Podcast na Vývoj batolete: Psychologické teorie a milníky

Kapitoly

Kognitivní probuzení

Svět dětské hry

Proč je hra tak důležitá?

První slova a věty

Jak děti mluví?

Já sám! Formování osobnosti

Proč se děti vztekají?

Sebepojetí a zrcadlový test

Fáze „MOJE“ a sociální role

Učení nápodobou a vztahy

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Víte, co u zkoušky z vývojové psychologie odděluje trojku od jedničky? Většina studentů se naučí milníky — kdy dítě začne chodit, kdy mluvit. Ale abyste skutečně zazářili, musíte vysvětlit, *proč* se to všechno děje. A přesně to si dneska rozebereme.

Kristýna: Přesně tak, Matěji. Nejde jen o to odříkat data, ale pochopit ty neviditelné motory, které dítě pohánějí vpřed. Ten skrytý vývoj v jeho hlavě.

Matěj: Posloucháte Studyfi Podcast.

Kristýna: Tak pojďme na to. Jeden z největších mentálních skoků pro batole je takzvaná „decentrace poznávání“. Zní to složitě, ale je to vlastně jednoduché.

Matěj: Dobře, zní to jako něco z vědeckého časopisu. Co to znamená v praxi?

Kristýna: Znamená to, že si dítě uvědomí, že není středem vesmíru. Že věci se dějí i bez jeho přičinění. Že když zavře oči, svět nezmizí. Tohle zjištění je naprosto klíčové.

Matěj: Aha, takže to je ten moment, kdy pochopí, že lednička se sama nedoplní jen proto, že má hlad?

Kristýna: Přesně tak! A právě tahle decentrace, spojená se zvídavostí a lepší motorikou, odstartuje masivní objevování světa. Dítě potřebuje prozkoumávat, ale zároveň se musí cítit bezpečně.

Matěj: A tady přicházejí na řadu pravidla, že? Jako „nesahej na horká kamna“.

Kristýna: Přesně. Pravidla dávají světu řád a předvídatelnost. Poskytují pocit jistoty, který je pro objevování nezbytný.

Matěj: Když mluvíme o objevování, nemůžeme vynechat hru. Jak je pro batole důležitá?

Kristýna: Je absolutně nezastupitelná. Hra není jen zábava, je to hlavní práce dítěte. A je vnitřně motivovaná — dítě si hraje, protože chce, ne protože musí.

Matěj: A jak taková hra vypadá? Liší se u ročního a tříletého dítěte?

Kristýna: Ohromně. Zpočátku, tak do 18 měsíců, dominuje senzomotorická hra. Dítě ožužlává kostku, bouchá s ní o zem, zkoumá, co všechno umí. Je to čistě fyzické poznávání.

Matěj: Chápu, testování materiálu. A co potom?

Kristýna: S rozvojem fantazie nastupuje symbolická hra. To je ta krásná fáze, kdy se z krabice stane auto a z vařečky kouzelná hůlka. Dítě se odpoutává od reality a používá symboly.

Matěj: Takže když batole „volá“ banánem, vlastně trénuje abstraktní myšlení?

Kristýna: Přesně! A zajímavé je i to, jak se hra vyvíjí sociálně. Zpočátku je hra samostatná. Dítě si hraje samo, ostatní děti jen pozoruje.

Matěj: A pak se to zlomí a začnou hrát spolu?

Kristýna: Ještě ne tak docela. Následuje fáze takzvané paralelní hry. Dvě děti sedí vedle sebe na písku, obě si staví bábovičky, ale každé tu svou. Jsou vedle sebe, ale ne spolu. Je to takový předstupeň spolupráce.

Matěj: Dobře, takže hra není jen krácení dlouhé chvíle. Jaké má konkrétní funkce?

Kristýna: Těch je hned několik. Zaprvé tělesná a pohybová — manipulací s hračkami se rozvíjí jemná i hrubá motorika.

Matěj: To dává smysl. Stavění věže z kostek vyžaduje přesnost.

Kristýna: Přesně. Dále je tu poznávací funkce. Dítě zjišťuje, jak věci fungují. Co se stane, když pustím míč? Spadne. Pro nás samozřejmost, pro něj objev.

Matěj: A co učení od ostatních?

Kristýna: To je vzdělávací funkce. Dítě napodobuje rodiče při vaření, „opravuje“ auto jako táta. Tím se učí. A samozřejmě je tu i funkce emoční – ve hře si prožívá radost, vztek, učí se prohrávat.

Matěj: To zní jako příprava na život v kostce. A co ta sociální stránka?

