Podcast na Vývoj knihoven v Československu (1918-1944)

Kapitoly

Mýtus o spořádaných knihovnách

Změna po vzniku ČSR

Zlatá éra knihoven

Pravidla a zákazy

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Martin: Většina lidí si myslí, že knihovny byly vždycky takové ty tiché, státem řízené instituce. Ale co kdybych vám řekl, že ty nejoblíbenější u nás vlastně fungovaly díky nadšení třeba hasičů nebo sokolů?

Adéla: Přesně tak! Před vznikem Československa tu sice byla hustá síť knihoven, ale dělily se na dva hlavní typy: lidové, tedy všeobecně dostupné, a pak právě ty spolkové. A ty byly mnohem populárnější.

Martin: Takže si lidé půjčovali knížky mezi cvičením a hašením požárů? To zní skvěle.

Adéla: V podstatě ano. Byly závislé na penězích a práci vlasteneckých nadšenců, protože stát se o ně skoro nestaral. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: A kdy se to změnilo? Předpokládám, že se vznikem samostatného státu.

Adéla: Trefa. Rok 1918 a vznik Československa všechno obrátil. Nový stát si dal za cíl povznést kulturní úroveň národa a knihovny v tom hrály klíčovou roli. Situace se musela zlepšit hlavně na Slovensku, kde kvůli pomaďaršťování skoro žádné slovenské knihovny nebyly.

Martin: A jak to stát konkrétně podpořil?

Adéla: Hned v roce 1919 vyšel zákon, který nařizoval, aby v každé obci vznikla veřejná knihovna. A o rok později přišel další zákon o pamětních knihách, tedy vlastně obecních kronikách. To byl základ moderního knihovnictví u nás.

Martin: Páni, takže zákonem nařízená knihovna v každé obci. To musel být obrovský skok. Jak se to období první republiky dál dělilo?

Adéla: Přesně tak. Celé to období můžeme rozdělit na několik fází. Nejdřív, mezi lety 1918 a 1920, se knihovny zakládaly. Pak přišla zlatá éra, největší rozvoj až do roku 1928.

Martin: A co se dělo potom? Předpokládám, že přišla krize.

Adéla: Trefa. Od roku 1929 přišla hospodářská krize, pak přípravy na obranu republiky a nakonec okupace. Ale pojďme se držet těch lepších časů.

Martin: Dobře, tak zpátky do dvacátých let. Jak ty nové knihovny vypadaly?

Adéla: Byly budovány podle anglo-amerického vzoru „free public library“. Ale s takovým českým specifikem. Nikdo z tehdejších zakladatelů totiž Ameriku nikdy nenavštívil, takže to byla spíš taková inspirace na dálku.

Martin: Takže taková knihovna po česku. Kdo za tím stál?

Adéla: Hlavně osobnosti jako Ladislav Jan Živný. Ten prosazoval, aby knihovnictví bylo bráno jako skutečné povolání s odborným vzděláním. V podstatě díky němu dnes máme náš obor.

Martin: Takže nejen budovy, ale i profese. A co musela taková prvorepubliková knihovna splňovat?

Adéla: Každá musela mít půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu. A taky měla „knihovní radu“, která o všem rozhodovala. Třeba jmenovala knihovníky nebo tvořila výpůjční řád.

Martin: To zní docela přísně. Byly ještě nějaké další... zvláštní regulace?

Adéla: No, to si piš. V knihovnách nesměly být knihy, které byly považovány za „umělecky a obsahově bezcenné“. Takzvaný brak.

Martin: A co se považovalo za brak? Nějaké příklady?

Adéla: Třeba pornografie, krvavé romány... a teď se podrž, i detektivky nebo indiánky! Prý příliš dráždily čtenářovu fantazii.

Martin: To by dneska asi neprošlo. Knihovny by přišly o polovinu čtenářů! A jak ten rozvoj vyvrcholil?

Adéla: Vrcholem byla dvacátá léta. Síť knihoven byla v podstatě hotová, vznikla Městská knihovna v Praze a hlavně se začalo mluvit o potřebě Národní knihovny.

Martin: A to všechno díky lidem jako byl Zdeněk Václav Tobolka, že?

Adéla: Přesně. Ten se zasadil nejen o Národní knihovnu, ale i o to, že se v Praze v roce 1926 konal Mezinárodní knihovnický kongres. Tam se zrodil nápad na mezinárodní organizaci, dnešní IFLU.

Martin: Neuvěřitelné, co všechno se stihlo za tak krátkou dobu. Takže abychom to shrnuli — první republika položila absolutní základy moderního českého knihovnictví. Od zákonů, přes síť knihoven, až po vzdělání knihovníků a mezinárodní spolupráci.

Adéla: Krásně řečeno. Byl to opravdu dynamický a klíčový moment, ze kterého těžíme dodnes.

Martin: Adélo, moc ti děkuju, že jsi nám tenhle fascinující příběh přiblížila. Bylo to skvělé.

Adéla: Já děkuju za pozvání, Martine.

Martin: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u našeho historického speciálu. Doufáme, že se vám líbil a že se uslyšíme zase příště. Mějte se hezky!