Podcast na Ontogeneze a vývojová psychologie

Kapitoly

Co je to ontogeneze?

Vnitřní a vnější vlivy

Zákony vývoje

Etapy života

Teorie velkých mozků: Piaget a Freud

Změny, krize a individualita

Separační úzkost

Regrese a hospitalismus

Prevence a práva dětí

Závěrečné shrnutí

Přepis

Karolína: Představte si na chvíli malou Aničku. Je jí sotva rok. Dneska s vypětím všech sil stojí na vlastních nohou, nejistě se drží stolu a zkouší první krůčky. O pár let později bude skládat složité věty a její nejoblíbenější slovo bude „proč?“. A za dalších deset let? Bude řešit rovnice z matematiky a možná prožívat první velká přátelství. Tenhle neuvěřitelný skok, to je přesně to, o čem si budeme dnes povídat.

Vojtěch: Přesně tak, Karolíno. Ten proces, který jsi popsala, má odborný název – ontogeneze. Zní to možná trochu vědecky, ale je to vlastně příběh každého z nás.

Karolína: Ontogeneze... Takže to je v podstatě vývoj člověka od začátku až do konce?

Vojtěch: Úplně přesně. Je to cesta od početí až do smrti. Vývojová psychologie, což je obor, který se tím zabývá, sleduje všechny tělesné i psychické změny, kterými během života procházíme.

Karolína: Takže to není jen o dětství? Spousta lidí si pod slovem „vývoj“ představí hlavně miminka a batolata.

Vojtěch: To je častý omyl, ale vývoj probíhá neustále. I teď, když si povídáme, se vyvíjíme. Je to proces, který se nikdy nezastaví. Naše psychika se neustále rozvíjí, zdokonaluje a mění.

Karolína: A co všechno tenhle duševní vývoj zahrnuje? Je to jenom o myšlení?

Vojtěch: Kdepak, zdaleka ne. Ontogeneze sleduje úplně všechno. Vývoj smyslů, vnímání, myšlení, řeči, paměti... ale taky emocí, chování, sociálních vztahů, dokonce i našich návyků, schopností a dovedností.

Karolína: Páni, takže je to vlastně kompletní mapa lidského života. To zní fascinující. Kde ta mapa ale začíná? Co ten vývoj vlastně spouští a ovlivňuje?

Vojtěch: Skvělá otázka. Představ si to jako stavbu domu. Potřebuješ plány a materiál, ale taky potřebuješ dobré počasí a šikovné stavitele. V psychologii tomu říkáme činitelé ontogeneze a dělíme je na vnitřní a vnější.

Karolína: Vnitřní a vnější... Takže něco, co máme v sobě, a něco, co na nás působí zvenku?

Vojtěch: Přesně. Těm vnitřním, endogenním faktorům, se říká dispozice neboli genotyp. To jsou vrozené vlohy, které získáváme od rodičů – takový ten základní „materiál“. Patří sem třeba temperament, inteligence nebo tělesná konstituce.

Karolína: Aha, takže to je ten důvod, proč je někdo od malička klidný a jiný je malý uragán.

Vojtěch: Přesně tak. Ale to je jen polovina příběhu. Pak jsou tu vnější, exogenní činitelé. To je všechno, co na nás působí z okolního prostředí. A tady se to začíná pořádně větvit.

Karolína: Tak povídej, jsem jedno ucho. Co všechno patří do těch vnějších vlivů?

Vojtěch: Úplně všechno. Kulturní, sociální i ekologické vlivy. Nejdůležitější je samozřejmě rodina. Tam se učíme komunikovat, navazovat vztahy, řešit problémy, přebíráme hodnoty. Rodina nám dává pocit, že jsme milovaní a v bezpečí.

Karolína: To dává smysl. Rodina je náš první svět. A co dál, když trochu povyrosteme?

Vojtěch: Pak přichází na řadu vrstevnická skupina a škola. Ve skupině kamarádů se učíme spolupráci, toleranci, ale taky jak se prosadit nebo naopak ustoupit. Škola zase rozvíjí myšlení, učí nás systematičnosti a ovlivňuje naše sebevědomí.