Kristýna: To je socializační funkce. Při hře s ostatními se učí spolupracovat, řešit konflikty, dodržovat pravidla. Učí se, že nemůže tomu druhému sebrat lopatku jen tak.

Matěj: Pojďme k dalšímu velkému tématu – vývoj řeči. To je asi hodně individuální, že?

Kristýna: Extrémně individuální. Ale pár obecných principů platí. Například to, že pasivní slovník se vyvíjí mnohem rychleji než aktivní.

Matěj: Co to znamená?

Kristýna: Třináctiměsíční dítě může rozumět klidně stovce slov, ale aktivně jich používá jen pár. Rozumí mnohem víc, než dokáže říct. Takže pozor na to, co před nimi říkáte!

Matěj: Dobrá rada! A jaké jsou ty typické milníky?

Kristýna: Kolem jednoho roku vrcholí žvatlání. Kolem roku a půl už dítě používá tak 20 až 50 slov a začíná spojovat dvě slova dohromady, třeba „táta pá“ nebo „ham mňam“.

Matěj: A pak to exploduje, že?

Kristýna: Přesně tak. Mezi druhým a třetím rokem je ten nárůst obrovský. Ve dvou letech umí kolem 270 slov, ve třech už skoro 900 a mluví ve větách. Zajímavost: až kolem třetího roku o sobě dítě začne mluvit v první osobě, tedy jako „já“. Souvisí to s rozvojem sebeuvědomění.

Matěj: Existují nějaké různé styly, jak si děti osvojují řeč?

Kristýna: Ano, zjednodušeně můžeme rozlišit dva. První je expresivní styl. Tyto děti používají řeč hlavně k regulaci sociálních interakcí. V jejich slovníku najdeš slova jako „chci“, „nechci“, „dej“, „moje“.

Matěj: Takoví malí manažeři, co si organizují svět kolem sebe?

Kristýna: Dá se to tak říct. Jsou lepší v navazování sociálních vztahů. Druhý styl je referenční. Tyto děti se zaměřují spíše na popisování světa. Jejich první slova jsou hlavně podstatná jména – „auto“, „míč“, „haf“.

Matěj: Takže jedni jsou více sociální a druzí více popisní. Je jeden styl lepší než druhý?

Kristýna: Vůbec ne. Jsou to jen dvě různé cesty ke stejnému cíli – k plynulé komunikaci. Většina dětí je pak někde mezi těmito dvěma póly.

Matěj: S řečí a sebeuvědoměním přichází i formování osobnosti. Co je pro batolecí období typické?

Kristýna: Je to obrovský vnitřní konflikt. Na jedné straně je obrovská potřeba osamostatnit se, emancipovat se. Na druhé straně ale stále potřebuje jistotu a bezpečí máminy náruče.

Matěj: Takže chce utéct do světa, ale zároveň se chce ujistit, že se má kam vrátit.

Kristýna: Přesně. A to se projevuje dvěma způsoby. Prvním je separace od matky, což je nutný krok k vlastní identitě. A druhým je sebeprosazení. To jsou ta slavná hesla „já chci“ a „já sám“.

Matěj: Ach ano, „já sám“. Fáze, kdy oblékání trvá půl hodiny, protože si všechno musí zkusit samo.

Kristýna: Ano, ale je to strašně důležité! Dítě si tím ověřuje, že je aktivní a kompetentní bytost. Že dokáže ovlivnit svět a něco zvládnout.

Matěj: A to sebeprosazování občas přeroste v to, čemu říkáme období vzdoru, že?

Kristýna: Ano, negativismus. Je to naprosto typický projev pro tohle období a není to nic špatného. Je to vlastně takový trénink vlastní vůle.

Matěj: Takže když se dvouleté dítě hodí na zem v obchodě, protože chce sušenku, tak si vlastně jen procvičuje vůli? To je uklidňující zjištění.

Kristýna: V podstatě ano. Je to projev ještě nezralé vůle, ale zároveň s ní experimentuje. Zjišťuje, jakou má moc. A každý takový prožitý a zvládnutý konflikt posiluje jeho sebevědomí.

Matěj: Takže cílem není ten vzdor potlačit, ale spíš ho správně nasměrovat?

Kristýna: Přesně tak. Dítě si potřebuje prosadit svůj názor, aby si potvrdilo samo sebe. Tenhle negativismus mu pomáhá vymezit si své místo ve světě a vytváří základy pro jeho budoucí chování — jestli bude spíš aktivní, nebo pasivní.

Matěj: Skvělé. Myslím, že teď už je jasnější, co se skrývá za tou oponou prvních krůčků a slov. To jsou přesně ty souvislosti, které u zkoušky udělají dojem.

