Podcast na Udržitelné zemědělství: Koncepty a praxe

Kapitoly

Úvod do moderního zemědělství

Tři pilíře udržitelnosti

Historická proměna krajiny

Velké lány, velké problémy

Důsledky pro přírodu

Neudržitelná současnost

Budoucnost na talíři

Chytré farmy a technologie

Zemědělství bez půdy

Principy pro zdravou planetu

Úvod do genového inženýrství

Využití v praxi

Závěr

Přepis

Tereza: Když jsi dneska ráno otvíral ledničku a bral si třeba rajče nebo salát... napadlo tě někdy, jak se tam vlastně dostal? A proč vypadá tak... dokonale?

Petr: No, přiznám se, že většinou myslím spíš na to, co si z toho udělám k jídlu. Ale máš pravdu, ta zelenina v supermarketech vypadá často jako z katalogu. Jedno rajče jako druhé.

Tereza: Přesně! A právě za touhle dokonalostí se skrývá obrovský příběh moderního zemědělství. Příběh, který má své světlé, ale i hodně stinné stránky. A přesně o tom to dneska bude.

Petr: Zní to jako detektivka. Jsem zvědavý na rozuzlení.

Tereza: Tak se do toho pustíme. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tereza: Takže, Petře, když se řekne "udržitelné zemědělství", co si pod tím máme představit? Není to jen o tom, že nepoužíváme chemii?

Petr: To je častá představa, ale je to mnohem víc. Koncept udržitelnosti stojí na třech pilířích. Představ si to jako takovou trojnožku. Aby stála stabilně, potřebuje všechny tři nohy stejně silné.

Tereza: A jaké jsou ty nohy?

Petr: První je ekonomická. To znamená, že zemědělství musí být ziskové, aby se lidem vyplatilo ho dělat. Musí efektivně využívat místní zdroje a třeba podporovat trh s lokálními produkty.

Tereza: Jasně, farmáři se musí nějak uživit. Co dál?

Petr: Druhá noha je sociální. Tady jde o lidi. O to, aby zemědělství posilovalo komunity, snižovalo nezaměstnanost a aby lidé měli přístup ke vzdělání v tomhle oboru. Významnou roli hraje i osvěta.

Tereza: Takže ekonomika, lidi... a ta třetí noha bude asi ta příroda, že?

Petr: Přesně tak! Třetí je environmentální pilíř. Ochrana přírody, vody, půdy, krajiny. Všechny tři složky se navzájem ovlivňují. Nemůžeš mít zdravou ekonomiku na zničené planetě, a nemůžeš chtít po lidech, aby chránili přírodu, když nemají co jíst. Všechno souvisí se vším.

Tereza: To dává smysl. Ale takhle to asi nebylo vždycky, že? Jak vlastně zemědělství změnilo naši krajinu úplně na začátku?

Petr: Vůbec ne. Musíme se vrátit v čase... a to o pořádný kus. Asi o sedm tisíc let zpátky, do doby, které říkáme neolitická revoluce.

Tereza: Sedm tisíc let? To je doba, kdy k nám přišli první zemědělci?

Petr: Přesně. Přišli z jihu a přinesli si s sebou úplně nový lifestyle. Místo lovu a sběru začali kácet lesy, obdělávat půdu a chovat zvířata – ovce, kozy, prasata.

Tereza: Takže konec pralesů v Čechách?

Petr: V podstatě jo. Česká krajina původně náleží k biomu listnatého opadavého lesa. Ale s příchodem zemědělství se začala dramaticky měnit. Lesů ubývalo a místo nich se objevovaly rozlehlé louky, pole a pastviny.

Tereza: A to se dělo po tisíciletí. Takže ta krajina, kterou dnes považujeme za "typicky českou" – pole, louky, vesničky – je vlastně výsledkem činnosti zemědělců.

Petr: Přesně tak. Není to původní divočina, ale kulturní krajina, kterou po generace formoval člověk.

Tereza: Dobře, to byla historie. Ale co současnost? Jak vypadá česká krajina dnes?

Petr: Dnes tvoří zemědělsky obdělávané plochy víc než polovinu našeho území. Ale jejich podoba se hodně změnila, a bohužel ne k lepšímu. Velký zlom přišel s kolektivizací v padesátých letech minulého století.

Tereza: To je to, jak se slučovala pole do velkých celků?

Petr: Přesně. Malá políčka zmizela a nahradily je obrovské, nekonečné lány kukuřice, řepky nebo pšenice. A s těmi políčky zmizelo i něco dalšího.

Tereza: Co to bylo?

Petr: Remízky, meze, stromořadí… Všechny ty prvky, které krajinu dělaly pestřejší a které poskytovaly útočiště zvířatům. Průměrná velikost obdělávaného kusu půdy se zvýšila desetinásobně!

Tereza: Desetinásobně. To je obrovské číslo. A předpokládám, že se změnily i metody.

Petr: Naprosto. Hlavním cílem byla produktivita a výnos. Za každou cenu. To vedlo k nadměrnému používání pesticidů a umělých hnojiv. Krajina se stala v podstatě továrnou na jídlo.

