Podcast na Avantgardní divadlo 20. století a jeho vývoj

Kapitoly

Předvoj umění

Tři velká jména

Podstata expresionismu

Frank Wedekind a tabu

Karel Hugo Hilar

Hilarova éra a revualizace

Impresionismus a nálada

Karel Čapek: Divadlo jako tribuna

Smrt ve jménu idejí

Čapkovy klíčové hry

Švýcarská zodpovědnost: Max Frisch

Divadlo, co nechce dojímat

Diktátor a jeho karfiol

Mistr iluze

Ztracená identita

Úvod do symbolismu

Maurice Maeterlinck

Přepis

Kristýna: Počkat, takže „avantgarda“ doslova znamená předvoj? Jako vojenská jednotka, která jde první do boje?

Filip: Přesně tak! Ale tihle umělci nebojovali se zbraněmi, nýbrž s divadelními konvencemi. A přesně o tom to dneska je.

Kristýna: Skvělá metafora! Posloucháte Studyfi Podcast a my se právě vrháme do první linie. Filipe, jaké tedy byly jejich hlavní znaky?

Filip: Improvizace, revue, takzvaný voiceband a hlavně neustálý kontakt s divákem. Chtěli bořit tu pomyslnou čtvrtou stěnu.

Kristýna: Takže žádné tiché sezení ve tmě a sledování hry...

Filip: Vůbec ne! Inspirovali se v kabaretech a šantánech, bylo to živé a provokativní.

Kristýna: A kdo byli hlavní generálové téhle umělecké armády?

Filip: Musíme zmínit trojici: Jindřich Honzl, Jiří Frejka a hlavně Emil František Burian.

Kristýna: Burian... ten byl něčím výjimečný?

Filip: A jak! Vyrůstal v dělnickém prostředí, což ho politicky ovlivnilo. V jednadvaceti letech mu uvedli v Národním divadle operu!

Kristýna: V jednadvaceti? To já sotva věděla, jak si správně uvařit špagety.

Filip: Přesně. A s Honzlem a Frejkou založil slavné divadlo D 34, které každý rok měnilo číslo v názvu.

Kristýna: To je chytrý marketing! Takže jejich inscenace byly hlavně kritické?

Filip: Byly to syntetické, básnické inscenace, které provokovaly a kriticky zasahovaly do současné situace.

Kristýna: Provokace a kritika... to mě přivádí k dalšímu směru. Mluvíme tady o expresionismu?

Filip: Přesně tak, trefa do černého. Samotné slovo „expressio“ znamená výraz. A expresionismus klade hlavní důraz právě na psychické momenty, na výraz umělcovy duše.

Kristýna: Takže umělci se chtěli oprostit od reálného zobrazování světa? Šlo jim víc o pocity?

Filip: Ano, přesně. Vyznávali dualismus ducha a hmoty, který chápali jako věčný zápas dobra se zlem. Byl to vlastně dost pesimistický pohled na svět.

Kristýna: Pesimistický? Proč?

Filip: Vznikl jako odpověď na takovou tu naivní představu, že pokrok a věda automaticky vedou ke štěstí. Expresionisté viděli spíš úpadek člověka a rozklad společnosti.

Kristýna: To zní trochu hamletovsky. Člověk, který nedokáže zacelit trhliny světa?

Filip: Perfektní přirovnání! A poezie toho období tomu odpovídá. Je plná pocitů zoufalství, prázdnoty a bolesti. Rozhodně to není čtení na dobrou noc.

Kristýna: To věřím. A kde se tenhle směr ujal nejvíc?

Filip: Hlavně v Německu. Tamní militaristický režim a přípravy na válku ty společenské rozpory jen vyhrotily.

Kristýna: A kdo byl takovým průkopníkem? Kdo to všechno odstartoval?

Filip: Za předchůdce je považován Němec Frank Wedekind. Ten už ve své době psal hry, které byly v naprostém protikladu k naturalismu. Půjčoval si prvky z operety, cirkusu nebo kabaretu.

Kristýna: Takže to byl takový rebel.

Filip: Absolutní! Byl to nonkonformní umělec, který se bouřil proti všem společenským i uměleckým konvencím. Střídal profese – byl režisér, herec, kabaretiér, a dokonce i cirkusový klaun.

Kristýna: To je divoká kariéra! A co jeho hry? Byly taky tak divoké?

Filip: Rozhodně. Jeho hra *Probuzení jara* z roku 1890 byla cenzurou zakázaná a uvedena až o patnáct let později. Šířila se jen v opisech.

Kristýna: Proč byla zakázaná?

