Lidové pohádky: Teorie, typologie a rozbor pro studenty

TL;DR: Klíčové body pro rychlou orientaci

• Lidová pohádka je epický, prozaický žánr ústní lidové slovesnosti, často s fantastickými či podobenstvími prvky, určený původně dospělým. Dělí se na záznamovou (původní) a literární (adaptovanou).
• Znaky: Rychlý spád, vítězství dobra nad zlem, jednoduché a neměnné postavy (často polarizované), neurčené časové a místní určení, ustálená kompozice.
• Teorie vzniku: Hlavní jsou mytologická (pohádky jako pozůstatky mýtů), migrační (vznik v Indii a šíření) a antropologická (polygeneze, tj. vznik na různých místech díky podobným podmínkám).
• Typologie: Zahrnuje kouzelné (nejstarší, s magií a nadpřirozeností), realistické/novelistické (nejmladší, s reálným světem a důvtipem), zvířecí (s mluvícími zvířaty), dětské/didaktické, legendární, mytologické a romské pohádky.
• Sběratelé: V Česku Božena Němcová a Karel Jaromír Erben. Ve světě bratři Grimmové, Charles Perrault, Alexandr Nikolajevič Afanasjev a další.

Lidové pohádky: Teorie a typologie – Základní přehled

Vítejte u komplexního rozboru lidových pohádek, který vám pomůže nejen při studiu literatury, ale i při přípravě na maturitu. Prozkoumáme jejich podstatu, rozdělení a vliv na českou i světovou literaturu. Lidová pohádka je fascinující epický, prozaický žánr ústní lidové slovesnosti, jehož základem je fantastika nebo podobenství.

Původně byly tyto příběhy vyprávěny dospělými a zřejmě jim byly i určeny, což podtrhuje jejich hlubší význam a morální ponaučení. Rozlišujeme dva základní typy: záznamová (tradiční lidová) pohádka, která představuje původní, nezměněnou podobu, a literární pohádka, jež je autorovou adaptací folklorního textu, kde si autor bere předlohu a upravuje ji pro nové čtenáře.

Znaky lidové pohádky a charakteristika postav

Lidové pohádky disponují řadou charakteristických znaků, které je odlišují od jiných žánrů a činí je nezaměnitelnými. Jejich vyprávění vychází z lidských přání a snů, což jim dodává univerzální přitažlivost. Děj má zpravidla rychlý, dramatický spád, plynule přechází od reality k nadpřirozeným jevům a vždy směřuje k vítězství dobra nad zlem, zakončenému tzv. „happy endem“.

Mezi klíčové znaky patří:

• Vypravěčský postup: Uplatňuje se specifický slohový vyprávěcí postup.
• Nečasové a nemístní určení: Fráze jako „bylo, nebylo“ zdůrazňují univerzálnost příběhů, které nejsou časově ani místně určeny.
• Ustálená kompozice: Do hlavní dějové linie je často začleněno jedno nebo více paralelních (současných) dějových pásem.
• Opakující se motivy: Motivy jednotlivých pohádek se opakují s malými obměnami napříč různými kulturami (např. české a německé pohádky).
• Nadnárodní znaky: Vlastnosti postav a základní zápletky se vyskytují u mnoha národů a ve všech zemích. Pohádky jsou brány jako společný produkt a majetek mnoha národů. České pohádky se nejvíce shodují s pohádkami západoslovanskými (slovenskými, polskými) a pohádkami národů střední Evropy.

Postavy v lidových pohádkách: Jednoduchost a polarizace

Postavy hrají v lidových pohádkách mimořádně významnou roli. Jsou vždy jednoznačné a jednoduše znázorněny, zůstávají stejné a v průběhu děje se nemění. Mnohdy jsou zvětšeny, tzv. charakterizované pomocí hyperboly (nadsázky). Bývají výrazně polarizované, založené na principu protikladnosti – kladná postava stojí proti záporné, což symbolizuje věčný boj dobra se zlem.

