Podcast na Orff Schulwerk a Orffovy nástroje

Kapitoly

Kdo byl Carl Orff?

Zrod Schulwerku

Podstata Orffovy školy

Česká adaptace

Orffovský instrumentář

Barevné hudební trubky

Od trubek k zvonkohrám

Kovové vs. dřevěné tóny

Jak správně hrát

Rytmická jízda začíná

Drnky, škráby, chřestění

Kovové zvuky a tajemství

Jemné chvění a laditelné bubny

Inspirace na závěr

Boomwhackers: Hravé trubky

Přepis

Karolína: Vzpomínáš si na základce na hodiny hudebky? Na ty barevné xylofony, bubínky, triangly a dřívka, se kterými jsme se snažili udržet rytmus? Většinou to znělo jako... no, jako když spadne orchestr ze schodů.

Petr: To znám naprosto přesně. Ale co když ti řeknu, že to nebyl jenom chaos? Že za tím vším stál propracovaný pedagogický systém jednoho geniálního skladatele, který chtěl, aby hudba byla pro každé dítě hrou a ne noční můrou?

Karolína: Vážně? Tak to mě zajímá. Posloucháte Studyfi Podcast.

Karolína: Takže ten génius, o kterém mluvíš, je Carl Orff? Většina lidí si ho asi spojí hlavně s tou monumentální skladbou Carmina Burana. O Fortuna!

Petr: Přesně tak. Ale Carl Orff, který žil mezi lety 1895 a 1982, byl mnohem víc než jen autor jednoho hitu, i když teda pořádného. Byl to hlavně skvělý pedagog.

Karolína: A jak se od Carminy Burany dostal k dětským nástrojům?

Petr: Byla to vlastně taková zajímavá odbočka. Vedl hudební oddělení na jedné taneční škole a napadlo ho, že by bylo super, kdyby se tanečníci mohli sami doprovázet. Jenže potřebovali nástroje, na které se dá hrát snadno a rychle.

Karolína: Takže žádné hodiny houslí a složitá teorie... A co vymyslel?

Petr: Inspiroval se v Africe, konkrétně nástrojem zvaným balafon. Vzal ten nápad a přizpůsobil ho evropské hudbě. A tak se zrodil první xylofon, jak ho známe z Orffova instrumentáře. Později přibyly i zvonkohry a metalofony.

Karolína: Dobře, takže měl nástroje. Ale jak z toho vznikl celý ten vzdělávací systém?

Petr: Ten zlom přišel po druhé světové válce. Bavorský rozhlas ho poprosil, aby připravil hudební pořady pro děti. A Orff udělal něco revolučního – nechal děti, aby v těch pořadech samy hrály.

Karolína: Takže žádní profesionální hudebníci, ale přímo děti?

Petr: Přesně! A ty materiály, které pro rozhlas vytvořil, se staly základem pro jeho nejslavnější pedagogické dílo. Pětisvazkový soubor nazvaný Schulwerk, neboli Škola hrou, který vyšel v padesátých letech.

Karolína: A na tom pracoval sám?

Petr: Měl klíčovou spolupracovnici, Gunild Keetmanovou. Společně vytvořili něco, co změnilo pohled na hudební výchovu po celém světě.

Karolína: Fajn, tak pojďme k jádru věci. Co přesně je Orffova škola? Je to nějaká striktní metoda, kterou se musí učitelé přesně řídit?

Petr: To je skvělá otázka a rovnou řeknu: ne. Orffova škola není metoda, je to spíš cesta, směr nebo návod. Není to soubor dogmat, ale principů. A tím úplně základním je rytmus.

Karolína: Rytmus? Proč zrovna ten?

Petr: Protože rytmus spojuje hudbu a pohyb, dvě hlavní složky. Všechno začíná od mluveného slova, od rytmu říkadel a rozpočítadel. Děti začnou deklamovat, pak ten rytmus přenesou na tělo – tleskají, pleskají, dupou...

Karolína: ...a až potom přijdou na řadu ty nástroje, které jsou tak snadno ovladatelné, že se dítě může soustředit na rytmus a ne na techniku. To dává smysl.

Petr: Přesně. A co je nejdůležitější – klade se obrovský důraz na improvizaci a tvořivost. Děti nejsou jen interpreti, co hrají podle not. Střídají se v rolích skladatelů, hráčů i posluchačů.

