Podcast na Úvod do komunikačních věd

Kapitoly

Úvod do chaosu

Dva prameny, jeden obor

Krize identity pole

Amerika versus Evropa

Craigův model jako záchrana

Má ten model nějaké mouchy?

Budoucnost komunikačních studií

Každý na svém písečku

Půjčování ingrediencí

Komunikační food festival

Organizace a časopisy

Otcové zakladatelé

Zakladatelský mýtus

Craigovo řešení chaosu

Diskuse o diskusích

Sedm komunikačních tradic

Teorie pro praxi a shrnutí

Přepis

Martin: Počkat, takže celý ten obor vlastně nemá žádné pevné jádro? To je neuvěřitelné! Vždycky jsem si myslel, že komunikace je prostě... komunikace. Mluvení, psaní, ne?

Lucie: Kéž by to bylo tak jednoduché, Martine! Všichni komunikujeme každý den, ale jakmile to chceš uchopit jako vědu, zjistíš, že je to spíš takové živé, neustále se měnící pole plné různých pohledů.

Martin: Tak to mě fascinuje. Okay, měl jsem o tom úplně jinou představu – a myslím, že každý, kdo nás teď poslouchá, také. Právě posloucháte Studyfi Podcast a dnes se ponoříme do tohohle úžasného a trochu chaotického světa komunikačních studií.

Lucie: Přesně tak. A ukážeme si, že ten chaos je vlastně jeho největší síla. Ale musíme začít od začátku. A ten začátek je, jak to tak bývá, ve starověkém Řecku.

Martin: Starověké Řecko? Čekal bych spíš dvacáté století, internet, televizi...

Lucie: To všechno přijde později. Ale ty úplně první kořeny myšlení o komunikaci najdeme v antice. Konkrétně v rétorice, dialektice a poetice. Šlo o umění mluvit, argumentovat a tvořit. To byl ten první, humanitní proud.

Martin: Humanitní proud... takže studium textů, historie, umění?

Lucie: Přesně. Estetika, hermeneutika, lingvistika. Vědy, které se zabývaly tím, *co* si lidé sdělují a *jak* to dělají, hlavně přes texty a artefakty. Ale pak, o mnoho později, přišel druhý, úplně odlišný proud.

Martin: A to byl...?

Lucie: Sociální vědy. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se objevila experimentální psychologie, sociologie, politologie... A ty se na komunikaci dívaly úplně jinak. Nešlo jim jen o text, ale o data. O měřitelné chování lidí ve společnosti.

Martin: Takže na jedné straně máme staré filozofy a na druhé straně vědce s tabulkami a grafy? To zní jako recept na katastrofu.

Lucie: Nebo na neuvěřitelně bohatý obor! A to je přesně to, čím komunikační studia jsou. Je to takový „sběratel“ relevantních myšlenek napříč všemi těmito disciplínami. Dokonce si půjčily i něco z přírodních a technických věd, jako je teorie informace nebo kybernetika.

Martin: Takže je to vlastně takový hybrid. To vysvětluje, proč jsi na začátku mluvila o tom, že nemá pevné jádro.

Lucie: Přesně. Historicky můžeme rozlišit tři období. Nejdřív monodisciplinární, kdy si každá věda zkoumala komunikaci po svém. Pak interdisciplinární, kdy začaly spolupracovat. A dnes jsme v transdisciplinárním období, kde se hranice úplně stírají.

Martin: Dobře, takže je to takový mix všeho možného. Ale... je to potom vůbec samostatná vědecká disciplína? Nebo je to spíš jen takové hřiště, kde si ostatní vědy chodí hrát?

Lucie: Trefil jsi hřebíček na hlavičku. To je otázka, která ten obor provází od samého začátku. Říká se tomu „krize identity“. Je to věda (science) nebo jen pole zkoumání (field)?

Martin: A jaká je odpověď?

Lucie: Není jednoznačná. I ti největší experti se na tom neshodnou. Třeba Wolfgang Donsbach, bývalý prezident Mezinárodní komunikační asociace ICA, udělal v roce 2005 takový mikroprůzkum mezi členy. A zjistil, že i oni sami v tom nemají jasno.

Martin: Takže ani samotní odborníci na komunikaci se neshodnou na tom, co je jejich obor? To je skvělé!

