Podcast na Vývoj divadelního prostoru a scénografie

Kapitoly

Od velkých kulis k symbolům

Česká avantgarda na scéně

Nové technologie na scéně

Myšlenka totálního divadla

Česká avantgarda v praxi

Nové herectví a scéna

Český génius Josef Svoboda

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Klára: Co je ta jedna věc, která u zkoušky z dějin divadla zmate 80 % studentů? Všichni se soustředí na avantgardní experimenty, ale zapomínají, kde to celé začalo a jak to souvisí s moderním uměním.

Matěj: Přesně tak. A právě tenhle detail často odliší jedničku od trojky. Ukážeme vám, jak na to, abyste v tom už nikdy neměli zmatek.

Klára: Posloucháte Studyfi Podcast. Takže, Matěji, začněme v 19. století. Romantismus?

Matěj: Přesně. Romantismus sice neměl na divadlo jako takové obrovský vliv, ale zásadně ovlivnil drama. Vnesl do něj svobodu, emoce, fantazii a hlavně... bohatou výpravu a dekorace. Takový blockbuster své doby.

Klára: Velké city a velké kulisy. A co ten opravdový zlom na začátku 20. století?

Matěj: Tam nastupují směry jako impresionismus a symbolismus. Scéna už není jen popisná, ale stává se náznakem, symbolem. A expresionismus jde ještě dál – snaží se proniknout pod povrch reality.

Klára: Takže už to není jen hezké pozadí, ale aktivní součást děje?

Matěj: Přesně! A k tomu se přidal konstruktivismus, inspirovaný technikou a jednoduchostí strojů. To scénografii změnilo od základů.

Klára: A jak se to projevilo u nás v Česku?

Matěj: Měli jsme skvělé průkopníky. Už v roce 1914 ve Vinohradském divadle František Zavřel a Ladislav Kysela uvedli inscenaci *Zmoudření dona Quijota*, která odstartovala epochu moderního českého divadla.

Klára: A co Národní divadlo?

Matěj: Tam byl klíčový režisér Karel Hugo Hilar. Jeho spolupráce se scénografem Vlastislavem Hofmanem byla legendární. Například jejich inscenace *Král Oidipus* z roku 1932 se celá odehrávala na točně, což bylo naprosto revoluční.

Klára: Wow, takže scéna se doslova hýbala s herci. To musel být zážitek.

Matěj: Určitě. A právě pochopení tohoto vývoje od romantické výpravy k dynamické avantgardní scéně je klíčové. Je to cesta od iluze k symbolu a pohybu.

Klára: Takže ten pohyb a symbol, o kterém jsi mluvil, dostal na začátku 20. století úplně nový motor, že? Mám na mysli techniku.

Matěj: Přesně tak. Byla to doslova divadelní revoluce! Elektřina už byla běžná a s ní přišlo kouzlení se světly. A hlavně… filmová projekce.

Klára: Počkat, promítali v divadle filmy? I když byly ještě němé?

Matěj: Jasně! Bylo to geniální pro rychlou změnu scény. Potřebuješ bouřku? Promítneš ji. Žádné složité kulisy. První pokusy dělal už Athanasius Kircher v 18. století, ale to byly spíš jen statické obrázky ďáblů a tak.

Klára: Takže místo kulis pekelná prezentace v PowerPointu. Chápu.

Matěj: Přesně. A pak přišli vizionáři jako Erwin Piscator, který film regulérně zapojil do svých her. Spolu s architektem Walterem Gropiem dokonce vymysleli koncept „totálního divadla“.

Klára: Totální divadlo? To zní… totálně. Co to znamená?

Matěj: Chtěli vytvořit dokonalý divadelní prostor. Místo, kde by se propojilo jeviště a hlediště do jednoho celku. Prostě absolutní zážitek s využitím nejmodernější techniky. Bohužel to stopla druhá světová válka. U nás na tu myšlenku navázal třeba slavný scénograf Josef Svoboda.

Klára: A měli jsme v Česku nějaký konkrétní příklad takového experimentování?

Matěj: No jistě! Divadlo D34, které založil E. F. Burian. Zavedli takzvaný „Theatergraph“. To byla kombinace divadla a filmu.

Klára: Jak to fungovalo?

Matěj: Klíčová byla tylová opona, taková poloprůhledná látka. Na ni se promítal film a za ní zároveň hráli herci. Když jsi na herce posvítil, vznikl dvojobraz – viděl jsi projekci i živého člověka v ní. Naprostá dynamika!

Klára: Wow, takže herec se stal součástí projekce. To je chytré. A tohle je přesně ten typ znalosti, který vám u maturity dá body navíc.

Matěj: Přesně tak. A vedle toho tu bylo Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha, které šlo spíš cestou konstruktivismu a chytré politické satiry. Ale o tom si povíme zase příště.

Klára: Super, tak to si necháme na příště. Ale když mluvíme o inovacích... avantgarda nezměnila jen texty, ale i to, jak se hrálo a jak vypadala scéna, že?

Matěj: Přesně tak. Klíčový byl Konstantin Stanislavskij a jeho psychologický realismus. Chtěl, aby herci roli nehráli, ale prožívali ji. Aby si uměli obhájit každé gesto na jevišti.

Klára: Takže konec přehrávání a okázalých pohybů?

Matěj: Ano! Místo toho nastoupily skutečné emoce, nálady a náznaky. Divák se měl zamyslet a porovnat dění na jevišti se svým vlastním životem.

Klára: A k tomu se musela přizpůsobit i scéna. Tady se určitě musíme zmínit o Josefu Svobodovi.

Matěj: Rozhodně. Svoboda byl génius, který od padesátých let formoval českou scénografii. Kombinoval světla, projekce, kinetiku... Vzpomeň si na Laternu Magiku na Expu 58 v Bruselu!

Klára: Ta byla legendární. Ale co třeba nějaký jeho konkrétní vynález, který můžeme zmínit u maturity pro extra body?

Matěj: Třeba takzvaná "světelná opona". Zjistil, že když světlo nakloníš v určitém úhlu, vytvoří neprostupnou stěnu světla. Herec za ní zmizí a před ní se objeví. Jednoduché a geniální.

Klára: Páni. Takže dnes jsme probrali meziválečnou avantgardu, Laternu Magiku a teď i základy moderního herectví a scénografie. To je skvělý balíček k maturitě.

Matěj: Přesně tak. Když u zkoušky propojíte tyhle souvislosti, ukážete, že látce opravdu rozumíte. Takže se toho nebojte a držíme palce!

Klára: Díky moc, Matěji. A vám děkujeme za poslech Studyfi Podcastu. Uslyšíme se zase příště!