Karolína: Takže je to vlastně pro všechny děti, nejen pro ty extra nadané?

Petr: Přesně tak! Orffova škola je určená úplně všem, ať už mají talent, nebo jsou hudebně méně rozvinuté. Cílem je všestranný rozvoj a radost z hudby. Jedinou podmínkou je... kreativní učitel, který je zároveň dobrým hudebníkem.

Karolína: A tenhle odkaz se šíří dál?

Petr: Ano, Orff dokonce v roce 1961 založil v Salcburku v rámci slavné univerzity Mozarteum vlastní institut, který se dodnes stará o šíření myšlenek Schulwerku.

Karolína: Když jsi říkal, že vše vychází z rytmu řeči a říkadel, napadá mě... funguje německý originál i v češtině? Ta řeč je přece úplně jiná.

Petr: Skvělá poznámka! A přesně proto nevznikl jen překlad. Čeští skladatelé Petr Eben a Ilja Hurník pochopili, že Schulwerk není dogma. Vytvořili úplně novou adaptaci s názvem Česká Orffova škola.

Karolína: Takže žádný Google Translate, ale poctivá práce s českým materiálem?

Petr: Přesně tak. Vycházeli z české lidové hudby, z našich říkadel a písniček, ale zachovali ty hlavní Orffovy principy. Chápali to jako „školu v pohybu“, která se neustále vyvíjí.

Karolína: Kolik toho vlastně vytvořili?

Petr: Zatím máme čtyři svazky: Začátky, Pentatonika, Dur-moll a Modální tóniny. Na tom posledním se podílel i Pavel Jurkovič. A o celý Orffův odkaz u nás pečuje Česká Orffova společnost.

Karolína: Pojďme se ještě na chvíli vrátit k těm nástrojům. Správně se tedy říká Orffovy nástroje?

Petr: Pozor, chyták! Tohle je detail, který ti u zkoušky může zachránit body. Neříká se Orffovy nástroje, jako by je Orff vlastnil, ale orffovské nástroje. Je to přídavné jméno odvozené od jeho systému.

Karolína: Rozumím, takže orffovský přístup, orffovské nástroje. Kdo je vlastně vyrábí?

Petr: V roce 1949 založil jistý Klaus Becker na Orffův popud specializovanou dílnu. Jmenuje se Studio 49 a dodnes vyrábí tyhle nástroje ve špičkové kvalitě.

Karolína: A co všechno do toho orffovského instrumentáře patří?

Petr: Je to celá sada. Máme tam membranofony, tedy blanozvučné nástroje jako bubínky, a idiofony, samozvučné nástroje jako triangly, dřívka nebo právě ty xylofony. A ty mohou být buď melodické, tedy naladěné, nebo jen rytmické s neurčitou výškou tónu.

Karolína: A co třeba flétna?

Petr: Ano, k instrumentáři se počítá i zobcová flétna a velmi důležité jsou také dětské tympány, které dodávají hudbě basový základ. Každá správná hudebna by měla mít od všeho trochu, hlavně nástroje v altové poloze.

Karolína: Takže abychom to shrnuli, Orffova škola není o drilu, ale o radosti, tvořivosti a přirozeném spojení hudby, řeči a pohybu. A díky českým autorům máme verzi šitou na míru našemu jazyku a tradicím.

Petr: Naprosto přesně. Je to o aktivním tvoření, ne pasivním přijímání. A od tohohle kreativního a rytmického světa se teď přesuneme k něčemu, co vyžaduje trochu víc teorie.

Karolína: Dobře, Petře, od teorie k praxi. Co jsou tyhle barevné plastové trubky, které se tu objevily?

Petr: Tohle jsou Boomwhackers. Od devadesátých let je to spíš taková hudební hračka než nástroj. V podstatě suplují melodické nástroje, jako třeba zvonkohru.

Karolína: Takže to nepatří do Orffova instrumentáře?

Petr: Přesně tak, nepatří. Ale jsou tak populární a snadno použitelné, že je nemůžeme opomenout. Hra na ně je velká zábava, i když je dost náročná na pozornost a rytmus.

Karolína: Zábavné, ale náročné... to zní jako ideální nástroj pro školu. Má to nějakou nevýhodu?

