Podcast na Romantismus a realismus v evropském dramatu

Kapitoly

Úvod do romantismu

Hrdina v nesnázích

Německá bouře a vzdor

Ruské drama a Puškin

Vzestup ruského dramatu

Hořké probuzení Gribojedova

Lermontovova Maškaráda

Gogolův Revizor

Čechovovy „nedějové“ hry

Ztracené iluze a višňový sad

Literární rocková hvězda

Věčný poutník

Kain jako rebel

Francouzský rebel Musset

Hry s příslovím

Lorenzaccio a rozpad hrdiny

Temný Heinrich von Kleist

Georg Büchner a Vojcek

Hlasy ponížených

Přesah do naturalismu

Počátky českého divadla

První velcí autoři

Fenomén Josef Kajetán Tyl

Odkaz a shrnutí

Přepis

Vojtěch: ...počkej, takže celý ten slavný Rozbitý džbán je vlastně detektivka, kde vyšetřovatel je sám pachatel? To je neuvěřitelné.

Tereza: Přesně tak! Je to geniální zápletka, kterou Heinrich von Kleist napsal dávno před Agathou Christie. V podstatě odhaluje sám sebe.

Vojtěch: Okay, tohle musíme rozebrat. Vítejte u Studyfi Podcast, kde se dnes ponoříme do světa romantismu. Terezo, co to tedy ten romantismus vlastně je? Zní to... no, romanticky.

Tereza: To je častá představa. Slovo „romantique“ vlastně znamená „jako v románě“ – tedy něco tajemného, fantastického. Je to přímá opozice proti klasicismu a osvícenství, které kladly důraz na rozum a řád.

Vojtěch: Takže pryč s pravidly, teď vládnou emoce?

Tereza: V podstatě ano. Romantismus se zaměřuje na jedince a jeho vnitřní prožitky. Dává obrovský prostor fantazii a boří stará pravidla, třeba antickou jednotu místa, času a děje. Dokonce spojuje tragédii a komedii.

Vojtěch: A co je ten hlavní motor příběhů? Nějaký typický konflikt?

Tereza: Rozhodně. Tím je rozpor mezi snem a realitou. Hrdina touží po ideálu, ale naráží na tvrdou skutečnost. A z toho má jen dvě východiska.

Vojtěch: Která jsou?

Tereza: Buď únik do vysněných světů – třeba do historie nebo exotických krajin. Nebo se stane aktivním rebelem, takzvaným „rozervancem“, který bojuje se světem. A tenhle boj většinou prohrává.

Vojtěch: Takže buď uteču, nebo prohraju. To nezní moc optimisticky.

Tereza: Vůbec ne. Ale je to skvělý materiál pro drama.

Vojtěch: Pojďme na konkrétní příklady. Začneme v Německu?

Tereza: Jasně. Zmínili jsme Heinricha von Kleista. To byl autor s tragickým osudem, prožíval duševní krize a nakonec spáchal sebevraždu. Jeho Katynka z Heilbronnu je dokonalý příklad hrdinky, kterou vede jen čirý, sebezničující cit bez jakékoliv logiky.

Vojtěch: A pak je tu George Büchner a jeho slavný Vojcek. To je hodně temná hra.

Tereza: Extrémně. Vojcek je chudák, na kterém doktor dělá pokusy – nechává ho jíst jenom hrách, aby zkoumal jeho psychiku. Je to dokonalá ukázka člověka drceného společností.

Vojtěch: Čtvrt roku jenom hrách? To zní jako dieta z pekla.

Tereza: Přesně tak. A ukazuje to, jak je pro systém jen pokusným králíkem, ne člověkem.

Vojtěch: Přesuňme se do Ruska k Alexandru Sergejeviči Puškinovi. To je další autor s divokým životem, že?

Tereza: To ano. Šlechtic, který sympatizoval s povstalci proti carovi a nakonec zemřel v souboji. Typický romantický osud. Jeho nejznámější drama je Boris Godunov.

Vojtěch: O čem to je? Zní to historicky.