Lucie: Je to paradox, viď? Donsbach poukázal na to, že máme sice neuvěřitelně detailní znalosti v dílčích oblastech – třeba o politických kampaních nebo digitálních hrách – ale tyhle subdisciplíny spolu často vůbec nemluví. Je to taková defragmentarizace. Každý si bádá na svém písečku.

Martin: To zní trochu osaměle. Jako by chyběl nějaký velký, sjednocující příběh.

Lucie: Přesně tak! A to je další problém. Absence „velkého vyprávění“ činí obor zranitelným. Když přijde na administrativní škrty na univerzitách, je těžší obhájit obor, který sám přesně neví, čím je. Ta debata mimochodem probíhala už v šedesátých letech, kdy se Bernard Berelson a Wilbur Schramm ptali na to samé u mediálních studií.

Martin: A odpověď je i po více než půlstoletí stále... „je to komplikované“?

Lucie: V podstatě ano. Stále je to spíše pole zkoumání než autonomní disciplína. Ale jak si řekneme později, to nemusí být nutně špatně.

Martin: A je tenhle chaos stejný po celém světě? Nebo jsou v tom třeba Američané a Evropané rozdílní?

Lucie: Skvělá otázka! Jsou v tom obrovské rozdíly. Komunikační studia jako taková vznikla hlavně v USA. A tamní přístup byl od začátku velmi pragmatický a empirický. Chtěli řešit praktické problémy.

Martin: Jako co například?

Lucie: Měli tam dvě silné tradice. Jedna byla „speech communication“, což je v podstatě moderní rétorika – jak efektivně mluvit, debatovat. Proto mají na amerických univerzitách tolik debatních kroužků. Druhá byla žurnalistika – jak dělat novinařinu.

Martin: Takže zaměřené na praxi.

Lucie: Přesně. A po druhé světové válce tam přišla velká vlna emigrantů z Evropy, jako Paul Lazarsfeld nebo Kurt Lewin, kteří přinesli sociálněvědné metody. A k tomu přidej matematickou teorii informace od Shannona a Weavera... a máš americký model. Velmi empirický, zaměřený na data a účinky komunikace.

Martin: A Evropa?

Lucie: V Evropě se výzkum komunikace rozjel pořádně až po válce. A byl od začátku mnohem kritičtější a teoretičtější. Velký vliv tu měla Frankfurtská škola, kulturní studia z Birminghamu... Evropany víc zajímala moc, ideologie a kultura v komunikaci, nejenom měřitelné účinky.

Martin: Takže Amerika se ptala „funguje to?“, zatímco Evropa se ptala „co to s námi dělá jako se společností?“.

Lucie: To je skvělé zjednodušení, ale v jádru je to přesně tak. Denis McQuail popsal čtyři hlavní myšlenkové proudy v Evropě. Frankofonní oblast ovlivněná lingvistikou, Skandinávie zaměřená na politickou komunikaci, Velká Británie s důrazem na populární kulturu a publikum, a Německo se svou tradicí „novinovědy“.

Martin: Okay, hlava mi jde kolem. Máme tu antiku, sociální vědy, Ameriku, Evropu, desítky různých přístupů... Existuje vůbec nějaký způsob, jak v tomhle najít smysl? Nějaká mapa, která by tenhle terén zmapovala?

Lucie: Existuje! A je to geniální myšlenka. Americký profesor Robert Craig přišel v roce 1999 s něčím, čemu se říká „integrativní metamodel komunikační teorie“.

Martin: Metamodel? To zní ještě složitěji.

Lucie: Zní, ale princip je jednoduchý. Craig řekl: „Přestaňme se hádat o to, která teorie je ta jediná správná. Místo toho se pojďme podívat na komunikaci jako na praktickou činnost a na teorie jako na různé způsoby, jak o této činnosti mluvit.“

Martin: Takže nevytvořil další teorii, ale spíš takový slovník pro teoretiky?

Lucie: Přesně! Vytvořil rámec, který umožňuje smysluplný dialog mezi různými tradicemi. Identifikoval sedm hlavních tradic, které se na komunikaci dívají z úplně jiného úhlu.

Martin: A jaké to jsou?

Lucie: Máme tu například rétorickou tradici, která se dívá na komunikaci jako na praktické umění přesvědčivé řeči. Pak sémiotickou, která ji vidí jako proces sdílení významu skrze znaky. Nebo kybernetickou, která komunikaci chápe jako zpracování informací.

Martin: Aha, takže každá tradice má svou vlastní definici a svůj vlastní problém, který řeší.