Petr: Má. Tyhle „bouchací tyče“, jak se jim někdy říká, moc nepodporují melodické cítění frází. Každý hráč má jen jeden tón. Ale teď to nejlepší – každá trubice má svou barvu pro konkrétní tón.

Karolína: Aha, takže notový zápis může být barevný? To zní skvěle!

Petr: Přesně. Místo not píšeš barevné puntíky. Je to geniálně jednoduché. A od téhle jednoduchosti se teď posuneme k něčemu, co vyžaduje precizní ladění a techniku.

Karolína: Takže od barevných trubek k preciznímu ladění. To zní jako velký skok, Petře. Kam nás zavedeš teď?

Petr: Půjdeme k nástrojům, které asi každý zná ze školy nebo z hudebky. Ale podíváme se na ně trochu víc zblízka. Začneme u melodických nástrojů, konkrétně u toho s nejvyšším tónem. Poznáš ho?

Karolína: Tipovala bych zvonkohru. Ten její jasný, cinkavý zvuk je nezaměnitelný.

Petr: Přesně tak! Zvonkohra. Její kameny jsou vyrobené ze slitiny kovů a má takový středně dlouhý dozvuk. To znamená, že tón po úderu chvíli zní, ale ne moc dlouho.

Karolína: K čemu je takový zvuk nejlepší?

Petr: Je úplně ideální pro hraní hlavní melodie nebo různých rychlých ozdob, kterým říkáme ornamenty. Ten zvuk se v ostatní hudbě hezky prosadí a nezanikne.

Karolína: Dobře, zvonkohru máme. Co je další na řadě? Něco podobného?

Petr: Ano, je to její blízký příbuzný – metalofon. Na první pohled vypadají skoro stejně. I metalofon má kameny ze slitiny kovů.

Karolína: V čem je tedy ten rozdíl?

Petr: Klíč je v detailu. Metalofon má ve slitině vyšší procento hliníku. Díky tomu jsou kameny lehčí a slitina má řidší hustotu. A co myslíš, že to udělá se zvukem?

Karolína: Hádám, že bude znít déle? Když je to řidší, tak se to vlnění asi šíří déle.

Petr: Máš naprostou pravdu. Tím je daný mnohem delší dozvuk. Proto se metalofon skvěle hodí na hraní souzvuků nebo akordů, které mají znít delší dobu. Vytvoří takovou hezkou zvukovou plochu.

Karolína: Takže zvonkohra na melodii, metalofon na akordy. A co ten třetí do party, ten dřevěný?

Petr: Přesně! To je xylofon. A ten je úplně z jiného těsta. Vyrábí se z dobře vyzrálého a tvrdého dřeva, jako je palisandr nebo mahagon.

Karolína: Ten zvuk znám! To je přece ten, co zní jako když tančí kostlivec v nějaké staré kreslené pohádce!

Petr: To je dokonalá asociace! Přesně tak. Jeho tón je velmi průrazný, ostrý a hlavně – skoro bez dozvuku. Jakmile udeříš, tón hned zmizí.

Karolína: K čemu je to dobré? Zní to trochu jako nevýhoda.

Petr: Právě naopak. Je to skvělé pro rychlé, husté doprovody, kde potřebuješ, aby se jednotlivé tóny neslévaly dohromady. Typicky třeba když se rychle střídá pravá a levá ruka. V hudební hantýrce tomu říkáme „toccatová faktura“.

Karolína: Dobře, máme tu tři různé nástroje. Liší se i způsob, jak na ně hrát? Kromě toho, že do nich prostě mlátíme paličkami?

Petr: Trochu techniky to chce. Pokud nemají stojan, můžeš si je položit na lavici, na židli nebo klidně na klín. Důležité je hrát vždy oběma rukama. Paže musí být volné, uvolněné.

Karolína: A co držení paliček? Předpokládám, že je nedržím jako tužku.

Petr: To rozhodně ne. Konce paliček sevřeš lehce do pěsti a zápěstí musí být pružné, ne ztuhlé. A teď to nejdůležitější pravidlo: paličky musí ihned po dopadu na kámen odskočit.

Karolína: Aha, aby netlumily ten zvuk, který právě vytvořily.

Petr: Přesně tak. Je to jako když hodíš míček o zem. Chceš, aby se odrazil. A mám ještě jeden skvělý trik pro práci s dětmi.

Karolína: Sem s ním!

