Podcast na Historie českého školství

Kapitoly

Mýtus o vzdělání

Věk rozumu a… poslušnosti

Probuzení v 19. století

Zlatá éra první republiky

Temná léta okupace

Továrna na socialistického člověka

Svobodný nádech po revoluci

Současnost a budoucnost

Učitelé jako buditelé

Novinky v rozvrhu

Vzdělání pro všechny

První školky a závěr

Přepis

Vojtěch: Většina z nás si asi myslí, že škola je tu od toho, aby v nás objevila a rozvíjela náš jedinečný talent. Je to tak, ne?

Lucie: Jasně, to je taková moderní představa. Rozvoj osobnosti, kritické myšlení, příprava na život…

Vojtěch: Přesně! Ale co kdybych vám řekl, že úplně na začátku, když se u nás zaváděla povinná školní docházka, byl cíl vlastně úplně opačný? Vychovat co nejvíc stejných, poslušných a pracovitých poddaných pro monarchii.

Lucie: Přesně tak. Ten původní cíl nebyl rozvoj jedince, ale spíš vytvoření funkčního a snadno ovladatelného občana. Zní to drsně, ale taková byla realita.

Vojtěch: Tak to je docela prozření. O tom si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Lucie: A podíváme se na to, jak dlouhou cestu naše školství ušlo od biče a poslušnosti až k projektové výuce a tabletům.

Vojtěch: Dobře, Lucie, tak pojďme na začátek. Kde se to celé vzalo? Kdo přišel s nápadem „všichni povinně do školy“?

Lucie: Tenhle velký třesk v našem školství má na svědomí Marie Terezie. Píše se rok 1774 a ona vydává Všeobecný školní řád.

Vojtěch: 1774, to si pamatuju. To je ten klíčový letopočet. Co to v praxi znamenalo?

Lucie: Znamenalo to povinnou školní docházku pro všechny děti od 6 do 12 let. Což byla naprostá revoluce, protože do té doby byla drtivá většina lidí negramotná a vzdělání bylo jen pro vyvolené.

Vojtěch: Takže najednou musely do školy i děti na vesnicích?

Lucie: Přesně. Vznikla celá síť škol. Na vesnicích takzvané triviální školy, kde se učilo to nejzákladnější – čtení, psaní, počítání. Proto „trivium“.

Vojtěch: Čili takové základy přežití v byrokratickém světě.

Lucie: V podstatě ano. Pak byly hlavní školy ve městech, které nabízely o něco víc, a nakonec normální školy, které připravovaly budoucí učitele.

Vojtěch: A co se tam kromě čtení a psaní učilo? Nějaká fyzika, chemie?

Lucie: Kdepak. Klíčové bylo náboženství a výchova k poslušnosti. Cílem nebylo, aby lidé moc přemýšleli, ale aby byli pracovití, poslušní a věrní monarchii. Všechno bylo silně centralizované a pod kontrolou státu a církve.

Vojtěch: Dobře, takže první fáze byla spíš o drezuře než o vzdělávání. Kdy se to začalo měnit k lepšímu?

Lucie: Posun přišel v 19. století. Gramotnost rostla, škol bylo víc a hlavně se začalo víc přemýšlet o potřebách dítěte. Už to nebyl jen malý dospělý, kterého je potřeba „zkrotit“.

Vojtěch: A to je doba, kdy se objevují školky, že?

Lucie: Ano, i když se jim nejdřív říkalo opatrovny. Původně měly hlavně sociální funkci – postarat se o děti pracujících rodičů z chudších vrstev.

Vojtěch: Takže takové lepší hlídání dětí.

Lucie: Zpočátku ano, ale pak přišel na scénu pedagog Friedrich Fröbel, který je považován za zakladatele mateřských škol, jak je známe.

Vojtěch: Fröbel… to jméno mi něco říká.