Karolína: A co když se dítě věnuje třeba sportu nebo chodí do „zušky“?

Vojtěch: Výborný postřeh. Zájmové organizace jsou další klíčový faktor. Pomáhají rozvíjet osobnost a socializovat se. A nesmíme zapomenout na ten nejdůležitější faktor ze všech...

Karolína: A to je?

Vojtěch: Vlastní činnost člověka. Každý z nás se na svém vývoji podílí. Sebevýchovou, sebepoznáním, tím, co se rozhodneme učit. Nejsme jen pasivní figurky, které formují geny a prostředí. Jsme aktivní tvůrci svého života.

Karolína: Takže máme vnitřní a vnější faktory, které se navzájem prolínají. Existují nějaká obecná pravidla nebo zákonitosti, podle kterých se tenhle vývoj řídí?

Vojtěch: Ano, existuje několik základních principů, které platí pro všechny. První a nejdůležitější jsme už zmínili: vývoj probíhá celý život. Nikdy nekončí.

Karolína: Dobře, to chápu. Co dál?

Vojtěch: Za druhé, vývojová období na sebe plynule navazují. Nemůžeš přeskočit batolecí období a jít rovnou do puberty. Všechno má svůj čas a své pořadí.

Karolína: To by asi bylo hodně divoké. Takže žádné zkratky neexistují.

Vojtěch: Žádné. Třetí zákonitost je, že vývoj jde od jednoduššího ke složitějšímu. Dítě se nejdřív naučí jednoduché pohyby, než začne běhat a skákat. Nejdřív myslí konkrétně, až později se dostane k abstraktnímu myšlení.

Karolína: A co čtvrté pravidlo?

Vojtěch: Vývoj je nevratný. Nemůžeme se vrátit do nižšího stadia. I když se nám někdy po bezstarostném dětství stýská, cesta vede jen dopředu.

Karolína: To zní trochu definitivně. A co ten poslední princip? V mých poznámkách vidím slova evoluce a involuce.

Vojtěch: Ano, to je pátý princip. Během života procházíme evolučními a involučními změnami. Evoluční změny jsou vzestupné, zdokonalující. Jsou typické pro dětství a dospívání – učíme se, rosteme, sílíme.

Karolína: A involuční jsou tedy opak? Sestupné?

Vojtěch: Přesně tak. Jsou to změny spojené s úbytkem schopností, typicky ve stáří. Ale pozor, neznamená to, že by se člověk ve stáří už nevyvíjel! Jen se mění povaha těch změn. Třeba ubývá fyzická síla, ale přibývá životní moudrost.

Karolína: Dobře, tyhle zákonitosti dávají smysl. Pojďme se teď podívat na jednotlivé etapy, kterými procházíme. Kde to všechno začíná?

Vojtěch: Všechno začíná ještě před narozením, v takzvaném prenatálním období. To se dělí na tři fáze. První je fáze oplození, která trvá asi tři týdny.

Karolína: A pak přichází to, co většina lidí zná – embryo?

Vojtěch: Ano, od třetího do dvanáctého týdne mluvíme o embryonálním období. To je naprosto klíčové období, kdy se tvoří základy všech orgánů. A od dvanáctého týdne až do porodu je to fetální období, kdy plod hlavně roste a dozrává.

Karolína: Co se děje těsně kolem porodu? To musí být pro dítě obrovská změna.

Vojtěch: Obrovská. Tomuto období říkáme perinatální. A hned po něm nastupuje postnatální období, které už známe všichni. Začíná novorozencem, což je první měsíc života.

Karolína: A pak už to jede rychle. Kojenec, batole...

Vojtěch: Přesně. Kojenec je od druhého měsíce do jednoho roku. Batole od jednoho do tří let. Předškolní věk trvá od tří do šesti let.

Karolína: Pak přichází škola. To si pamatuju jako velký zlom.

