TL;DR: Architektura 19. století ve zkratce
Architektura 19. století je dynamické období přechodu mezi klasickou a moderní architekturou. Je charakteristická obrovskou různorodostí stylů a absencí jednotného slohu, který dominoval předchozím epochám.
Století můžeme rozdělit na několik fází: počátky ovládá neoklasicismus a empír, následuje romantismus a z něj vycházející historismus. Konec století přináší secesi a především revoluční chicagskou školu s prvními mrakodrapy, které zásadně mění pojetí stavitelství a urbanismu.
Architektura 19. století: Přehled a Charakteristika Stylů
Architektura 19. století představuje široké spektrum architektonických projevů, je to zásadní období přechodu mezi architekturou klasickou a moderní. Pro toto století je typická rozmanitost stylů a výrazná absence jednoho jednotného slohu, což je odlišuje od předchozích historických epoch.
Spojené státy americké se ke konci století prostřednictvím „chicagské školy“ významně podílejí na rozvoji moderní architektury výškových budov. Celé 19. století lze rozdělit na několik klíčových etap:
- 1800 – 1830: je výrazný neoklasicismus a empír
- 1830 – 1850: začíná převládat romantismus
- 1850 – 1900: je dominantním stylem historismus
Ke konci 19. století vzniká secese a zároveň se ve druhé polovině století začínají výrazně prosazovat nové konstrukce. Vznikají nová průmyslová města a předměstí, dochází k bourání hradeb kolem center měst, což vede k zakládání promenád, parků a okružních tříd. To dává vzniknout novým podnětům pro moderní urbanismus a vývoji nových typů staveb i sídel.
Neoklasicismus a Empír: Strohá vznešenost počátku století
Neoklasicistní stavby se vyznačují pravidelností a mají přímé a čisté linie. Často disponují mohutnými sloupořadími a trojúhelníkovými štíty. Jejich poměrně střídmá výzdoba jim propůjčuje dojem strohé vznešenosti a mohutnosti.
Typické neoklasicistní budovy
V tomto stylu se stavěly především velké reprezentační budovy. Patřily mezi ně například soudní budovy, paláce a předměstské vily. Dále divadelní a muzejní budovy, nemocnice, vědecké ústavy a školy.
Rozvíjely se také parky a parkové stavby, jako jsou rozhledny, altány a pavilony. Vznikaly také měšťanské a činžovní domy.
Měšťanský činžovní dům 19. století
Mezi hlavní znaky typického měšťanského činžovního domu patřily:
- střízlivá fasáda, napodobující antickou estetiku a sloupové řády
- litinové pavlače ve dvorech
- vzdušnost a světlost, zajištěná velkými okny v průčelí i okny z pavlačí
- vnitřní světlíky
- sedlová střecha s okapem do ulice
- požární štíty
- v přízemí průjezd do dvora nebo chodba s obchody
Z ostatních stavebních druhů se rozvíjelo také pevnostní stavitelství. Poměrně málo se v tomto období stavěly chrámy.
Empír jako fáze neoklasicismu
Empír je specifickou fází neoklasicismu, která se ve Francii rozšířila kolem roku 1800 za vlády Napoleona I. Vyjadřuje státní autoritu a vzhlíží ke střízlivé jednoduchosti antiky a také ke staroegyptské architektuře. Interiéry empíru byly barevně střízlivé – dominovala černá, bílá a zlatá, oblíbený byl ebenový nábytek s mosazným zdobením.
Příklady neoklasicismu a empíru:
- Francie: Chrám Sainte Genevieve (1757 – 1790; Paříž), dnes známý jako Pantheon – kostel svaté Jenovéfy, za Ludvíka XV., architekt Jacques-Germaine Soufflot.
- Čechy: Nosticovo divadlo (1781 - 1783; Praha), architekt Antonín Haffenecker; Zámek Kačina (1802 - 1822), architekt Christian Franz Schuricht.
Historizující Romantismus a Eklekticismus: Hledání inspirace v minulosti
První polovina 19. století:
V tomto období je patrná snaha o rekonstrukci a dostavbu středověkých památek, zejména gotických katedrál (např. Špýr, Bamberg, Kolín nad Rýnem, Praha). Dominantním stylem je neogotika. Postupně se hledá inspirace také v románské architektuře, což vede ke vzniku neorománského slohu, a dále v architektuře byzantské a orientální.