Tereza: A jaké to mělo důsledky pro přírodu? Kromě toho, že zmizely ty remízky.

Petr: Důsledky jsou bohužel obrovské. Ztráta různorodosti krajiny, snížení kvality půdy a hlavně drastický úbytek druhové pestrosti rostlin i zvířat.

Tereza: Máš nějaký konkrétní příklad?

Petr: Perfektním příkladem jsou ptáci. Ti totiž velmi rychle reagují na změny v prostředí. A čísla jsou alarmující. Výrazně ubylo takzvaných polních ptáků, třeba dříve úplně běžných skřivanů, koroptví nebo strnadů.

Tereza: O kolik jich ubylo?

Petr: Od roku 1982 se jejich počet snížil o víc než třetinu. Představ si, že zmizí každý třetí pták, kterého jsi dřív viděla na poli. Pro ně se zemědělská krajina stala nehostinným místem.

Tereza: To je hrozné. Chybí jim místa k hnízdění a potrava, že?

Petr: Přesně. Na obřích lánech nenajdou úkryt. Intenzivní obdělávání ničí hmyz, kterým se živí. A dusíkatá hnojiva, která nahradila hnůj, okyselují půdu a zabíjejí v ní život.

Tereza: Takže když to shrneme, současné zemědělství, jak ho známe, je vlastně neudržitelné.

Petr: Z dlouhodobého hlediska rozhodně. Těžké stroje utužují půdu, takže pak nedokáže zadržovat vodu. Na zavlažování se plýtvá podzemní vodou. Častá orba zase způsobuje erozi – půdu odnáší vítr a odplavuje voda.

Tereza: A k tomu ty chemikálie.

Petr: Ano. V Česku se na jeden hektar ročně použije v průměru 130 kilogramů průmyslových dusíkatých hnojiv a přes 1,5 kilogramu pesticidů.

Tereza: Cože? To je jako bychom na každé fotbalové hřiště vysypali tři pytle hnojiva a k tomu skoro dva balíky cukru plné pesticidů.

Petr: To je docela trefné přirovnání. A co rostlina nespotřebuje, to končí v půdě a ve vodě. Plodiny jsou pak závislé na chemii, mají méně živin a vitaminů a můžou obsahovat zbytky pesticidů. Je to začarovaný kruh.

Tereza: Takže takový agroekosystém je vlastně strašně křehký. Je závislý na vnějších vstupech, má malou biodiverzitu a skoro žádné samoregulační mechanismy.

Petr: Přesně jsi to popsala. Je to systém s velmi nízkou ekologickou stabilitou.

Tereza: Dobře, to zní dost pesimisticky. Jaká je tedy budoucnost? Budeme jíst jen geneticky modifikované plodiny dovezené z druhého konce světa?

Petr: To je jedna z možných cest. Globalizace trhu bude pokračovat. Vyspělé státy budou dovážet plodiny ze zemí s levnou pracovní sílou. Tím ale vlastně jen "exportujeme" environmentální problémy jinam.

Tereza: Takže problém nezmizí, jen ho neuvidíme na našem dvorku.

Petr: Přesně. Ale objevují se i jiné, mnohem pozitivnější trendy. Například narůstá podíl lidí, pro které je farmaření spíš životní styl. Koupí si malou farmu a hospodaří na ní podle svých představ, správně a šetrně, i když na tom nejsou ekonomicky závislí.

Tereza: A co my, lidé ve městech? Ztrácíme kontakt s tím, jak jídlo vzniká.

Petr: I na to se myslí. Vznikají koncepty jako městské zahradničení nebo komunitní zemědělství. Lidé si třeba společně předplatí produkci nějaké farmy a ta jim pak pravidelně vozí čerstvé, lokální produkty.

Tereza: Takže vím, odkud moje jídlo je a kdo ho vypěstoval.

Petr: Přesně. A pak je tu vertikální zemědělství, pěstování ve městech, třeba na střechách nebo ve speciálních budovách.

Tereza: To zní jako sci-fi. Pěstování jídla v mrakodrapu? Ale jak to souvisí s udržitelností? Není řešením spíš návrat k přírodě?

Petr: Je to paradox, ale řešením mnoha problémů budou právě moderní technologie. Mluvíme o takzvaném precizním zemědělství.

Tereza: Co to znamená? Že zemědělec je přesnější?

Petr: V podstatě ano, ale pomáhají mu v tom drony, senzory a umělá inteligence. Cílem je sice zvýšit úrodu, ale s maximálním respektem k přírodě.

Tereza: Jak to funguje v praxi?

Petr: Představ si dron, který letí nad polem a skenuje každou rostlinu. Data pošle do systému, který přesně vyhodnotí, která rostlina potřebuje zalít, která pohnojit a která ochránit před škůdcem.

Tereza: Takže se nehnojí a nestříká celé pole plošně?

