Podcast na Asertivní komunikace

Kapitoly

Proč je těžké říct ne?

Deset asertivních práv

Musím, můžu, chci

Jak si o něco říct

Umění kritizovat (a přijímat kritiku)

Komplimenty na závěr

Tři patra vztahů

Jak říct NE v přízemí

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: Představ si situaci. Zítra píšeš velký test z matiky, fakt se potřebuješ učit. V osm večer ti napíše kámoška, že vůbec nestíhá a jestli jí nepomůžeš s úkolem z chemie. Co uděláš?

Tomáš: Klasická past. Chceš být dobrý kamarád, ale zároveň nechceš propadnout z matiky. Přesně tady přichází na řadu dovednost, o které si dnes budeme povídat. Asertivita.

Kristýna: Super téma! Vítejte u Studyfi Podcast, kde vám pomáháme se připravit nejen na zkoušky, ale i na život. Takže, Tomáši, co to ta asertivita vlastně je?

Tomáš: Zjednodušeně řečeno, je to schopnost prosadit si svoje, ale s respektem k ostatním. Není to agrese, ani pasivita. Je to zdravý střed. A základem je deset asertivních práv.

Kristýna: Deset práv? To zní jako nějaká ústava. Které je podle tebe nejdůležitější pro studenty?

Tomáš: Je to taková osobní ústava. Pro studenty je klíčové třeba právo číslo pět: Mám právo dělat chyby a být za ně odpovědný. Nemusíš být dokonalý. Chyby jsou součástí učení.

Kristýna: To je velká úleva! A co třeba to, které by mi pomohlo s tou kamarádkou?

Tomáš: Tam se hodí hned několik. Třeba právo číslo dva: Mám právo nenabízet žádné výmluvy ani omluvy. Nemusíš pět minut vysvětlovat, proč nemůžeš. Stačí říct: „Promiň, dneska to nejde, musím se učit na test.“

Kristýna: A žádné „víš, já bych hrozně ráda, ale paní učitelka je strašná a já to fakt musím dát…“ a tak dále?

Tomáš: Přesně tak. A s tím souvisí i právo číslo sedm: Nebýt závislý na dobrém mínění druhých. Skutečný kamarád pochopí, že máš své priority.

Kristýna: Ta práva mi přijdou jako velká změna v myšlení. Jako přechod od toho, že něco „musím“, k něčemu jinému.

Tomáš: Trefa. To jsou přesně tři základní postoje. První je „MUSÍM“. „Musím se učit, měl bych pomoct.“ To je život pod tlakem vnějších očekávání.

Kristýna: Tam se asi nachází většina z nás, co?

Tomáš: Bohužel často ano. Ale pak je druhý stupeň: „MŮŽU“. Uvědomíš si, že máš na výběr. „Můžu se učit, nebo jí můžu pomoct.“ Najednou jsi svobodnější.

Kristýna: A ten nejvyšší level?

Tomáš: Ten je „CHCI“. Když se rozhoduješ podle sebe. „CHCI se teď soustředit na matiku, protože mi na té známce záleží.“ To je vnitřní motivace. A to je cíl asertivity – jednat podle toho, co chceš ty, ne podle toho, co si myslíš, že bys měl.

Kristýna: Dobře, teorii máme. Ale jak to vypadá v praxi? Třeba když já chci o něco požádat a bojím se odmítnutí.

Tomáš: Klíčem je přímá žádost. Žádné chození kolem horké kaše. Nejdřív si to ujasni v sobě. Pak jasně řekni, co chceš. Třeba: „Prosím, půjčil bys mi své zápisky?“ Je dobré přidat i pochopení pro druhou stranu: „Chápu, že je možná budeš potřebovat, přesto tě prosím…“ A nakonec poděkuj.

Kristýna: Takže žádné manipulace jako „Ty máš vždycky tak skvělé zápisky, kéž by je tak někdo měl…“

Tomáš: Přesně. To je pasivní agrese. Buď přímá. A existuje i technika pro situace, kdy ti na tom opravdu záleží a druhá strana tě odmítá. Jmenuje se „trychtýř“.

Kristýna: Trychtýř? To zní nebezpečně!

Tomáš: Je to spíš krajní řešení. Postupně zvyšuješ tlak. Začneš zopakováním jeho slov: „Takže říkáš, že mi je nepůjčíš?“ Pak se zeptáš: „Je to tvoje poslední slovo?“ A nakonec: „Nejsi tedy za žádných okolností ochoten mi vyhovět?“ Ale pozor, cílem není partnera rozdrtit!

Kristýna: A co když naopak mně něco vadí? Jak někoho zkritizovat, abych ho neurazila, ale aby pochopil, co mi vadí?

Tomáš: Skvělá otázka. Základní pravidlo: mluv vždycky v první osobě. Ne „Ty jsi nepořádný“, ale „Mně vadí, když necháváš věci na zemi“. Začni svým pocitem: „Jsem naštvaná.“ Pak popiš problém a navrhni změnu: „Vadí mi to a chci tě poprosit, abys sis věci uklízel.“

Kristýna: To dává smysl. Neútočím na člověka, ale na jeho konkrétní chování.

Tomáš: Přesně. A co je neméně důležité, je umět kritiku přijímat. Když je podaná slušně, ber ji jako cennou informaci. Můžeš říct: „Zaskočilo mě to, ale máš pravdu, zkusím se na to zaměřit.“ Zachováš si důstojnost a ještě se něco naučíš.