Lucie: To by mělo! On přišel s myšlenkou, že hra je pro dítě nejdůležitější formou učení. Zdůrazňoval tvořivost a přirozený vývoj. Díky němu se z opatroven staly mateřské školy, kde už nešlo jen o hlídání, ale o skutečnou výchovu a vzdělávání.

Vojtěch: Takže konečně někdo pochopil, že děti si potřebují hrát, a ne jen sedět v lavici. To mu muselo trvat.

Lucie: Trvalo, ale zaplaťpánbůh za to. Jeho myšlenky ovlivňují předškolní vzdělávání dodnes.

Vojtěch: Další velký skok přichází se vznikem Československa. To byla asi pro školství dobrá doba, že?

Lucie: To byla skvělá doba! Nový demokratický stát si moc dobře uvědomoval, že bez vzdělaných občanů nemůže fungovat. Vzdělání bylo prioritou.

Vojtěch: A tehdy vznikl nějaký důležitý zákon, mám pocit.

Lucie: Přesně tak. V roce 1922 byl přijat takzvaný malý školský zákon. A ten byl opravdu zásadní.

Vojtěch: V čem? Co změnil?

Lucie: Zavedl jednotnou školskou soustavu a prodloužil povinnou docházku na osm let. Ale to nejdůležitější byla ta myšlenka za tím: zpřístupnit kvalitní vzdělání všem dětem, bez ohledu na to, z jaké rodiny pocházejí.

Vojtěch: Takže konec elitářství a škola pro všechny?

Lucie: Přesně tak. Důraz byl kladen na humanismus, demokracii, rozvoj osobnosti a kritického myšlení. Podporovala se národní identita a velká péče se věnovala i přípravě učitelů, kteří měli vysoký společenský status.

Vojtěch: To zní skoro jako ideál. Kéž by to tak zůstalo…

Lucie: Kéž by. Ale bohužel přišla válka a všechno bylo jinak.

Vojtěch: Období Protektorátu Čechy a Morava, tedy léta 1939 až 1945. To musela být pro české školství obrovská rána.

Lucie: Byla to cílená likvidace. Nacisté věděli, že vzdělaný národ se hůře ovládá. Jejich hlavním cílem bylo snížit vzdělanost Čechů na naprosté minimum.

Vojtěch: Což začalo zavřením vysokých škol v roce 1939.

Lucie: Ano, to byl první a nejbrutálnější krok. Ale útoky pokračovaly na všech úrovních. Omezovalo se střední školství, z učebnic se mazaly jakékoliv zmínky o samostatném Československu a do výuky se násilím tlačila německá ideologie.

Vojtěch: Takže totální germanizace a cenzura.

Lucie: Přesně. Učitelé a studenti byli perzekvováni, mnozí skončili v koncentračních táborech. Výuka byla omezena na nejnutnější věci a hlavně na němčinu. Cílem bylo vychovat generaci, která bude poslušně sloužit Říši.

Vojtěch: To je hrůza. A co se dělo po válce? Byl nějaký pokus o návrat k prvorepublikovým ideálům?

Lucie: Byl. Hned v roce 1945 Košický vládní program nařídil očistu škol od fašismu a obnovení výuky. Všichni doufali, že se naváže na to dobré z první republiky, jenže…

Vojtěch: Jenže přišel únor 1948.

Lucie: Přesně tak. A s ním další, úplně jiná ideologie.

Vojtěch: Období socialismu, 1948 až 1989. Jak bys ho charakterizovala jedním slovem, co se týče školství?

Lucie: Ideologie. Všechno se podřídilo ideologii. Škola se stala nástrojem pro výchovu „nového socialistického člověka“.

Vojtěch: Takže se zase změnil cíl vzdělávání.

Lucie: Úplně. Hned v roce 1948 přišel zákon o jednotné státní škole. To znamenalo konec soukromých a církevních škol. Všechno bylo pod absolutní kontrolou státu.

Vojtěch: Takže to byla taková továrna na socialistického občana?

