Dějiny hudby 20. století: Hluboký rozbor klíčových směrů a osobností pro studenty

TL;DR: Stručné shrnutí dějin hudby 20. století

20. století přineslo v hudbě revoluční změny, ovlivněné bouřlivým společenským vývojem, vědeckými objevy a válkami. Došlo k opuštění tonality a rozvoji nových stylů jako expresionismus, folklorismus, civilizační tendence a neoklasicismus.

Klíčové osobnosti a školy zahrnují Druhou vídeňskou školu (Schönberg, Berg, Webern) s její atonalitou a dodekafonií, dále Igora Stravinského, Bélu Bartóka, Paula Hindemitha, Sergeje Prokofjeva a Dmitrije Šostakoviče. Francouzskou scénu oživila Pařížská šestka. Českou hudbu ovlivnil především Leoš Janáček a v meziválečném období také Bohuslav Martinů.

Technologický pokrok umožnil vznik elektronických nástrojů a hudba se stále více propojovala s médii. Celé období je charakteristické obrovskou tříští snah, pluralismem a neustálým hledáním nového výrazu.

Úvod do dějin hudby 20. století: Společenský a umělecký kontext

Dějiny hudby 20. století se odehrávaly v době složitých politických bojů, deziluze a nejistoty. Vědecké poznatky explodovaly a proměňovaly způsob života, zatímco filozofie se pohybovala mezi technikou a niternými problémy člověka, což vedlo k rozvoji moderní psychologie a Freudovy psychoanalýzy.

Umění absorbovalo tyto podněty, stávalo se angažovaným a snažilo se vymanit z masové komerce. Hudba reagovala opuštěním tonality a rezignací na tradiční pojmy hudebního díla a komunikace.

Klíčové hudební změny a nové jevy

V hudbě 20. století vystupují do popředí nové jevy. Patří sem prudký růst výměny hudebních podnětů mezi národy a zesílení vzájemných vlivů.

Evropská hudba se rozprostřela globálně, ale zároveň došlo k narušování eurocentrismu sílící úlohou americké, asijské a africké hudby. Vznikala tvorba bezprostředně angažovaná v sociálních a politických zápasech.

Došlo také k zformování bloku nonartificiální hudby a rostla úloha nové techniky v tvorbě, reprodukci i šíření. Hudba se výrazně začlenila do masových médií, zábavní hudby a audiovizuální produkce.

Utvrzoval se zbožní charakter hudební produkce, ale zároveň se objevovala i opačná tendence vymanit se z těchto závislostí. Repertoár se aktualizoval napříč všemi zeměmi a dobami, což vyhranilo pluralismus v oblasti hudebních zálib a vkusu.

Převládající hudební slohy: Melodicko-harmonický a Sónický

V první polovině 20. století se rozvíjel melodicko-harmonický sloh (rytmicko-polymelodicko-harmonický). Jeho pozdní syntézu, tzv. moderna, reprezentuje neoklasicismus, neobaroko, folklorismus a expresionismus. Mezi klíčové postavy patří Stravinskij, Hindemith, Prokofjev, Milhaud, Šostakovič, Honegger, Janáček, Bartók a část tvorby A. Berga, Schönberga i raného Weberna.

Současně se utvářel nový sónický sloh (rytmicko-polymelodicko-harmonicko-sónický), zaměřený na zvukovou barevnost (sóniku). Usiloval o zrovnoprávnění této složky.

Raný sónický styl, zhruba od roku 1908, zdůrazňoval sóniku postimpresionisticky a expresionisticky. Příkladem jsou Schönbergovy Pět kusů pro orchestr op. 16 s tzv. „Klangfarbenmelodie“ a Pierrot lunaire op. 21 s novou sónickou kvalitou „Sprechgesangu“. Patří sem také zvukové snahy italských bruitistů, například Luigiho Russola, a průkopnická díla Edgara Varèseho jako Ionisation.

Punktuální styl se rozvíjel od druhé čtvrtiny 20. století a jeho otcem je Anton Webern. V jeho dílech je rytmicko-melodicko-harmonická složka potlačena ve prospěch sónického významu izolovaných tónů (punktů) nebo intervalových skupin. K pokračovatelům patří Pierre Boulez, Luigi Nono a Karlheinz Stockhausen.

Témbrový styl (aleatorně témbrový) se objevil od 2. poloviny 20. století jako reakce na serialistické tendence. Skladby jsou utvářeny sestavováním sónicky výrazných hudebních ploch, často komponovaných aleatorně. Jeho počátky najdeme v elektroakustické hudbě a u skladatelů jako K. Penderecki, H. M. Górecki či G. Ligeti.

Současná doba se vyznačuje ranými syntézami sónického slohu a mezislohovými syntézami. Jde o období modifikací, inovací a syntetických tvůrčích koncepcí v rámci sónického i dřívějších slohů, například u O. Messiaena nebo W. Lutoslawského.

Základní principy harmonické struktury v hudbě 20. století

• Tonalita: Hierarchický vztah k jedinému centru. Ve 20. století převládá rozšířená tonalita, která realizuje tonální vztahy v rámci úplné temperované chromatiky, na rozdíl od klasické tonality dur nebo moll.
• Modalita: Organizace tónových výšek na základě předem daného výběru tónů – modu. Modální struktura může, ale nemusí vytvářet tonální centrum.
• Serialita: Podstatným znakem je předem stanovené pořadí prvků s cílem jejich rovnoměrného střídání v průběhu hudebního proudu.

Souhrnné rysy novodobé skladatelské praxe

1. Hudba tematická (rozšířená tematika) vs. atematická: Tematická hudba má myšlenkově obsahová centra, která zahrnují melodicko-rytmické, harmonické, fakturové, dynamické, pohybové, tempové, zvukoprostorově polohové a sónické tematické seskupení. Atematická hudba tato centra nemá.
2. Stratofonní faktura (vrstvová): Nejvyšší vývojový typ faktury na bázi polyfonie, kde funkci samostatných linií přebírají jednoduché i složitější hudební vrstvy.
3. Formová výstavba: Metoda montáže izolovaných prvků, opakující výrazný motiv bez zpracování a přecházející k dalšímu kontrastnímu útvaru. Tradiční formy jsou koncentrovanější, často se objevuje suita. Vznikají monodramata, drobné opery, dadaistické kříčky, humoresky, nově pojaté melodramy a kantáty/oratoria. Balet získává nové postavení.

• Otevřená forma: Vyhýbá se prvkům ucelené formy, skladba by mohla znít nekonečně dlouho (momentová forma).
• Náhodná forma: Počítá s dotvořením interpretem (aleatorika), například u Pierra Bouleze.
• Symetrická forma: Oblouková nebo mostní, např. ABBA, ABCBA. Protipólem je asymetričnost podle principu „zlatého řezu“.