Vojtěch: Ano, mladší školní věk je od šesti do zhruba jedenácti let. Na něj navazuje starší školní věk neboli pubescence, od jedenácti do patnácti. A pak slavná adolescence, od patnácti do dvaceti let.

Karolína: A co potom? Často se mluví o vývoji jen do dospělosti.

Vojtěch: Ale vývoj pokračuje. Dospělost trvá zhruba do pětašedesáti let a po ní přichází stáří. Každé z těchto období má své specifické úkoly a výzvy.

Karolína: Páni, je toho opravdu hodně. Existují nějaké slavné teorie, které se snaží tenhle složitý proces nějak uchopit a popsat?

Vojtěch: Samozřejmě. Dva velikáni, na které ve vývojové psychologii narazíte neustále, jsou Jean Piaget a Sigmund Freud. Každý se na to díval z trochu jiného úhlu.

Karolína: Začněme třeba Piagetem. Na co se zaměřil on?

Vojtěch: Piaget se soustředil na rozumový vývoj, na to, jak se u dětí vyvíjí myšlení. Popsal čtyři hlavní etapy. První, od narození do dvou let, nazval senzomotorickou inteligencí. Dítě poznává svět smysly a pohybem – všechno ochutnává, osahává...

Karolína: To znám. „Hlavně to nedávej do pusy!“ je asi nejčastější věta rodičů.

Vojtěch: Přesně. Druhá etapa, od dvou do čtyř let, je symbolické a předpojmové myšlení. Dítě začíná používat symboly, třeba klacík se stane mečem. A od čtyř do sedmi let navazuje názorové myšlení, kdy dítě myslí hodně názorně a egocentricky.

Karolína: A co školáci? Ti už přemýšlí jinak, ne?

Vojtěch: Rozhodně. Mezi sedmým a jedenáctým rokem nastupuje fáze konkrétních logických operací. Dítě už umí logicky přemýšlet, ale jen o konkrétních věcech, které si může představit nebo na ně sáhnout. A konečně, od jedenácti let dál, přichází vrchol – formální logické operace, tedy abstraktní myšlení.

Karolína: Takže schopnost přemýšlet o hypotézách, o věcech, které nejsou vidět. To je Piaget. A co Freud? Ten byl, pokud vím, trochu... jiný.

Vojtěch: To rozhodně byl. Freud se zaměřil na pudy, city a psychosexuální vývoj. Jeho teorie je kontroverzní, ale ohromně vlivná. Popsal pět etap. První je orální v kojeneckém věku, kdy jsou pro dítě zdrojem slasti ústa.

Karolína: Pak přišla anální etapa, že? V batolecím věku.

Vojtěch: Ano, ta je spojená s nácvikem na nočník a rozvojem sebeovládání. Třetí, falická, v předškolním věku, je spojená s identifikací s vlastním pohlavím a slavným Oidipovským komplexem.

Karolína: Ach ano, Oidipus. To je na samostatnou epizodu. Co bylo dál?

Vojtěch: Po ní následuje klidnější, latentní období v mladším školním věku, kdy se dítě soustředí na školu a kamarády. A nakonec v pubertě přichází genitální fáze se zájmem o druhé pohlaví.

Karolína: Když se na to tak dívám, vývoj není jen plynulý růst. Vidím tam skoky, změny... Někdy se mluví o kvalitativních a kvantitativních změnách. Co to znamená?

Vojtěch: To je skvělý postřeh. Kvantitativní změna je změna v množství. Například když se dítě učí nová slovíčka, rozšiřuje si slovní zásobu. Je to „více“ toho samého.

Karolína: A kvalitativní?

Vojtěch: Kvalitativní změna je změna v kvalitě, je to úplný skok na novou úroveň. Když dítě řekne první slovo, není to jen další zvuk. Je to zrod úplně nové schopnosti – řeči. Nebo přechod od konkrétního myšlení k abstraktnímu u Piageta, to je taky kvalitativní změna.