Lucie: Přesně tak. Dále je tu socio-psychologická, socio-kulturní, kritická a fenomenologická tradice. Craigův model neříká, která je lepší. Jen říká, že všechny existují a všechny jsou užitečné pro pochopení komplexnosti komunikace. Je to vlastně taková pozvánka k dialogu.

Martin: To zní jako dokonalé řešení! Všichni se drží za ruce a vedou dialog. Má to nějaký háček?

Lucie: Samozřejmě, že má! Věda by nebyla věda bez pořádné debaty a kritiky. Craigův model je skvělý pro orientaci, ale má i své slabiny.

Martin: Povídej.

Lucie: Tak zaprvé, někteří kritici mu vyčítají, že je příliš relativistický. Že všechny tradice staví na stejnou úroveň a nenabízí žádná kritéria, jak posoudit, která teorie je empiricky pravdivější. Úplně například pomíjí biologické základy komunikace nebo poznatky z neurověd.

Martin: Rozumím. Prostě říká „všichni máte svým způsobem pravdu“, což ve vědě nemusí být vždycky užitečné.

Lucie: Přesně. Další kritikou je jeho eurocentrismus. Vychází primárně ze západního myšlení a původně moc neintegroval nezápadní pohledy, třeba buddhistické perspektivy na komunikaci. A taky se mu vyčítá, že trochu ignoruje rychlý vývoj technologií.

Martin: Což je v dnešní době docela zásadní problém.

Lucie: Rozhodně. A konečně, někteří říkají, že model je tak zaměřený na dialog mezi teoriemi, že odvádí pozornost od zkoumání skutečných komunikačních procesů v reálném světě. Vede nás ke studiu teorií samotných, místo ke studiu komunikace.

Martin: Takže je to skvělý nástroj, ale ne všelék.

Lucie: Přesně tak. Je to mapa, ne území samotné.

Martin: Takže když to všechno sečteme a podtrhneme... Quo vadis, komunikační studia? Kam tenhle obor směřuje? Je odsouzen k věčné fragmentaci?

Lucie: Situace je ambivalentní. Na jedné straně tu máme obrovské projekty, jako je The International Encyclopedia of Communication, což je monumentální dílo s tisíci hesly, které se snaží obor integrovat a ukázat jeho šíři.

Martin: To zní optimisticky.

Lucie: Ano, ale na druhé straně tu máme varování, třeba od Silvia Waisborda, před rizikem „veřejné irelevance“. Právě proto, že chybí ten jednotný příběh, může se stát, že obor ztratí svůj hlas ve veřejné debatě.

Martin: Takže buď se stane superoborem, nebo se rozpadne na prach?

Lucie: Nebo je tu třetí cesta. Možná, že ta post-disciplinární fragmentace není selhání, ale naopak jeho největší síla. V dnešním digitálním věku, kde se hranice sociálního života neustále mění, je možná právě ta roztříštěnost a schopnost adaptace tou největší výhodou.

Martin: To je zajímavý pohled. Že ta neukotvenost mu vlastně dává flexibilitu.

Lucie: Přesně. Ta fragmentace pak není problém, který je třeba vyřešit, ale pozvánka k nekončícímu dialogu. Dialogu, ve kterém každá tradice, každý pohled, přispívá k hlubšímu porozumění světu, který je skrze komunikaci neustále znovu a znovu utvářen.

Martin: Páni. Takže chaos, který jsme popsali na začátku, není slabost, ale motor pokroku. O tom budu rozhodně přemýšlet. Díky, Lucie, za tohle skvělé objasnění! A teď, když jsme si udělali pořádek v tom, co komunikační studia jsou a nejsou, pojďme se podívat na další klíčové téma.

Lucie: Ráda. A víš, co je na dějinách komunikace skvělé? Není to seznam letopočtů, ale spíš detektivka, jak si k sobě různé vědy hledaly cestu.

Martin: Tak to mě zajímá! Kde ta detektivka začíná?

Lucie: V monodisciplinárním období. Představ si, že si každý obor vařil svou polívčičku na téma komunikace, ale vůbec se spolu nebavili.

Martin: A kdo byli ti hlavní kuchaři?

Lucie: Na jedné straně humanitní vědy – hlavně rétorika, známá už od antiky, a sémiotika. A na straně druhé sociální vědy jako psychologie nebo sociologie.

Martin: To dává smysl. Ale prý do toho zasáhli i matematici? To zní divoce.

