Voltaire - Candide aneb Optimismus

Podcast

Analýza díla: Candide0:00 / 5:21

0:001:00 zbývá

1x

Candide aneb Optimismus je filozofická povídka od francouzského osvícenského autora Voltaira z roku 1759. Dílo satiricky kritizuje přehnaný optimismus a společenské nespravedlnosti 18. století, sledujíc putování naivního Candida, který se učí, že smysl života spočívá v praktické práci a péči o své okolí.

Rychlý přehled

Literární druh	epika (próza)
Žánr	filozofická povídka, novela, satira
Literární směr	osvícenství
Časoprostor	18. století; Vestfálsko, Bulharsko, Portugalsko, Jižní Amerika (Eldorádo), Benátky, Cařihrad
Kompozice	30 kapitol, er-forma, chronologická, rámcová, putovní kompozice
Vypravěč	vševědoucí er-formový vypravěč s ironickým odstupem
Hlavní postavy	Candide, Panglos, Kunigunda, Stařena, Martin
Téma	Kritika přehnaného optimismu, konfrontace filozofie s realitou, otázka zla a utrpení
Motivy	Optimismus vs. pesimismus, zlo a utrpení, utopie, hledání štěstí, kritika společnosti

Úvod

Candide aneb Optimismus je filozofická novela od francouzského osvícenského autora Voltaira. Dílo s ironií a satirou kritizuje přehnaný optimismus, náboženský fanatismus a společenské nespravedlnosti 18. století. Sleduje putování naivního mladíka Candida, který se postupně setkává s krutou realitou světa, což zpochybňuje jeho původní optimistické přesvědčení.

Tento rozbor prozkoumá literární zařazení díla, hlavní témata, kompozici, časoprostor, jazykové prostředky, klíčové postavy a podrobně shrne děj. Zaměří se na Voltérův záměr a poselství, které chtěl touto satirickou novelou sdělit.

Literární druh a žánr

Candide aneb Optimismus spadá do literárního druhu epika, jelikož se jedná o prozaické dílo s dějovou linkou. Formou je próza.

Žánrově se jedná o novelu, což je prozaický žánr středního rozsahu s jedním hlavním dějovým proudem. Dílo je zároveň výraznou satirou, která kritizuje a zesměšňuje společenské jevy, filozofické proudy a lidské slabosti. Může být označeno i za alegorii, neboť postavy a události často symbolizují širší filozofické a sociální myšlenky.

Hlavní téma, myšlenky a záměr autora

Hlavním tématem díla Candide aneb Optimismus je kritika přehnaného optimismu a konfrontace naivní filozofie s drsnou realitou světa. Dílo se zabývá otázkou zla, utrpení a nespravedlnosti v lidské společnosti.

Hlavní myšlenka a poselství spočívá v odmítnutí pasivního přijímání osudu a v důrazu na aktivní činnost. Autor naznačuje, že namísto filozofování o „nejlepším z možných světů“ je důležité „obdělávat svou zahradu“, tedy pracovat, starat se o své bezprostřední okolí a nepodléhat iluzím. Zdůrazňuje, že lidská existence je plná zla a utrpení, a štěstí je možné nalézt spíše v praktické práci a komunitním životě než v abstraktních filozofických teoriích.

Záměr autora Voltaira byl reagovat na filozofické myšlenky osvícenství, zejména na Leibnizův optimismus, který hlásal, že žijeme v „nejlepším z možných světů“. Voltaire kritizuje církev, aristokracii, monarchii a útlak. Poukazuje na pokrytectví, krutost válek, náboženský fanatismus a nespravedlivé sociální uspořádání, které vedou k lidskému utrpení. Představuje Eldorado jako utopii, ale i tu zpochybňuje pro její monotónnost.

Klíčové motivy:

• Optimismus vs. Pesimismus: Střet naivního optimismu Panglose s krutou realitou, kterou Candide zažívá, a s pesimistickým pohledem Martina.
• Zlo a utrpení: Neustálá přítomnost válek, zemětřesení, inkvizice, otroctví a lidské krutosti, které provázejí hrdiny na jejich cestách.
• Utopie: Ideální, leč nudný svět Eldoráda, který slouží k porovnání se „skutečným“ světem.
• Hledání štěstí: Candide hledá štěstí a lásku, aby nakonec našel smysl v práci a komunitě.
• Kritika společnosti: Satirické zobrazení válečných konfliktů, náboženského fanatismu a šlechtické pýchy.