4. Nové elektronické nástroje: Od 20. let se objevují Martenotovy vlny (1928), Trautonium (1930) a Teremin (1921).

Základní stylové tendence v dějinách hudby 20. století

Vedle doznívajícího pozdního romantismu, impresionismu a secese se objevilo množství souběžně působících uměleckých hnutí. V hudbě lze vyčlenit čtyři základní tendence:

• Expresionismus: Odpor proti měšťácké mělkosti a protest proti současnému životu. Zdůrazňuje vnitřní citové napětí a mezní lidské situace. V hudbě se projevuje deformací linie, kontrastními konturami, dynamickými krajnostmi a citovou vypjatostí. Silně ovlivnil Druhou vídeňskou školu (Schönberg, Berg, Webern) a tvorbu Bartóka, Hindemitha, Prokofjeva, Stravinského, Janáčka, Šostakoviče a Honeggera.
• Folklorismus (neofolklorismus): Vliv lidové kultury s uvolněnou vitalitou a směřováním k elementárním pratvarům. Mohutný výraz je dosahován zdůrazněnou barvou, orgiastickým rytmem a drsnou, neperiodickou linií. Představitelé jsou především L. Janáček a B. Bartók, silné vlivy nalezneme také u I. Stravinského, C. Orffa, S. Prokofjeva a Z. Kodályho.
• Civilizační tendence: Svázány s rozvojem vědy a techniky. V hudbě se projevily futuristickými snahami jako bruitismus, využívající zvuky netónového charakteru (L. Russolo, H. Cowell, E. Varèse). Často spojeno s dadaismem, s převracením hodnot, sebeironií a provokativností, což ovlivnilo E. Satieho a Pařížskou šestku.
• Neoklasická tendence: Protiváha uprostřed destrukce koncepcí, touha po jistotě a pevném tvaru. Hledání posily v systematických výtvorech antiky, renesance, klasicismu a dalších syntetizujících dílech minulosti. Představitelé: I. Stravinskij, P. Hindemith, S. Prokofjev, F. Poulenc, D. Šostakovič, B. Britten, B. Bartók, B. Martinů.

Charakter hudební mluvy a hudebního života

• Melodika: Sevřenější, ostře krojená, často lomená, může být atematická. Průběh je určen tonálním zakotvením, modálně, volně atonálně či dodekafonicky. Vazba na harmonii není nutná.
• Harmonie: Dur-mollové principy narušovány, používání rozšířené tonality, polytonality až atonality. Obohacení představuje modalita, kvartová harmonie a používání pentatonických, celotónových, chromatických či čtvrttónových stupnic.
• Rytmika: Získává zvláštní důležitost, často formotvorná (I. Stravinskij). Obvyklé jsou změny taktů, přesuny akcentů, neobvyklý instrumentář s množstvím bicích nástrojů a polyrytmické úseky.
• Dynamika a barva: Hrají nesmírnou roli, často velice kontrastní charakter. Nástroje jsou využívány v nezvyklých polohách a neobvyklých artikulacích.
• Nástrojové obsazení: Často diametrálně odlišné od tradičních orchestrálních či komorních těles. Emancipace jednotlivých nástrojů a vysoké technické nároky.
• Formy: Tradiční, ale koncentrovanější a sevřenější. Často suita, volné formy, monodramata, drobné opery, dadaistické kříčky, humoresky a nově pojatý melodram.

Hudební život té doby zaznamenal pokles zájmu o současnou hudbu. Nicméně vznikly instituce jako Hudební dny v Donaueschingen (1921), Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu (1922) a Sdružení pro soukromé provádění hudby (A. Schönberg). Důležitou roli sehrál balet S. Ďagileva a významné operní scény. Skladatelé formulovali své kompoziční pohledy (Schönberg, Stravinskij, Hindemith).

Tvůrčí skupiny: Revoluce v hudbě 20. století pro maturitu

Kolem roku 1910 nastupuje nová generace skladatelů, jejichž tvůrčí radikalismus znamenal zlom. Tyto zakladatelské osobnosti moderní hudby jsou někdy označovány jako „klasikové 20. století“.

Druhá vídeňská škola: Atonalita a dodekafonie

Druhá vídeňská škola je reprezentována trojicí rakouských skladatelů: Arnoldem Schönbergem, Albanem Bergem a Antonem Webernem. Vídeň, tradiční hudební centrum, se stala jedním z center moderního umění, a vliv této školy je nejvýraznější po druhé světové válce.

Rozvoj atonality, a to jak neorganizované (volné), tak organizované, je pro školu stěžejní. Organizovaná atonalita zahrnuje serijní techniku (dodekafonickou) a seriální (multiseriální) techniku, která organizuje i další parametry hudby (délku, polohu, dynamiku, barvu). Atonalita je způsob organizace tónových výšek bez tonálního centra, snažící se o emancipaci od všech dosud platných hudebních zákonů. To zahrnuje akordy stavěné jinak než po terciích, odmítání klasického metrického rytmu, rozklad ustálených forem, dynamické kontrasty, agogické změny a neobvyklé exponování nástrojů či Sprechgesang ve vokálních hlasech.

Dodekafonie (dvanáctitónová technika) odstraňuje tonální závislost na centrálním tónu, každý tón je stejně důležitý a smí se opakovat až po vyčerpání dvanáctitónové řady. Technika má přísná pravidla pro konstrukci řady (např. nesmí být totožná s chromatickou stupnicí, každý tón se vyskytuje jen jednou, má kompoziční plán, neobsahuje známé akordy). Z řady se získávají varianty jako inverze, rak, inverze raka, které lze transponovat.

Arnold Schönberg (1874–1951)

Arnold Schönberg byl zakladatel, inspirátor a duchovní vůdce Druhé vídeňské školy. Jeho život byl těžký, hudbu studoval jako autodidakt a dlouho nemohl najít adekvátní hudebnické místo. Od roku 1901 se plně věnoval hudbě a pedagogické činnosti. Jeho žáky byli A. Berg a A. Webern. Uvádění jeho skladeb provázely skandály, a proto v roce 1918 založil Sdružení pro soukromé provádění hudby.

Jako Žid byl v roce 1933 propuštěn a jeho hudba prohlášena za zvrhlou, což ho donutilo odejít do Ameriky, kde působil jako skladatel a pedagog. Schönberg byl také malířem, patřil ke skupině Der Blaue Reiter. Jeho hudba se vyznačuje výrazovou a tvarovou novostí, drsnou melodikou, atématičností od roku 1908, složitou rytmikou a snahou o co největší expresivitu. Hudební díla považoval za „psychoanalytické zprávy“, neboť „umění je zoufalým výkřikem o pomoc těch, kteří na sobě prožívají osud lidstva.“ Ke stáří se přiklonil k tonální hudbě.