Lucie: To ano, a byli klíčoví. Třeba matematická teorie informace od Shannona a Weavera nebo kybernetika Norberta Wienera změnily pohled na přenos zpráv.

Martin: Dobře, takže nejdřív si každý hrál na svém písečku. Co bylo dál?

Lucie: Pak si ti kuchaři začali půjčovat ingredience. V první polovině dvacátého století nastalo interdisciplinární období. Vznikaly obory jako sociolingvistika nebo psycholingvistika.

Martin: Takže už spolu mluvili, ale pořád byla komunikace jen takový doplněk, že?

Lucie: Přesně. Pořád jsi věděl, jestli jsi u psychologa, nebo u sociologa. Komunikace ještě neměla vlastní obor.

Martin: A kdy ho konečně dostala?

Lucie: To je to současné, transdisciplinární období. Dnes je to spíš takový obří food festival! Hranice mezi vědami se rozpouštějí. Vznikají ‘studies’, která se zaměřují na jeden fenomén – v našem případě komunikaci – ze všech možných úhlů.

Martin: Takže už nejde o to, z jaké disciplíny pocházíš?

Lucie: Přesně! Důležitý je ten fenomén. Silvio Waisbord, velká postava oboru, dokonce mluví o komunikaci jako o ‘postdisciplíně’. Je to prostě deštník, pod který se vejdou všechny ty různé pohledy a metody.

Martin: Od oddělených polívčiček po velký food festival... To je skvělá metafora. A když už jsme u těch různých pohledů, pojďme se teď ponořit do konkrétních modelů komunikace.

Lucie: Přesně tak. A než se vrhneme na ty modely, měli bychom si říct, kde se tenhle obor vlastně ‘pěstuje’. Kde se tyhle myšlenky rodí a sdílí.

Martin: Myslíš jako nějaké vědecké kluby a časopisy?

Lucie: V podstatě ano! Existují obrovské oborové organizace. Ta úplně největší, s globálním přesahem, je International Communication Association, zkráceně ICA.

Martin: ICA... to zní důležitě. Co dělají?

Lucie: Sdružují tisíce vědců z celého světa. A teď se podrž — mají 27 různých divizí a k tomu ještě 7 zájmových skupin. Je to neuvěřitelně pestré.

Martin: Takže tam je divize pro politickou komunikaci, pro zdravotní a tak dál?

Lucie: Přesně! Interpersonální, interkulturní, masmediální, nové technologie... na co si vzpomeneš. Každá skupina má své konference a výzkumné projekty.

Martin: A předpokládám, že vydávají i nějaké ty časopisy, aby se to dostalo mezi lidi.

Lucie: Samozřejmě. ICA vydává pět naprosto klíčových časopisů. Třeba Journal of Communication nebo Communication Theory. To jsou vlajkové lodě oboru.

Martin: Takže když chci vědět, co je v komunikaci nového, hledám v časopisech od ICA.

Lucie: To je skvělý začátek. V Evropě je pak zase nejdůležitější organizací ECREA — European Communication Research and Education Association. Funguje na podobném principu.

Martin: Dobře, takže máme zavedené organizace a časopisy. Ale kde se to celé vzalo? Kdo stál úplně na začátku?

Lucie: Skvělá otázka. Dlouho se mluvilo o takzvaných ‘otcích zakladatelích’. S tímhle narativem přišel v 60. letech Wilbur Schramm, který oboru dal hlavně institucionální zázemí.

Martin: A kdo byli ti jeho vyvolení otcové?

Lucie: Byli to čtyři velcí myslitelé. Zaprvé Paul Lazarsfeld, sociolog, který se proslavil výzkumy vlivu médií na voliče.

Martin: Toho znám! Ten zkoumal, jestli rádio dokáže ovlivnit volby, že?

Lucie: Přesně. Dvojkou byl Kurt Lewin, psycholog, který se zabýval skupinovou dynamikou. Jak komunikace funguje ve skupinách.

Martin: Rozumím. A dál?

Lucie: Pak Harold Lasswell, politolog. Ten je autorem slavné formule: ‘Kdo říká co, jakým kanálem, komu a s jakým účinkem?’. To je vlastně taková první mapa pro analýzu jakékoliv komunikace.

Martin: To je geniálně jednoduché. Kdo, co, kanál, komu, účinek. To si pamatuju. A čtvrtý?

