Podcast na Neurotické a disociativní poruchy

Kapitoly

Úvod

Příčiny a příznaky

Fobie a jejich podoby

Když úzkost nemá jméno

Úzkosti u dětí a ve škole

Když slova nestačí

Tělesné projevy úzkosti

Rituály a vtíravé myšlenky

Odpojení od reality

Když se mysl odpojí od těla

Mnoho osobností a závěr

Přepis

Martin: …počkej, takže neuróza vlastně není psychická porucha v pravém slova smyslu? To je neuvěřitelné.

Lucie: Přesně tak, Martine. A to je klíčový rozdíl. Člověk, který trpí neurózou, si své potíže plně uvědomuje a netrpí poruchou vnímání reality.

Martin: Dobře, tohle musíme rozebrat od začátku. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s naší expertkou Lucií díváme na téma, které je možná blíž, než si myslíme – úzkostné poruchy.

Lucie: Je to tak. Někdy se jim říká „nemoc dnešní doby“, ale pozor, ne každý, kdo je nervóznější, je hned neurotik.

Martin: Co tedy tyhle poruchy způsobuje? Je to něco, s čím se narodíme?

Lucie: Částečně ano, někdo může mít vrozené dispozice. Ale obrovskou roli hraje dlouhodobý stres, zátěžové situace, konflikty v rodině nebo třeba traumatické zážitky jako šikana.

Martin: A jak se to projevuje? Předpokládám, že to není jen o tom, že se člověk cítí… no, úzkostně.

Lucie: Přesně. Základem je samozřejmě úzkost, ten subjektivní pocit strachu a ohrožení. Ale k tomu se přidávají i tělesné příznaky. Bušení srdce, rychlejší dýchání, bolest na hrudi, pocení, závratě…

Martin: Zní to jako panická ataka.

Lucie: Může to do ní přerůst. Zajímavé je, že zrychlené, povrchové dýchání může způsobit i pocit na omdlení nebo rozmlžené vidění, protože se tělo lehce přidusí.

Martin: Takže tělo reaguje na hrozbu, která reálně neexistuje. Jak se s tím dá bojovat?

Lucie: Základem je psychoterapie a někdy i medikamenty. Ale nejdůležitější je citlivý přístup a spolupráce okolí – rodiny i školy. Tlak na výkon tady vůbec nepomáhá.

Martin: Dobře, pojďme na konkrétní typy. Hodně se mluví o fobiích. Co to přesně je?

Lucie: Fobie je úzkost, kterou vyvolává jen velmi specifická situace nebo objekt, který obecně není nebezpečný. Třeba pavouci, výšky nebo uzavřené prostory.

Martin: Takže můj strach z pavouků je vlastně… legitimní diagnóza?

Lucie: Může být, pokud je ten strach tak silný, že se kvůli němu vyhýbáš třeba chození na půdu nebo na chatu. Klíčové je, že se tomu člověk aktivně vyhýbá.

Martin: A co ty složitější fobie? Slyšel jsem o agorafobii.

Lucie: Ano, dříve to byl strach z otevřených prostranství. Dnes se to chápe šířeji – je to strach z míst, kde je hodně lidí, jako je kino, nebo naopak z míst, kde je člověk úplně sám. A pak je tu sociální fobie, tedy strach z mezilidského kontaktu.

Martin: A co když ta úzkost není spojená s ničím konkrétním? Když se prostě jen… bojím?

Lucie: To je přesně to, čemu říkáme generalizovaná úzkostná porucha. Je to taková volně plynoucí úzkost, kterou můžou vyvolat i úplně běžné, bezvýznamné podněty.

Martin: To musí být strašně vyčerpávající.

Lucie: Extrémně. Lidé s touto poruchou pociťují neustálou nervozitu, třes, pocení. A co je důležité, sami si uvědomují, že jejich emoční reakce jsou nepřiměřené.

Martin: Mluvili jsme hlavně o dospělých, ale co děti? Tam se to projevuje asi jinak, že?

Lucie: Určitě. U dětí se často setkáváme se separační úzkostí. To je nadměrný strach z odloučení od blízkých, typicky od matky. Nechtějí chodit do školky, bojí se samy usnout.

Martin: A to je něco jiného než školní fobie?

Lucie: Ano, i když to může souviset. Dítě se školní fobií se cítí bezpečně doma, ale jen myšlenka na školu v něm vyvolává paniku. A nejde o to, že se nepřipravilo na test, jako u záškoláctví.

Martin: Takže se nebojí špatné známky?

Lucie: Primárně ne. Bojí se kritiky, zesměšnění, ponížení před ostatními. Tyto děti bývají často velmi citlivé a zranitelné. Jen pomyšlení na školu jim způsobuje bolesti břicha nebo hlavy.

Martin: Páni. To je tedy komplexní téma. Díky za tenhle vhled, Lucie. Myslím, že teď tomu všichni rozumíme o dost lépe.

Lucie: Rádo se stalo, Martine. A ta školní fobie, o které jsme mluvili, je vlastně jen špička ledovce. Může se projevit u dětí, které se stydí číst nahlas, cvičit před ostatními, nebo jsou třeba obětí šikany.

Martin: Takže to není jen o strachu ze zkoušení?

