Podcast na Asertivní komunikace a její techniky

Kapitoly

Mýtus o slůvku „ne“

Deset asertivních práv

Postoje: Musím, můžu, chci

Umění říct „ne“

Odmítání pro pokročilé

Jak přijmout kritiku

Umění komplimentu

Co je manipulace

Tři typy manipulace

Asertivní obrana

Jak správně požádat

Technika Trychtýř

Jak podat kritiku

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Anna: Většina z nás si myslí, že říkat „ne“ je sobecké. Že slušní a dobří lidé se snaží všem vyhovět. Ale co když je to přesně naopak? Co když neustálé říkání „ano“ je nejrychlejší cesta k vyhoření a horším známkám?

Adam: Přesně tak, Anno. Ta největší lež, které ve škole věříme, je, že musíme být za všech okolností nápomocní. Ve skutečnosti je schopnost říct zdravé „ne“ jednou z nejdůležitějších dovedností pro úspěch.

Anna: To zní... osvobozující. A taky trochu děsivě. Tohle je Studyfi Podcast.

Anna: Dobře, Adame, tak pojďme na to. Co je to vlastně ta asertivita? Není to jen takový zdvořilejší název pro to, když je někdo drzý?

Adam: To je častý omyl. Asertivita není agresivita. Je to schopnost stát si za svým, vyjádřit své myšlenky a pocity, ale s respektem k ostatním. A základem je deset asertivních práv.

Anna: Deset? To je docela dost. Které je podle tebe pro studenty nejdůležitější?

Adam: Určitě hned to první: Máš právo sám posuzovat své chování a být za něj zodpovědný. Jinými slovy, nemusíš se neustále ohlížet na to, co si o tobě myslí ostatní.

Anna: Takže když se rozhodnu jít spát místo učení se na test, na který jsem už připravená, nemusím se cítit provinile, i když mi kamarádka řekne, že jsem líná?

Adam: Přesně. Je to tvoje rozhodnutí a tvoje zodpovědnost. A s tím souvisí další skvělé právo: Máš právo dělat chyby. Chyby jsou přirozenou součástí učení, ne důvodem k panice.

Anna: A taky právo říct „já nevím“! To by se mi hodilo u tabule.

Adam: To rozhodně. A taky právo měnit názor. To, co platilo včera, nemusí platit dnes. To je známka růstu, ne selhání.

Anna: V materiálech zmiňuješ tři postoje k životu: musím, můžu a chci. To zní jako přechod od povinnosti ke svobodě.

Adam: Přesně tak. Většina z nás žije v režimu „musím“. Musím se učit, musím jít na brigádu, měl bych pomoct spolužákovi... Jsme pod tlakem okolí a zapomínáme, co vlastně chceme my sami.

Anna: A co je ten další krok?

Adam: Uvědomit si, že „můžu“. Když si řekneš „můžu se učit“, najednou v tom je i možnost „nemusím“. Dává ti to svobodu volby. Nic není samozřejmost a ty se rozhoduješ.

Anna: A poslední stupeň je „chci“.

Adam: Ano. To je cíl. Když děláš věci, protože je dělat chceš, máš vnitřní motivaci. Učíš se ne proto, že musíš, ale protože tě zajímá, kam se posuneš. To je obrovský rozdíl v energii i ve výsledcích.

Anna: Dobře, pojďme k tomu nejtěžšímu. Jak říct „ne“? Hlavně kamarádům nebo rodině. Mám pocit, že je zklamu.

Adam: Chápu. Pomáhá rozdělit si lidi do tří kategorií. Představ si dům. Má suterén, přízemí a patro.

Anna: Dům? To zní zajímavě. Kdo bydlí v suterénu?

Adam: V suterénu jsou všichni ti lidé, ke kterým nemáš žádný citový vztah. Prodavači, náhodní kolemjdoucí, lidi z call centra... Těm stačí jednoduché, jednorázové „ne“.

Anna: Takže žádné dlouhé vysvětlování, proč si nechci vzít jejich letáček?

Adam: Vůbec žádné. Prostě: „Ne, děkuji.“ Rozhodný tón, oční kontakt a hotovo. Nesmíš se nechat vtáhnout do diskuse.

Anna: Dobře, suterén zvládnu. Ale co přízemí? Kdo je tam?

Adam: V přízemí bydlí kolegové, sousedi, většina příbuzných. Lidé, na kterých ti záleží, ale nejsou to ti nejbližší. Tady už je odmítnutí trochu propracovanější.

Anna: Jak to vypadá v praxi?

Adam: Má to pár kroků. První je jasné „ne“. Třeba: „Ne, dnes ti s tím referátem nepomůžu.“ Pak přijde krátké zdůvodnění, ale pozor, ne omluva. Třeba: „Na dnešek už mám jiný program.“

Anna: A co dál? Abych nevypadala jako necita.