Lucie: Čtvrtým byl Carl Hovland, psycholog, který za války zkoumal efektivitu propagandy a po válce se věnoval přesvědčování. Tedy jak změnit něčí postoj.

Martin: Takže sociolog, psycholog, politolog a další psycholog. Pěkná sešlost. Všichni z různých oborů.

Lucie: A v tom je právě ten háček. Tady přichází ta zajímavá část… Schrammův příběh o čtyřech otcích se dnes často označuje jako ‘zakladatelský mýtus’.

Martin: Mýtus? Jak to? Jako že neexistovali?

Lucie: Ale ne, samozřejmě existovali a byli to géniové! Ale problém je, že ani jeden z nich by sám sebe nikdy neoznačil za odborníka na komunikaci.

Martin: Aha! Takže oni se pořád považovali za sociologa, politologa a tak dále?

Lucie: Přesně tak. Pro ně byla komunikace jen jedno z témat, kterým se věnovali v rámci své disciplíny. Schramm je vlastně tak trochu ‘adoptoval’ zpětně.

Martin: A proč to udělal?

Lucie: Aby dodal novému, samostatnému oboru komunikačních studií legitimitu. Aby mu vytvořil rodokmen a propojil ho s už zavedenými a respektovanými vědami, jako je sociologie nebo psychologie.

Martin: Páni, takže si v podstatě vytvořil rodokmen na míru, aby jeho obor brali vážně. To je chytré. A trochu drzé.

Lucie: Je to tak. Ale fungovalo to. Pomohlo to obor etablovat a oddělit ho třeba od jeho čistě vojenských kořenů, protože hodně výzkumu na začátku platila armáda.

Martin: To je fascinující. Takže máme organizace, časopisy a dokonce i takovýhle zakladatelský příběh. Co přesně ale tyhle divize v rámci ICA nebo ECREA zkoumají? Jaké jsou ty hlavní kategorie?

Lucie: Jasně, skvělá otázka. A odpověď na ni nás přivádí k jednomu z nejdůležitějších myslitelů v oboru, k Robertu T. Craigovi. Právě on se pokusil v tomhle… řekněme teoretickém chaosu udělat pořádek.

Martin: Takže přišel nějaký superhrdina a řekl: „Tohle je ta jediná správná teorie“?

Lucie: Právě naopak! To je na něm to geniální. Craig nehledal jednu sjednocující teorii. Místo toho navrhl, abychom komunikační studia chápali jako praktickou disciplínu.

Martin: Praktickou disciplínu? To zní trochu jako protimluv, když se bavíme o teorii. Většinou si pod teorií představím něco hodně abstraktního.

Lucie: Přesně tak. Ale on to myslel tak, že různé teoretické tradice nejsou nepřátelské tábory, které spolu bojují o pravdu. Místo toho je vidí jako takové alternativní slovníky, které můžeme použít k řešení reálných komunikačních problémů ve společnosti.

Martin: Takže ne jedna pravda, ale spíš sada nástrojů pro různé situace? To zní užitečně.

Lucie: Přesně. V roce 1999 napsal zásadní studii „Communication Theory as a Field“, kde tvrdí, že obor sice nemá jednotné jádro, ale můžeme ho strukturovat pomocí něčeho, čemu říká metateoretický přístup. A na tomhle přístupu postavil čtyři základní požadavky.

Martin: Metateoretický přístup? To zní… ještě víc teoreticky než teorie. Co to znamená v praxi?

Lucie: Zní to složitě, ale myšlenka je jednoduchá. Ten první a nejdůležitější požadavek je porozumění takzvanému metadiskurzu. To je v podstatě „diskurz o diskurzech“.

Martin: Počkej, teď jsi mě ztratila. Mluvení o mluvení o mluvení?

Lucie: Skoro. Představ si to takhle. Neřešíme, jestli je komunikace A, nebo B. Místo toho zkoumáme, *jak* různé teorie mluví o komunikaci. Co zdůrazňují? Co naopak opomíjejí? Craig říká, že neexistuje jedna správná odpověď.

Martin: Aha! Takže když jedna teorie říká, že komunikace je přenos informací jako balík poštou…

Lucie: …což je kybernetická tradice…

Martin: Přesně. A jiná teorie říká, že komunikace teprve vytváří naši realitu…

Lucie: …což je zase sociokulturní tradice…

Martin: …tak metadiskurz znamená, že se na obě podívám a řeknu si: „Zajímavé, dva různé pohledy. Co mi každý z nich říká a k čemu je dobrý?“ Nejde o to, kdo má pravdu.