Čtyři období tvorby:

• I. Tonální (vychází z pozdního romantismu): Zjasněná noc op. 4, Smyčcový kvartet č. 1 d moll op. 7, Pélleas a Mélisanda op. 5, Písně z Gurre, Komorní symfonie č. 1 (premiéra vyvolala skandál).
• II. Atonální (od roku 1908): Hledal nové principy atonální a atematické. Zde patří Očekávání op. 17 (monodrama), Šťastná ruka op. 18 (monodrama), Pierrot lunaire op. 21 (melodram se sprechgesangem a novým komorním obsazením), Pět skladeb pro orchestr op. 16 („Klangfarbenmelodie“), Šest malých klavírních skladeb op. 19.
• III. Dodekafonické (od 1923): Zde začal používat dvanáctitónovou techniku. Díla jako Pět klavírních skladeb op. 23, Suita pro klavír op. 25 (tradiční formy s novou technikou), Dechový kvintet op. 26, Mojžíš a Áron (opera, třetí akt nezhudebněn).
• IV. Pozdní /americké/: Ustoupil od důsledné dodekafonie, návrat k expresionistickému východisku. Suita G dur, Koncert pro housle a orchestr op. 36, Koncert pro klavír a orchestr op. 42, Óda na Napoleona (kritika Hitlera), Ten, který přežil Varšavu op. 46 (kantáta na vlastní text).

Schönbergův význam pro západní hudbu byl obrovský, jeho systém ovlivnil celou generaci skladatelů po druhé světové válce, jako byli Stockhausen, Nono a Boulez. I Igor Stravinskij se ve svých posledních dílech přiklonil k práci s řadou.

Alban Berg (1885–1935)

Alban Berg byl Schönbergovým žákem, pocházel z bohaté rodiny. Jeho výraz byl měkčí, lyričtější a měl silnější vazby k tradici ve srovnání se Schönbergem. Používal dodekafonii, ale s tradičními prvky, jako jsou tematická práce, citace a lokální využití tonality. Je nejhranějším skladatelem Druhé vídeňské školy.

Období tvorby:

• I. Pozdně romantické: Asi 140 písní.
• II. Volně atonální: Klavírní sonáta op. 1, Pět písní s orchestrem (premiéra skončila skandálem), Čtyři kusy pro klarinet a klavír, Vojcek (sociálně kritická opera, světový úspěch, používá tradiční hudební formy). Dále Koncert pro housle, klavír a 13 dechových nástrojů.
• III. Poslední tvůrčí období – dodekafonie: Lyrická suita, Lulu (opera, nedokončená), Koncert pro housle a orchestr „Na paměť anděla“ (zkomponoval na památku Manon Gropiusové, volná dodekafonie s mahlerovskými a bachovskými citacemi).

Anton Webern (1883–1945)

Anton Webern se vyznačoval abstraktnějším a konstruktivně-racionálním slohem. Studoval hudební vědu a byl Schönbergovým žákem. Působil jako dirigent, ale po nástupu fašismu byl vyloučen z veřejného života kvůli svým nekompromisním postojům a jeho hudba byla nežádoucí. Žil v Mittersillu, kde za podivných okolností zemřel.

Jeho hudba se blíží k reflexím osamělého jedince, má emocionální zhuštěnost a aforistickou stručnost (chce vyjádřit několika tóny to, co dříve bylo vyjádřeno velkými plochami). Využívá nezvyklé polohy nástrojů a jemné odstíny v tvorbě tónů. Je představitelem punktualismu (od op. 20). Ve srovnání se Schönbergem je stručnější, těkavější a tišší („hudba ticha“). Byl ortodoxním dodekafonikem a rozšířil serijní techniku i na dynamiku a barvu (zárodek seriality).

Období tvorby:

• I. Tonální: Passacaglia op. 1 pro smyčcový orchestr.
• II. Volná atonalita: Pět vět pro smyčcové kvarteto op. 5, Čtyři kusy pro housle a klavír op. 7, Tři malé kusy pro violoncello a klavír op. 11, Čtyři písně pro hlas a nástroje op. 13, Pět kánonů na latinské texty op. 16.
• III. Dodekafonní: Smyčcové trio op. 20, Symfonie op. 21 (dvouvětá, komorní obsazení, transparentní textura), Koncert pro 9 nástrojů op. 24, Variace pro orchestr op. 30, Komorní kantáta č. 2 op. 31 (poslední dílo).

Punktualismus je sónický styl kompozice, kde jednotlivý tón (punktum) nebo interval přebírá úkoly dříve svěřené motivu či frázi. Osamocený tón se stává nositelem hudebního výrazu, myšlenky. Vznikají těkavé, neklidné, nervózní až křečovité plochy jemně i ostře diferencovaných tónů, často netradičním nástrojovým obsazením.

Pařížská šestka: Mezi groteskou a vitalitou

Paříž byla na počátku 20. století dalším světovým hudebním centrem a střediskem avantgardních uměleckých tendencí. Doznívající impresionismus a symbolismus se mísily s fauvismem, kubismem, dadaismem a surrealismem. Paříž přitahovala umělce z celého světa, a to včetně Ruského baletu Sergeje Pavloviče Ďagileva, který působil v letech 1909–1929 a pro nějž psali Poulenc, Milhaud, Prokofjev a Stravinskij.

Pařížská šestka (Les Six) byla skupina pařížských hudebníků, pojmenovaná v roce 1919. Patřili sem Darius Milhaud, Arthur Honegger, Georges Auric, Francis Poulenc, Louis Durey a Germaine Tailleferrová. Poslední dva jmenovaní však nijak výrazněji nezasáhli do evropského hudebního vývoje.

Poetika Pařížské šestky byla ovlivněna poválečným životem, nadšením z technické civilizace a na rozdíl od německé vážnosti se s komplikovanou situací člověka vyrovnávala spíše tragikomedií a groteskou. Inspirovali se Stravinským, ale bezprostředním vzorem byl Eric Satie. Jejich umělecké požadavky zahrnovaly nepřetěžování hudebních forem, navázání na francouzské tradice, obnovení rovnováhy mezi citem a rozumem a zřeknutí se chromatiky a atonality ve prospěch diatonické harmonie.

Eric Satie (1866–1925)

Eric Satie byl bohém z Montmartru s extrémními uměleckými názory a groteskní estetikou „cirku, music-hallu, tržiště a kavárenských koncertů“. Byl tvůrcem moderní grotesky a tzv. „musique d´ameublement“ (hudby jako zvukové kulisy). K jeho dílům patří Gymnopédie, Tři skladby ve tvaru hrušky, Předposlední myšlenky, Tři chabá, pravá preludia pro psa a balet Paráda (1917) s libretem Jeana Cocteaua a kostýmy Pabla Picassa.

Darius Milhaud (1892–1974)

Darius Milhaud studoval skladbu a dirigování v Paříži. Během první světové války působil jako kulturní atašé v Brazílii, což ho ovlivnilo. Napsal asi 450 skladeb s jasnou melodickou linií a často polytonální harmonií. Inspiroval se civilistní poezií, jihoamerickým folklórem, původním černošským jazzem a antickým dramatem. Jeho díla zahrnují Hospodářské stroje, Katalog květin, balet Vůl na střeše (s bitonálními úseky), Stvoření světa (inspirované jazzem) a monumentální operu Kryštof Kolumbus. Dále 12 symfonií, 18 smyčcových kvartetů a Scaramouche.