Adam: Pak se vcítíš. „Chápu, že tě to mrzí.“ A pokud chceš, můžeš nabídnout kompromis. „Ale jestli chceš, můžeme na to kouknout zítra odpoledne.“ Pokud kompromis nepřijme, je to jeho problém.

Anna: A co to nejvyšší patro? Ti nejbližší – partner, nejlepší kamarádka...

Adam: Tady jde o to starat se o vztah. Takže řekneš „ne“, vysvětlíš proč, ale pak přidáš něco jako: „Mám tě moc rád, ale v tomhle ti prostě nevyhovím.“ Zdůrazníš, že tvoje odmítnutí nemění nic na vašem vztahu.

Anna: To dává smysl. Poslední věc, která s tím souvisí, je kritika. Co dělat, když mě někdo kritizuje, třeba i oprávněně, ale nepříjemným způsobem?

Adam: Existuje skvělá technika zvaná „otevřené dveře“. Je ideální na provokace, kdy cílem není ti pomoct, ale naštvat tě.

Anna: To znám. „Ten účes se ti dneska teda moc nepovedl.“

Adam: Přesně. Místo obrany s tím prostě souhlasíš. „Ano, máš pravdu, taky si myslím, že to dneska není ono.“ Nebo dokonce poděkuješ: „Díky, že jsi mě na to upozornil.“

Anna: Takže mu vlastně vezmu vítr z plachet?

Adam: Úplně. Člověka, který je si jistý sám sebou, taková poznámka neohrozí. Víš, že tvoje hodnota na jednom nepovedeném účesu nestojí. Je to taková superhrdinská mentální otočka.

Anna: Páni. Takže asertivita není jen o odmítání, ale i o chytrém přijímání zpětné vazby. To je mnohem komplexnější, než jsem si myslela.

Adam: Přesně tak. A s tím úzce souvisí i umění dávat a přijímat komplimenty. Což je často těžší, než se zdá.

Anna: Myslíš to klasické „Ále, tahle stará věc“?

Adam: Přesně to. Přitom správně přijmout kompliment je taky asertivní. Prostě řekneš: „Děkuju, to mě těší,“ a udržíš oční kontakt. Nepřemýšlíš, jak to ten druhý „ve skutečnosti“ myslel.

Anna: A co když ho chci někomu dát já? Existuje nějaký manuál?

Adam: Vlastně ano. Je to jednoduché. Oslovíš jménem, konkrétně řekneš, co se ti líbí, a je to. Hlavně stručně, osobně a upřímně. Ne ze zdvořilosti.

Anna: Takže žádné dlouhé ódy na něčí svetr.

Adam: Přesně. A co když je kompliment třeba spojený s žádostí, nebo je dokonce ironický?

Anna: Tak na to jsem zvědavá.

Adam: U žádosti můžeš kompliment přijmout, ale žádost odmítnout. A na ironii nikdy nereaguj ironií. Spíš se vážně zeptej: „Jak jsi to teď myslel?“ Tím ho úplně odzbrojíš.

Anna: Fascinující. I komplimenty jsou vlastně taková malá věda. Což mě přivádí k další věci...

Adam: Přesně tak. A když už mluvíme o vědě... existuje i taková temnější strana ovlivňování. A tou je slovní manipulace.

Anna: To zní trochu zlověstně. Co si pod tím mám přesně představit?

Adam: Představ si to jako nepřímé, často dvojsmyslné ovlivňování. Manipulátorovi jde o vlastní výhodu na úkor svobody toho druhého. Narušuje to upřímnost a otevřenost vztahů.

Anna: Takže to není přímý příkaz, ale spíš takové... postrkování správným směrem? Pro ně.

Adam: Přesně! A to postrkování má různé podoby. Třeba se v tobě snaží vzbudit konkrétní pocity.

Anna: Jaké pocity například?

Adam: Nejčastěji jde o tři věci. Zaprvé pocit méněcennosti. To jsou věty jako: „Každý by to pochopil, ale ty…“

Anna: Au. To znám. A co je dál?

Adam: Druhý typ vyvolává úzkost. Třeba: „Co by na to asi řekl šéf?“ A třetí hraje na pocit viny. Klasika: „Kvůli tobě jsem teď v téhle situaci.“

Anna: Páni. Když to takhle pojmenuješ, slyším tyhle věty všude kolem sebe. Co s tím?

Adam: Existuje na to celkem jednoduchá asertivní obrana. Můžeš použít takzvanou „vatu“. Jsou to naučené, neutrální fráze, které tu manipulaci prostě pohltí.