Filip: Protože otevřeně mluvila o sexuálním tabu. Je to příběh dvou mladých lidí z dobrých rodin, kde se o sexu nemluví. Jejich sexuální probuzení končí těhotenstvím, dívka jde na pokoutní potrat a zemře.

Kristýna: To musel být obrovský skandál. A napsal ještě něco takhle odvážného?

Filip: Ano, drama *Lulu*. Lulu je ztělesněním nespoutaného ženského živlu, pudové síly. Všichni muži ji chtějí vlastnit, ale živel vlastnit nejde. Takže se navzájem ničí.

Kristýna: A co česká scéna? Měli jsme tady někoho podobně radikálního?

Filip: Měli! Karla Huga Hilara. Nejdřív působil jako režisér v Divadle na Vinohradech a od roku 1921 se stal šéfem činohry Národního divadla.

Kristýna: A byl taky takový provokatér?

Filip: Stoprocentně. Jeho inscenace měly obrovskou návštěvnost, protože přinášel senzace, aféry a provokace. Rád dráždil, jak sám říkal, „učesané a dobře živené měšťáky“.

Kristýna: Jak to dělal v praxi?

Filip: Jeho herci nerezignovali na komplexní obraz člověka, ale redukovali ho na jeho podstatu. To působilo až groteskně. Nebo třeba jako součást dekorace promítal diapozitivy. Neustále experimentoval.

Kristýna: A o čem jeho hry byly? Jaká témata si vybíral?

Filip: Vždycky ta nejaktuálnější. Věnoval se válečným jatkám, bojům o charakter nové republiky, ale i tabuizovaným tématům, jako je pudový život člověka. Nikdo jiný tehdy nevykládal svět tak pronikavě a aktuálně.

Kristýna: To se asi ne všem líbilo, co? Mít takového experimentátora v Národním divadle.

Filip: Přesně. Měl spoustu odpůrců. Dokonce o něm vyšla satirická báseň s názvem *Hilarova éra*.

Kristýna: Tu nám musíš kousek přečíst!

Filip: Jasně. Píše se v ní: „Co dnes hraje „Národ sobě“, člověk se až podívá... Zříš jen zrád a karikatur po schodech se honících, Je to spíš než zemská scéna zemský ústav v Bohnicích.“

Kristýna: Takže Národní divadlo jako blázinec! To je docela ostré.

Filip: To ano. Později Hilar hledal nové cesty a přišel s takzvanou „revualizací“. Uváděl klasické hry formou revue, aby moderně promluvil o zásadních otázkách.

Kristýna: Jako revue? Třeba co?

Filip: Třeba *Hamleta*! Jeho neustálé změny, střídání výstupů, kde tragéda střídá šašek... To podle něj odpovídalo vrtkavému vkusu velkoměstského publika. Ale zinscenoval tak i *Fausta* nebo *Fidlovačku* jako jazzový muzikál.

Kristýna: A co diváci? Jak na to reagovali?

Filip: Hilar si publikum neidealizoval. Věděl, že je líné a povrchní. Dokonce o přestávkách najímal do foyeru žongléry a polykače ohně, aby udržel pozornost. Ale věřil, že když divákovi ukáže hrdinu, se kterým se může ztotožnit, dokáže ho opravdu zasáhnout.

Kristýna: To zní, že Hilar byl... docela náročný. Byl po něm někdo, kdo to pojal trochu jinak, s menším důrazem na šok?

Filip: Přesně tak. Přichází Jaroslav Kvapil a s ním úplně jiný styl – impresionismus. Ten netlačil na pilu, ale chtěl hlavně vytvářet náladu a dojem.

Kristýna: Takže místo žonglérů ve foyeru spíš... poezie a jemnější barvy?

Filip: Dá se to tak říct. Kvapil věřil, že diváci už mají dost jevištní bídy a touží po kráse a světlejších tématech. V Jiráskových hrách třeba nezdůrazňoval bitvy, ale spíš to národní nadšení.

Kristýna: A kde působil?

Filip: Nejdřív jako režírující dramaturg v Národním divadle, později na Vinohradech. Režíroval třeba Dykova *Posla*. To je hra, která klade zásadní otázku: máme zlu odporovat násilím, nebo být pasivní?

Kristýna: To je hodně silné a nadčasové téma.

Filip: Určitě. Navíc sám napsal hru *Princezna Pampeliška* o pomíjivosti života. A byl i skvělý organizátor, dokonce pozval slavný MCHAT na hostování do Prahy.

Kristýna: Páni, takže režisér, dramatik i manažer v jednom. Všestranný talent.

Filip: Přesně tak. Není divu, že byl v roce 1946 jmenován Národním umělcem. A právě ta jeho náladovost a práce se symboly nás posouvá k dalšímu směru...