Lucie: Přesně tak. Někdy ten strach a úzkost přerostou do bodu, kdy dítě úplně přestane komunikovat.

Lucie: Tomu se říká neurotický mutismus. Dítě umí mluvit, nemá žádnou vadu řeči, ale v určitých situacích prostě... zmlkne. Je to důsledek obrovské neurotické zábrany.

Martin: Takže prostě nemůže mluvit, i kdyby chtělo? Třeba jenom ve škole, ale doma je v pohodě?

Lucie: Přesně tak. Je to typické pro úzkostné a přecitlivělé děti. Může nemluvit jen s učitelkou, nebo třeba s nikým v celé škole.

Martin: To musí být pro rodiče i dítě hrozně těžké. A co když se ta úzkost projevuje ještě jinak? Třeba... tělesně?

Lucie: To je skvělá otázka, protože se to děje velmi často. Mluvíme o poruchách vyměšování, jako je enuréza a enkopréza.

Martin: Tedy noční pomočování a... to druhé?

Lucie: Ano. Enuréza je pomočování po pátém roce života. A enkopréza je pokakávání. Obě můžou být reakcí na velkou psychickou zátěž nebo stres.

Martin: Chápu. Takže to není o tom, že by dítě bylo "zlobivé" nebo líné, ale že jeho tělo takhle reaguje na něco, co ho trápí.

Lucie: Přesně. Zvlášť takzvaná sekundární enuréza, která se objeví poté, co už dítě bylo delší dobu "suché". Je to jasný signál, že se něco děje.

Martin: A co další poruchy? Slyšel jsem o obsedantně-kompulzivní poruše, zkráceně OCD. To se taky týká dětí?

Lucie: Ano, i když se většinou diagnostikuje až po osmém roce. Jde o vtíravé, nechtěné myšlenky – to jsou ty obsese. A pak nutkavé jednání, kterým se dítě snaží těm myšlenkám bránit – to jsou kompulze.

Martin: Třeba neustálé mytí rukou nebo kontrolování, jestli je zamčeno?

Lucie: Přesně. Nebo rovnání věcí do dokonalých řad. Není to jen o tom mít rád pořádek. Je to rituál, který musí provést, aby se zbavilo úzkosti. Uvědomuje si, že je to nesmyslné, ale nemůže si pomoct.

Martin: To zní jako vězení ve vlastní hlavě.

Lucie: V některých případech ano. A v těch nejzávažnějších může dojít až ke konverzním, neboli disociativním poruchám.

Martin: Co to znamená? Zní to dost... filmově.

Lucie: Trochu. Je to stav, kdy člověk částečně nebo úplně ztratí kontakt s realitou – se vzpomínkami, s vlastní identitou, s ovládáním těla. Často je to reakce na extrémně silný traumatický zážitek.

Martin: Páni. Takže od školního strachu se můžeme dostat až k úplnému odpojení. Je neuvěřitelné, jak je dětská psychika složitá a zároveň křehká.

Lucie: To rozhodně je. A proto je tak důležité všímat si varovných signálů a mluvit o tom. Každá z těchto poruch má své řešení.

Martin: Díky, Lucie. To byl opravdu hluboký ponor. Myslím, že teď je na čase podívat se na to, jak můžeme dětem s těmito problémy konkrétně pomoci. Co říkáš?

Lucie: Naprosto souhlasím, Martine. Než se ale pustíme do konkrétních rad, pojďme se podívat na poslední, opravdu fascinující skupinu – disociativní poruchy.

Martin: Disociace... to zní, jako když se něco oddělí.

Lucie: Přesně tak. Mysl se jakoby odpojí od reality, často po velkém traumatu. Třeba disociativní amnézie, kdy si člověk vůbec nepamatuje, co se stalo.

Martin: Takže prostě díra ve vzpomínkách?

Lucie: Ano. A u disociativní fugy k tomu přibude i odcestování. Člověk si může vytvořit úplně novou identitu a neví, kým byl.

Martin: To je neuvěřitelné. Projevuje se to i fyzicky?

Lucie: Určitě. Existují disociativní křeče, které vypadají jako epilepsie, ale nejsou. Nebo poruchy motoriky – člověk najednou nemůže hýbat rukou, i když je neurologicky naprosto v pořádku.

Martin: A co ta slavná mnohočetná porucha osobnosti? To sem taky patří?

Lucie: Ano. V jednom těle existuje několik různých osobností, a každá má své vlastní vzpomínky. Vždy vystupuje jen jedna.

Martin: Páni. A slyšel jsem o Ganserově syndromu, hlavně u vězňů.

Lucie: To je taková pseudodemence. Na otázku "kolik je tři plus tři" odpoví třeba "sedm".

Martin: Takže kdybych řekl, že je rok 1745, mohl bych to na to svést?

Lucie: Možná, ale spíš by tě poslali zpátky do lavice na dějepis. Všechny tyhle poruchy nám ukazují, jak neuvěřitelně mocným obranným mechanismem naše mysl je.

Martin: Děkuji, Lucie, za skvělé shrnutí. Dnešní díl byl opravdu nabitý.

Lucie: Bylo mi potěšením.

Martin: Tak zase příště u Studyfi Podcastu. Na slyšenou!

Lucie: Na slyšenou.