Podcast na Alžbětinské divadlo a William Shakespeare

Kapitoly

Překvapivý začátek

Od rodiny k divadlu

Shakespearovy komedie

Velké tragédie

Hry z historie a rozpad světa

Závěrečná skepse

Zlatý věk divadla

Zrod profesionálů

Divadla za hradbami

Život v The Globe

Divadlo pro elitu

Z divadla do Číny

Lekce mandarínštiny

Závěr a rozloučení

Přepis

Filip: Počkat, takže on vlastně ani neměl univerzitní vzdělání? To je naprosto neuvěřitelné!

Kristýna: Přesně tak, Filipe! Většina dramatiků jeho doby měla za sebou Oxford nebo Cambridge, ale Shakespeare? Ten měl jen latinskou školu ve Stratfordu a obrovský talent. To je všechno.

Filip: Páni. Dobře, tohle bude zajímavé. Právě posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do života a díla muže, který to dotáhl od hlídání koní až na pozici největšího dramatika všech dob.

Kristýna: Přesně tak. William Shakespeare. Pocházel z rodiny bohatého rukavičkáře, takže nouzí určitě netrpěl. Ale místo na univerzitu šel pomáhat otci do obchodu.

Filip: A taky se prý dost brzy oženil, že?

Kristýna: Velmi brzy. V osmnácti letech si vzal o osm let starší Annu Hathawayovou a měli spolu tři děti. Jenže pak ho to táhlo jinam. Kolem roku 1587 odešel do Londýna za divadlem.

Filip: A tam začala ta jeho neuvěřitelná kariéra. Od hlídače koní pro návštěvníky divadla... To si ani nedokážu představit.

Kristýna: Je to tak. Postupně se ale vypracoval na herce a nakonec se stal dokonce spolumajitelem slavného divadla The Globe. Nebyl to žádný chudý umělec, byl to úspěšný a bohatý muž.

Filip: Takže nejen génius, ale i šikovný podnikatel? To je skoro nefér!

Kristýna: Přesně. Napsal 37 dochovaných her a spoustu sonetů, a přitom stíhal obchodovat a kupovat pozemky. Inspiraci bral všude možně – v historii, v novelách, v lidovém čtení.

Filip: Jeho dílo se obvykle dělí do čtyř skupin, je to tak?

Kristýna: Ano, zhruba. Na komedie, tragédie, historické hry a pozdní romance. Začněme komediemi, které psal hlavně do roku 1600. Třeba *Komedie omylů*.

Filip: Tam jde o ty dvojníky, že? Všechno se tam poplete.

Kristýna: Přesně. Je to založené na tom, že několik postav má své dvojníky, což vede k sérii absurdních situací. Ale pod povrchem je myšlenka, že člověk světu rozumí jen skrze to, co dokáže popsat slovy.

Filip: A co třeba *Zkrocení zlé ženy*? To zní dost... přímočaře.

Kristýna: Název klame. Je to rafinovaná komedie o tom, jak si lidé nasazují masky a hrají různé role – třeba silného muže a poddajné ženy. Hned na začátku je scéna s opilcem, pro kterého se celá ta hra vlastně sehraje. Je to hra ve hře.

Filip: Takže je to vlastně celé o přetvářce a divadle, které hrajeme v životě?

Kristýna: Přesně tak. Jeho komedie jsou vtipné, ale často v sobě nesou i určitý neklid. Nutí tě přemýšlet o smyslu života, o morálce. Je v nich cítit renesanční sebevědomí, ale i nejistota z nové doby.

Filip: Dobře, a po roce 1600 přichází temnější období, že? Období velkých tragédií.

Kristýna: Ano, renesance jakoby zesmutněla. A Shakespeare se začal dívat mnohem ostřeji na rozpory světa. A tak vznikl *Hamlet*, princ dánský.

Filip: Být, či nebýt... To zná asi každý. Ale o čem to doopravdy je?

Kristýna: V jádru je to hra o neschopnosti jednat. Hamlet ví, že se stala křivda, ale nemůže se pomstít, dokud si není absolutně jistý. A paradoxně se pravdy snaží dopátrat pomocí lži – předstírá šílenství a zinscenuje divadelní hru.

Filip: Použije divadlo, aby odhalil pravdu. To je geniální.

Kristýna: A pak tu máme *Othella*, příběh o tom, jak je sebevědomí klíčové pro lásku. Nebo *Krále Leara*, který se musí zbláznit, aby našel moudrost a pochopil, co je to být otcem.

Filip: A co Macbeth? To je ten se třemi čarodějnicemi, že?