Kristýna: Pojďme to zakončit něčím pozitivním. Komplimenty! I ty jsou součástí asertivity?

Tomáš: Rozhodně. Umět někoho upřímně ocenit je skvělá dovednost. Opět platí: buď konkrétní, osobní a upřímný. Místo „Sluší ti to“ řekni „Petře, v tomhle tričku máš super barvu očí“.

Kristýna: A co přijímání? Já vždycky začnu koktat něco jako „Ále, to je starý hadr…“

Tomáš: Typická reakce! Přitom je to tak snadné. Prostě se usměj, podívej se tomu člověku do očí a řekni: „Děkuju, to mě těší.“ Tečka. Nic víc není potřeba.

Kristýna: Tomáši, myslím, že tvoje rady jsou dneska fakt užitečné.

Tomáš: Děkuju, Kristýno, to mě těší! Vidíš? Jde to snadno. Asertivita je prostě jen nástroj pro čistší komunikaci a zdravější vztahy.

Kristýna: Přesně tak. A o dalších nástrojích pro efektivní učení si povíme hned v dalším tématu.

Tomáš: Přesně tak. A jedním z nejdůležitějších nástrojů je umění říct „ne“.

Kristýna: Jo, to je pro spoustu lidí strašně těžké. Proč vlastně souhlasíme s věcmi, které vůbec nechceme dělat?

Tomáš: Často je to zakořeněné už v dětství. Byli jsme vedeni k poslušnosti, ke „slušnosti“. Věty jako „Když budeš odmítat, nebudou tě mít rádi“... znáš to.

Kristýna: Naprosto. A pak máme pocit viny, když někomu nevyhovíme.

Tomáš: Přesně. Ale je klíčové si uvědomit jednu věc: neodmítáme toho člověka, ale jen jeho konkrétní žádost. To je obrovský rozdíl.

Kristýna: Dobře, jak na to tedy prakticky? Mám říct stejně „ne“ svému nejlepšímu kamarádovi jako třeba prodavači na ulici?

Tomáš: Skvělá otázka! Vůbec ne. Mám na to takovou jednoduchou pomůcku. Představ si dům se třemi patry: suterén, přízemí a podkroví.

Kristýna: Dům? Teď jsem zvědavá...

Tomáš: V suterénu jsou lidi, ke kterým nemáš žádný vztah. Náhodní kolemjdoucí, prodavači... Tady stačí prosté, jednorázové odmítnutí. „Ne, děkuji.“ „Ne, nemám zájem.“ Hotovo.

Kristýna: To zní jednoduše. A co to přízemí?

Tomáš: V přízemí bydlí kolegové, sousedi nebo třeba širší příbuzní. Lidi, se kterými chceš udržet nějaký vztah. Tady je odmítnutí trochu propracovanější.

Kristýna: A podkroví jsou asi ti nejbližší, že?

Tomáš: Přesně. Partner, nejlepší přátelé. Tam je to nejvíc o taktu a péči o vztah. Ale popravdě, technika pro přízemí ti bude stačit v devadesáti procentech případů.

Kristýna: Tak se na ni pojďme podívat. Jak tedy asertivně odmítnout třeba kolegu, který po mně chce, abych za něj vzala službu?

Tomáš: Je to pět kroků. Zaprvé, jasné odmítnutí: „Ne, dnes to za tebe nevezmu.“ Žádné „asi ne“ nebo „uvidím“.

Kristýna: Rozumím, přímočarost.

Tomáš: Zadruhé, stručné zdůvodnění. Ale pozor, ne omluva! Takže jen: „Na dnešek už mám jiný program.“ Tečka. Nezačínáš vysvětlovat detaily.

Kristýna: To je důležité. A dál?

Tomáš: Zatřetí, vcítění se. „Chápu, že tě to mrzí.“ Dáš najevo, že vnímáš jeho pocity. Za čtvrté můžeš, ale nemusíš, nabídnout kompromis. „Jestli chceš, můžeme se domluvit na zítra.“

Kristýna: A pátý krok?

Tomáš: Pokud by na tebe dál tlačil, tak jen klidně zopakuješ odmítnutí. „Ale dnes opravdu ne.“

Kristýna: To je skvělý a hlavně praktický návod. V podkroví, u těch nejbližších, je to asi podobné, jen s větším důrazem na city a vztah, že?

Tomáš: Přesně tak. Tam můžeš přidat něco jako: „Mám tě moc rád, ale v tomhle se teď neshodneme.“ Cílem je postarat se o ten vztah.

Kristýna: Tomáši, myslím, že dnešní povídání o asertivitě bylo neuvěřitelně užitečné. Od rozpoznání svých práv až po umění říct „ne“.

Tomáš: Souhlasím. Klíčový poznatek je, že asertivita není sobectví. Je to jen zdravý způsob komunikace, který vám ve výsledku ušetří spoustu stresu a pomůže budovat upřímnější vztahy.

Kristýna: Přesně tak. Tak doufáme, že vám naše rady pomohou. Moc děkujeme za poslech a těšíme se na vás u dalšího dílu Studyfi Podcastu.

Tomáš: Mějte se krásně a trénujte! Ahoj.

Kristýna: Ahoj.