Molière: Tartuffe – Literární analýza a rozbor díla

Vítejte u komplexní literární analýzy jedné z nejslavnějších komedií všech dob – Tartuffa od Jean-Baptiste Poquelina, známého jako Molière. Ať už se připravujete na maturitu, nebo jen chcete hlouběji proniknout do tohoto geniálního díla, zde najdete vše potřebné. Projdeme si podrobně děj, charakteristiku postav, jazykové prostředky i literárněhistorický kontext.

TL;DR: Rychlé shrnutí Tartuffa

Tartuffe je satirická veršovaná komedie z období francouzského klasicismu (17. století) od Molièra. Hra v pěti jednáních, dodržující jednotu místa, času a děje, brilantně kritizuje náboženské pokrytectví a lidskou naivitu. Sleduje příběh bohatého měšťana Orgona, který propadne kouzlu falešného zbožného muže Tartuffa, jenž se snaží Orgona připravit o majetek i rodinu. Molière pomocí ostrého humoru a typizovaných postav odhaluje manipulaci a zaslepenost, přičemž závěrečný zásah krále přináší spravedlivé rozuzlení.

Molière: Tartuffe – Literární analýza pro studenty

Základní informace a kontext díla

Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin (1622–1673), byl francouzský dramatik, herec a divadelní ředitel. Jeho tvorba spadá do 2. poloviny 17. století, tedy do období francouzského klasicismu za vlády „krále Slunce“ Ludvíka XIV.

Molière je považován za zakladatele charakterové komedie. Ve svých hrách se zaměřoval na jednu dominantní, často negativní lidskou vlastnost (lakota, pokrytectví, snobismus) a tu dovedl ad absurdum. Díky ostré kritice tehdejší společnosti (měšťanů, šlechty, církve) měl často problémy s cenzurou, ale chránila ho přízeň samotného krále. Byl silně ovlivněn lidovým divadlem a italskou commedia dell'arte.

Literární druh a žánr

• Literární druh: Drama
• Literární žánr: Satirická veršovaná komedie (charakterová komedie). Jde o ostré zesměšnění náboženského pokrytectví.

Kompoziční výstavba Tartuffa

Děj Tartuffa je vystavěn chronologicky a rozdělen do pěti jednání. Molière přísně dodržuje klasicistní pravidlo tří jednot:

• Jednota místa: Děj se odehrává v jednom prostoru – interiéru domu bohatého měšťana Orgona v Paříži.
• Jednota času: Celý děj se odehraje během 24 hodin.
• Jednota děje: Hra má jedinou dějovou linii bez odboček, soustředěnou na Tartuffovu manipulaci a její odhalení.

Hra také kopíruje strukturu antického dramatu:

• Expozice: Seznámení s rodinou a situací (Orgonovo zaslepení Tartuffem).
• Kolize: Návrh svatby Tartuffa s Marianou, první konflikt.
• Krize: Vydědění Damise a přepsání majetku na Tartuffa.
• Peripetie: Odhalení Tartuffovy pravé povahy (scéna pod stolem) a následné vyhození rodiny.
• Katastrofa/rozuzlení: Zásah krále, který situaci vyřeší.

Děj Tartuffa: Podrobný rozbor a shrnutí

Příběh se odehrává v Paříži v domě bohatého měšťana Orgona. Celá hra je mistrně vystavěna, aby postupně odhalovala Tartuffovo pokrytectví.

• 1. dějství (Expozice): Hra začíná odchodem paní Pernellové, Orgonovy matky, která je pohoršena chováním rodiny a vyzdvihuje Tartuffa jako vzor zbožnosti. Zbytek rodiny, včetně rázné služky Doriny, v něm ale vidí jen parazita a pokrytce. Když se Orgon vrací z cesty, zajímá se pouze o Tartuffa (slavná replika: "A Tartuffe?"), ignoruje zprávy o nemoci své ženy Elmíry. Orgonův švagr Kleantes se mu marně snaží domluvit.
• 2. dějství (Kolize): Orgon šokuje rodinu, když zruší zasnoubení své dcery Mariany s Valérem a oznámí, že si vezme za muže Tartuffa. Mariane je příliš poslušná na odpor. Prostořeká služka Dorina ale zasáhne, pohádá se s Orgonem a následně smíří rozhádané snoubence, vymýšlí plán, jak svatbě zabránit.
• 3. dějství (Krize): Poprvé na scénu vstupuje sám Tartuffe, což buduje ohromné napětí. Prezentuje se přehnaně zbožně. V soukromém rozhovoru ale Elmíře vyznává lásku a svádí ji. Jejich rozhovor tajně vyslechne Orgonův syn Damis, který okamžitě běží za otcem. Tartuffe využívá psychologické manipulace – nebrání se, označí se za největšího hříšníka. Orgon mu uvěří, vydědí Damise, vyžene ho z domu a veškerý svůj majetek přepíše na Tartuffa.
• 4. dějství (Peripetie): Kleantes žádá Tartuffa o smíření otce se synem, což Tartuffe pokrytecky odmítá. Elmíra se rozhodne jednat a přesvědčí Orgona, aby se schoval pod stůl, zatímco ona předstírá, že Tartuffovy city opětuje. Tartuffe ztratí opatrnost, ukáže svou chlípnost a vysměje se Orgonovi jako hlupákovi ("...vodit se dá za nos stůj co stůj..."). Orgon konečně prohlédne. Chce Tartuffa vyhnat, ale ten mu připomene, že dům už patří jemu. Tartuffe naopak vyhání Orgona.
• 5. dějství (Katastrofa/Rozuzlení): Rodina je v zoufalé situaci. Orgon Tartuffovi svěřil i tajnou skříňku s kompromitujícími materiály svého přítele, které by král mohl označit za zrádce. Tartuffe tyto dokumenty předá králi, aby Orgona zničil. Pan Loyal (soudní vykonavatel) přichází s příkazem k vystěhování. Následně přichází Tartuffe s královským důstojníkem, aby Orgona zatkl. Nastává však nečekaný zvrat (tzv. Deus ex machina – zásah boha ze stroje) – důstojník místo Orgona zatkne Tartuffa. Moudrý král Ludvík XIV. totiž Tartuffa prohlédl jako známého podvodníka. Orgonovi je odpuštěno, majetek je mu vrácen a Mariane si může vzít Valéra.