Teorie vzniku lidových pohádek: Od mýtů k archetypům

Folkloristé a badatelé se po staletí snažili pochopit, jak lidové pohádky vznikaly a šířily se. Vznikly různé teorie, které se snaží vysvětlit jejich původ a třídění.

Mytologická teorie (počátek 19. století)

Tuto teorii vypracoval Jacob Grimm. Zastánci vycházeli z názoru, že pohádky představují pozůstatky starých indoevropských mýtů, do kterých se postupem času promítaly prvky křesťanství. U nás ji rozpracoval K. J. Erben. Dále ji rozvinul Max Müller, který kladl počátky pohádek až do předhistorické doby a motivy a postavy vykládal ve smyslu indických mýtů. Pohádka měla své rozmanité dílčí koncepce, jako jsou solární, lunární nebo astrální.

Migrační teorie (2. polovina 19. století)

Podle této teorie pohádky vznikly v Indii a odtud migrovaly do celého světa. Pohádky se tak „stěhují“ od národa k národu. Poprvé s ní vystoupil německý badatel Théodor Benfey. Rozbory a studie pohádek dokázaly, že pohádky nejsou vlastnictvím jednotlivých národů. Finská škola provedla utřídění pohádkových námětů, přičemž Arne a Thomson systematicky vytvořili katalogy pohádkových syžetů. U nás mezi zastánce této teorie patřili Polívka, Tille a Horák.

Antropologická teorie (konec 19. století)

Angličan Andrew Lang odmítl indický původ a zjistil, že stejně nebo podobně se obsah, postavy, motivy a někdy i celé syžety (způsob, jakým autor vypráví příběh) objevují v různých kulturách. Myšlenka „polygeneze pohádek“ (vícezdrojovosti) se stala základem nové antropologické teorie. Tato teorie zdůvodňovala možnost vzniku jedné látky na různých místech obecnými antropologickými a psychickými shodami, podobnými kulturními, hospodářskými a sociálními poměry (např. rodinné vztahy). Myšlenku polygeneze později obměnili a rozvinuli další badatelé, někteří více zdůraznili psychologii (např. C. G. Jung s archetypální teorií), jiní historicko-společenské zákonitosti poetického myšlení.

Typologie lidových pohádek: Rozdělení a charakteristika

Lidové pohádky se dělí do několika základních typů, z nichž každý má své specifické rysy a tematické zaměření.

Kouzelná (fantastická) pohádka

Jedná se o nejstarší útvar lidové pohádky. Typickými znaky jsou kouzelnost, magičnost a nadpřirozenost. Děj se odehrává mimo náš čas a příběh je organizován na etickém principu, kde se bojuje proti zlu a násilí, křivdě a zradě, lakomství, a oslavuje se odvaha, šlechetnost, věrnost, přátelství, dobrota a skromnost. Tyto vlastnosti mají pohádkové postavy. Kouzelná pohádka má kořeny v mýtu, magických obřadech a kouzlech. Hlavní hrdina často pochází z nižšího sociálního prostředí a zažívá sociální vzestup (např. chudá dívka se stane princeznou). Častým motivem je iniciační cesta mužského hrdiny. Objevují se sociální reforma, náprava světa, tajuplné síly, nadpřirozené bytosti (drak, trpaslíci) a magická čísla (král měl 2 dcery, drak měl 7 hlav).

Začátek u většiny kouzelných pohádek je podobný: odchod hrdiny z domova do světa. Chudý chasník nebo nejmladší syn putuje přes hluboké lesy a dálné krajiny, setkává se s nepřáteli, odolává intrikám a prochází dobrodružnými ději, dokud se nedočká konečného vítězství a zasloužené odměny.

Dva druhy kouzelných pohádek:

1. Mužský hrdina: Mladý mužský hrdina se vydá do světa, bojuje a nakonec nad vším zvítězí.
2. Dívčí hrdinka: Dívčí hrdinka, která je ublížená, ale nakonec dosáhne štěstí a úspěchu (např. Šípková Růženka, Popelka).