Anna: Vata? Jako ta do uší, abych je neslyšela?

Adam: Skoro. Když ti někdo řekne: „Všichni už jsou hotoví, jenom ty ne,“ můžeš klidně odpovědět: „To je možné.“ A nic víc.

Anna: Jenom tak? „To je možné.“ A konec?

Adam: Tím tu útočnou větu úplně odzbrojíš. Nebo když ti někdo vyhrožuje: „Tohle řeknu šéfovi!“ Můžeš říct: „V tom vám nemůžu bránit.“

Anna: Chápu. Takže cílem je nenechat se vtáhnout do té jejich hry a emočně nereagovat.

Adam: To je přesně ono. Udržet si vlastní klid a nenechat si vnutit jejich pravidla. Je to vlastně takový mentální firewall.

Anna: Ten mentální firewall se asi hodí i v situacích, kdy potřebujeme něco říct my, že? Třeba když o něco žádáme a bojíme se odmítnutí.

Adam: Přesně tak. Spousta lidí se bojí říct si o to, co chtějí. Místo toho chodí kolem horké kaše, manipulují, nebo citově vydírají… což je úplně zbytečné.

Anna: A co je tedy ten správný, asertivní způsob?

Adam: Je to vlastně hrozně jednoduché. Přímá žádost. Nejdřív si ujasni, že na to máš právo. Pak prostě řekni: „Prosím, dejte mi…“ nebo „Chci vás požádat o…“.

Anna: A co když vím, že žádám o něco navíc? Třeba když chci něco po prodavačce, která už zavírá obchod.

Adam: Skvělý příklad. Tam je dobré ukázat, že situaci chápeš. Řekneš: „Chápu, že už zavíráte, přesto vás prosím, prodejte mi ještě tohle.“ A nakonec vždycky poděkuj. Je to prosté, ale neuvěřitelně funkční.

Anna: Dobře, ale co když mě i tak odmítnou? A mně na tom fakt záleží.

Adam: Pro tyhle výjimečné případy existuje technika zvaná „trychtýř“. Ale pozor, používat opravdu jen v krajní nouzi, abychom partnera nedrtili.

Anna: Trychtýř? To zní skoro nebezpečně.

Adam: Jenom trochu. Funguje to postupně. Nejdřív zopakuješ jeho slova jako zrcadlo: „Takže ty říkáš, že mi nemůžeš vyhovět?“

Anna: Aha, tím si ověřím, že jsem správně rozuměla.

Adam: Přesně. Pak použiješ mírný tlak: „Je to tvoje poslední slovo?“ Pokud stále odmítá, přitvrdíš: „Je to tvoje definitivní rozhodnutí?“

Anna: Páni, to už je docela intenzivní.

Adam: A poslední krok je silný tlak: „Nejsi tedy za žádných okolností ochoten mi vyhovět?“ Pokud ani to nepomůže, je čas to s grácií vzdát. Řekneš: „Dobře, pak mám tedy smůlu. Děkuji ti za tvůj čas.“

Anna: Super. A co naopak? Ne když něco chci, ale když mi něco vadí. Jak někoho asertivně zkritizovat, abych ho neurazila?

Adam: To je další klíčová dovednost. Cílem není ublížit, ale vyčistit vzduch. Nejdřív popíšeš svůj pocit. Třeba: „Jsem teď naštvaná.“

Anna: Takže začít u sebe, ne u něj. Neříkat „Ty jsi hrozný“, ale „Já se cítím takhle“.

Adam: Přesně! Mluvit v první osobě. Pak pojmenuješ problém: „Vadí mi, když…“ A hned navrhneš řešení: „Chci, abys místo toho dělal…“

Anna: A co když si myslí, že přeháním?

Adam: S tím počítáš. Proto vyjádříš respekt: „Možná to trápí jen mě a tobě to nepřijde důležité.“ Ale hned dodáš: „...ale pro mě to důležité je.“ Nakonec se ujistíš: „Můžeme se na tom domluvit?“

Anna: Takže shrnuto. Nebát se požádat přímo a zdvořile. Když to nevyjde, a je to pro nás životně důležité, můžeme zkusit techniku trychtýře. A při kritice vždy mluvit za sebe, popsat svůj pocit, problém a navrhnout řešení.

Adam: Perfektní shrnutí. To jsou základy, které vám můžou neuvěřitelně zjednodušit život a vztahy.

Anna: Adame, moc ti děkuju za všechny rady. Bylo to super. A vám, milí posluchači, děkujeme, že jste byli s námi. Slyšíme se zase u dalšího dílu Studyfi Podcastu!

Adam: Mějte se krásně a komunikujte s lehkostí. Na shledanou.