Hlavní postavy a jejich charakteristika v Tartuffovi

Postavy v Tartuffovi jsou brilantně vykresleny a ztělesňují různé lidské vlastnosti, což je typické pro charakterovou komedii.

• Tartuffe: Falešný svatoušek, mistrný pokrytec, lhář a manipulátor. Předstírá chudobu a zbožnost, ale ve skutečnosti touží po majetku a tělesných požitcích. Jeho jméno se stalo synonymem pro pokrytectví.
• Orgon: Bohatý měšťan a hlava rodiny. Je naivní, důvěřivý a až fanaticky zaslepený Tartuffem. Ztratí zdravý rozum a zavrhne vlastní rodinu, což ho přivede téměř ke zkáze.
• Elmíra: Orgonova druhá manželka. Racionální, klidná, chytrá a prozíravá žena. Právě ona pomocí léčky odhalí Tartuffovu pravou, chlípnosti plnou povahu.
• Dorina: Prostořeká, ironická a vtipná služka. Je to tzv. rezonér – postava, která ztělesňuje zdravý rozum a realistický pohled. Jako jediná se nebojí Orgonovi odporovat a funguje jako hybatelka děje.
• Kleantes: Orgonův švagr, další rezonér. Zosobňuje zdravý rozum, umírněnost a filozofický nadhled. Je Molièrovou "hlásnou troubou", která v dlouhých monolozích vysvětluje rozdíl mezi pravou a falešnou zbožností.
• Damis a Mariane: Orgonovy děti. Damis je horkokrevný a impulzivní, Mariane poslušná a poddajná. Jejich osud je přímo spojen s Tartuffovými intrikami.
• Paní Pernellová: Orgonova matka. Stará konzervativní žena, stejně zaslepená jako Orgon, v Tartuffovi vidí ideál.

Jazykové prostředky a styl v Tartuffovi

• Vypravěč / lyrický subjekt: V dramatu se nevyskytuje klasický vypravěč. Děj je tvořen promluvami postav a scénickými poznámkami autora.
• Vyprávěcí způsoby: Dramatický text, odehrávající se v přítomném čase přímo před divákem.
• Typy promluv:
• Přímá řeč: Dialogy, které posouvají děj vpřed.
• Monology: Často slouží k odhalení vnitřních pocitů nebo k moralizování (např. promluvy Kleanta).
• Stichomytie: Rychlé střídání krátkých replik, zejména v hádkách Doriny a Orgona, dodává scénám dynamiku.
• Veršová výstavba: Originál je napsán v alexandrínech (dvanáctislabičný verš s césurou po šesté slabice) se sdruženým rýmem (AABB). V českých překladech (např. od Vrby nebo Mikeše) bývá alexandrín často přebásněn do podoby jambického verše pro přirozenější zvuk.
• Jazykové prostředky a jejich funkce:
• Převažuje spisovný jazyk, ale postavy mají různou úroveň projevu.
• Tartuffe mluví vznešeně, používá náboženskou terminologii, patos a přehnané fráze, aby maskoval své úmysly.
• Dorina používá hovorovější jazyk, je plná ironie, sarkasmu a lidových rčení, čímž zastupuje lidový rozum.
• Kleantes mluví filozoficky a racionálně.
• Tropy a figury:
• Ironie a sarkasmus: Často se objevují v replikách Doriny, když komentuje Tartuffovu "svatost".
• Metafory a přirovnání: Zejména v promluvách o zbožnosti a citech.
• Hyperbola (nadsázka): Tartuffe přehání své "hříchy" ("Jsem bídák, zločinec, jsem plný nepravostí..."), aby vzbudil lítost a důvěru.
• Inverze: Převrácený slovosled, častý kvůli veršované formě.