Tereza: Je to o boji o ruský trůn. Car Boris Godunov je podezřelý z vraždy následníka trůnu, careviče Dimitrije. Pak se objeví mnich, který se za Dimitrije vydává, a získá podporu lidu i šlechty.

Vojtěch: A jak to dopadne?

Tereza: Godunov umírá a na trůn usedá tenhle Lžidimitrij. Ale hra končí slavnou poznámkou: „A lid mlčí.“ To je klíčové. Vyměnila se osoba, ale krutý systém zůstal stejný.

Vojtěch: Takže ten hlavní Puškinův motiv je souboj hrdiny se společností?

Tereza: Přesně tak. To vidíme i v jeho takzvaných malých tragédiích, jako je Mozart a Salieri. Vždy je to o jedinci proti systému nebo osudu. A právě tímhle tématem se budeme zabývat i v další části.

Vojtěch: Takže ten souboj jedince se systémem... to je něco, co Puškin v podstatě přinesl do ruského dramatu? A navázali na něj ostatní?

Tereza: Přesně tak. Celá ta generace na začátku 19. století byla... jiná. Díky napoleonským válkám se najednou dostali do kontaktu se západní Evropou. Nasáli tamní kulturu, myšlenky a hlavně v nich začal klíčit odpor proti carismu.

Vojtěch: A s tím přišlo i sebevědomí, že můžou tvořit umění srovnatelné se zbytkem Evropy, že? Kdo byl takovým prvním velkým jménem po Puškinovi v dramatu?

Tereza: Určitě Alexandr Sergejevič Gribojedov. To byl neuvěřitelný talent. Představ si, že ve třinácti letech se stal kandidátem věd! Byl to geniální dítě.

Vojtěch: Třináct let? Páni. To já jsem ve třinácti sotva věděl, co je kandidát věd.

Tereza: Přesně. Bohužel měl dost tragický osud, zemřel jako diplomat v Teheránu, kde ho ušlapal dav.

Vojtěch: To je osud hodný romantického hrdiny. A co jeho nejslavnější hra? Předpokládám, že nebyla o jednorožcích a duze.

Tereza: To ani náhodou. Jeho klíčové dílo je *Hoře z rozumu*. Je to neuvěřitelně krutá, smutná a hořká satira. Hlavní hrdina, Čackij, se vrací domů a naráží na svět staromilců, podlézavců a kariéristů.

Vojtěch: Takže zase... jedinec proti společnosti.

Tereza: Přesně. A nejhorší je, že i jeho láska Sofie tomuhle světu propadne. Aby si Čackij zachránil zdravý rozum, musí na konci znovu odjet. Je to vlastně hrozně zoufalá hra o tom, že někdy je jediným řešením prostě odejít.

Vojtěch: Tragický osud autora, tragická hra... To se nám hezky rýmuje. Byl v tomhle Gribojedov sám, nebo měli i další autoři podobně divoké životy?

Tereza: Rozhodně nebyl sám. Dalším takovým příkladem je Michail Jurjevič Lermontov. Taky šlechtic, taky s elitním vzděláním... ale taky rebel. Z univerzity ho vyloučili za revoluční aktivity.

Vojtěch: A slyšel jsem, že měl taky něco společného s Puškinem, že?

Tereza: Ano, do vyhnanství na Kavkaz ho poslali za báseň, kterou napsal o Puškinově smrti. A ironií osudu ho potkal úplně stejný konec – zemřel ve vyprovokovaném souboji.

Vojtěch: To je neuvěřitelné. A jeho drama? Předpokládám, že taky nebylo zrovna veselé.

Tereza: To tedy ne. Jeho hra *Maškaráda* je skvělá kritika společnosti. Odehrává se na plese masek, což je samo o sobě symbol přetvářky. Hlavní hrdina Arbenin ví, jak je společnost prohnilá, ale když začne pochybovat i o věrnosti vlastní ženy...

Vojtěch: ...tak se to celé zvrtne.

Tereza: Přesně. Je to celé intrika, nastrčený falešný důkaz – náramek – ale on jí uvěří a otráví ji. A teď se podrž... otráví ji zmrzlinou.

Vojtěch: Zmrzlinou? Tak to je asi nejchladnější vražda v dějinách literatury!