Arthur Honegger (1892–1955)

Arthur Honegger je považován za největší osobnost Pařížské šestky. I když se narodil ve Francii, jeho rodiče byli Švýcaři. Studoval v Curychu a Paříži, věnoval se kompozici a dirigování. Působil i jako hudební kritik. Rychle se rozešel s estetickými zásadami Šestky a navazoval na Bacha, Beethovena a velké romantiky. Jádrem jeho vyjádření byl dramatický konflikt. Jeho hudební řeč je drsná, expresivně vypjatá melodika, energicky útočná rytmika, polyfoničnost a ostře disonantní harmonie. Díla zahrnují oratoria Král David a Jana z Arcu na hranici (vrcholné dílo), symfonické věty Pacific 231 a Rugby, a 5 symfonií, z nichž tři jsou spjaty s druhou světovou válkou (Symfonie č. 3 „Liturgická“).

Francis Poulenc (1899–1963)

Francis Poulenc byl skladatel neoklasického typu s jasnou melodickou linií a smyslem pro uměřenost. Komponoval písně, sborová díla, tři opery a významné sonáty. Mezi jeho komorní a koncertantní tvorbu patří Flétnová, Hobojová a Klarinetová sonáta, Koncert pro dva klavíry a Cembalový koncert. Z vokálních děl vynikají Šest chansonů na básně Reinera Marii Rilka, kantáta Lidská podoba a opery Dialogy karmelitek a monodrama Lidský hlas.

Klíčové osobnosti a národní celky 20. století: Dějiny hudby rozbor

Igor Fjodorovič Stravinskij (1882–1971): Průkopník neoklasicismu

Igor Fjodorovič Stravinskij je vedle Schönberga druhou nejinspirativnější osobností hudby 20. století. Narodil se u Petrohradu v rodině operního pěvce a studoval u Rimského-Korsakova. V roce 1910 se proslavil v Paříži baletem Pták Ohnivák a usadil se zde, získal francouzské občanství. Spolupracoval s S. Ďagilevem, P. Picassem a dalšími, inspiroval se i jazzem. Později odešel do Ameriky, kde působil jako skladatel, pianista a dirigent, získal americké občanství v roce 1945. Stravinskij byl méně expresivní než Schönberg, věcnější a zdůrazňoval řemeslnou stránku. Neusiloval o zrušení tradic, ale obracel se k minulosti, čímž se stal průkopníkem neoklasicismu. Většinu tvorby neopustil tonalitu. V rytmu udělal to, co Schönberg v harmonii.

Období tvorby:

• I. Rané (folklorní /ruské/, jazzové): Symfonie Es dur, Ohňostroj, balety Pták Ohnivák (1910), Petruška (1911) a Svěcení jara (1913), jehož premiéra vyvolala obrovský skandál pro revoluční rytmické pojetí. Dále zpívaný balet Svatba, opery Lišák a Příběh vojáka, a jazzem ovlivněná díla Ragtime pro jedenáct nástrojů a Piano-Rag-Music.
• II. Neoklasické (20. léta): Důraz na čistotu a dokonalost řemesla, inspirace raným klasicismem, často s ironickým humorem. Balet Pulcinella (1919), Koncert pro klavír a dechový orchestr, balet Apollon musagéte, opera-oratorium Oidipus rex, Žalmová symfonie (1930), Houslový koncert in D, balet Hra v karty, Symfonie in C (první americké dílo), Symfonie o třech větách (inspirace válkou), Ebony Concerto (pro jazzband).
• III. Pozdní (dodekafonie a seriální hudba): Poučoval se na Webernovi, Boulezovi, Stockhausenovi. Díla mají tvrdost a drsnost. Septet pro dechové nástroje (1953), Canticum sacrum (1955), balet Agon, Threni (Nářek Jeremiášův), Monumentum pro Gesualdo da Venosa, Potopa (opera), Requiem Canticles.

Béla Bartók (1881–1945): Syntéza folkloru a moderny

Béla Bartók byl vedle Kodályho nejvýznamnější představitel maďarské hudby. Působil pedagogicky na Akademii v Budapešti a zabýval se folkloristikou (maďarská, rumunská, bulharská a jiná lidová hudba), vytvořil sbírku 16 000 lidových písní. Byl také pianistou „lisztovské velikosti“. V době války odešel do Ameriky. Jeho tvorba je originální syntézou lidové a umělé hudby a zvukového i rytmického novátorství. Zůstal spojen s lidovou hudbou, zároveň však s nejprogresivnějším vývojem evropské hudby. Byl okouzlen barbarským rytmem, expresionismem a novou zvukovostí, opíral se o východoevropskou modalitu. Většina děl je expresivně vypjatá, barevně originální a rytmicky výrazná. Melodika často vychází z pentatoniky a technik lidových hudců, harmonie z modů a rytmika z lidových zdrojů, často s tzv. „bulharskými rytmy“.

Dílo:

• Jevištní díla: Opera Hrad Modrovousův (1911), balety Dřevěný princ (1914–17) a Podivuhodný mandarín (1918–23).
• Orchestrální a koncertantní skladby: Hudba pro strunné nástroje, celestu a bicí (1936), Divertimento pro smyčcový orchestr, Koncert pro orchestr (1943, poslední velká syntetizující skladba, poznamenaná životní rezignací). Dále 3 klavírní, 2 houslové a violový koncert (torzo).
• Komorní hudba: 6 smyčcových kvartetů (od romantického po vrcholná díla), Sonáta pro dva klavíry a bicí, Sonáta pro sólové housle, 2 sonáty pro housle a klavír.
• Klavírní hudba: Allegro barbaro (1911, klavír jako bicí nástroj), Sonáta pro klavír, cyklus Mikrokosmos (instruktivní skladbičky). Dále Rumunské lidové tance.

Paul Hindemith (1895–1963): Nová věcnost a řemeslo

Paul Hindemith byl jeden z nejvšestrannějších hudebníků 20. století: skladatel, organizátor, violista, houslista, dirigent a pedagog. Zastupoval tzv. Novou věcnost, antiromantickou poetiku potlačující osobní prvky ve prospěch „hudby samotné“, která měla plnit pragmatickou funkci a výchovné úkoly. Snažil se o kompoziční kázeň a pevnou konstrukci, inspiroval se Bacha a návratem k fugám, toccatám a passacagliím. Po nástupu fašismu, kdy byla jeho hudba prohlášena za zvrhlou, emigroval a působil ve Švýcarsku a Americe. Po válce se vrátil do Evropy. Jeho hudební řeč se zjednodušuje, usiluje o myšlenkovou jasnost a citové prohloubení. Zastával názor, že mezi tóny nemůže existovat rovnoprávnost, a vytvořil systém pro vysvětlení akordů (Návod k hudební sazbě).