Kristýna: A k jakému směru nás tedy posouvá? Kdo přichází po Kvapilovi?

Filip: Ten největší. Karel Čapek. On, často spolu s bratrem Josefem, doslova vystřelil české drama na světovou scénu.

Kristýna: V čem byl tak přelomový? Čím si získal svět?

Filip: Tím, že divadlo nechápal jen jako zábavu. Pro něj to byla tribuna. Místo, kde mohl nahlas mluvit o problémech společnosti a vstupovat do veřejného dění.

Kristýna: Takže to byly hry, které měly diváka přimět k zamyšlení.

Filip: Přesně tak. Často se v nich objevují jeho největší obavy. Bál se zneužití techniky, které by vedlo k válkám. A taky odmítal radikální zásahy člověka do přírody.

Kristýna: To zní neuvěřitelně aktuálně. Jak tohle téma dostal na jeviště?

Filip: Geniálně, pomocí alegorií. Vezmi si jeho hru *Ze života hmyzu*. Tam ukazuje, jak jsou velké „pravdy“ a „ideje“ vlastně úplně zhoubné.

Kristýna: Pomocí hmyzu? Jako že tam hrají brouci a mravenci?

Filip: Přesně! A je to dokonalé. Chrobák si tam valí svou kuličku hnoje ve jménu „práva na soukromé vlastnictví“. Cvrček se raduje ze smrti jiného cvrčka, protože po něm získá byteček „ve jménu rodiny“.

Kristýna: A vrcholí to asi u těch mravenců, že? Ti jsou přece organizovaní.

Filip: Jistě. Diktátor Žlutých mravenců vyhlásí válku ve jménu národa a svobody. A vojevůdce Černých mravenců dělá to samé, jen proti nim. Každý bojuje za svou jedinou pravdu.

Kristýna: Takže Čapek říkal, že ve jménu velkých ideálů pácháme ty největší hrůzy?

Filip: Přesně. Napsal, že „člověk je něco cennějšího než jeho pravda“. Jedinou myšlenkou, kterou uznával, byla myšlenka názorové snášenlivosti.

Kristýna: A to se objevuje i jinde?

Filip: Neustále. Třeba ve hře *Matka*. Tam jí postupně zemřou všichni synové, každý ve jménu nějaké jiné velké ideje. Jeden pro vlast, druhý pro vědecký pokrok, další jako komunista, jiný jako fašista…

Kristýna: Páni, to je síla. Co tedy pro něj bylo to pravé hrdinství?

Filip: Stát se obyčejným člověkem. A to vidíme i v dalších slavných hrách. Třeba *R.U.R.*, kde dal světu slovo „robot“ a varoval před technikou, která se nám vymkne z rukou.

Kristýna: Počkat, slovo robot je od Čapka?

Filip: Přesněji od jeho bratra Josefa, ale Karel ho zpopularizoval. No a pak samozřejmě hry jako *Bílá nemoc* nebo *Věc Makropulos*, které reagují na hrozbu fašismu a smysl lidského života.

Kristýna: Dobře, Čapek byl gigant. Ale co se dělo ve zbytku Evropy po druhé světové válce? Ta hrůza se přece musela v divadle nějak projevit.

Filip: Naprosto. A tady na scénu přichází švýcarský dramatik Max Frisch. Je zajímavé, že Švýcarsko bylo neutrální, ale autoři jako on cítili obrovskou zodpovědnost za to, co se děje.

Kristýna: Snažili se světu nastavit zrcadlo?

Filip: Přesně. Frisch chtěl psát hry, po kterých divák nemůže odejít, aniž by si odpověděl na otázku, kterou mu hra položila. Jeho dramata jsou takové modely společenských procesů.

Kristýna: A jakou otázku tedy pokládal?

Filip: Třeba ve hře *Biedermann a žháři* ukazuje, jak lhostejnost a zbabělost umožní barbarství, aby ovládlo společnost. Je to o tom, jak si sami pustíme žháře do domu a ještě jim dáme sirky.

Kristýna: To je mrazivě aktuální. I dnes.

Filip: Je. Nebo hra *Andorra*, což je model společnosti, kde nesmyslná, nenávistná ideologie vytvoří podmínky pro politický teror. Jeho hlavní otázka vlastně zní: Proč lidé nejsou schopni a ochotni chránit lidskost před útlakem? A s touhle myšlenkou se přesuneme k jeho neméně slavnému kolegovi…

Kristýna: Takže tím kolegou, který taky řešil zodpovědnost společnosti, je Bertolt Brecht. Čím byl jeho přístup jiný?

