Podcast na Psychická deprivace a Zdeněk Matějček

Kapitoly

Proč na tom záleží

Základní psychické potřeby

Kdo je nejvíce ohrožen

Následky deprivace

Velký český výzkum

Překvapivé výsledky

Dopady na psychiku

Kde se dozvědět víc

Co je deprivace?

Prevence a psychické potřeby

Důsledky v praxi

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Matěj: Představ si, že jsi psycholog a přijde za tebou klient, který má problémy ve vztazích. Nedokáže nikomu věřit, cítí se prázdný... a ty musíš zjistit proč. A velmi často ta odpověď leží v dětství. Přesně o tomhle ten dnešní díl bude.

Barbora: Přesně tak. Ta stopa často vede k něčemu, čemu říkáme emoční deprivace. A pochopit ji je klíčové pro spoustu profesí, od učitelů po sociální pracovníky. Posloucháte Studyfi Podcast.

Matěj: Dobře, tak pojďme na to. Co to vlastně je ta emoční deprivace? Zní to... no, dost drsně.

Barbora: Ve své podstatě to znamená, že nejsou dlouhodobě naplňovány základní psychické potřeby dítěte. A psycholog Zdeněk Matějček jich definoval pět, ale pro nás jsou teď nejdůležitější čtyři.

Matěj: Čtyři klíčové potřeby. Jaké to jsou?

Barbora: První je potřeba stimulace. Dítě potřebuje podněty, aby se mozek správně vyvíjel. Ale ne moc, ani málo. Musí to být tak akorát.

Matěj: Jako když se učíš na zkoušku. Příliš málo informací a nic neumíš, příliš mnoho a jsi přehlcený.

Barbora: Přesně! Druhá je potřeba smysluplného světa. Dítě se potřebuje orientovat, chápat, že věci mají nějaký řád. Že po noci přijde den, že když se usměje na maminku, ona se usměje zpátky.

Matěj: To dává smysl. Bez řádu by byl svět jen chaos.

Barbora: Třetí je potřeba životní jistoty a citové vazby. To je ten slavný attachment. Dítě prostě musí mít někoho, kdo je tu pro něj. Stabilní, milující osobu. To je základ pro pocit bezpečí.

Matěj: A ta čtvrtá?

Barbora: Potřeba pozitivní identity. Dítě potřebuje vědět, kdo je a že má nějakou hodnotu. „Jsem Anička a máma s tátou mě mají rádi.“ To je základ zdravého sebevědomí.

Matěj: Dobře, takže když se tyhle potřeby nenaplňují, mluvíme o deprivaci. Jsou nějaké děti, které jsou k tomu náchylnější?

Barbora: Určitě. Jsou to třeba děti se speciálními potřebami nebo s psychickými poruchami. Někdy je pro ně těžší signalizovat, co potřebují. A pro rodiče je pak náročnější na to správně reagovat.

Matěj: Takže vzniká takový začarovaný kruh. Dítě nevysílá jasné signály a rodič je z toho zmatený...

Barbora: Přesně. A to může vést k problémům. Existuje i slavná pražská studie nechtěných dětí, která ukázala, že postoj matky k dítěti už před narozením může ovlivnit jeho celý další život.

Matěj: A jaké jsou tedy dlouhodobé důsledky? Co se stane s dětmi, které si deprivací projdou?

Barbora: Ty dopady jsou bohužel dost vážné. V dospělosti můžou mít problém fungovat v práci, být dobrými partnery nebo rodiči. Mohou se u nich objevit závislosti nebo delikvence.

Matěj: A co jejich vnímání světa? Třeba morálka?

Barbora: I ta je zasažená. Často mají nízkou schopnost empatie, nechápou, co prožívají ostatní. Svět vnímají velmi egocentricky. Třeba děti z dětských domovů často nechápou koncept soukromého vlastnictví, protože nikdy nic opravdu „svého“ neměly.

Matěj: Páni, to je síla. Matějčkovy výzkumy dětí z ústavů ukázaly, že třeba muži měli obrovskou míru kriminality a obecně byli v životě velmi nespokojení.

Barbora: Ano, a to nás přivádí k otázce, v jakých podmínkách vlastně k deprivaci dochází. Ale to je téma, které si zaslouží vlastní prostor...

Matěj: Takže stabilní prostředí je klíčové. Ale co se stane, když úplně chybí? Tím se plynule dostáváme k dnešnímu tématu, kterým je psychická deprivace.

Barbora: Přesně tak, Matěji. Je to stav, kdy dítěti dlouhodobě chybí uspokojování základních psychických potřeb. A nemyslíme tím jen jídlo a teplo, ale hlavně lásku a jistotu.

Matěj: Vím, že v Česku máme na tohle téma docela legendární výzkum, že?

Barbora: Máme! Profesor Zdeněk Matějček a jeho kolegové sledovali děti desítky let, začali už v 60. letech. Bylo to fascinující. Srovnávali děti z tehdejších kojeneckých ústavů a dětských domovů, z SOS vesniček, z pěstounské péče a taky chtěné a nechtěné děti z běžných rodin.