Kristýna: Přesně! Čarodějnice mu nasadí brouka do hlavy – vnuknou mu myšlenku, že se stane králem. A on, místo aby nechal osud plynout, vezme věci do svých rukou, začne vraždit a tím se sám zničí. Věštba se stane pastí.

Filip: Zbývají nám historické hry. Proč byly tak oblíbené?

Kristýna: Po bouřlivém období válek měli lidé potřebu najít své kořeny a nějakou stabilitu. Shakespearovy hry z anglické historie jim to dávaly. Často se tam opakuje schéma: král se dopustí zločinu, jeho protivník uteče, sebere vojsko a vrátí se pro rozhodující bitvu.

Filip: Takže tam máme slabé krále jako Jindřicha VI., ale i kruté tyrany jako Richarda III.?

Kristýna: Přesně. Shakespeare zkoumal povahu moci. Třeba ve hře *Život a smrt krále Jana* ukazuje svět, kde jsou informace a zprávy o událostech důležitější než události samotné. Svět se mu rozpadá na činy, úmysly a zprávy o nich. Je to neuvěřitelně moderní.

Filip: Takže když to shrneme, jeho postavy se často samy dostanou do situace, ze které není úniku, a teprve pak prozřou.

Kristýna: Přesně tak. Lear zešílí, aby zmoudřel. Othello zničí to, co miluje. Macbeth se vnitřně zhroutí. Všichni se svým jednáním dostanou do bodu, kdy vidí pravdu v její nahotě. A Hamlet to celé završuje otázkou, jestli má lidské jednání ve světě plném zla vůbec nějaký smysl.

Filip: A našel na to odpověď?

Kristýna: Jeho pozdější hry jsou stále skeptičtější. Vrcholí to v tragédii *Timon Athénský*, což je hra o člověku, který ztratí veškerou víru v lidi. Je to tak temné dílo, že po něm už Shakespeare žádnou další tragédii nenapsal. Jako by došel na konec a řekl si: „Tady už dál jít nelze.“

Filip: Neuvěřitelné, jak se jeho pohled na svět vyvíjel. Od optimistických komedií až po totální skepsi... To je tolik materiálu! A to jsme ještě ani pořádně nezačali mluvit o jeho sonetech. Ale o tom snad někdy příště. Teď se pojďme podívat na něco úplně jiného.

Kristýna: Přesně tak. A to nás přivádí k tomu, v jakém prostředí vlastně Shakespeare tvořil. Protože on nebyl nějaký osamělý génius ve vakuu. Byl součástí něčeho mnohem většího – alžbětinského divadla.

Filip: To je pojem, který asi každý zná ze školy. Ale co přesně znamená? Je to jen divadlo za vlády královny Alžběty I.?

Kristýna: V podstatě ano, ale je to trochu širší. Alžběta I. vládla od roku 1558 do 1603, ale ta éra se počítá až do čtyřicátých let sedmnáctého století, kdy parlament divadla zakázal.

Filip: Počkat, zakázal? Úplně?

Kristýna: Úplně. Po Cromwellově revoluci puritáni zavřeli všechna divadla. Byla to pro Anglii kulturní katastrofa. Ale do té doby to byla neuvěřitelně příznivá doba pro umění.

Filip: Proč zrovna tehdy?

Kristýna: Bylo tam několik faktorů. Skončila Válka růží, takže se země stabilizovala. Navíc nastoupila nová, bohatá obchodní buržoazie. A sama Alžběta byla neuvěřitelně vzdělaná, podporovala kulturu, dokonce sama psala a překládala.

Filip: Takže byla poptávka po zábavě?

Kristýna: Obrovská! A hlavně, divadlo začalo reagovat na ty rychlé společenské změny. Víš, říká se, že Švýcarsko nemá žádné velké dramatiky, protože se vyvíjelo moc poklidně.

Filip: To dává smysl! Drama potřebuje konflikt.

Kristýna: Přesně. A tady se poprvé v historii objevuje něco úplně nového – profesionální herecké skupiny. To nebylo jen pár nadšenců, ale organizovaný podnik.

Filip: A kdo v nich hrál? Nějací potulní komedianti?

Kristýna: Ze začátku ano, často se k nim přidávali i zběhlí studenti. Byly to kočovné společnosti. A bylo jich tolik, že jim Anglie brzy byla malá.

Filip: Takže expandovali?

Kristýna: Ano! Koncem 16. století začali cestovat po celé Evropě. A tak se hry od Shakespeara nebo Marlowa dostaly za hranice. Představ si, že přijeli třeba do Německa a hráli anglicky.

Filip: Jak tomu lidi rozuměli?

Kristýna: Měli s sebou postavu takového průvodce, kterému se říkalo Hanswurst. Ten uměl místní jazyk a vysvětloval divákům děj. Něco jako živé titulky!