Kompozice

Candide aneb Optimismus je členěn do 30 kapitol, které plynule navazují a tvoří chronologický sled událostí. Vyprávění probíhá v er-formě, kdy vševědoucí vypravěč sleduje děj z vnější perspektivy. Kompozice je rámcová v tom smyslu, že postavy, které se na začátku příběhu rozdělí, se v závěrečné kapitole opět shledají a společně usadí.

Dílo má výraznou putovní kompozici, kdy děj sleduje Candida na jeho cestách po Evropě a Jižní Americe, což umožňuje autorovi satiricky glosovat různé společnosti a kultury. Příběh je plný absurdních zvratů a náhodných setkání, které neustále posouvají děj kupředu a zpochybňují osudovost.

Časoprostor

Děj díla Candide aneb Optimismus se odehrává v 18. století, v době vrcholícího osvícenství. Tato doba je klíčová pro pochopení autorova záměru kritizovat tehdejší filozofické proudy a společenské poměry.

Prostorově je dílo velmi rozmanité a zahrnuje mnoho lokací po celém světě, což odráží rozsah Voltérovy kritiky:

• Vestfálsko (Německo): Počáteční idylické (a iluzorní) prostředí na zámku barona Thunder-ten-Troncka.
• Bulharsko: Scény války a brutality, kde Candide poznává krutost armád.
• Portugalsko (Lisabon): Zemětřesení a praktiky inkvizice, symbolizující přírodní katastrofy a náboženský útlak.
• Jižní Amerika (Paraguay, Eldorado): Dobrodružství, setkání s kolonialismem a objevení utopického Eldoráda.
• Evropa (Benátky) a Osmanská říše (Cařihrad): Místa závěrečného shledání a hledání nového smyslu života.

Rozsáhlé cestování má význam pro děj, neboť Candide je na každém místě konfrontován s novou formou zla a utrpení, což postupně podkopává jeho prvotní optimismus. Atmosféra se mění od naivní idyly přes válečný chaos, náboženský teror, utopickou dokonalost až po realistické přijetí světa.

Jazyk a vypravěč

V díle Candide aneb Optimismus je použit er-formový vypravěč, který je vševědoucí a stojí mimo příběh. Tento vypravěč má plný přehled o všech postavách a událostech a často se vyjadřuje s ironickým odstupem, což umocňuje satirický tón celého díla.

Jazykový styl je převážně spisovný, ale prokládaný přímou řečí postav, která často odráží jejich naivní či absurdní pohled na svět. Pro dílo je charakteristická výrazná ironie a sarkasmus, kterými Voltaire zesměšňuje filozofické teorie, společenské poměry a lidskou hloupost. Autor mistrně používá eufemismy pro popis krutých událostí, čímž zdůrazňuje jejich absurditu. V textu se objevují i nadsázka a groteska, které dodávají dílu komický, přesto kritický rozměr.