Matěj: Šedesátá léta, to musely být ty děcáky hodně... strohé, že?

Barbora: Přesně tak. Péče byla hodně neosobní a chladná. A výsledky po více než třiceti letech mluví za vše.

Matěj: A co tedy zjistili? Kdo na tom byl v dospělosti nejhůř?

Barbora: Bohužel, jednoznačně děti z dětských domovů. V dospělosti měly nízké společenské dovednosti, nižší vzdělání a horší práci, než by odpovídalo jejich inteligenci.

Matěj: Takže nebyly hloupější, jen to neuměly v životě "prodat"?

Barbora: Dá se to tak říct. Chyběly jim vzory a podpora. Naopak děti z individuální pěstounské péče na tom byly nejlépe, co se týče životní spokojenosti.

Matěj: A je tam nějaký háček nebo překvapení?

Barbora: Je. A velké. U mužů z SOS vesniček se ukázala překvapivě vysoká míra kriminality, skoro 45 %. U pěstounské péče to bylo "jen" 20 %. To nikdo nečekal.

Matěj: Páni. To je síla. A jak se deprivace projeví na psychice obecně?

Barbora: Postihuje to všechno. Kognitivní vývoj, emoce, sociální vztahy... U myšlení nejde o to, že bys měl nižší IQ, ale neumíš tak dobře využít to, co víš. Chybí ti motivace, soustředění, schopnost zobecňovat.

Matěj: A co ty emoce?

Barbora: To je možná ještě horší. Lidé s deprivací se často nevyznají ve svých pocitech, neumí je regulovat. I neutrální výraz v obličeji můžou vnímat jako odmítnutí nebo ohrožení.

Matěj: Takže jejich emoční radar je úplně rozbitý?

Barbora: Jo, to je skvělé přirovnání! Neustále jim hlásí nebezpečí, i když žádné není. Proto mají pak obrovské problémy v partnerských vztazích.

Matěj: To zní opravdu vážně. Máš nějaký tip, kde by se o tom studenti mohli dozvědět víc, ale nějakou stravitelnou formou?

Barbora: Určitě. Naprosto zásadní je dokumentární film Děti bez lásky. Je sice starší, ale je přímo od Matějčka a je dostupný na YouTube. Ukazuje to naprosto bez obalu.

Matěj: Super, odkaz dáme do popisku epizody. Takže klíčové je, že bez pevné a láskyplné vazby v dětství si neseme následky celý život.

Barbora: Přesně tak. Ta vazba je jako základní software. Když se špatně nainstaluje, celý systém pak běží s chybami.

Matěj: To navazuje na to, o čem jsme mluvili... Pojďme se jako na poslední téma podívat na něco, co je bohužel realitou pro mnoho dětí. Na deprivaci v dětství.

Barbora: Přesně tak. A je důležité si hned na začátku říct, že deprivace a zanedbanost není to samé. Zanedbané dítě může být špinavé, ale přesto mít silný citový vztah k matce.

Matěj: Takže jeho duševní rovnováha nemusí být narušená. Kdežto deprivace... ta jde hlouběji?

Barbora: Ano, deprivace je strádání. Jde o nedostatečné uspokojení základních psychických potřeb. Důsledky jsou pak narušený duševní vývoj, osamělost...

Matěj: A existuje i něco mírnějšího? Jakože deprivace-light?

Barbora: Vlastně ano. Říká se tomu subdeprivace. To je typické pro citově nefunkční rodiny. Projevy jsou mírnější, ale stále měřitelné.

Matěj: Jak tomu tedy předejít?

Barbora: Základem je, aby dítě dostávalo podněty v náležitém množství a kvalitě. Psycholog Zdeněk Matějček definoval pět základních psychických potřeb...

Matěj: A která je ta klíčová?

Barbora: Všechny jsou důležité, ale často se zapomíná na pátou – potřebu otevřené budoucnosti. Vědět, že "bude nějaké společné zítra". Ta jistota je zásadní.

Matěj: Jistota, že někam patřím a někam směřuji. To dává smysl.

Barbora: Přesně. Existuje slavný výzkum od Reného Spitze a Katherine Wolfové z roku 1946. Sledovali děti v nalezincích a v jeslích u ženské věznice.

Matěj: A jaký byl rozdíl?

Barbora: Obrovský. Děti v nalezincích se opožďovaly a měly vysokou úmrtnost. Děti vězeňkyň, které se o ně mohly starat, prospívaly, protože měly stabilní pečující osobu.

Matěj: Wow. To je... silné.

Barbora: Je. A z toho pak plynou různé typy chování dětí... od těch dobře přizpůsobených až po sociálně provokativní nebo naopak velmi utlumené.

Matěj: Takže abychom to shrnuli, deprivace není jen zanedbávání, ale hluboké nenaplnění psychických potřeb. A klíčem k prevenci je stabilní citový vztah.

Barbora: Přesně tak. To je ten nejdůležitější poznatek.

Matěj: Barboro, moc děkuji za další skvělé postřehy. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešní epizody Studyfi Podcastu. Mějte se fajn a zase brzy na slyšenou!