev a Šostakovič, byli nuceni podřídit se režimní propagandě, zatímco jiní (Schönberg, Hindemith) emigrovali. Vznikaly angažované skladby, které reagovaly na válečné události a společenské otřesy, jako například Šostakovičova „Leningradská“ symfonie nebo Brittenovo Válečné requiem.