Literárněhistorický kontext a Molièrova díla

Molièrova tvorba a vliv

Molière svými komediemi pozvedl divadelní umění na novou úroveň. Jeho hry břitce a ostře kritizovaly lidské nešvary a tehdejší společnost. Mezi jeho další významná díla patří:

• Lakomec: Ostrá komedie o Harpagonovi, chorobně lakomém starci, který obětuje vše pro peníze.
• Zdravý nemocný: Komedie o hypochondrii. Bohatý Argan si neustále vymýšlí nemoci a stane se obětí chamtivých lékařů. (Molière hrál hlavní roli a během čtvrtého představení zkolaboval a zemřel).
• Misantrop: Hra o Alcesteovi, muži, který nenávidí společenskou přetvářku a lži, a proto se raději straní lidí.

Klasicismus a jeho znaky

Klasicismus byl umělecký směr, který se rozvíjel především ve Francii v 17. století, jako reakce na citový a zdobný barok. Klade na první místo rozum (vychází z filozofie racionalismu René Descarta – „Myslím, tedy jsem“). Inspiroval se v antice (Řecko a Řím) a oceňoval řád, symetrii, jasnost a střídmost.

Literatura se v klasicismu přísně dělila na:

• Vysokou: Tragédie, epos, óda – hrdiny byli šlechtici, vznešená témata.
• Nízkou: Komedie, bajka, satira – hrdinové z lidu, komická a všední témata.

Žánry se nesměly míchat. V dramatu bylo nutné striktně dodržovat pravidlo tří jednot.

Další významní autoři období klasicismu

1. Titus Maccius Plautus (Římská antika, 3. - 2. stol. př. n. l.): Molière se inspiroval antikou a Plautus je přímým vzorem pro jeho díla. Dílo: Komedie o hrnci (o lakomém Eukliovi).
2. Jean Racine (Francouzský klasicismus, 1639–1699): Mistr "vysoké" klasicistní tragédie, kontrast k Molièrovi. Dílo: Faidra (psychologická tragédie o zakázané lásce).
3. Jean de La Fontaine (Francouzský klasicismus, 1621–1695): Podobně jako Molière zvolil "nízký" žánr (bajku) k ostré kritice lidských vlastností. Dílo: Bajky (veršované bajky se zvířaty a morálním ponaučením).
4. Carlo Goldoni (Itálie, 18. století, 1707–1793): Navázal na tradici italské improvizované komedie (commedia dell'arte), kterou reformoval směrem k propracovanějším hrám jako Molière. Dílo: Sluha dvou pánů (klasická komedie o chytrém sluhovi Truffaldinovi).

Často kladené otázky (FAQ) o Tartuffovi

Kdo je Tartuffe za postavu a co symbolizuje?

Tartuffe je hlavní postavou Molièrovy komedie, která symbolizuje a zosobňuje náboženské pokrytectví, manipulaci a falešnou zbožnost. Je to lstivý podvodník, který se vetře do přízně bohaté rodiny s cílem získat její majetek a užívat si tělesných požitků, přičemž své skutečné úmysly skrývá za maskou ctnosti.

Co kritizuje Molière v Tartuffovi?

Molière v Tartuffovi primárně kritizuje náboženské pokrytectví a zneužívání víry pro osobní prospěch. Dále se zaměřuje na lidskou naivitu a zaslepenost, která umožňuje manipulátorům uspět. Hra je také kritikou konzervatismu a neschopnosti vidět realitu (ztělesněné Orgonem a jeho matkou), stejně jako oslavou zdravého rozumu a prozíravosti (Kleantes, Dorina, Elmíra).

Jak končí Tartuffe? (Rozuzlení)

Hra Tartuffe končí nečekaným "božským zásahem" (Deus ex machina) krále. Poté, co Tartuffe odhalí svůj plán Orgona zcela zničit a nechá ho zatknout, přichází královský důstojník, který místo Orgona zatkne Tartuffa. Král totiž Tartuffa odhalil jako známého podvodníka. Orgonovi je odpuštěno, je mu vrácen majetek a jeho dcera Mariane si může vzít svého vyvoleného Valéra. Spravedlnost nakonec zvítězí.

Co je to klasicismus v literatuře?

Klasicismus je umělecký směr 17. a 18. století, který vznikl ve Francii a inspiroval se antickým uměním. Klade důraz na rozum, řád, jasnost, harmonii a střídmost. V literatuře se projevuje přísným dělením žánrů na "vysoké" (tragédie) a "nízké" (komedie) a striktním dodržováním pravidel, jako je například pravidlo tří jednot (místa, času, děje) v dramatu.