Tereza: To rozhodně! Ale téma je vážné: zpochybnění svobodné volby a nemožnost převzít odpovědnost za vlastní činy. Arbenin je v podstatě obětí systému, který sám kritizuje.

Vojtěch: Dobře, takže máme romantické hrdiny bojující se společností a často to pro ně končí špatně. Kdo tenhle proud posunul dál, možná směrem k něčemu... realističtějšímu?

Tereza: To je skvělý přechod k Nikolaji Vasiljeviči Gogolovi. To byl autor s neuvěřitelně rozsáhlým a vlastně protikladným talentem.

Vojtěch: Jak to myslíš, protikladným?

Tereza: Na jedné straně psal povídky plné fantazie, bizarnosti, takové romantické. Ale na druhé straně jeho hry... ty jsou neuvěřitelně věrné v detailu. Tam už jasně směřuje k realismu. Jeho nejslavnější je určitě *Revizor*.

Vojtěch: Jasně, *Revizor*. Toho zná asi každý. Malé ruské městečko, zkorumpovaní úředníci a zpráva, že přijede revizor z Petrohradu.

Tereza: A ten strach, který je úplně ochromí! Ta hrůza z vlastních vin je tak zatemní, že si za revizora spletou úplně bezvýznamného úředníčka Chlestakova. Je to geniální komedie o lidech, kteří v sobě zabili svědomí.

Vojtěch: Premiéra prý byla docela skandální, že? Byl u toho i sám car.

Tereza: Byla. Hra narazila na obrovský odpor a Gogol raději odjel z Ruska na několik let. Ta satira byla prostě až příliš přesná. Zmínila bych ještě jeho další hry, třeba *Ženitbu*, což je fraška o starém mládenci, který se tak bojí svatby, že uteče nevěstě oknem. Nebo *Hráče*, mistrovskou studii duší karetních podvodníků.

Vojtěch: Dobře, Gribojedov, Lermontov, Gogol... Tím se dostáváme k absolutnímu vrcholu ruského dramatu. K autorovi, jehož jméno je synonymem pro psychologické drama. Anton Pavlovič Čechov.

Tereza: Přesně tak. Čechov byl původním povoláním lékař. A říká se, že stejně jako v medicíně pitval těla, ve svých dílech pitval lidské duše.

Vojtěch: Na jeho hrách je fascinující, že se v nich na první pohled vlastně „nic neděje“. Lidé jen pijí čaj, mluví o počasí, odcházejí a přicházejí...

Tereza: Přesně. Ale pod touhle klidnou hladinou bublají obrovské, tíživé a hluboké problémy. Zmařené životy, nenaplněné touhy, ztracené iluze. Zajímavé je, že jeho první hry úplně propadly.

Vojtěch: A co to změnilo?

Tereza: Změnil to režisér Konstantin Stanislavskij a jeho Moskevské umělecké divadlo, MCHAT. V roce 1898 uvedli jeho hru *Racek* a v podstatě přes noc objevili Čechova pro svět. Jejich přístup k herectví dokonale souzněl s Čechovovou psychologií.

Vojtěch: Pojďme si připomenout jeho nejslavnější kusy. Třeba právě *Racek* nebo *Strýček Váňa*.

Tereza: *Racek* je o snech, které si postavy nedokážou splnit. O střetu generací a uměleckých ambicí. A *Strýček Váňa* je drásavá hra o promarněném životě. Strýček Váňa celý život dře na panství, aby podporoval profesora Serebjakova, a na konci zjistí, že celý jeho život byl vlastně k ničemu.

Vojtěch: A pak jsou tu samozřejmě *Tři sestry* s tou slavnou, neustále opakovanou touhou: „Do Moskvy! Do Moskvy!“

Tereza: Ano, a to je přesně ono. Touží odjet, ale nikdy pro to nic neudělají. Je to hra o ztracených iluzích, kde postavy mluví spolu, ale vlastně se vůbec neposlouchají. Každý je uzavřený ve svém vlastním světě.

Vojtěch: A jeho poslední velká hra, *Višňový sad*, je vnímána jako takové symbolické rozloučení s celou jednou epochou Ruska.