Dílo:

• Opery: Vrah naděje žen, krátká komická opera Tam a zpět, Cardillac, Malíř Mathis (s námětem Isenheimského oltáře), Harmonie světa.
• Balety: Čtyři temperamenty.
• Symfonická a koncertantní díla: Koncertní hudba pro smyčcový orchestr a žestě, Symfonie Malíř Mathis, Smuteční hudba pro violu a smyčcový orchestr, Symfonické metamorfózy na téma C. M. von Webera, Symfonie Harmonie světa. Přes 20 koncertů pro různé nástroje.
• Komorní díla: Smyčcové kvartety, sonáty pro téměř všechny nástroje, klavírní suita 1922 (ovlivněna jazzem), Ludus tonalis (1942, klavírní cyklus fug a interludií, obdoba Bachova Temperovaného klavíru).
• Vokální díla: Písně, sbory, mše, písňový cyklus Život Mariin.
• Skladby pro amatérské ansámbly: Spielmusik pro smyčcový orchestr, Devět kusů pro dvoje housle, Stavíme město (hudba a text).

Sergej Prokofjev (1891–1953): Lyrika, temperament a režim

Sergej Prokofjev komponoval od dětství, ve 20 letech vyhrál cenu konzervatoře jako klavírista. V roce 1918 odjel do Ameriky, poté se usadil v Paříži, kde spolupracoval s Ďagilevem. Léta 1910–1930 představovala zvukově nejavantgardnější období. V roce 1936 se definitivně vrátil do stalinského Sovětského svazu, kde musel tvořit tendenční díla a později byl kritizován za „formalismus a nezdravý individualismus“. Prokofjevovo dílo se vyznačuje bezprostředností, prudkou temperamentností, lyrikou, živou melodikou a smělými, často disonantními harmoniemi. Po návratu do SSSR převládalo tonální myšlení. Forma je přehledná, často neoklasicistní. Tvorba se dělí na linie klasickou, novátorskou, lyrickou, motorickou a scherzózní. Má 137 opusovaných skladeb.

Dílo:

• Opery: Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl, Zásnuby v klášteře, Vojna a mír, Příběh opravdového člověka.
• Balety: Šut, Ocelový skok, Marnotratný syn, Romeo a Julie (premiéra v Brně 1938), Popelka, Kamenný kvítek.
• Koncerty: 5 klavírních, 2 houslové, violoncellový a koncert pro violoncello a orchestr.
• Symfonie: Klasická č. 1 D dur (neoklasicistní ráz), Symfonie č. 5 op. 100 (jedno z nejdůležitějších válečných děl).
• Orchestrální díla: Skytská suita, Třicet let, Péťa a vlk, Setkání Volhy s Donem.
• Komorní tvorba: 2 smyčcové kvartety, sonáty pro housle a klavír, sonáta pro sólové housle, sonáta pro violoncello a klavír, sonáta pro flétnu a klavír.
• Klavírní sonáty: 9 sonát, Sarkasmy, Prchavé vidiny.
• Filmová hudba: Pro Sergeje Ejzenštejna (Alexandr Něvskij, Ivan Hrozný).

Dmitrij Šostakovič (1906–1975): Osudy společnosti v hudbě

Dmitrij Šostakovič byl ohromný talent, již v 18 letech napsal první symfonii. Působil jako pianista, organizátor a pedagog. Studoval Hindemitha, Schönberga a Stravinského. Jeho dílo odráželo osudy sovětské společnosti ve 20.–70. letech, bylo hluboce angažované a spjaté s vlastí. V roce 1936 byl kritizován článkem „Chaos místo hudby“ a v roce 1948 za formalismus Ždanovovými tezemi, což vedlo k vyloučení z konzervatoří a Svazu skladatelů. Režim mu bránil v umělecké realizaci, což se odráží v jeho pozdějších skladbách. Hudební projev Šostakoviče je vnitřně dramatický a přitlumený, s hlubokou citovou a humanistickou silou. Na jedné straně ironie, vtip a grotesknost, na druhé filosofická kontemplativnost, meditace, smutek a tragika. Typická jsou „zlá scherza“.

Dílo:

• Symfonie: Celkem 15. Zde nejzřetelněji vyjadřuje svůj postoj ke světu. Symfonie č. 4 c moll (katastrofické vyznění), Symfonie č. 5 d moll (tragické poselství), Symfonie č. 7 C dur „Leningradská“ (symbol odporu), Symfonie č. 9 Es dur (komická miniatura), Symfonie č. 10 e moll (agresivní scherzo symbolizující Stalinovy ozbrojené síly), Symfonie č. 13 b moll „Babij Jar“ (vokální, obžaloba antisemitismu), Symfonie č. 15 A dur.
• Opery: Nos, Lady Macbeth Mcenského újezdu (přejmenováno na Kateřina Izmajlová).
• Balety: Zlatý věk, Šroub, Světlý potok.
• Koncerty: 2 klavírní, 2 houslové, 2 violoncellové.
• Komorní skladby: 15 smyčcových kvartetů (8. smyčcový kvartet c moll jako nekrolog s autobiografickým motivem D-Es-C-H, 15. smyčcový kvartet es moll složený z 6 Adagií), houslová, violoncellová a violová sonáta.
• Klavír: 24 preludií a fug.
• Vokální dílo: Píseň o lesích, Nad naší vlastí slunce září, Z židovské lidové poezie (odvážné dílo během antisemitských kampaní), Antiformalističeskij rajok (ostře satirická opera zesměšňující Stalina).
• Filmová hudba: Nový Babylón.

Hudba v národních celcích: Světové dějiny hudby 20. století

Východoevropská hudba: Folklórní inspirace

Východoevropská hudba obohatila evropské vyjadřování o bezprostřednost, vitalitu, důraz na vokální hudbu, neobvyklý hudební materiál (modalitu, cizí tóniny) a silnou vazbu na folklórní prameny.

Ruská (sovětská) hudba

Po Říjnové revoluci 1917 a svržení cara došlo k ochromení kulturního života a emigraci umělců. Vznikla Asociace soudobé hudby (kontakty se Západem) a Ruská asociace proletářských hudebníků (levicoví radikálové, odmítající klasické dědictví). Obě skupiny byly rozpuštěny ve 20. letech. Po Stalinově nástupu ve 30. letech vznikl jednotný Svaz sovětských skladatelů, který prosazoval maximální uměleckou sdělnost a propagandistické umění, což vedlo k pomalému zániku tvůrčí originality.

• Starší generace: Rejngold M. Glier, Boris V. Asafjev.
• Nová sovětská hudba: Nikolaj J. Mjaskovskij (tradicionalista s 27 symfoniemi), Alexandr V. Mosolov (Závod – Slévárna jako výrazný konstruktivismus a propagace průmyslového rozmachu), Aram I. Chačaturjan (Armén, vychází z ruských klasiků a impresionismu, exotická melodika, balet Gajané se slavným Šavlovým tancem), Dmitrij B. Kabalevskij.