Realistická / novelistická pohádka

Jedná se o nejmladší typ pohádky, který má blízko k povídce nebo novele. Zobrazuje reálný svět, kde jsou nadpřirozené jevy omezeny na minimum. Odehrává se v konkrétním sociálním prostředí a realita je znázorněna s nadsázkou. Hrdiny jsou prostí venkované (sedláci, žebráci, švec) a protivníky vyšší vrstvy (hloupý král). Převažuje zde vtip, humor, satira, nonsens a hádanka, často s výsměchem lidským hloupostem.

Rozdíl mezi kouzelnou a realistickou pohádkou:

• Kouzelná pohádka: Dávnější doba, silný prvek nadpřirozena.
• Realistická pohádka: Rozvoj zhruba v 15. století, zároveň s rozmachem měst. Nabízí obyčejné životní řešení, ve kterém kouzla a nadpřirozené postavy nehrají hlavní roli, ale především důvtip.

Zvířecí pohádka

Tento typ pohádky souvisí se zvířecí bajkou. Od bajek se liší tím, že pohádky chtějí především bavit, překvapit důvtipným nápadem, důmyslnou zápletkou, nečekanou nadsázkou a groteskní paralelou ze světa zvířat. Děj bajky od samého počátku směřuje k poučení, zatímco u zvířecí pohádky je poučení sekundární. Zvířata jsou protagonisty příběhu, mají schopnost myslet a mluvit, mají lidské vlastnosti, ale stále žijí zvířecím životem.

Dětská (pěstounská/didaktická) pohádka

Tato pohádka se přeměnila na pohádku didaktickou. Vystupují v ní děti i zvířata a vede k zodpovědnosti, kázni i mravnosti. Dětský protagonista je potrestán a zlepší se (např. O Budulínkovi, Červená karkulka, Smolíček). Tyto pohádky mají děti vychovávat k poslušnosti a odpovědnosti, přičemž je preferována soudržnost a vzájemná pomoc.

Legendární pohádka

Patří mezi žánrové varianty folklorní prózy. Základem jsou biblické příběhy, objevují se v ní biblické postavy. Obvykle vysvětlují původ a pojmenování nejrůznějších jevů (rostlin, živočichů). Tyto pohádky se objevují v dílech Němcové, Erbena, Kuldy, Baara. České legendární pohádky převyprávěl Julius Košnár ve svém díle Pán Ježíš v českých pohádkách.

Mytologická pohádka

V tomto typu pohádky vystupují fantazijní postavy z národních hrdinských pověstí.

Romská pohádka

Romské pohádky mají blízko k životní realitě, vypovídají o vzorcích chování a normách. Jsou mírně symbolické, jazykově a stylisticky redukované, s potlačenou estetickou funkcí. Příkladem jsou sbírky Eleny Lackové (Romské pohádky – Romane paranisa), Jana Doskočilové (O Mamě Romě a romském pánbíčkovi), Marie Voříškové (Cikánské pohádky) a Lilly Hodačové (Král bydlí za rohem, Ondřejka).

Umělecké ztvárnění lidových pohádek: Od záznamu k adaptaci

Umělecké ztvárnění, neboli umělecká adaptace, představuje proces, kdy autoři upravují původní lidové pohádky tak, aby byly srozumitelnější novým čtenářům. Jazyk i styl se zjednodušuje, což umožňuje širší přístup k těmto příběhům, aniž by ztratily své kouzlo a poselství.

Významní sběratelé a zpracovatelé lidových pohádek

Lidové pohádky bychom dnes neznali bez úsilí mnoha sběratelů a spisovatelů, kteří se věnovali jejich zaznamenávání a uměleckému zpracování. Zde je přehled těch nejvýznamnějších.

