Podcast na Lidové pohádky: Teorie a typologie

Kapitoly

Od popelky k maturitě

Co je to lidová pohádka?

Hlavní znaky pohádek

Odkud se pohádky vzaly?

Typy pohádek

Od zvířat k ponaučení

Velcí sběratelé 19. století

Pokračovatelé a moderní přístupy

Sběratelé ve světě

Další evropští sběratelé

Závěr a rozloučení

Přepis

Klára: Když jste si naposledy pustili nějakou klasickou Disneyovku, třeba Popelku nebo Sněhurku, napadlo vás, že se vlastně díváte na stovky let starý příběh, který si lidé vyprávěli u ohně?

Petr: Přesně tak. Tyhle příběhy, které dnes vnímáme jako zábavu pro děti, jsou ve skutečnosti prastaré lidové pohádky. A právě jejich umělecké ztvárnění a kořeny jsou naším dnešním tématem. Posloucháte Studyfi Podcast.

Klára: Dobře, Petře, tak co přesně dělá lidovou pohádku „lidovou“? Čím se liší od pohádky, kterou napíše třeba současný autor?

Petr: Skvělá otázka. Lidová pohádka je v základu epický, prozaický žánr, který se šířil ústně. Jeho základem je fantastika. A co je možná nejvíc překvapivé — původně byly určené dospělým, ne dětem.

Klára: Vážně? Takže žádné uspávání dětí u krbu, ale spíš drsné příběhy pro dospělé?

Petr: Přesně tak! Postupem času se zjemnily. Dnes je dělíme na dva hlavní typy: záznamové, což je ta původní, co nejvěrněji zapsaná podoba, a pak literární, kde si autor vezme předlohu a umělecky ji upraví pro nové čtenáře.

Klára: Takže takový Karel Jaromír Erben nebo Božena Němcová byli vlastně sběratelé a zároveň i umělečtí adaptátoři?

Petr: Přesně tak. Zapisovali, co slyšeli, ale zároveň to jazykově a stylisticky uhlazovali, aby to bylo srozumitelnější a čtivější.

Klára: A jaké jsou tedy ty typické znaky, podle kterých lidovou pohádku bezpečně poznám? Kromě toho, že tam skoro vždycky vyhraje dobro nad zlem.

Petr: Tenhle „happy end“ je klíčový. Dále je to rychlý, dramatický spád děje. Děj není časově ani místně určený — začíná se frázemi jako „Bylo, nebylo...“. A samozřejmě postavy.

Klára: Myslíš jako statečný princ a zlá macecha?

Petr: Přesně. Postavy jsou jasně polarizované. Buď jsou stoprocentně dobré, nebo stoprocentně zlé. V průběhu děje se nemění a jejich vlastnosti jsou často přehnané, pomocí takzvané hyperboly. Třeba drak má sedm hlav, ne jen jednu.

Klára: A taky se mi zdá, že se některé motivy pořád opakují. Třeba ten nejmladší syn, který je nejdřív za hlupáka, a nakonec všechny přechytračí.

Petr: Ano, to je další typický znak. Motivy se opakují napříč různými kulturami. Proto jsou si české pohádky tak podobné třeba s těmi polskými nebo německými. Jsou to vlastně takové mezinárodní příběhy.

Klára: To mě přivádí k otázce, jak vlastně vznikly? Kde se vzal ten úplně první příběh o Popelce?

Petr: Existují na to tři hlavní teorie. Ta první, mytologická, kterou prosazoval třeba Jacob Grimm nebo u nás Erben, říká, že pohádky jsou pozůstatky starých indoevropských mýtů o bozích a přírodních jevech.

Klára: Takže drak by mohl být třeba symbol bouřky?

Petr: Něco v tom smyslu. Druhá je migrační teorie z 19. století. Ta tvrdí, že většina pohádek vznikla v Indii a odtud se postupně rozšířila do celého světa. Prostě cestovaly s lidmi.

Klára: To zní logicky. A ta třetí?

Petr: Ta se jmenuje antropologická. Podle ní mohly podobné příběhy vznikat nezávisle na různých místech světa, protože lidská psychika a sociální podmínky, třeba rodinné vztahy, jsou si všude na světě v základu podobné. Tuto myšlenku pak rozvinul třeba Carl Gustav Jung se svou teorií archetypů.

Klára: Dobře, takže pohádky nejsou jen o princeznách a dracích. Existují nějaké podkategorie?

Petr: Určitě. Ta nejstarší a nejznámější je kouzelná neboli fantastická pohádka. Tam hrají prim nadpřirozené bytosti, kouzla a magie. Hrdina, často z chudých poměrů, se vydává na cestu, překonává překážky a dočká se odměny.

Klára: To je třeba ten Honza, co jde do světa, že? Nebo Popelka, která se stane princeznou.

Petr: Přesně. Pak máme pohádku realistickou, nebo se jí říká novelistická. Ta je mladší, vznikala hlavně s rozmachem měst. Je v ní minimum kouzel a hrdina vítězí hlavně díky svému důvtipu a chytrosti. Často si utahuje z hlouposti mocných, třeba krále nebo sedláka.

Klára: Jako Chytrá horákyně?

Petr: Perfektní příklad! A poslední hlavní typ je zvířecí pohádka. Ta má blízko k bajce, ale jejím hlavním cílem není poučení, ale především pobavit. Zvířata tam mluví a chovají se jako lidé.

Klára: Takže od prastarých mýtů, přes chytré venkovany až po mluvící lišky... lidové pohádky jsou neuvěřitelně bohatý žánr. Děkuji za skvělý přehled, Petře.

Petr: Přesně tak. A když už jsme u těch zvířat, která se chovají jako lidé, musíme zmínit bajku. Ta sice také chce pobavit, ale její hlavní cíl je jiný.

Klára: Nějaké ponaučení, že? Jako v Ezopových bajkách.

Petr: Jsi trefila do černého. Děj bajky od samého začátku směřuje k pointě, k morálnímu ponaučení. Zvířata tam myslí, mluví a mají lidské vlastnosti, ale pořád žijí svůj zvířecí život. To vytváří takovou chytrou paralelu.

Klára: A co pěstounské nebo dětské pohádky? Ty přece taky vychovávají.

Petr: Ano, to je další specifický druh. Znáš Budulínka nebo Smolíčka pacholíčka?

Klára: Jasně, neposlechli a špatně to s nimi dopadlo. Tedy, dočasně.

Petr: Přesně. Jsou to didaktické pohádky. Dětský hrdina je potrestán, aby se poučil a polepšil. Vedou děti k zodpovědnosti, kázni a soudržnosti.

Klára: Takže od mýtů, přes bajky až po výchovné příběhy pro děti. Existují ještě nějaké další speciální typy?

Petr: Určitě. Máme třeba legendární pohádky, které vycházejí z biblických příběhů a vysvětlují původ různých jevů. Nebo mytologické, kde vystupují postavy z hrdinských pověstí. A zajímavé jsou i romské pohádky.

Klára: V čem jsou specifické?

Petr: Mají hodně blízko k realitě. Často jsou jazykově jednodušší a popisují hlavně vzorce chování a normy v komunitě. Třeba v knížkách Eleny Lackové nebo Marie Voříškové.

Klára: To je neuvěřitelná rozmanitost. Ale kdo všechny ty příběhy, které si lidé po staletí jen vyprávěli, vlastně zapsal?

Petr: Skvělá otázka. Tím se dostáváme k velkým postavám 19. století. Ke sběratelům. A začít musíme u dvou gigantů: Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena.

Klára: Ti dva se nemohli víc lišit, že?

Petr: To je pravda. Božena Němcová s pohádkami pracovala dost volně, skoro jako autorka. Vnášela do nich své vlastní romantické představy a emoce. V podstatě vytvářela literární adaptace.

Klára: Takže je trochu... vylepšovala?

Petr: Přesně tak. Její Národní báchorky a pověsti jsou toho důkazem. Oproti tomu Erben, ten byl spíš vědec, systematik. Původně sbíral historický materiál a přes něj se dostal k ústní slovesnosti.