Maďarská hudba

• Zoltán Kodály (1882–1967): Vedle Bartóka nejvýznamnější, více vázán na tradici, méně progresivní. Zabýval se studiem lidové hudby (kolem 3500 písní) a podílel se na rozvoji školní hudební výchovy (Psalmus hungaricus, Tance z Galanty).

Polská hudba

• Karol Szymanowski (1882–1937): Rozhodující význam pro rozvoj polské moderní hudby. Prošel od pozdního romantismu přes impresionismus až k folklorismu. Byl to „impresionistický expresionismus“ s novými zvukovými efekty a exotickou melodikou. Dílo: opera Král Roger, Stabat Mater, komorní cykly Masky, Metopy, Mýty.

Západoevropská hudba: Od Weimaru po Paříž

Německá hudba

Po 1. sv. válce vznikla Výmarská republika, která byla sice slabá politicky, ale kulturně na vysoké úrovni. Berlín soupeřil s Paříží. Kompozici zde učili Schönberg i Hindemith. V roce 1933 nacistický režim násilně přerušil moderní umění a prohlásil jej za zvrhlé, což donutilo mnoho umělců emigrovat nebo se stáhnout do ústraní.

• Ernst Křenek (1900–1991): Vývojově blízký Hindemithovi, emigroval. Opera Jonny hraje dokola.
• Kurt Weill (1900–1950): Žebrácká opera, Vzestup a pád města Mahagony (opera na Bertolda Brechta).
• Karl Amadeus Hartmann (1905–1963): Zůstal v Německu, ale stáhl se do soukromí. 8 symfonií, Houslový koncert (Concerto funebre) s husitským chorálem.
• Carl Orff (1895–1982): Založil školu gymnastiky, hudby a tance a pedagogické dílo Das Schulwerk (Orffovy nástroje). Těžiště tvorby ve velkých scénických dílech, fascinován historií od antiky po středověk. Jasná melodická linie (diatonika, pentatonika), záměrně primitivní výraz, akcentovaný rytmus, ostinata, významná role bicích. Díla: opery Měsíc, Chytračka, Antigona, oratoria Trionfi (zahrnující Carmina burana, Catulli carmina, Trionfo di Afrodite), De temporum fine comoedia.

Francouzská hudba

Vedle skladatelů Pařížské šestky se rozvíjela tvorba dalších autorů s doznívající impresí a převažujícími neoklasickými tendencemi. Výrazná byla skupina Madá Francie (Messiaen, Lesur, Jolivet, Baudrier).

• Albert Roussel (1896–1937): Původně impresionista, později obrat k neoklasicismu. Učil B. Martinů. Díla: Symfonie č. 1 „Báseň lesa“, balet Pavoučí hostina, Suita F dur, Concertino pro violoncello a orchestr.
• Jacques Ibert (1890–1962): Mezi Debussym a Ravelem, neoklasicismus s humorem. Díla: Concertino da camera pro altový saxofon a malý orchestr, Flétnový koncert (světoznámý), Koncertantní symfonie pro hoboj a smyčce.
• Olivier Messiaen (1908–1992): Vůdce hnutí Mladá Francie, velký inspirátor poválečné generace. Vlivy Debussyho, ruských skladatelů, indické a javánské hudby, ptačího zpěvu. Nové rytmicko-témbrové postupy. Hluboká religiozita. Byl varhaníkem v kostele Sainte-Trinité. Díla: varhanní cykly (Narození Páně), orchestrální (Turangalíla), Kvartet pro konec času (napsán v koncentračním táboře), opery (Svatý František z Asisi), klavírní cykly (Dvacet pohledů na Ježíška, Katalog ptáků).
• Jean Françaix (1912–1997): Rozsáhlé dílo s operami, balety, oratorii, komorní tvorbou. Často se objevují jazzové prvky (Klavírní koncert).

Italská hudba

Italská hudba se konečně zbavila nadvlády opery. Skladatelé jako Alfredo Casella (1883–1947), Luigi Dallapiccola (1904–1975) (Noční let, Tartiniáda) a Ottorino Respighi (1879–1936) se proslavili symfonickými básněmi (Římské fontány, Římské pinie, Římské slavnosti – tzv. „římská trilogie“, Botticelliovský triptych).

Španělská hudba

• Manuel de Falla (1876–1946): Na folklórním základě vytvořil osobitou variantu španělského impresionismu. Díla: balet Třírohý klobouk, Koncert pro cembalo (mistrovské dílo neoklasicismu).
• Joaquín Rodrigo (1901–1999): Prosadil kytaru do vážné hudby. Concierto de Aranjuez (1939) je nejslavnější skladba kytarového repertoáru.

Anglická hudba

• Gustav Holst (1874–1934): Vyšel z wagnerovského romantismu, později vliv Stravinského a Šestky. Proslavil se orchestrální suitou Planety.
• William Turner Walton (1902–1983): Klasicko-romantický způsob vyjadřování. Oratoria, kantáty. Proslulé jsou jeho instrumentální koncerty (Violový, Houslový, Violoncellový).
• Benjamin Britten (1913–1976): Skladatel a pianista, získal mezinárodní věhlas operami. Bravurní skladební technika, melodická invence, humanistický obsah. Navazuje na zlaté období anglické hudby (renesance, baroko). Distancoval se od avantgardy. Neoklasicismus. Díla: Sinfonietta, Simple Symphony, Variace na téma Franka Bridge, Průvodce mladého člověka orchestrem, Válečné requiem. Opery řeší tragické konflikty jedince se společností (Peter Grimes – světová sláva, Únos Lukrécie, Smrt v Benátkách).

Mimoevropská (americká) hudba: Jazz a experiment

Americká hudba 20. století byla ovlivněna studiem amerických hudebníků v Paříži a emigrací evropských skladatelů do Ameriky během války. V poválečném období se rozvinula jazzová vlna (foxtrot, shimmy, charleston, swing) a vznikaly syntézy propojující evropskou umělou hudbu s prvky černošského a jihoamerického folklóru a jazzu.

Tři proudy:

1. Tradicionalisté: Roy Harris, Randall Thompson, Gian Carlo Menotti, Aaron Copland, Samuel Barber.
2. Skladatelé ovlivnění jazzem: George Gershwin.
3. Experimentátoři: Charles Ives, Edgar Varèse.