Sběratelé a zpracovatelé českých lidových pohádek

19. století

• Božena Němcová (1. pol. 19. stol.)
• S pohádkovými materiály pracuje volně, na rozdíl od Erbena. Do pohádek vnáší své vlastní představy o světě, které jsou romantické a emocionálně uvolněné. Vytvářela literární adaptace, dotvářela a upravovala pohádky.
• Díla: Národní báchorky a pověsti (vycházely v 7 sešitech, obsahovaly pohádky z Chodska, Domažlicka), Slovenské pohádky a pověsti (váží se k lidovým předlohám pořízeným Pavolem Dobšinským, později vydány pod názvem Mahulena krásná panna v převyprávění Seiferta).
• Karel Jaromír Erben (2. pol. 19. stol.)
• Shromažďoval historický materiál, odkud se dostal k pohádkám a ústní lidové slovesnosti. Jeho pohádky původně nebyly určeny dětem. Čtvrt století sbíral české pohádky a zpracovával folklorní látku. Čas, místo, děj a charaktery jsou určovány rámcově, postavy se nevyvíjejí (zákon protikladu).
• Díla: České pohádky (např. Zlatovláska, Dlouhý, Široký a Bystrozraký), Vybrané báje a pověsti národních a jiných větví slovanských.
• Beneš Metod Kulda
• Nejvýznamnější sběratel moravských pohádek 19. stol. Žák Františka Sušila, od něhož zachytil valašské pohádky z Rožnovska. Jako kněz dbal na mravnost a odstraňoval zesměšňování církve.
• Dílo: Moravské národní pohádky a pověsti z okolí rožnovského.
• Václav Tille-Ríha
• Zjistil, že v českých pohádkách se zpravidla mýtus nezachoval. Většina pohádkových textů obsahuje motivy z knížek lidového čtení nebo lidových kalendářů. Zjistil vzájemné působení umělé a lidové tvorby. Vytvářel rekonstrukce z různých lidových pohádek a přidával umělecké prostředky.
• Díla: Říhovy pohádky (1913), Selské pohádky (1930), České pohádky do roku 1848, Alšovy pohádky (s Alšovými kresbami), Strnadovy povídky (vypráví lidový vypravěč Strnad, strašidelné látky).

20. století

• Oldřich Sirovátka
• Diferencoval vztah autorů k folklorním pramenům na folklor vydávaný jako literatura, tvorbu „lidových tvůrců“, literaturu pro děti a mládež a uměleckou literaturu čerpající z folklorních zdrojů.
• Díla: Pohádky z Moravy, pohádky a pověsti z Rožnovska, pohádky z Valašska (Jak čerti ukradli smích), pohádky z Hané (Čarovná stolička), pohádky z Velkých Karlovic (Pohádky o pokladech).
• Josef Štefan Kubín
• Tvoří spontánně, živelně, s plným respektem k archetypálním předlohám. Zpracovává konkrétní kraj. Jeho pohádky jsou určeny dětem, navazují na folklorní zápisy, respektují dětského čtenáře a jsou prostoupeny lidovým vypravěčstvím (tzv. báječstvím).
• Díla: Zlatodol pohádek (1948–1952), Princezna pohádka (1949), Pohádek jako kvítí (1950), Povídky z Kladska a Podkrkonoší.
• Jan Drda
• Jeho díla se vyznačují láskou k práci, humorem a zlidšťováním pohádkových bytostí a postav.
• Dílo: České pohádky (soubor 12 pohádek, např. Dařbuján a Pandrhola, O princezně Jasněnce a ševci, který létal...).
• Pavel Šrut
• Díla: Kočičí krále (1992, svazek anglických, irských, skotských a velšských pohádek), Prcek Tom a Dlouhán Tom a jiné velice americké pohádky (1993), Obrýmenem Drobeček, Americké pohádky a povídačky o Paulu Bunyanovi (1997, angloamerická tradice), Velká kniha českých pohádek (2003, převyprávění českých lidových pohádek).
• Vladimír Hulpach
• Je znám adaptacemi pohádkových a pověsťových příběhů zakotvených v určitém kraji.
• Díla: Pohádkové vandrování po Čechách (1992), Pohádkové vandrování Moravou (1998).
• Helena Lisická
• Díla: Za horama, za doláma (1965), Pohádky a pověsti z Moravské brány (1966), Řeka Morava (1976).