Petr: Vůbec ne. Systém vypočítá přesnou dávku pro konkrétní rostlinu. Tím se dramaticky sníží spotřeba chemikálií i vody. Půda i rostliny jsou zdravější. Je to o datech a chytrých systémech. Budoucnost je v robotizaci, kdy většinu práce zastanou autonomní stroje.

Tereza: Dobře, a co to vertikální zemědělství? To se opravdu pěstuje bez půdy?

Petr: Ano. Jedna z metod se jmenuje hydroponie. Rostliny rostou kořeny přímo ve vodním roztoku, který obsahuje všechny potřebné živiny a minerály.

Tereza: Takže takový energetický nápoj pro rostliny, místo jídla?

Petr: Přesně tak! A má to obrovské výhody. Sklízet se dá celoročně, nezávisle na počasí. A hlavně ta úspora vody! Na vypěstování jednoho kila rajčat v půdě potřebuješ asi 200 litrů vody. V hydroponii ti stačí 20 litrů. A tu vodu můžeš navíc recyklovat.

Tereza: To je desetinásobný rozdíl! A slyšela jsem i o aquaponii. To je co?

Petr: To je ještě o level výš. Aquaponie spojuje hydroponii s chovem ryb. Je to vlastně takový uzavřený ekosystém v malém.

Tereza: Ryby a rostliny spolupracují?

Petr: Dokonale. Máš nádrž s rybami a nádrž s rostlinami. Odpadní voda od ryb, která je plná živin, se přečerpá k rostlinám. Pro ně je to přírodní hnojivo. Kořeny rostlin tu vodu zároveň dokonale vyčistí, takže se může vrátit zpátky k rybám.

Tereza: To je geniální! Příroda v praxi. A úspora vody je tam ještě větší, že?

Petr: Ano, oproti běžnému zemědělství ušetří aquaponie až 95 procent vody. Je to neuvěřitelně efektivní a udržitelný systém.

Tereza: Takže když to všechno shrneme. Cesta k udržitelnému zemědělství nevede jen jedním směrem. Jsou to nové technologie, návrat k menším farmám, lokální produkce i pěstování ve městech.

Petr: Přesně tak. Ale všechny tyhle cesty spojují tři základní principy, kterým se někdy říká Conservation Agriculture, tedy ochranné zemědělství.

Tereza: A které to jsou?

Petr: Zaprvé: minimální narušování půdy. Tedy co nejméně orby. Zadruhé: trvalý rostlinný pokryv půdy. Půda by nikdy neměla být holá, aby ji nepoškozovalo slunce, vítr a déšť.

Tereza: A ten třetí?

Petr: Různorodost pěstovaných plodin. Střídání plodin na poli, pěstování více druhů. To je klíčové pro zdraví půdy a pro biodiverzitu.

Tereza: Zní to vlastně docela jednoduše. A logicky.

Petr: V principu to jednoduché je. Cílem je uzavřený systém, který čerpá z místních zdrojů, nevyčerpává je, neznečišťuje okolí a produkuje kvalitní potraviny. Je to o nalezení rovnováhy mezi ekonomikou, společností a přírodou. Přesně jako u té naší trojnožky na začátku.

Tereza: Děkuju moc, Petře. Myslím, že až si příště budu brát to rajče z ledničky, budu o něm přemýšlet úplně jinak.

Petr: Tak to jsem rád. Od toho tady jsme.

Tereza: Mluvili jsme o přírodní rovnováze. Ale co když jdeme opačnou cestou? Co je to vlastně genové inženýrství? Zní to trochu jako sci-fi.

Petr: Trochu jo, ale je to realita. V podstatě je to přímý zásah do genomu organismu. Vložíme do něj cizí gen, abychom získali novou vlastnost.

Tereza: A výsledkem je ten známý... GMO? Geneticky modifikovaný organismus?

Petr: Přesně tak. Říkáme jim taky transgenní organismy, protože ten gen přenášíme z jiného druhu.

Tereza: Dobře, a k čemu je to v praxi dobré? Nejsou to jen nějaké laboratorní pokusy?

Petr: Vůbec ne. Používá se to denně. Třeba v medicíně pro výrobu inzulinu nebo v potravinářství pro výrobu sýrů.

Tereza: Sýrů? To by mě nenapadlo. A co v zemědělství? Tam se o tom mluví asi nejvíc.

Petr: Ano. Máme třeba kukuřici odolnou vůči hmyzu nebo sóju, které nevadí herbicidy. Nebo rajčata, která vydrží déle čerstvá. Takže další upgrade pro to tvoje rajče z ledničky.

Tereza: Aha! Takže super-rajče. To dává smysl.

Tereza: Dneska to byla jízda. Od trojnožky udržitelnosti, přes permakulturu až po genové inženýrství. Díky tobě v tom mám mnohem jasněji.

Petr: Rád jsem pomohl. Klíčové je přemýšlet o tom, odkud naše jídlo a zdroje pochází. Ať už je to ze zahrádky nebo z laboratoře.

Tereza: Děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. Mějte se hezky!

Petr: Na slyšenou příště.