Lucie: S trochou nadsázky, ano. Systém byl naprosto centralizovaný, s jednotnými osnovami pro všechny. Důraz se kladl na kolektivismus, autorita rodiny byla potlačena ve prospěch státních institucí.

Vojtěch: Vím, že se ten systém několikrát měnil. Jaké byly ty hlavní milníky?

Lucie: V roce 1953 byla zavedena jedenáctiletá střední škola, která propojovala základní a střední vzdělání. V roce 1961 pak vznikla klasická základní devítiletá škola, ZDŠ, kterou si mnozí ještě pamatují, a povinná docházka se stanovila na devět let.

Vojtěch: A co ten důraz na práci? Pořád se mluvilo o propojení školy s praxí.

Lucie: To přišlo hlavně se zákonem z roku 1984. Ten extrémně zdůrazňoval pracovní a polytechnickou výchovu. Vznikly předměty jako „Základy výroby a odborné přípravy“ a studenti museli na brigády do továren a na pole.

Vojtěch: To zní… prakticky. Ale asi ne zrovna zábavně.

Lucie: Na jednu stranu bylo vzdělání dostupné opravdu pro každého, což je pozitivní. Ale bylo nesvobodné, ideologicky svázané a naprosto potlačovalo jakoukoliv individualitu a kritické myšlení.

Vojtěch: A pak přišel listopad 1989 a všechno se zase změnilo. To musel být pro školství obrovský třesk.

Lucie: To byl! Představ si to jako otevření oken po čtyřiceti letech. První, co se stalo, bylo odstranění ideologie z výuky. Zrušil se marxismus-leninismus, přepisovaly se učebnice dějepisu a občanské nauky.

Vojtěch: A vrátily se soukromé školy?

Lucie: Ano, okamžitě. Obnovily se soukromé a církevní školy, což přineslo do systému pluralitu a konkurenci. Školy najednou získaly mnohem větší autonomii a svobodu.

Vojtěch: Ale největší změnou byla asi ta slavná kurikulární reforma, ne? RVP a ŠVP, to je dneska skoro zaklínadlo.

Lucie: Přesně tak. To je asi nejzásadnější změna po roce 2000. Stát už nediktuje přesné osnovy, ale vytváří jen Rámcové vzdělávací programy – tedy RVP. A každá škola si na jejich základě tvoří svůj vlastní Školní vzdělávací program, ŠVP.

Vojtěch: Takže si škola může víceméně určit, jak a co bude učit?

Lucie: Přesně tak. Může si upravit výuku podle svých podmínek, zaměření a hlavně podle potřeb svých žáků. Cílem už není jenom nadrtit se data, ale rozvíjet klíčové kompetence.

Vojtěch: A tím se dostáváme do současnosti. Jaké jsou tedy ty hlavní trendy v českém školství dnes? Co je to, co se řeší?

Lucie: Těch témat je několik. Jak už jsem zmínila, je to důraz na kompetence – tedy nejen vědět, ale hlavně umět znalosti použít v praxi. To znamená kritické myšlení, řešení problémů, komunikace, spolupráce.

Vojtěch: Což je něco, co se v té socialistické škole moc nenosilo.

Lucie: To rozhodně ne. Tam šlo hlavně o memorování. Dalším obrovským tématem je inkluze, tedy společné vzdělávání dětí s různými potřebami, včetně těch se speciálními vzdělávacími potřebami, v běžných školách.

Vojtěch: A samozřejmě digitalizace, předpokládám.

Lucie: Jistě. Využívání moderních technologií, online výuka, příprava žáků na život ve světě, který je digitální. To je obrovská výzva a zároveň příležitost.

Vojtěch: Takže když to shrneme… ušli jsme cestu od výchovy poslušných poddaných přes ideologickou masáž až k snaze vychovávat svobodné a kriticky myslící jedince. To je docela divoká jízda za těch pár set let.