Sběratelé a zpracovatelé světových lidových pohádek

• Irina Karnauchová
• Výrazněji zasahovala do textu pohádek.
• Díla: Krása nesmírná, O žabce carevné, Bílá kachnička.
• Vuk Stefanovič Karadžić
• Sběratel srbských pohádek.
• Díla: Lidové srbské pohádky, Srbské lidové příběhy.
• Pavol Dobšinský
• Sběratel slovenských pohádek.
• Dílo: Prostonárodní slovenské pověsti.
• Vladimír Propp
• Známý pro svou Morfologii pohádky, která analyzuje strukturu pohádek. Pro více informací o Morfologii pohádky navštivte Wikipedii.
• Jeanne Marie Leprince de Beaumont
• Jako první zapsala lidovou francouzskou pohádku Kráska a zvíře v 18. století.
• Italo Calvino
• Dílo: Italské pohádky.
• Giovanni Francesco Straparola
• Díla: Líbezné noci, Kocour v botách.
• Giambattista Basile
• Sbíral pohádky v okolí Neapole (Itálie).
• Dílo: Pentameron, aneb pohádka pohádek, aneb kratochvíle malíčkých.
• Charles Perrault
• Francouzský spisovatel a právník.
• Dílo: Pohádky matky husy (první 3 pohádky psané veršem: Kocour v botách, Oslí kůže, Princezna se zlatou hvězdou na čele).
• Jacob a Wilhelm Grimmové
• Velmi významní sběratelé německých lidových pohádek. V pohádkách hledali ducha národa.
• Dílo: Pohádky pro děti a domov (vzor pro další sběratele).
• Alexandr Nikolajevič Afanasjev
• V polovině 19. století sbíral ruské lidové pohádky.
• Dílo: Ruské lidové pohádky (obsahovaly pohádky kouzelné, zvířecí či novelistické).

Často kladené otázky o lidových pohádkách (FAQ)

Co je hlavní rozdíl mezi záznamovou a literární pohádkou?

Záznamová pohádka je tradiční lidová pohádka v její původní, nezměněné podobě, tak jak byla ústně předávána. Literární pohádka je umělecká adaptace folklorního textu, kde autor původní předlohu upravuje, aby byla srozumitelnější novým čtenářům, zjednodušuje jazyk a styl.

Jaké jsou klíčové znaky postav v lidových pohádkách?

Postavy v lidových pohádkách jsou jednoznačné a jednoduše znázorněné, v průběhu děje se nemění a často jsou charakterizovány pomocí nadsázky (hyperboly). Bývají výrazně polarizované – existuje jasné rozlišení mezi kladnými a zápornými postavami, což symbolizuje boj dobra se zlem.

Která teorie vzniku pohádek je nejstarší a co tvrdí?

Nejstarší je mytologická teorie, která vznikla počátkem 19. století, vypracoval ji Jacob Grimm. Tvrdí, že pohádky jsou pozůstatky starých indoevropských mýtů, do kterých se postupem času promítaly prvky křesťanství.

Jak se liší kouzelná a realistická pohádka?

Kouzelná pohádka je nejstarší, vyznačuje se magičností, nadpřirozeností a dějem mimo reálný čas, s etickým bojem dobra proti zlu. Realistická pohádka je nejmladší, zobrazuje reálný svět s minimem nadpřirozených jevů, zaměřuje se na konkrétní sociální prostředí a místo kouzel spoléhá na důvtip postav, často s humorným a satirickým podtextem. Rozvinula se zhruba v 15. století s rozmachem měst.

Jmenujte alespoň dva významné české sběratele a jejich díla.

Dva významní čeští sběratelé jsou: Božena Němcová s dílem Národní báchorky a pověsti a Karel Jaromír Erben s dílem České pohádky (obsahující Zlatovlásku nebo Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého).