Podcast na Klasické grafické techniky

Kapitoly

Mýtus o originálu

Tisk z výšky jako razítko

Tisk z hloubky

Kouzlo kyseliny: Lept

Od teček k ploše

Tisk z plochy a kouzlo kamene

Sítotisk a loučení

Přepis

Jakub: Většina lidí si myslí, že když vidí grafický list, třeba padesátý v pořadí, dívají se na nějakou lepší kopii. Ale ono je to ve skutečnosti úplně jinak.

Klára: Přesně tak! Každý jeden exemplář, který umělec vytiskne z originální desky, takzvané matrice, je považován za originál. Bum, originál!

Jakub: To je neuvěřitelné. Dobře, tohle musíme probrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Klárou ponoříme do světa klasických grafických technik.

Klára: Přesně tak. Tyto techniky umožňují umělecké dílo rozmnožovat. Základní dělení je přitom docela jednoduché — tisk z výšky, z hloubky a z plochy.

Jakub: Dobře, začněme tiskem z výšky. Co si pod tím mám představit?

Klára: Úplně jednoduše... obyčejné razítko. To je ta nejstarší grafická metoda. Natřeš ho barvou a otiskne se jen to, co je nahoře, co vystupuje.

Jakub: Takže barva je jen na vyvýšeném reliéfu a to, co je vyřezané, zůstane bílé. Jasně! Které techniky sem patří?

Klára: Patří sem třeba dřevořez a dřevoryt. U dřevořezu umělec vezme dřevěnou desku, neboli štoček, a noži a dláty odstraní vše, co má zůstat bílé.

Jakub: To zní jako spousta práce. A taky trochu nepořádku.

Klára: To ano. Ale výsledky stojí za to. Takhle tvořili mistři jako Albrecht Dürer nebo později i Paul Gauguin a u nás třeba František Kupka. Podobný je i dřevoryt, který umožňuje jemnější detaily, a taky linoryt, se kterým experimentoval třeba Pablo Picasso.

Jakub: Dobře, takže to byl tisk z výšky. Co je tedy jeho opak, tisk z hloubky?

Klára: Tady je princip přesně opačný. Barva se nevtírá na vyvýšená místa, ale naopak do prohloubených rýh a jamek. Vyvýšená plocha se pak dokonale očistí.

Jakub: Takže tiskne to, co je vyryté v desce. Jak se ty rýhy dělají?

Klára: Dvěma způsoby. Buď mechanicky, tedy rytím a škrábáním — sem patří třeba technika suché jehly nebo mědiryt. Nebo chemicky, pomocí kyselin, a to je lept nebo akvatinta.

Jakub: Zastavme se u té suché jehly. To zní... ostře.

Klára: Trochu je. Umělec ryje ocelovou jehlou přímo do měděné desky. Kolem rýhy tak vzniká malý výčnělek, takzvaný grátek, ve kterém se zachytí barva. Díky tomu je výsledná linie taková měkká a sametová. Tuhle techniku miloval třeba Rembrandt nebo Edvard Munch.

Jakub: Takže vedle mechanického rytí tu máme chemickou cestu. Říkalas lept a akvatinta. Co je tedy lept? Je to taky takové... drsné jako ta suchá jehla?

Klára: Vůbec ne, právě naopak! Tady se umělec moc nenadře. Práci za něj totiž udělá kyselina.

Jakub: Aha, takže takový umělecký chemický pokus? Jak to funguje?

Klára: Přesně. Celou desku nejdřív pokryješ ochrannou vrstvou, třeba asfaltem. Pak si vezmeš jehlu a do té vrstvy vyryješ svůj obrázek. Tím odkryješ kov pod ní.

Jakub: A teď přijde ta chemie...

Klára: Přesně tak. Desku ponoříš do kyseliny. A ta naleptá, vlastně vyžere, jen ta odkrytá místa. Čím déle ji tam necháš, tím hlubší a silnější bude čára.

Jakub: To je geniální. A slyšel jsem i o leptu do "měkkého krytu". To je co?

Klára: To je skvělá variace. Ten kryt nikdy úplně neztuhne. Na něj položíš třeba papír a kreslíš po tom papíru. Kryt se přilepí na papír a odtrhne se z desky. Výsledkem je nádherně měkká, skoro až kreslená linie.

Jakub: Dobře, to jsou linky. Ale co když chci vytvořit celé stínované plochy? Ne jen čáry.

Klára: Výborná otázka! K tomu slouží akvatinta. Představ si to tak, že desku nejdřív "oprášíš" jemným práškem z pryskyřice. Ta zrníčka se na desku napečou.

Jakub: A co pak? Zase kyselina?

Klára: Zase. Kyselina leptá plošky mezi těmi zrníčky. Takže nevznikne linka, ale plocha plná maličkých důlků, které po tisku vytvoří jednolitý tón. Vypadá to skoro jako malba štětcem.

Jakub: A co heliogravura? To zní jako něco se sluncem.

Klára: Přesně! Dříve se používalo slunce, dnes UV lampy. Je to technika, která dokáže přenést fotografii na desku s neuvěřitelnými detaily. Zjednodušeně řečeno, světlo a chemie vytvoří hlubší a mělčí místa podle toho, jak je fotka tmavá nebo světlá.

Jakub: Fajn, takže jsme probrali tisk z hloubky... Co je ten tisk z plochy? Tam se nic neryje ani neleptá?

Klára: Přesně. Tady je celá tisková plocha v jedné rovině. Všechno je to o chemii a jednoduchém principu: olej a voda se nemíchají.

Jakub: Jasně...

Klára: Části, které mají tisknout, na sebe vážou mastnou barvu. Zbytek plochy se navlhčí a barvu odpuzuje. A nejznámější technikou je tady litografie.

Jakub: To je ta, kde se kreslí na kámen, že?

Klára: Ano! Umělec kreslí mastnou tuší na speciální vápencový kámen. Ten se pak chemicky upraví, navlhčí, naválí se na něj barva a ta se chytne jen na té kresbě. Tuhle techniku miloval třeba Alfons Mucha nebo Pablo Picasso.

Jakub: A dostáváme se k poslední technice. Průtisk neboli sítotisk. Hned se mi vybaví Andy Warhol.

Klára: Správná asociace! Princip je vlastně úplně jednoduchý. Máš rám s napnutou síťovinou. Část sítě zakryješ a přes volná místa protlačíš barvu stěrkou.

Jakub: Takže v podstatě sofistikovaná šablona.

Klára: Dá se to tak říct. Je to rychlé, levné, a proto se to hodně používá třeba na tisk plakátů nebo na trička. Ale umělci jako Warhol ukázali, že i s touhle technikou se dá dělat velké umění, takzvaná serigrafie.

Jakub: Páni. Takže abychom to shrnuli. Prošli jsme tiskem z výšky, jako je dřevořez. Pak tiskem z hloubky, třeba suchou jehlu a lept. Tiskem z plochy, tedy litografií. A nakonec průtiskem, sítotiskem. Čtyři naprosto odlišné světy.

Klára: Přesně tak. A každá technika nabízí umělci úplně jiné možnosti, jak se vyjádřit. Od tvrdé, přesné linie až po měkké, barevné plochy.

Jakub: Moc ti děkuju, Kláro, že jsi nás provedla tímhle fascinujícím světem grafiky. Bylo to skvělé.

Klára: Já děkuju za pozvání. A vám, posluchačům, taky.

Jakub: Tak zase někdy příště u Studyfi Podcastu. Mějte se hezky a na shledanou!

Klára: Na shledanou!