Petr: Aby to pro ně bylo jednodušší a nebyly zmatené z tolika kamenů, prostě vyndej ty, na které zrovna nehrajete. Necháš tam třeba jen kameny C, D, E, G, A a dítě může hrát jak chce a vždycky to bude znít dobře. Nikdy nezahraje nic falešně.

Karolína: To je geniální! To naprosto odstraňuje strach z chyby. Dítě si jen tak hraje a přitom tvoří hudbu. Skvělé.

Petr: Přesně. A teď se od melodie přesuneme k srdci hudby – k rytmu. A tady máme celou armádu nástrojů. Začneme něčím, co vypadá jako... no, jako cihla.

Karolína: Jako dřevěná cihla. To je wood block, že? Jak se na to hraje, abych z toho dostala nejlepší zvuk?

Petr: Jednoduše. Položíš si ho na dlaň nedominantní ruky – tedy pokud jsi pravák, tak na levou. A údery paličkou vedeš těsně nad tu štěrbinu uprostřed. Tam nástroj nejvíc rezonuje.

Karolína: Rozumím. A co ten váleček se dvěma různými tóny? Vypadá jako nějaký bubínek.

Petr: To je rourový bubínek. Měl by být natočený tak, aby vyšší zvuk byl vpravo. A pak už jen zkoušíš, kam udeřit paličkou, protože na různých místech dává trochu jiný zvuk.

Karolína: Vidím tu i něco, co vypadá jako dva spojené dřevěné banány.

Petr: To je dřevěné a-go-go. Může být dvojité nebo i trojité. Můžeš na něj hrát buď údery, nebo přejížděním paličkou přes ten vlnitý povrch. To dělá takový „drnčivý“ zvuk. A platí, že kratší rourka má vyšší zvuk.

Karolína: A co to druhé „struhadlo“? To vroubkované dřívko?

Petr: Tomu se říká drhlo. Vydává škrábavý zvuk, když po něm přejíždíš paličkou. Pro děti je skvělé motorické cvičení, když si ho dají mezi kolena a hrají na něj oběma rukama. Můžou taky bubnovat na ty plné konce.

Karolína: A teď klasika – dřívka. Dvě obyčejné hůlky, ale ten zvuk je tak typický třeba pro latinskoamerickou hudbu.

Petr: Ano, claves. Trik je v tom, jak je držet. Jednu hůlku si volně položíš na prsty nedominantní ruky, která je ve tvaru mističky, aby vznikl rezonanční prostor. A tou druhou hůlkou pak udeříš přesně do středu té první.

Karolína: To chce asi trochu cviku, aby to znělo správně. A co tamburína?

Petr: Tu můžeš rozeznít údery, třeba do středu pro hlubší zvuk nebo na hranu pro ostřejší. Nebo s ní můžeš jen třepat, aby chřestily ty plíšky. Pro efekt „virblu“ s ní rychle třeseš a zakončíš to jedním úderem.

Karolína: Přesuňme se teď ke kovovým nástrojům. Třeba činely. Ty umí být pořádně hlasité.

Petr: To ano. Když je udeříš o sebe, je to velmi břeskný, hlasitý zvuk. Ale zkus na velký činel udeřit měkkou paličkou. Najednou dostaneš tajemný, dlouho znějící zvuk jako z nějakého filmu.

Karolína: A co ten malý, nenápadný triangl? Ten vypadá tak jednoduše, že na něm nemůže být žádná věda.

Petr: Omyl! I triangl má svá pravidla. Musí vždycky viset na provázku, nikdy ho nedrž v ruce, protože bys ho tlumil. A je lepší vést údery na spodní stranu, protože se pak tolik nerozhoupe.

Karolína: A ten dlouhý dozvuk? Jak ho zastavit?

Petr: Jednoduše. Chytneš ho prsty a zvuk se okamžitě zastaví. Je to skvělý nástroj na trénování přesnosti.

Karolína: A poslední kovový nástroj, co tu vidím, je takové kovové a-go-go. Je to podobné jako to dřevěné?

Petr: Princip je stejný, ale zvuk je úplně jiný. Hraje se na něj kovovou nebo dřevěnou paličkou a nemá prakticky žádný dozvuk. Je to velmi suchý, konkrétní zvuk.

Karolína: Máme tu ještě pár posledních kousků. Třeba taková ta „vajíčka“. Co to je?