• Aaron Copland (1900–1990): Žák N. Boulanger v Paříži. Užívá jazzové prvky, neoklasické postupy a lidovou hudbu. Díla: 3 symfonie, klavírní a klarinetový koncert, balet Apalačské jaro.
• Samuel Barber (1910–1981): Lyrický, romantický, ovlivněný Stravinským a jazzem. Díla: Adagio pro smyčce (původně střední věta smyčcového kvartetu), houslový, violoncellový koncert, 2 symfonie.
• George Gershwin (1898–1937): Spojil vážnou hudbu s jazzovými prvky. Díla: Rhapsody in blue (1923), Klavírní koncert F dur, Američan v Paříži, opera Porgy a Bess (s árií Summertime).
• Edgar Varèse (1885–1965): Americký skladatel francouzského původu, studoval matematiku a přírodní vědy. Zabýval se netónovou hudbou (šumové a hlukové struktury), vědomě se odpoutával od tónového systému. Předchůdce konkrétní a elektronické hudby. Díla: Hyperprisme, Integrales.

Česká hudba 1. poloviny 20. století: Janáček a jeho dědictví

Česká hudba v 1. polovině 20. století zaznamenala značný vzmach. Vznikla Česká filharmonie, fungovala významná kvarteta a pěvecké spolky. Tvorba se posunula od Smetany a Dvořáka k vlně kritického realismu (Janáček) a realismu lidového prostředí (Novák). Impresionismus výrazněji zapůsobil u Suka a Nováka (konstruktivní impresionismus), vliv G. Mahlera u Foerstera a Ostrčila.

Generace, začínající tvořit na konci 19. a na počátku 20. století

Patří sem osobnosti jako L. Janáček, J. B. Foerster, V. Novák, J. Suk, O. Ostrčil, O. Zich, K. Kovařovic, R. Karel, O. Nedbal. Často zhudebňovali texty P. Bezruče nebo symbolistů.

Leoš Janáček (1854–1928)

Leoš Janáček je nejoriginálnější osobností české hudby 20. století. Studoval v Brně, Praze, Lipsku a Vídni. Byl zakladatelem a ředitelem brněnské varhanické školy, pedagogem, dirigentem, hudebním teoretikem a folkloristou (patří k zakladatelům české folkloristiky). Jeho životní filozofií byl panteismus. V Praze se prosadil až v 62 letech v roce 1916. Vrcholné období prožil v posledních deseti letech života.

Tři tvůrčí etapy:

1. Období přípravné /rané/ (1873–1888) a zrání (1888–1904): Sbory na lidové texty, Suita pro smyčcový orchestr, Zdeňčiny variace, opera Šárka, Lašské tance, balet Rákos Rákoczy, opera Počátek románu, symfonická skladba Žárlivost, kantáta Amarus.

• Její pastorkyňa (1894–1903): Rozhodující dílo s kriticko-realistickým námětem. Základem jsou „nápěvky mluvy“, které Janáček zapisoval a hledal v nich pravdivý hudební výraz. V Pastorkyni se vyhraňuje jeho osobitý sloh: zahuštěné akordy, časté zlomy a kontrasty v rytmice, zvláštní skladebná faktura se „sčasovkami“ (zvlášť rytmicky výrazné útvary).

2. Období zralosti (1904–1918): Opery Osud, Výlety pana Broučka (satiricko-fantastické drama).
3. Období vrcholné syntézy (1918–1928): Vrcholné opery, symfonické i komorní skladby. Opera Káťa Kabanová, opera Příhody lišky Bystroušky (panteistický přístup), opera Věc Makropulos, opera Z mrtvého domu. Dále oratorium Glagolská mše (syntéza expresionismu a folklorismu). Komorní hudba: Smyčcový kvartet č. 1 (z podnětu Kreutzerovy sonáty), Smyčcový kvartet č. 2 Listy důvěrné, Mládí (dechový sextet), Concertino, Capriccio. Symfonická tvorba: Balada blanická, Sinfonietta (velkolepé obrazy oslavy národa a jeho svobody), Dunaj, houslový koncert Putování dušičky.

Základní znaky Janáčkovy hudební řeči: Vypjatá dramatičnost, psychologická působnost, zhuštěná melodika, časté opakování motivů, spjatost s intonací lidské řeči (nápěvky), častá modalita, naostřená rytmika, nekonvenční instrumentace, tíhne k expresionismu. Používal prvky montáže, odmítal atonalitu a dodekafonii.

Vítězslav Novák (1870–1949)

Vítězslav Novák byl žák A. Dvořáka. V roce 1909 se stal profesorem pražské konzervatoře. Ve 20. letech kritizován Zdeňkem Nejedlým. Byl skladatelem a pedagogem. Jeho tvorba je rozsáhlá a bohatá na témata (příroda, lidský cit, národní hrdost).

Tvorba:

• I. Období folkloristické a symbolistní (do r. 1918): Vliv lidové písně (zvláště moravské a slovenské). Slovácká suita, V Tatrách, Bouře, balet Lucerna, Zimní noc, Pan, Melancholické písně o lásce, Máj.
• II. Období pozdní (po r. 1918): Hudba plná dramatických konfliktů a hrdinského patosu. Národ sobě, Podzimní symfonie, Dětské pohádky, Jihočeská suita, Mladí. Pozdní díla byla poznamenána dobovou situací.

Josef Suk (1874–1935)

Josef Suk byl žákem A. Dvořáka a jeho zetěm. Byl vynikajícím houslistou a druhým houslistou Českého kvarteta. Působil jako profesor mistrovské třídy pražské konzervatoře. Jeho raná tvorba je ovlivněna Dvořákem, později se přiklonil k lyrické citovosti a subjektivismu s prvky symbolismu a impresionismu.

Tvorba:

• I. Raná tvorba (romanticko-dvořákovská): Smyčcová serenáda Es dur, Pohádka zimního večera, Radúz a Mahulena (scénická hudba, suita Pohádka), Fantastické scherzo.
• II. Pozdní tvorba (symbolismus, impresionismus): Asrael (symfonie, reakce na smrt Dvořáka a jeho dcery Otýlie), Pohádka léta, Zrálo životem a snem (symfonická báseň, vrchol tvorby), Epilog. Dále komorní díla (Meditace na staročeský chorál Svatý Václave), klavírní skladby (Píseň lásky).

Otakar Ostrčil (1879–1935)

Otakar Ostrčil studoval češtinu a němčinu a skladbu u Z. Fibicha. Byl významným šéfem opery Národního divadla v letech 1920–1935, kde uváděl Smetanu, Janáčka, Nováka i moderní evropská díla (Bergův Vojcek). V kompozici navazoval na Smetanu a Fibicha. Díla: opery Vlasty skon, Kunálovy oči, Legenda z Erinu, Honzovo království (vrcholná opera), melodramy, Symfonietta.

Další osobnosti generace

• Otakar Zich (1879–1934): Estetik, žák O. Hostinského, profesor estetiky na UK. Studie o českém folklóru.
• Rudolf Karel (1880–1945): Žák A. Dvořáka. V 1. sv. válce dirigent čs. legií. Díla: Zborov, Vzkříšení, Tři zlaté vlasy děda Vševěda (napsal tajně ve vězení).
• Karel Kovařovic (1862–1920): Šéf opery Národního divadla 1900–1920. Opery: Psohlavci, Na starém bělidle.
• Oskar Nedbal (1874–1930): Žák A. Dvořáka, violista Českého kvarteta, dirigent. Proslul pohádkovými balety (Z pohádky do pohádky, Pohádka o Honzovi) a operetami (Vinobraní, Polská krev).
• Zdeněk Nejedlý (1878–1962): Žák Fibichův, zakladatel oboru hudební vědy na UK. Monografie o skladatelích, studie o Smetanových operách, husitském zpěvu. Později politik.