Karolína: Někdy jsou ty změny asi dost bouřlivé. Třeba puberta.

Vojtěch: Přesně. Takovým obdobím říkáme vývojové krize. Jsou to náhlé, ale přirozené a nutné změny, které nás posouvají dál. A je důležité si uvědomit, že vývoj není rovnoměrný. Někdy je rychlý, jindy se zdá, že se nic neděje.

Karolína: A poslední věc, která mě napadá – jak je to s individualitou? Všechny tyhle etapy a zákonitosti zní, jako bychom byli všichni stejní.

Vojtěch: To je klíčový bod. I když všichni procházíme stejnými fázemi, každý se vyvíjí svým vlastním tempem. Vývoj je naprosto individuální. Tabulky jsou jen průměr, ne dogma. Dvě zdravé děti stejného věku mohou být na úplně jiné úrovni a je to naprosto v pořádku.

Karolína: Takže nejdůležitější je respektovat individuální cestu každého z nás. To je skvělé poselství. Vojtěchu, moc děkuji za tenhle neuvěřitelně přehledný úvod do světa vývoje. Člověk si uvědomí, jaký zázrak je vlastně každá chvíle života.

Vojtěch: Rádo se stalo. Je to cesta plná změn a výzev, ale stojí za to ji zkoumat.

Karolína: Tohle všechno popisuje ideální, přirozený vývoj. Ale co se stane, když se tenhle proces naruší? Třeba když se dítě dostane do nepřirozeného prostředí, jako je nemocnice? To je velké téma a podíváme se na něj hned v další části.

Vojtěch: Přesně tak. Pobyt v nemocnici je obrovský zásah, hlavně pro malé děti. Spouští se takzvaná separační úzkost. To je strach z odloučení od mámy nebo táty.

Karolína: Jak to probíhá? Předpokládám, že to není jen pláč...

Vojtěch: Má to tři fáze. První je protest – dítě pláče, křičí, odmítá jídlo. Pak přijde fáze zoufalství, kdy je apatické, smutné, rezignované.

Karolína: A ta třetí?

Vojtěch: Fáze odpoutání. Dítě si zdánlivě zvykne, ale je to spíš obranný mechanismus. Může si vytvořit vazbu na sestřičku, ale je to křehké.

Karolína: Co dalšího se může stát? Slyšela jsem o regresi.

Vojtěch: Ano, to je návrat na nižší vývojový stupeň. Dítě, které už chodilo na nočník, se začne znovu pomočovat. Nebo začne žvatlat a cucat si palec.

Karolína: Někdy bych se taky nejradši vrátila do jednodušších časů. Ale tohle zní vážně.

Vojtěch: To ano. V nejhorším případě hrozí hospitalismus. To je soubor vážných psychických a fyzických následků z nedostatku podnětů a citových vazeb. Projevuje se opožděním vývoje, poruchami chování, citovou plochostí.

Karolína: To je děsivé. Jak tomu můžeme předejít?

Vojtěch: Klíčová je prevence. Co nejkratší hospitalizace, stálý kontakt s rodiči, ideálně jejich pobyt v nemocnici. Důležitá je i herní terapie, nemocniční klauni nebo školy v nemocnici.

Karolína: A co práva dětí? Mají nějaká specifická?

Vojtěch: Samozřejmě. Mají právo na přítomnost rodičů, na informace přiměřené věku, na hru, ale i na soukromí. A hlavně—být chráněny před zbytečnou bolestí a zákroky.

Karolína: Takže ať už jde o přirozený vývoj, nebo o situaci narušenou nemocí, klíčem je vždy respekt, láska a dostatek správných podnětů. Vojtěchu, mnohokrát děkuji za celou tuhle sérii. Bylo to neuvěřitelně poučné.

Vojtěch: Já děkuji za pozvání. Doufám, že to našim posluchačům pomohlo lépe pochopit tu úžasnou cestu, které říkáme život. Mějte se krásně.

Karolína: I vy se mějte hezky. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu podcastu Studyfi. Na slyšenou!