Druhá polovina 19. století:
Dochází k ustálení určitých historizujících stylů pro konkrétní druhy staveb. Stále se prosazuje neogotika a neorenesance, a od roku 1880 také neobaroko. Hlavním tvůrčím principem je eklekticismus, kdy se mnoho inspiračních zdrojů tvůrčím způsobem spojuje do jednoho celku. Racionální přístup k architektuře je reprezentován purismem, jehož hlavním představitelem je francouzský architekt a teoretik Eugène Emmanuel Viollet-le-Duc.
Chicagská škola: Revoluce a zrod mrakodrapů
Výrazný technický a výtvarný pokrok přináší z USA architektura takzvané „chicagské školy“. Jednalo se o skupinu architektů, kteří působili v Chicagu po velkém požáru v roce 1871. Při projektování začali používat nové konstrukční a výtvarné prvky. Stavěly se výškové administrativní budovy, první mrakodrapy s ocelovou skeletovou kostrou.
Hlavní znaky architektury chicagské školy:
- ocelový skelet
- litinové sloupy
- průčelí prosklená v pásech
- výtahy
- „chicagská“ okna (úzké svislé větrací části po stranách okna)
- arkýře s půdorysem poloviny šest nebo osmiúhelníku
V rámci chicagské školy dochází ke změně i ve stylu architektonické práce. Posiluje se týmová spolupráce, dílo je často představováno konstrukční kanceláří nebo majitelem, zatímco architekti-zaměstnanci pracují většinou v anonymitě.
Klíčové postavy a stavby chicagské školy:
- William Le Baron Jenney: Jeho Home Life Insurance Building (1883 - 1885; Chicago) je často považována za první mrakodrap na světě.
- Louis Henry Sullivan: Byl architektem a průkopníkem moderní funkcionalistické architektury, známý svým principem „forma následuje funkci“. Pracoval i s ornamentem. Mezi jeho díla patří Guarranty Building (1894 - 1895; Buffalo), která vykazuje klasické členění sokl-hlavní část-ukončující část, s technickým patrem ve vrcholové části. Dále Schlesinger & Mayer Department Store (1904; Chicago), jehož členění průčelí vychází z horizontál a vertikál skeletové konstrukce.
Konec 19. století: Secese a odmítání historismu
Ke konci 19. století dochází v Anglii k odmítání historismu, a to zejména pod vlivem hnutí „Arts and Crafts“ (hnutí Umění a řemesla). Toto hnutí odmítalo sériovou průmyslovou velkovýrobu, propagovalo rukodělnou výrobu a řemeslo a usilovalo o „návrat“ před průmyslovou revoluci.
Konec 19. století se hlavně v Evropě nese ve znamení secese, která je v různých zemích známá pod různými názvy: Art Nouveau (Francie), Modern Style (Anglie), Modernismo (Španělsko) nebo Jugendstil (Německo).
Často kladené otázky (FAQ) k architektuře 19. století
Co je typické pro architekturu 19. století?
Architektura 19. století je charakteristická širokým spektrem různých projevů, výraznou různorodostí stylů a absencí jednotného slohu. Jde o období přechodu mezi klasickou a moderní architekturou.
Jak se dělí 19. století v architektuře?
Století se dělí na několik etap: 1800 – 1830 (neoklasicismus a empír), 1830 – 1850 (romantismus) a 1850 – 1900 (historismus). Ke konci století se pak objevuje secese a chicagská škola.
Kdo byl Louis Sullivan a co je Chicagská škola?
Louis Sullivan byl architekt a průkopník moderní funkcionalistické architektury, známý svou myšlenkou „forma následuje funkci“. Chicagská škola byla skupina architektů působících v Chicagu po požáru v roce 1871, která zásadně přispěla k rozvoji moderní architektury výškových budov s ocelovými skelety.
Jaké jsou hlavní znaky neoklasicistních staveb?
Neoklasicistní stavby jsou pravidelné, mají přímé a čisté linie, často mohutná sloupořadí a trojúhelníkové štíty. Vyznačují se poměrně střídmou výzdobou, která jim propůjčuje strohou vznešenost a mohutnost.
Co je to empír a kde se projevil?
Empír je fáze neoklasicismu, která vznikla ve Francii kolem roku 1800 za Napoleona I. Vyjadřoval státní autoritu a vzhlížel k antické a staroegyptské architektuře. Příkladem v Čechách je Zámek Kačina.