Petr: To jsou šejkry, nebo jak říkáš, vajíčka. Prostě s nimi třeseš do rytmu. Jde hlavně o pohyb zápěstí, ne celé paže. Jsou skvělé na jemné rytmické podklady.

Karolína: A co ten krásný nástroj, co vypadá jako závěs z kovových tyčinek?

Petr: To jsou chimes, neboli tyčková zvonkohra. Nejčastěji se na ně hraje tak, že po nich přejedeš rukou nebo paličkou a ony se postupně rozezní. Vytváří to takový kouzelný, třpytivý zvuk. Můžeš ale i udeřit paličkou do jedné konkrétní tyčinky.

Karolína: A ty malé, prstové činelky?

Petr: Ty mají dvě tváře. Když je držíš za provázky a jemně o sebe cinkneš hranami, zní něžně a jemně. Ale můžeš si je navléknout na prostředníčky a udeřit celou plochou o sebe – a to je najednou silný, výrazný zvuk.

Karolína: Na závěr tu vidím něco, co vypadá jako malé bubny. Ale ne jen tak ledajaké.

Petr: To jsou dětské tympány. Používají se v páru a dají se dokonce ladit speciálním klíčem. Většinou se ladí tak, že menší kotel má tóniku, tedy základní tón, a větší dominantu, což je pátý tón stupnice. Jsou skvělým úvodem do světa laditelných bicích nástrojů.

Karolína: Petře, to je neuvěřitelné množství nástrojů a technik. Co kdyby si ale někdo chtěl vyrobit nástroje sám, třeba s dětmi ve škole nebo doma?

Petr: Výborná otázka! Pro všechny takové kreativní duše bych chtěl doporučit publikaci *Hudební nástroje jinak*. Napsali ji Gabriela Coufalová, Ivo Medek a Jaromír Synek. Ukazují v ní, jak nahradit klasické Orffovy nástroje různě upravenými předměty denní potřeby. Je to obrovská inspirace.

Karolína: To zní fantasticky. Takže nepotřebuju drahé vybavení, abych mohl tvořit hudbu.

Petr: Přesně tak. Stačí fantazie. A když se vrátíme na začátek k těm Boomwhackers, i s nimi se dá kouzlit. Můžeš s nimi tlouct o dlaň, o nohu, šikmo o zem... Nebo do nich jen jemně ťukat tužkou. Fantazii se meze nekladou.

Karolína: Takže klíčem je hrát si a objevovat zvuky kolem nás. Děkuji ti za tenhle úžasný přehled. Bylo to opravdu vyčerpávající a inspirativní.

Petr: Rádo se stalo. Hudba je přece hlavně o radosti a hře.

Karolína: S tím naprosto souhlasím. A od hry s nástroji se příště přesuneme k něčemu, co je základem veškeré hudby – k rytmu samotnému.

Petr: Přesně tak. A když se řekne rytmus, spoustě lidem se vybaví bicí. Ale nemusí to být jen klasické bubny. Co třeba takové barevné plastové trubky?

Karolína: To zní zajímavě. Mluvíš o Boomwhackerech, že? Ty jsou teď docela populární.

Petr: Přesně. Od devadesátých let se rozšířily po světě. A je to spíš taková hudební hračka než klasický nástroj. Technicky ani nepatří do Orffova instrumentáře.

Karolína: Takže je to jen zábava, nebo to má i nějaký hlubší smysl pro výuku?

Petr: Obojí! Hra na ně je skvělá pro pozornost a rytmické cítění. Ale mají i nevýhodu. Protože každý hraje jen jeden tón, nepodporují u dětí vnímání melodických frází.

Karolína: Aha, to dává smysl. Každý se soustředí jen na to, kdy má „bouchnout“ svou trubkou.

Petr: Přesně! A aby to bylo jednodušší, každá trubice má specifickou barvu, která odpovídá tónu. Noty se pak dají zapisovat barevně, což je pro začátečníky super.

Karolína: Skvělé. Takže od fléten přes xylofony až po barevné trubky, hudební svět je opravdu pestrý. Mockrát ti děkuji, Petře, za všechny tyhle vhledy.

Petr: Já děkuji za pozvání. A pamatujte, hlavní je hrát si a objevovat!

Karolína: Přesně tak. Mějte se krásně a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!