Generace meziválečná: Jaroslav Ježek a Bohuslav Martinů

Počátek 20. let přinesl nástup nové generace českých skladatelů, kteří navazovali na předchozí generace a zároveň vstřebávali nové evropské impulzy. Patří sem Alois Hába s jeho čtvrttónovou hudbou a Vítězslava Kaprálová.

Jaroslav Ježek (1906–1942)

Jaroslav Ježek byl skladatel, pianista a dirigent. Studoval u K. B. Jiráka a J. Suka. Navázal na Stravinského a Pařížskou šestku. Od 30. let se projevoval novátorsky s tvrdým výrazem a netonální harmonií. Je proslulý spoluprací s Osvobozeným divadlem (V+W) – psal písně (Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda), hudbu k revuálním hrám a filmům (Pudr a benzín, Hej rup!). K jeho tvorbě patří i Koncert pro klavír a orchestr (s foxtrotem, tangem, charlestonem).

Bohuslav Martinů (1890–1959)

Bohuslav Martinů je jedním z největších českých skladatelů 20. století, ceněný i v zahraničí. Studoval v Praze na konzervatoři housle a varhany, poté soukromě u J. Suka kompozici. Byl houslistou České filharmonie, ale byl propuštěn za nedostatek kázně. V roce 1923 odešel do Paříže, kde studoval u Alberta Roussela. V roce 1940 emigroval do USA, v roce 1953 se vrátil do Evropy a usadil se ve Švýcarsku.

Jeho tvorba je nesmírně bohatá a různorodá. Používal polyfonii, polyrytmiku a modalitu, dynamiku a barvu s výraznými kontrasty. Typická je pro něj heterogenita stylu, kombinace mnoha prvků (neoklasicismus, baroko, český folklor, jazz, impresionismus, expresionismus, surrealismus).

Období tvorby:

• Pražské období (do roku 1923): Česká rapsodie, Nipponari.
• Pařížské období (dynamické): Vliv Stravinského, Pařížské šestky, jazzu. Expresionistická díla (Half-time, La Bagarre), jazzový balet Kuchyňská revue. Nejtrvaleji na něj zapůsobil neoklasicismus (popř. neobaroko).
• 30. léta: Česká lidová nápěvnost (Špalíček – zpívaný balet), opery (Hry o Marii, Divadlo za branou, Veselohra na mostě, Hlas lesa), kantáty (Kytice, Polní mše), surrealisticky motivovaný snově fantastický výraz, tragické polohy (Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány).
• 40. léta (emigrace do USA): Reakce na válku, stesk po domově. Památník Lidicím, symfonie č. 1–5, písňové cykly (Písničky na jednu a dvě stránky, Nový Špalíček).
• 50. léta (návrat do Evropy): Uvolnění formy. Symfonické fantazie (Symfonie č. 6), neoimpresionistické Fresky Pierra della Francesca, Paraboly, Rytiny. Klavírní koncerty č. 4 a 5. Kantáta Otvírání studánek (lidová poezie). Dále opery (Ženitba, Julietta, Mirandolina, Ariadna).

Stručný nástin vývoje hudby po II. světové válce

Po druhé světové válce došlo k dalšímu vývoji serialistické techniky. Zejména na Weberna (a tím i na Schönberga) navázali skladatelé jako Karlheinz Stockhausen, Luigi Nono a Pierre Boulez. I Igor Stravinskij svými posledními díly dokázal, že práce s řadou je jedna z cest, jíž se západní hudba může ubírat. Vznikla tak totální organizace všech složek hudby, což představovalo nejzazší fázi seriální techniky.

Závěr

Dějiny hudby 20. století jsou fascinující cestou plnou nečekaných zvratů, inovací a odvážných experimentů. Od opuštění tonality přes rozvoj elektronických nástrojů až po zrcadlení společenských událostí v dílech velikánů – 20. století formovalo hudbu do podoby, která dodnes inspiruje a provokuje. Pro studenty je studium tohoto období klíčové pro pochopení kořenů moderní hudby a jejího bohatého dědictví.

Často kladené otázky k dějinám hudby 20. století (FAQ)

Které stylové tendence dominovaly v hudbě 20. století?

V hudbě 20. století dominovaly čtyři hlavní stylové tendence: expresionismus, folklorismus (neofolklorismus), civilizační tendence a neoklasicismus. Tyto styly se často prolínaly a ovlivňovaly navzájem, což vedlo k obrovské stylové rozmanitosti.

Co je to dodekafonie a kdo ji založil?

Dodekafonie je dvanáctitónová technika, kompoziční metoda, která odstraňuje tonální závislost na centrálním tónu tím, že všech dvanáct tónů chromatické stupnice je rovnocenných a musí se v řadě vyskytnout pouze jednou. Založil ji Arnold Schönberg v roce 1923, a stala se klíčovou technikou Druhé vídeňské školy.

Jaký byl vliv společenských událostí na hudbu 20. století?

Společenské události 20. století, jako byly světové války, politické boje, vědecký pokrok a rozvoj psychologie, měly zásadní vliv na hudbu. Hudební díla často odrážela pocity deziluze, nejistoty a úzkosti (expresionismus), ale i nadšení z techniky (civilizační tendence) nebo touhu po pevnosti v proměnlivém světě (neoklasicismus). Mnozí skladatelé, jako Šostakovič, do svých děl přímo promítali společenské a politické zápasy.

Kteří čeští skladatelé patřili k nejvýznamnějším v 1. polovině 20. století?

Mezi nejvýznamnější české skladatele 1. poloviny 20. století patří především Leoš Janáček se svým originálním stylem založeným na „nápěvcích mluvy“ a expresivní dramatičnosti. Dále Vítězslav Novák a Josef Suk, kteří navázali na Dvořáka a rozvíjeli folkloristické, symbolistní a impresionistické prvky. V meziválečném období získal mezinárodní věhlas Bohuslav Martinů a výrazně se prosadil i Jaroslav Ježek.

Co je charakteristické pro Pařížskou šestku?

Pařížská šestka byla skupina skladatelů, která se snažila oprostit od „těžkopádnosti“ německé hudby a komplikovanosti impresionismu. Pro jejich tvorbu je charakteristická hravost, grotesknost, sebeironie, prostota a inspirace každodenním životem, cirkusem, music-hallem a jazzem. Usilovali o jasnou melodiku, diatonickou harmonii a návrat k přehledným formám, často s vlivem Erica Satieho a Igora Stravinského. Jejich díla často odrážela civilizační tendence a svěžest pařížského uměleckého života.