Lucie: Přesně tak. A ta cesta rozhodně nekončí. Školství se neustále vyvíjí a reaguje na to, jak se mění společnost kolem nás. A to je na tom to nejzajímavější.

Vojtěch: A skvělým příkladem, jak společnost mění školu, je období, které známe všichni z dějepisu... české národní obrození. Jak to tehdy vlastně s pedagogikou bylo, Lucie?

Lucie: To je naprosto zásadní doba pro české školství. Právě na přelomu 18. a 19. století se na venkově objevuje typ vlasteneckého učitele. Dnes jim říkáme buditelé.

Vojtěch: Buditelé. To zní skoro jako superhrdinové, kteří probouzejí národ.

Lucie: V podstatě to tak bylo. Jejich hlavní misí bylo čelit sílící germanizaci. Snažili se pozvednout český jazyk a motivovat lidi k národní hrdosti.

Vojtěch: Takže to nebyli jen učitelé, co učí číst a psát. Měli mnohem větší úkol.

Lucie: Přesně tak. Na začátku byli často závislí na faráři, dělali kostelníky a skládali písně. Ale postupně se z nich stávali intelektuální vůdci komunit a požadovali reformy.

Vojtěch: Dobře, takže jak konkrétně tenhle boj za češtinu vypadal přímo ve třídě?

Lucie: Začali do výuky přidávat nové předměty. Předměty, které posilovaly národní identitu. Takže třeba dějepis se zaměřoval na české dějiny, ne jen ty rakouské.

Vojtěch: To dává smysl. Co dál?

Lucie: Přidali přírodopis s novými vědeckými poznatky, zdravovědu a hlavně zpěv. Učili děti české národní písně, což byla obrovská věc!

Vojtěch: Takže výuka byla najednou mnohem víc… česká. A asi i zábavnější.

Lucie: Určitě. A to nebylo všechno. Jejich práce zdaleka nekončila zvoněním.

Vojtěch: Jak to myslíš? Měli nějaké odpolední kroužky?

Lucie: Přesně tak! Prováděli osvětu mezi dospělými, hlavně na vesnici. Zakládali knihovny, půjčovali vlastní knihy a organizovali nedělní školy pro dospělé.

Vojtěch: Počkat, takže učili i dospělé, jak lépe hospodařit? Třeba sadařství nebo včelařství?

Lucie: Ano, i to. Chtěli pozvednout celou společnost. Skvělým příkladem je Božena Němcová. Ta se hodně zabývala výchovou a ve svých dílech, jako je Babička nebo Pan učitel, krásně popsala právě ideál takového vlasteneckého vzdělávání.

Vojtěch: A co ti nejmenší? Existovalo něco jako školky?

Lucie: Začínalo se s tím. První ústavy pro předškolní děti se jmenovaly opatrovny. Tu první založil v Praze na Hrádku roku 1832 hrabě Karel Chodek.

Vojtěch: Opatrovny. To zní hezky. Staraly se o děti, zatímco rodiče pracovali?

Lucie: Přesně tak. Mělo to ale háček. Cílem byla výchova k tvrdé poslušnosti. Existoval řád s jednatřiceti pravidly, který měl z dětí vychovat poslušné služebníky. Takže to mělo k dnešní školce ještě daleko.

Vojtěch: Páni. Takže když to shrneme, národní obrození nebylo jen o jazyce a divadle, ale kompletně to překopalo i smysl vzdělávání. Od výchovy poddaných k výchově hrdých Čechů.

Lucie: Přesně tak. Položilo to základy modernímu českému školství. Byla to opravdu revoluce v myšlení.

Vojtěch: Lucie, moc ti děkuju za skvělý přehled. Bylo to fascinující.

Lucie: Já děkuji za pozvání, Vojtěchu.

Vojtěch: A to je pro dnešek od nás ze Studyfi Podcastu vše. Děkujeme, že jste poslouchali.

Lucie: Mějte se krásně a u dalšího dílu zase na slyšenou!