Tereza: Přesně. Je to hra o zániku staré statkářské šlechty, kterou představuje paní Raněvská, a nástupu nové, dravé podnikatelské třídy v podání Lopachina. Ten kvetoucí višňový sad je symbolem minulosti, který musí padnout, aby uvolnil místo budoucnosti.

Vojtěch: Takže klíčový rys Čechova je vlastně ta ironie. Ukazuje postavy, které umí krásně snít a mluvit o budoucnosti, ale ve skutečnosti jsou to slabí, nerozhodní lidé neschopní jakéhokoliv činu.

Tereza: Naprosto přesně. Sám Čechov řekl: „Chtěl jsem jenom poctivě říct lidem: podívejte se na sebe, podívejte se, jak špatně a nudně žijete.“ A právě tenhle nový, psychologický styl dramatu si žádal i úplně nový přístup k divadlu jako takovému. A o tom, jak se zrodila moderní režie, si povíme příště.

Vojtěch: Dobře, když už jsme u těch velkých dramatických gest, musíme zmínit romantismus. To byla doba literárních rockových hvězd, ne?

Tereza: Přesně tak! A králem všech byl bezpochyby Angličan George Gordon Byron. To nebyl žádný suchar sedící u stolu.

Vojtěch: Ten žil to, co psal, že? Slyšel jsem, že měl docela divoký život.

Tereza: To teda! A taky divokou smrt. Zapojil se do boje za osvobození Řecka proti Turkům a tam zemřel. Naprosto v duchu romantických ideálů – zemřít pro svobodu.

Vojtěch: A jeho nejznámější dílo? To, co by si měl každý pamatovat?

Tereza: Určitě jeho celoživotní skladba, „Childe Haroldova pouť“. Je to vlastně takový veršovaný deník o putování mladého šlechtice, který je zklamaný společností a hledá smysl života.

Vojtěch: Takže prototyp takového toho zamyšleného, trochu temného hrdiny, co kouká do dálky z útesu?

Tereza: Dokonalý popis! Právě to je ten slavný „byronský hrdina“. Nespokojený se světem, ale plný vnitřní vášně.

Vojtěch: A co to jeho drama „Kain“? To zní docela provokativně. Vzít si biblický příběh prvního vraha...

Tereza: A právě v tom je ten trik! U Byrona není Kain jen zlý vrah. Je to hlavně buřič, rebel, který odmítá přijmout daný řád a Boha bez otázek.

Vojtěch: A jeho bratr Ábel?

Tereza: Ábel je naopak pasivní, ten všechno přijímá tak, jak to je. A ta klíčová věc – v Byronově podání Kain zabije Ábela v podstatě omylem, v záchvatu hněvu. Není to chladnokrevná vražda.

Vojtěch: Wow, to úplně mění pohled na celý příběh. Takže ne jen vrah, ale spíš tragický hrdina.

Tereza: Přesně tak. A právě takovéhle přehodnocování mýtů bylo pro romantiky typické. Ale pojďme se přesunout z Anglie dál...

Vojtěch: Dobře, takže z Anglie se přesouváme... kam? Tipuju Francii, ta je vždycky v centru dění.

Tereza: Správný tip! Přesouváme se za Alfredem de Mussetem. A to je postava sama pro sebe. On byl asi nejvýznamnější dramatik francouzského romantismu, ale víš co? On sám se za romantika vlastně vůbec nepovažoval.

Vojtěch: Jak to? To je jako by kapelník metalové kapely řekl, že vlastně poslouchá jen dechovku.

Tereza: Přesně tak! Dokonce prohlašoval, že v jeho knihovně vedle sebe v klidu stojí Shakespeare i klasicista Racine. Nikdy se nechtěl hádat, byl to takový blazeovaný světák, co stál nad věcí.

Vojtěch: Takže žádný velký bojovník za novou věc, jako byl třeba Victor Hugo?

Tereza: Vůbec. On se s Hugovým kruhem dokonce úplně rozešel. A všechny své pocity a zkušenosti — včetně těch z bouřlivého vztahu se spisovatelkou George Sandovou — vložil do svého díla.

Vojtěch: A jaké ty pocity byly? Z toho, co říkáš, to asi nebylo moc veselé.

Tereza: To nebylo. On popsal svou dobu slavnou větou: „Staré už nebylo a nové ještě nebylo.“ Říkal, že lidi trpí „podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv.“ Prostě pocit prázdnoty a ztráty smyslu.

Vojtěch: To je dost silné. A jak se tohle projevilo v jeho divadelních hrách? Přece jen drama by mělo mít nějaký děj.

Tereza: Začal psát v roce 1830, ale jeho první hra úplně propadla. Pak ale přišel se zajímavým žánrem, kterému se říkalo „proverb“.

Vojtěch: Počkej, proverb? Jako přísloví?

Tereza: Ano. Byla to hra, která vlastně ilustrovala nějaké přísloví. A diváci na konci hádali, jaké přísloví to bylo. Byla to oblíbená zábava v salónech 17. století, kterou on oživil.

Vojtěch: Taková divadelní hádanka! To bych asi nikdy neuhodl. Já mám problém uhodnout i to, co bude k večeři.

Tereza: No, Musset to ale posunul dál. Jeho nejznámější proverb se jmenuje *S láskou nejsou žádné žerty*. Zní to jako lehká konverzační komedie, ale zdání klame.

Vojtěch: V čem přesně? Čekal bych nějaké milostné pletky a vtipné dialogy.

Tereza: To tam samozřejmě je. Vtipný dialog, situační komika... Ale pod tím vším jsou hořké tóny. Příběh lásky Kamily a Perdicana začíná jako nezávazná hra, ale postupně se mění v osobní tragédii.

Vojtěch: Takže od komedie k tragédii. To zní dost romanticky. Měl i nějakou vyloženě velkou, historickou hru?

Tereza: A jakou! Ve stejném roce napsal jedno z největších dramat vůbec — *Lorenzaccio*. Námět mu mimochodem dohodila právě George Sandová. Děj se odehrává v renesanční Florencii.

Vojtěch: O co tam jde? Předpokládám, že o nějakého hrdinu bojujícího proti tyranovi.

Tereza: V podstatě ano, ale je to mnohem složitější. Hlavní hrdina Lorenzaccio chce zabít tyranského vévodu. Aby se k němu dostal blízko, nasadí si masku prostopášníka a jeho nejlepšího kumpána na večírcích.

Vojtěch: A teď mi řekni, že se to zvrtne.

Tereza: Zvrtne se to totálně. Ta maska mu totiž přiroste k tváři. Pomalu se z ní stane jeho pravá tvář, ztratí sám sebe a svůj původní cíl. Už neví, proč to dělá.

Vojtěch: Wow, to je... to je hodně temné. Takže už to není hrdina, ale jen prázdná schránka?

Tereza: Přesně. On toho tyrana nakonec zabije, ale spíš jen ze setrvačnosti. Už nemá sílu na nic dalšího a jen čeká na svůj trest. Je to dokonalý příběh o rozpadu osobnosti, která přestala věřit v jakékoliv hodnoty.

Vojtěch: Takže zase ta „nevíra v cokoliv“, o které jsi mluvila na začátku.

Tereza: Přesně tak. *Lorenzaccio* je prakticky manifestem francouzského romantického dramatu. Má všechno — porušování pravidel, shakespearovskou šíři, směs vysokého a nízkého. Je to hra, která absolutně ovlivnila celé světové divadlo.

Vojtěch: Páni, tak to je síla. Francouzský romantismus zní... dost divoce. Měli Němci taky takovéhle komplikované, dramatické postavy?

Tereza: Rozhodně! A možná ještě o kus temnější. Hned mě napadá Heinrich von Kleist. To byl člověk, který si prožil nejednu duševní krizi a nakonec spáchal sebevraždu i se svou milenkou.

Vojtěch: Tak to se asi hodně promítlo do jeho her, že?

Tereza: Naprosto. Třeba v jeho komedii *Rozbitý džbán* použil geniální postup. Rychtář vyšetřuje zločin — vloupání do pokojíku mladé dívky — který, jak se ukáže, sám spáchal.

Vojtěch: Počkat, takže detektiv je zároveň pachatel? To je jako z nějakého moderního thrilleru!

Tereza: Přesně. A pak je tu *Katynka z Heilbronnu*. To je zase příběh o naprosto iracionální, strhující lásce, která vede až k sebezničení. Žádná logika, jen čistý cit.

Vojtěch: A byl ještě někdo takhle... radikální?

Tereza: Určitě Georg Büchner. Ten ve své hře *Leonce a Lena* romantickou lásku naopak ironicky zesměšňoval. Ale jeho klíčové dílo je *Vojcek*. To je absolutní zlom.

Vojtěch: Vojcek... To je ten voják, na kterém dělají pokusy, že?

Tereza: Ano. Doktor ho krmí jen hrachem, aby studoval účinky na lidskou psychiku. Je to hra o naprostém ponížení člověka. Vojcek je v podstatě jen objekt, neustále komandovaný Hejtmanem a Doktorem.

Vojtěch: A co na to Vojcek? Brání se?

Tereza: Právě že ne. On jen konstatuje svou bezmoc. Když mu Hejtman vyčítá nemanželské dítě, Vojcek říká: „My obyčejný lidi, my na ctnost nemáme, nám musí stačit jen tak přirozenost.“

Vojtěch: To je neuvěřitelně silné. V podstatě říká, že morálka je luxus, který si nemůže dovolit.

Tereza: Přesně. A ta bezmoc ho postupně ničí zevnitř. Začíná slyšet hlasy, které mu našeptávají: „Bodni, zabodni tu vlčici.“ Mluví o své nevěrné milé Marii. Jeho psychika se úplně rozpadá.

Vojtěch: Takže se z oběti stává vrah?

Tereza: Ano. Ten tlak ho dožene k tomu, že Marii zavraždí. Hra je fragmentární, syrová a ukazuje člověka jako produkt prostředí. To bylo na tehdejší dobu absolutně revoluční.

Vojtěch: Takže to už skoro není romantismus, ale spíš předzvěst něčeho dalšího?

Tereza: Přesně tak. Büchner předběhl svou dobu a ovlivnil pozdější naturalismus. Třeba Gerharta Hauptmanna, nositele Nobelovy ceny.

Vojtěch: A ten psal o čem?

Tereza: Taky se zaměřoval na sociální témata. Ve hře *Tkalci* je kolektivním hrdinou vzbouřený lid. A jeho komedie *Bobří kožich* je zase zajímavá tím, že v ní není jediná vyloženě kladná postava. Všichni jsou tak trochu zloději.

Vojtěch: Takže od velkých romantických gest jsme se dostali ke každodenní špíně a boji o přežití. To je docela sešup.

Tereza: Přesně takový sešup, ale s vlasteneckým nádechem, zažilo i české divadlo. U nás to bylo ještě komplikovanější. Do konce 18. století jsme totiž neměli stálý český divadelní soubor.

Vojtěch: Vůbec žádný? Kdo tady tedy hrál divadlo?

Tereza: Buď jezuité, kteří ho používali jako propagandu, nebo potulní komedianti v takových dřevěných boudách. Ale to byla spíš lidová, trochu vulgární zábava. Pro šlechtu tu bylo kamenné Nosticovo, dnes Stavovské divadlo, kde se ale hrálo německy.

Vojtěch: A kdy přišel ten zlom?

Tereza: Ten nastal, když se čeští herci v roce 1786 rozhodli založit vlastní společnost. Nesehnali sál, tak si na Koňském trhu postavili dřevěnou boudu. A dali jí honosný název – Vlastenecké divadlo.

Vojtěch: Takže od špíny německého naturalismu k doslovné boudě na Koňském trhu. To zní... punkově.

Tereza: Naprosto. Ale měli obrovský úspěch! Hráli čtyřikrát týdně, hlavně překlady, ale i původní české hry. Za šest let uvedli skoro tři sta her. Jenže finančně to bylo peklo. Vysoké daně, dluhy a nakonec v roce 1789 přišlo rozhodnutí boudu zbourat, protože prý hyzdila prostředí.

Vojtěch: Klasika. Takže to byl konec?

Tereza: Konec Boudy, ale ne vlastenců. Putovali po různých sálech. Situaci zhoršil nástup císaře Františka, který divadlo nesnášel a chtěl, aby všichni mluvili německy. Zlepšení přišlo až v roce 1862, kdy se konečně podařilo postavit Prozatímní divadlo.

Vojtěch: A kdo pro tu Boudu vlastně psal a hrál? Známe nějaká jména?

Tereza: Rozhodně. Klíčovou postavou byl Václav Thám. Byl to režisér, herec, překladatel... polovina repertoáru Boudy byly jeho překlady, třeba Mozartova *Kouzelná flétna*. Psal i vlastní historické hry jako *Vlasta a Šárka*.

Vojtěch: Zní jako renesanční člověk. Měl šťastný život?

Tereza: Vůbec ne. Potýkal se s alkoholem, měl osobní tragédie a po rozpadu Boudy ho vyhodili. Nakonec prostě zmizel beze stopy. Ale jeho přínos byl obrovský. Ukázal, že česky psané slovo může být objevné.

Vojtěch: A kromě něj? Byl ještě někdo další takhle výrazný?

Tereza: Ano, Václav Kliment Klicpera. To byl úplně jiný typ. Zatímco Thám a později Tyl se snažili o nějakou realitu, Klicpera byl hlavně o zábavě a hravosti. Jeho komedie jako *Hadrián z Římsů* nebo *Divotvorný klobouk* si nelámaly hlavu s tím, aby se podobaly životu. Chtěl hlavně bavit a překvapovat.

Vojtěch: Dobře, a teď se dostáváme k tomu nejznámějšímu jménu. Josef Kajetán Tyl. Ten na ně navázal?

Tereza: Přesně tak, Bouda ho přímo ovlivnila. Tyl měl úžasnou schopnost přenést na jeviště život obyčejných lidí – tovaryšů, služek, chudých měšťanů. To vidíme ve hrách jako *Paličova dcera* nebo *Fidlovačka*.

Vojtěch: Z *Fidlovačky* máme hymnu, že?

Tereza: Ano, píseň Kde domov můj tam zazněla poprvé. Ale Tyl psal i historická dramata jako *Jan Hus* nebo *Kutnohorští havíři*. A pak měl třetí, speciální kategorii – báchorky.

Vojtěch: Báchorky? Co to přesně je?

Tereza: Jsou to pohádkové příběhy s ponaučením. Třeba *Strakonický dudák* nebo *Jiříkovo vidění*. V té je čeledín Jiřík věčně nespokojený a chce zbohatnout. Dostane se do Blaníku, kde mu rytíři ve snu ukážou, že ani jako boháč nebo fabrikant by nebyl šťastný. Po probuzení si uvědomí, že je vlastně spokojený tam, kde je.

Vojtěch: Takže taková terapie snem. A jak dopadl Tyl?

Tereza: Podobně jako Thám, bohužel. Po revoluci v roce 1848 byl politicky nepohodlný, musel odejít z Prahy a kočovat s divadlem. Zadlužil se, totálně se přepracoval a v osmačtyřiceti letech zemřel.

Vojtěch: Páni. To jsou docela smutné osudy. Když to shrneme, Terezo, k čemu to celé vlastenecké divadlo tedy bylo?

Tereza: Klíčový poznatek je tenhle: v 18. a 19. století byla většina Čechů negramotná. Jediná místa, kde se shromažďovali a něco poslouchali, byl kostel a divadlo. V kostele slyšeli o nápravě, ale v divadle se bavili. A vlastenci jim skrze tu zábavu předávali zásadní myšlenky o národu, jazyce a lidské důstojnosti. Formovali moderní český národ.

Vojtěch: Takže divadlo jako nástroj národní osvěty, který ale nebyla nuda. Perfektní. Díky moc, Terezo, za skvělý vhled do dějin divadla.

Tereza: Já děkuji za pozvání. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu podcastu Studyfi. Mějte se hezky!

Vojtěch: Na slyšenou!