Hlavní postavy

• Candide: Hlavní hrdina, morálně čistý a naivní mladík. Na počátku díla je ovlivněn učením svého učitele Panglose o „nejlepším z možných světů“ a projevuje přehnaný optimismus. Během svého putování je konfrontován s válkou, zemětřesením, inkvizicí, otroctvím a dalšími formami zla, což postupně mění jeho pohled na svět. Zůstává však zásadový a hledá lásku a smysl života. Nakonec nachází smysl v praktické práci a péči o vlastní „zahradu“.
• Panglos: Filozof a Candidův učitel, ztělesnění přehnaného optimismu a Leibnizovy filozofie. I přes veškeré katastrofy, které ho potkají (přijde o oko, oběsí ho, je zmrskán), tvrdí, že vše na světě je zařízeno tím nejlepším způsobem. Jeho postava slouží k satirické kritice abstraktních filozofických teorií, které ignorují realitu utrpení. Ačkoliv se jeho optimismus zdá být nezlomný, i on je nakonec nucen přijmout realističtější postoj.
• Kunigunda: Krásná dcera barona, do které je Candide zamilovaný. Je opakovaně obětí válek, znásilnění a otroctví, což ji promění z krásné šlechtičny v ženu poznamenanou utrpením a ošklivostí. Její osud symbolizuje utrpení nevinných v krutém světě. Ačkoliv se stává ošklivou a cynickou, zůstává pro Candida objektem jeho lásky.
• Stařena: Moudrá a protřelá žena, která provází Candida a Kunigundu. Zažila mnoho utrpení (byla dcerou papeže, ztratila jedno hýždě) a její životní zkušenosti jí dodávají realistický, až pesimistický pohled na svět. Slouží jako hlas rozumu a praktičnosti.
• Martin: Učenec a filozof, kterého Candide potká na cestách. Je absolutním pesimistou a manichejcem, věřícím v existenci dvou protikladných principů – dobra a zla. Je přesvědčen, že zlo vládne světu, a nic na tom nemění ani pozitivní události. Jeho postava představuje protipól Panglosova optimismu a zdůrazňuje rozporuplnost lidské existence.

Shrnutí děje

Děj Candida aneb Optimismu začíná na zámku barona Thunder-ten-Troncka ve Vestfálsku, kde mladý Candide vyrůstá pod vlivem filozofa Panglose, který ho učí, že žijeme v „nejlepším z možných světů“. Candide je zamilován do baronovy dcery Kunigundy. Když je přistižen při polibku s Kunigundou, je vyhnán ze zámku a začíná jeho dlouhá a strastiplná pouť.

Candide je naverbován do bulharské armády, kde zažívá hrůzy války. Po dezerci a útěku se setkává s Panglosem, který přežil útok na zámek a nyní je žebrákem trpícím syfilidou. Panglos mu vypráví, že zámek byl zničen a Kunigunda zabita. Společně odplouvají do Portugalska, kde přežijí zemětřesení v Lisabonu. Tam jsou svědky praktik inkvizice, Panglos je oběšen a Candide zmrskán. Zachrání ho Stařena, která ho dovede k živé Kunigundě, jež se však stala obětí válečného násilí a nyní je držena dvěma muži. Candide oba muže zabije a všichni tři prchají.

Cesty je zavedou do Jižní Ameriky, kde se Kunigunda provdá za guvernéra Dona Fernanda. Candide prchá se svým sluhou Kakambou do Paraguaye, kde se setkává s Kunigundiným bratrem, jezuitským velitelem. Když Candide projeví úmysl vzít si Kunigundu, její bratr s tím nesouhlasí, a tak ho Candide probodne a prchá dál.

Candide a Kakambo se dostanou do bájného Eldoráda, země, kde vládne spravedlnost, bohatství a mír, a kde neexistuje zlo. Přestože je to utopie, Candide se zde cítí monotónně a touží po Kunigundě. S obrovským bohatstvím, které si z Eldoráda odnesou, se vydají na další cestu. Candide pošle Kakamba, aby našel Kunigundu a přivedl ji do Benátek. Candide cestou do Benátek potkává Martina, filozofa, který je naprostým pesimistou a věří v nadvládu zla ve světě.

V Benátkách se Candide a Martin setkávají s několika evropskými králi a také zjistí, že Kunigunda je v Cařihradě. Tam se Candide setkává s Panglosem a Kunigundiným bratrem, o nichž si myslel, že jsou mrtví. Kunigundu nalezne ošklivou a zuboženou v otroctví, ale přesto ji vykoupí a rozhodne se ji oženit. Sám se jí však už bojí. Nakonec se všichni, včetně Panglose, Martina a Stařeny, usadí na malém pozemku nedaleko Cařihradu. Zde se rozhodnou, že nejlepším způsobem, jak čelit problémům světa, je „obdělávat svou zahradu“, tedy pracovat a starat se o své bezprostřední okolí. To se stane jejich novým životním mottem, symbolem praktické činnosti a odmítnutí marného filozofování.