Filip: Brecht nechtěl diváky dojmout, chtěl je probudit. Chtěl je donutit kriticky přemýšlet. Skvělým příkladem je jeho hra *Matka Kuráž a její děti*.

Kristýna: To je ta slavná markytánka z třicetileté války, že? Živí se válkou, a ta ji nakonec o všechny děti připraví.

Filip: Přesně. Jenže na premiéře zažil Brecht šok. Publikum s matkou Kuráží soucítilo, místo aby odsoudilo její chamtivost. Brecht byl prý na omdlení.

Kristýna: To musel být pro autora splněný zlý sen. Měl i jiné hry s podobně silným poselstvím?

Filip: Určitě. Třeba *Pan Puntila a jeho služebník Matti*, kde je bohatý statkář milý a lidský, jen když je opilý. A pak samozřejmě *Zadržitelný vzestup Artura Uie*.

Kristýna: Počkat... to je ta geniální parafráze na Hitlera, který se dostane k moci přes gangsterské praktiky a obchod s karfiolem?

Filip: Přesně tak. Brecht ukazuje absurditu zla. Hru končí slavným epilogem, který je dnes možná ještě důležitější než tehdy.

Kristýna: A jak zní?

Filip: „Vy se však učte dívat – necivět. A jednat – neřečnit jen a tak dále.“

Kristýna: To je neuvěřitelně silný vzkaz. Od německého dramatu se teď přesuneme trochu jinam, a to k...

Filip: ...k italskému mistru iluze, Luigimu Pirandellovi. Narodil se na Sicílii a jeho životním tématem byl vztah mezi skutečností a zdáním.

Kristýna: Takže co je pravda a co jen... divadlo, které hrajeme pro ostatní?

Filip: Přesně! Jeho nejslavnější hra, *Šest postav hledá autora*, to ukazuje dokonale. Postavy tam doslova utečou z díla, aby mohly svůj příběh odvyprávět pravdivě.

Kristýna: Počkat, ony si prostě odešly z jeviště?

Filip: V podstatě ano! Ale marně. Zjistí, že každá z nich vidí tu „svou“ pravdu jinak, subjektivně. Tím Pirandello ukazuje, že realita je neuchopitelná.

Kristýna: A to je ta slavná „pirandellovská postava“, že? Člověk, který pozoruje sám sebe zvenčí.

Filip: Přesně. V díle *Jindřich IV.* zase hrdina po pádu z koně ztratí paměť a žije jako císař. I když se mu paměť vrátí, v té roli zůstane. Maska se mu vryla do tváře a on ztratil identitu.

Kristýna: To zní děsivě. Takže únik z reality se stal jeho novou, trvalou realitou. Od iluzí italského divadla se teď přesuneme...

Filip: Jen dodám, že za to všechno dostal v roce 1936 Nobelovu cenu.

Kristýna: Nobelova cena, to je skvělé zakončení. Od ztráty identity se teď přesuneme k našemu poslednímu tématu... k hledání skrytých významů.

Filip: Přesně tak. K symbolismu. Název pochází z řeckého "symbolon", což znamená znak nebo znamení.

Kristýna: Takže když symbolista vidí na stole jablko, nevidí jen jablko?

Filip: Přesně. Vidí třeba symbol hříchu nebo poznání. Symbolismus vznikl jako reakce na přízemní naturalismus a realismus.

Kristýna: Nechtěli tedy jen kopírovat realitu.

Filip: Vůbec ne. Chtěli ji naznačovat, sugerovat. Jak řekl jeden z básníků: "Pojmenovat věci přímo znamená nepochopit je." Básníci se taky soustředili na hudebnost slova.

Kristýna: To zní hodně poeticky. A kdo byl klíčovým autorem pro divadlo?

Filip: Určitě belgický dramatik Maurice Maeterlinck. Pro něj bylo divadlo hlavně o lyrice a stylizaci. Chtěl odhalovat tajemství ukryté v nitru věcí a duší.

Kristýna: Takže žádné velké akce a souboje na jevišti.

Filip: Spíš ticho a napětí. Jeho hra *Slepci* je skvělý příklad. Je to vlastně předobraz Beckettova Čekání na Godota.

Kristýna: A co ten *Modrý pták*? To zní optimističtěji.

Filip: Je to pohádka, která se pro symbolismus skvěle hodí. Ale i tady najdeme typická témata. Neschopnost dorozumění, vzájemné míjení lidí a ztrátu orientace.

Kristýna: Takže to je pro dnešek vše. Symbolismus, Pirandello... Doufám, že jsme vám v tom udělali trochu jasněji.

Filip: Díky za poslech a těšíme se příště.

Kristýna: Mějte se hezky!