Filip: To je geniální!

Kristýna: Postupně se ale začali usazovat. A v roce 1576 se stala další přelomová věc. V Londýně postavil James Burbage první stálou divadelní budovu – The Theatre.

Filip: První kamenné divadlo?

Kristýna: Dřevěné, ale stálé. A co je zajímavé, muselo stát za hradbami města.

Filip: Proč? Kvůli hluku?

Kristýna: Kvůli moru. Ve městě byl přísný zákaz shromažďování lidí. Takže divadla vyrostla na předměstí, kde to bylo volnější. Během Shakespearova života jich v Londýně bylo už sedm!

Filip: To musel být neuvěřitelný byznys.

Kristýna: A taky byl. Anglie na to měla skvělé zákony. Každá herecká společnost musela mít patrona z řad vysoké šlechty. Proto se jmenovali třeba „Služebníci lorda komořího“, což byla Shakespearova skupina. Ten patron je chránil a zároveň jim dával legitimitu.

Filip: A pak přišel ten nejslavnější – The Globe.

Kristýna: Ano, ten postavili v roce 1599. Byla to obrovská kruhová aréna, kam se vešlo až tři tisíce lidí. Dnes bychom řekli, že to byl spíš takový rockový koncert než divadlo.

Filip: Tři tisíce lidí? To je víc než v Národním divadle! Jak to tam vypadalo?

Kristýna: Skoro žádné kulisy. Maximálně nějaký stůl nebo trůn. Všechno se odehrávalo ve slově a v gestech herců. Ale co bylo naopak velmi nákladné, byly kostýmy. Ty byly inspirované současnou módou, velmi drahé a okázalé.

Filip: A platí, že ženské role hráli chlapci?

Kristýna: Stále platí. Ženy na jeviště nesměly, takže Julie nebo Ofélie hráli mladí chlapci před mutací. A publikum to bralo úplně normálně.

Filip: To si dneska těžko představíme. A co ti diváci? Seděli potichu a poslouchali?

Kristýna: Ani náhodou! Hrálo se odpoledne za denního světla. Lidé přitom jedli, pili, kouřili, klidně se i bavili mezi sebou. Místo popcornu jedli ořechy. Bylo to prostě společenské setkání.

Filip: Takže divadlo pro masy. Existovalo i něco pro tu nejvyšší šlechtu?

Kristýna: Rozhodně. Kromě veřejných divadel existoval žánr zvaný „The Mask“. To byly soukromé, exkluzivní slavnosti u královského dvora nebo ve šlechtických sídlech.

Filip: V čem byly jiné?

Kristýna: Byly neuvěřitelně nákladné. Spojovaly mluvené slovo, hudbu, tanec a hlavně úchvatnou scénografii. Když se to konalo v zahradách, klidně využili i jezero pro nějaký velkolepý efekt. Děj byl většinou alegorický, na antická témata.

Filip: Takže takový předchůdce opery nebo baletu?

Kristýna: Přesně tak! Z tohohle se později vyvinula barokní opera. Ukazuje to, jak rozmanité to divadlo bylo. Od bouřlivých her pro lid v The Globe až po tyhle elegantní podívané pro smetánku.

Filip: Od alžbětinského divadla teď uděláme obrovský skok. Na náš poslední dnešní bod… čínštinu! Kristýno, co sis pro nás připravila?

Kristýna: Přesně tak. Mám tu jednu zajímavou frázi: 你是个小伙子. Tedy, v přepisu „nǐ shì ge xiǎo huǒ zi“.

Filip: Páni, to zní… melodicky. A co to vlastně znamená?

Kristýna: Znamená to „Ty jsi mladý muž“. Je to hezká ukázka toho, jak fungují tóny. Každá slabika má svůj tón a když ho změníš, změníš i význam slova.

Filip: Takže kdybych to řekl špatně, mohl bych někoho urazit, místo abych mu zalichotil?

Kristýna: Přesně tak! Mohl bys místo „mladý muž“ říct třeba „malý oheň“. A v jedné zprávě, kterou jsem viděla, bylo na začátku mnohokrát za sebou „哈“, tedy „hā“.

Filip: Jako smích? Někdo se tomu mladému muži strašně smál?

Kristýna: Přesně! Je to částicový smích, jako naše „cha cha“. Takže klíčový poznatek je—pozor na tóny!

Filip: Skvělá rada na závěr. Dnešek byl nabitý informacemi, od divadla až po čínštinu. Díky moc, Kristýno.

Kristýna: Já taky děkuju. A děkujeme i vám, naši posluchači, že jste byli s námi.

Filip: Přesně tak. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu!