Podcast na Psychologie bolesti, nemoci a umírání

Kapitoly

Když hlava bolí tělo

Jak vidíme vlastní nemoc

Proč každý snáší nemoc jinak

Psychosomatika v praxi

Postoj rozhoduje

Různé postoje k nemoci

Co je to hospitalizmus?

Projevy a prevence

Závěr

Přepis

Martin: Pamatuješ si, jak tě před velkou písemkou najednou rozbolela hlava? Nebo jak se ti sevřel žaludek, když jsi byl fakt ve stresu?

Barbora: Jasně! To zná asi každý. A přesně tenhle moment, kdy psychika viditelně ovlivní tělo, je skvělý úvod k našemu dnešnímu tématu. Posloucháte Studyfi Podcast.

Martin: Takže nemoc není jen něco, co se děje v těle? Že mám virus a konec?

Barbora: Přesně tak. Každá nemoc má i svou duševní stránku. Mění ti způsob života, vztahy s kamarády, brání ti v práci… najednou máš úplně jinou hierarchii hodnot. Zdraví je prostě na prvním místě.

Martin: Dobře, a jak se vlastně nazývá to, jak já osobně tu svou nemoc vnímám?

Barbora: Skvělá otázka. Říká se tomu autoplastický obraz nemoci. Je to vlastně tvůj naprosto subjektivní a osobní pohled na to, co se s tebou děje.

Martin: Takže takový můj vnitřní film o mé nemoci?

Barbora: Přesně tak! A ten film má několik složek. Senzitivní, tedy co tě bolí. Emocionální, jaké máš pocity, jestli strach nebo naději. Pak volní – jak moc se snažíš uzdravit. A nakonec racionální – co o té nemoci víš.

Martin: A co ovlivňuje, jestli ten náš „film“ bude horor, nebo spíš drama s dobrým koncem?

Barbora: Těch faktorů je spousta. Třeba tvoje osobnost před nemocí, věk, pohlaví, ale i to, jestli už jsi něco podobného zažil. Dva lidi se stejnou chřipkou to můžou prožívat úplně jinak.

Martin: Takže třeba takový cholerik bude asi dělat větší scény než melancholik, že?

Barbora: To rozhodně. Cholerik si vynutí pozornost a je labilní. Ale pozor na melancholiky. Ti to prožívají stejně intenzivně, ale drží to v sobě. Tam musí být sestra proaktivní a mluvit s nimi, jinak hrozí, že situaci vyhodnotí jako neúnosnou.

Martin: A jsme u toho hlavního slova – psychosomatika. Co to přesně je?

Barbora: Psychosomatika je vědní obor, který zkoumá vztahy mezi duší, tedy „psyché“, a tělem, „soma“. Každá nemoc, která vzniká hlavně kvůli negativním emocím, jako je stres nebo strach, je psychosomatická.

Martin: Třeba ten bolavý žaludek, co jsme zmiňovali na začátku?

Barbora: Přesně. Nebo vysoký krevní tlak, astma, některé ekzémy… Dlouhodobý stres a potlačované emoce si prostě najdou cestu ven skrze tělo. Proto je tak důležité léčit obojí – tělo i duši.

Martin: A co když někdo svou nemoc úplně ignoruje? Tvrdí, že mu nic není, i když sotva stojí na nohou.

Barbora: To je takzvaný bagatelizující postoj. Nemocný podceňuje závažnost, nedodržuje léčbu. Opakem je normální postoj, kdy člověk situaci přijímá a spolupracuje na uzdravení.

Martin: Chápu. Takže to, jak se k nemoci postavíme, je vlastně polovina úspěchu.

Barbora: Dalo by se to tak říct. Vlastní přístup je klíčový. A právě o přístupech a komunikaci si povíme víc hned v dalším tématu.

Martin: Takže to je fascinující pohled na komunikaci. A tím se dostáváme k našemu poslednímu tématu pro dnešek... Jak se lidé vlastně chovají, když jsou nemocní? Není to vždycky tak přímočaré, že?

Barbora: Přesně tak, Martine. Někdy lidé nemoc předstírají, tomu říkáme simulace. Ale existuje i opak, disimilace, kdy své potíže záměrně zlehčují nebo dokonce tají před lékařem.

Martin: Proč by to někdo dělal? Bál by se špatných zpráv?

Barbora: To je jeden z důvodů. Pak tu máme třeba nozofobii, což je nepřiměřený strach z nemocí, jako je karcinofobie. A na druhé straně je hypochondr, který je přesvědčený, že nějakou vážnou nemocí už trpí.

Martin: A co ten postoj, kdy se někomu vlastně líbí být nemocný? To zní trochu divně.

Barbora: To je nozofilní postoj! Je to taková... vstupenka k tomu, aby se o vás všichni starali, nemuseli jste do práce a měli klid. Někdy se to může vystupňovat až v účelový postoj, třeba pro získání důchodu.

Martin: Dobře, a teď se přesuňme do nemocnice. Co se stane s psychikou člověka tam? Slyšel jsem termín hospitalizmus.

Barbora: Ano, hospitalizmus je v podstatě „nemocniční nemoc“. Je to soubor negativních psychických a někdy i fyzických změn způsobených pobytem v nemocnici. Prostředí je málo podnětné a člověk je izolovaný.

Martin: Koho to ohrožuje nejvíc?

Barbora: Nejrizikovější skupiny jsou bohužel děti a senioři. Jsou nejzranitelnější vůči změně prostředí a odloučení od blízkých.

Martin: Jak se to u dětí projevuje? To musí být pro rodiče hrozné.

Barbora: Je. Dítě může být apatické, ztrácet na váze, plakat, nebo dokonce zapomínat mluvit. U odloučení od matky mluvíme o třech fázích – protest, zoufalství a nakonec citové odpoutání.

Martin: A u dospělých?

Barbora: Tam to závisí na osobnosti. Často se objeví pasivita, podrážděnost, deprese nebo nespavost. Prevence je klíčová – hospitalizovat jen na nezbytně nutnou dobu a umožnit co nejvíce návštěv a kontakt s rodinou.

Martin: To bylo opravdu vyčerpávající, ale nesmírně důležité téma. Děkujeme, Barboro, za všechny tyhle cenné informace.

Barbora: I já děkuji za pozvání, Martine. Bylo mi potěšením.

Martin: A vám, naši milí posluchači, děkujeme za pozornost po celou dobu našeho podcastu. Doufáme, že vám naše epizody pomohly. Mějte se krásně a hlavně buďte zdraví! Na shledanou.

Barbora: Na shledanou.