Lucie: Trefa! Jde o to, zmapovat terén. Craig vlastně vytvořil takovou mapu teoretických tradic, které spolu můžou vést dialog. A to je podstata metadiskurzu.

Martin: Dobře, takže máme mapu. Co je na ní zakresleno? Jaké jsou ty hlavní… kontinenty nebo země?

Lucie: Skvělá metafora! Craig definoval sedm hlavních tradic. Každá představuje jiný způsob uvažování o komunikaci. Máme tu rétorickou, která se zaměřuje na přesvědčování a argumentaci.

Martin: To jsou ti staří Řekové a politické projevy, že?

Lucie: Přesně tak. Pak je tu sémiotická tradice, která zkoumá znaky a symboly – třeba loga firem nebo dopravní značky. Dále fenomenologická, ta se zajímá o dialog a prožitek druhého člověka.

Martin: To zní hodně do hloubky.

Lucie: To ano. Pak máme tu kybernetickou, o které jsme mluvili – přenos informací. Sociálně-psychologická zkoumá vliv komunikace na jedince, třeba účinky médií. Sociokulturní se dívá na to, jak komunikace tvoří společnost a normy. A nakonec kritická, která analyzuje moc, ideologii a propagandu.

Martin: Páni. To je docela široký záběr. Od loga Coca-Coly až po propagandu. Můžeme si to ukázat na nějakém konkrétním příkladu? Aby to nebylo tak abstraktní.

Lucie: Určitě. Vezměme si třeba projevy Grety Thunbergové o klimatické změně. Můžeme se na ně podívat optikou několika tradic najednou.

Martin: Dobře, jak?

Lucie: Z rétorické perspektivy bychom analyzovali její přesvědčovací strategie. Jak používá emoce, jak argumentuje. Z kritické perspektivy bychom se zaměřili na mocenskou dynamiku – jak její řeč narušuje dominantní ideologii. Sociokulturní pohled by zkoumal, jakou roli hraje její identita – její věk, pohlaví. A sémiotika by se podívala na to, jak média reprezentují klimatickou změnu skrze její obraz.

Martin: To je skvělé! Je to jako mít sadu různých brýlí. Každé ti ukážou úplně jiný aspekt té samé věci. Najednou to dává smysl.

Lucie: A to nás vrací k tomu druhému bodu – že teorie má být praktická. Tím, že použijeme tyhle „brýle“, můžeme lépe pochopit reálné problémy. Například se můžeme zamyslet nad pojmem „komunikační strategie“.

Martin: Tedy jak komunikovat, abych něčeho dosáhl.

Lucie: Ano. Ale různé tradice nám na to dají různé odpovědi a odhalí různé problémy. Například se objeví pnutí mezi strategií a autenticitou. Snažím se někoho přesvědčit, nebo s ním vedu upřímný dialog? To je střet třeba rétorické a fenomenologické tradice.

Martin: Rozumím. Takže teorie nám vlastně pomáhají klást lepší a hlubší otázky o tom, co v komunikaci vlastně děláme. A proč to děláme.

Lucie: Přesně tak. A to je hlavní přínos Craigova modelu. Nesnažil se obor násilně sjednotit, ale dal mu společný rámec. Heuristický nástroj, který pomáhá studentům i výzkumníkům se zorientovat. A hlavně propojuje teoretické uvažování s každodenním životem.

Martin: Takže abychom to shrnuli. Komunikační věda ušla dlouhou cestu. Od prvních pokusů o založení, přes boje o to, jestli je to vůbec věda, až po Craigův elegantní model, který říká: „Pojďme se přestat hádat, kdo má pravdu, a radši použijme všechny ty skvělé nástroje, které máme, abychom lépe pochopili svět kolem nás.“

Lucie: To jsi řekl naprosto perfektně. Craig nám nedal cíl, ale dal nám mapu. A to je možná ještě cennější.

Martin: Lucie, moc ti děkuju. Bylo to fascinující a myslím, že naši posluchači teď mají mnohem lepší představu o tom, co to vlastně komunikační studia jsou. A tím se pro dnešek loučíme i my.

Lucie: Děkuji za pozvání. Mějte se hezky.

Martin: Doufáme, že se vám náš ponor do teorie komunikace líbil. U slyšení u dalšího dílu Studyfi Podcastu zase brzy na shledanou!