Kristýna: A tenhle vzdor a sebeprosazení úzce souvisí s naším posledním dnešním tématem. Tím je samotný vývoj osobnosti a sebepojetí dítěte.

Matěj: Sebepojetí... to zní jako něco, s čím bojují i dospělí. Jak to vypadá u batolete?

Kristýna: To máš pravdu. U batolat je to hlavně o uvědomění si sebe sama. Chápou, že jsou samostatná bytost, která existuje v čase. A že se sice mění, ale pořád je to to samé „Já“.

Matěj: Jak se to dá zjistit? Nemůžeme se jich přece zeptat.

Kristýna: Přesně. Na to existuje skvělý experiment, takzvaný zrcadlový test. Uděláš dítěti na nos barevnou tečku, třeba rtěnkou, a postavíš ho před zrcadlo.

Matěj: A čekáš, co se stane. Bude se snažit tu tečku setřít ze zrcadla, nebo ze svého nosu?

Kristýna: Přesně tak! Mladší děti si myslí, že v zrcadle je kamarád. Ale zhruba od 18 měsíců si většina dětí sáhne na vlastní nos. Chápou, že ten odraz jsou ony samy.

Matěj: To je geniální. Takže poznají samy sebe. To je ten moment, kdy u zkoušky můžete zazářit a zmínit zrcadlový test jako důkaz sebeuvědomění.

Kristýna: Přesně. A s tímhle uvědoměním přichází další zásadní věc... vlastnictví. To je ta slavná fáze, kdy je všechno „MOJE“!

Matěj: Jo, to znám. Moje hračka, moje jídlo, moje maminka... a můj ovladač od televize.

Kristýna: Přesně tak. Ta hračka je v tu chvíli braná jako součást jich samých. A proto je tak těžké se o ni dělit. Nejde o sobectví, ale o obranu vlastní identity.

Matěj: Takže to „moje“ není jen o věcech, ale i o tom, kým jsou?

Kristýna: Ano. Součástí sebepojetí se stávají i sociální role. Dítě si skládá obrázek o sobě z toho, co slyší od okolí. Jak říkal psycholog Matějček, je zároveň „tatínkův rošťák, maminčin mazel a babiččina ovečka“.

Matěj: Takže to, co dítěti říkáme, přímo formuje jeho identitu. To je velká zodpovědnost.

Kristýna: Obrovská. Protože v tomhle období je hlavním způsobem učení nápodoba. Děti jsou jako malé houby a nasávají všechno, co vidí. To je takzvané observační učení podle Alberta Bandury.

Matěj: Takže napodobují to dobré, ale asi i to špatné, že?

Kristýna: Bohužel ano. A někdy dokonce napodobují i chování, které je vývojově nižší. Třeba když se jim narodí sourozenec a ony začnou znovu žvatlat jako mimino. Tomu se říká regresní nápodoba.

Matěj: A co vztahy s ostatními dětmi? Jak to funguje na pískovišti?

Kristýna: Zpočátku je to dost nediferencované. Ale kolem dvou a půl let se objevuje něco, čemu říkáme paralelní hra.

Matěj: Paralelní hra? To zní, jako by si hrály vedle sebe, ale ne spolu.

Kristýna: Přesně! Sedí vedle sebe, každé si staví svůj hrad, ale vzájemně se pozorují a napodobují. Je to takový první krok ke skutečné spolupráci.

Matěj: Skvěle. Prošli jsme dneska opravdu hodně. Od motoriky přes období vzdoru až po utváření osobnosti. Kristýno, mohla bys na závěr shrnout to nejdůležitější z batolecího období?

Kristýna: Určitě. Klíčové je pamatovat si ten obrovský skok. Dítě se naučí chodit a mluvit. Tím se osamostatňuje, což vede k období vzdoru — to ale není špatně, je to projev formování vlastní vůle.

Matěj: A to formování vůle je základem pro sebepojetí a osobnost.

Kristýna: Přesně. Dítě si začíná uvědomovat samo sebe, své vlastnictví a učí se nápodobou od okolí. Všechno to do sebe krásně zapadá. Když tyhle souvislosti propojíte, u zkoušky nemůžete šlápnout vedle.

Matěj: Perfektní. Tak to byl poslední díl našeho rychlokurzu k maturitě z psychologie. Kristýno, moc ti děkuji, že jsi nám to všechno tak srozumitelně vysvětlila.

Kristýna: Já děkuji za pozvání. A všem studentům držím palce. Máte to v hlavě, teď to jen prodat.

Matěj: Přesně tak. Vám všem přejeme hodně štěstí a klidnou hlavu. Tohle byl Studyfi Podcast. Mějte se!