Klára: Takže jeho pohádky jsou blíž originálu?

Petr: Ano. Zpracovával folklorní látku velmi věrně. Postavy se u něj nevyvíjejí, vše je dáno rámcově, často na principu protikladu. Co je ale zajímavé... jeho pohádky původně vůbec nebyly určené dětem.

Klára: Takže Kytice nebyl jeho jediný literární horor? O Zlatovlásce bych to zrovna neřekla.

Petr: No, některé motivy v původních verzích jsou dost drsné. Ale samozřejmě nesmíme zapomenout na další, třeba na Beneše Metoda Kuldu, který byl nejvýznamnějším sběratelem na Moravě. Jako kněz z pohádek odstraňoval třeba zesměšňování církve, protože dbal na mravnost.

Klára: A pokračovala ta sběratelská tradice i ve 20. století?

Petr: Rozhodně. I když se přístup trochu měnil. Třeba Oldřich Sirovátka se zabýval hlavně Moravou, pohádkami z Valašska nebo Hané. Nebo Jan Drda, toho zná každý.

Klára: Jasně, Dařbuján a Pandrhola nebo O princezně Jasněnce! To jsou klasiky.

Petr: Přesně. Drda pohádkové bytosti zlidšťoval, dával jim humor a lásku k práci. Jeho České pohádky jsou toho skvělým příkladem. A z modernějších autorů třeba Pavel Šrut.

Klára: Ten je známý spíš překlady a vlastní tvorbou, ne?

Petr: I to, ale hlavně převyprávěl spoustu světových pohádek, třeba anglických nebo amerických. Ale sestavil i úžasnou Velkou knihu českých pohádek. Ukázal, jak se dá s lidovou látkou pracovat moderně a s respektem.

Klára: Když mluvíš o světových pohádkách, je jasné, že sběratelství nebyla jen česká záležitost. Kdo byli takoví Erbenové a Němcové ve světě?

Petr: Těch je celá řada! Ve Francii to byl Charles Perrault , který zapsal Kocoura v botách nebo Popelku. Jeho Pohádky matky husy byly nesmírně vlivné.

Klára: A v Německu... to museli být bratři Grimmové, že?

Petr: Samozřejmě. Jacob a Wilhelm Grimmové jsou asi nejslavnější sběratelé vůbec. V pohádkách hledali

Klára: Takže bratři Grimmové v Německu... a co dál na východ? Byli nějací významní sběratelé i tam?

Petr: Určitě! V Srbsku to byl třeba Vuk Stefanovič Karadžić , který sesbíral stovky lidových pohádek. A hned vedle, na Slovensku, zase Pavol Dobšinský a jeho *Prostonárodní slovenské pověsti*.

Klára: A co obrovské Rusko? Tam jsou přece taky nádherné pohádky, jako ta o Mrazíkovi.

Petr: Přesně. Tam působila Irina Karnauchová. Její sbírka *Krása nesmírná* je slavná, ale ona do textů zasahovala víc než ostatní. Mnohem vlivnější byl ale teoretik Vladimír Propp.

Klára: Propp... to jméno mi něco říká, ale spíš z literární teorie, ne?

Petr: Správně! On pohádky nesbíral, ale analyzoval. Ve svém díle *Morfologie pohádky* popsal, že všechny mají podobnou vnitřní strukturu. Že se skládají z takových... no, stavebních kamenů.

Klára: Takže vlastně takový recept na pohádku! Vezmi jednoho hrdinu, přidej kouzelný předmět a záporáka...

Petr: Zjednodušeně řečeno, ano.

Klára: Skvělé. Takže abychom to shrnuli: sběratelé jako Grimmové nebo Dobšinský nám pohádky zachovali a teoretici jako Propp nám pomohli pochopit, jak fungují.

Petr: Přesně tak. To je hlavní odkaz jejich práce. Bylo mi potěšením, Kláro.

Klára: Mně taky, Petře. Díky moc. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost a těšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Petr: Mějte se hezky a na slyšenou!