Podcast na Moliére

Kapitoly

Kdo byl Molière?

Mistr komedie a jeho postavy

Divadelní Rebel

Věčná Témata

Od čalouníka k divadlu

Vzestup a přízeň krále

Skandály a nepřátelé

Poslední dějství

Molièrův odkaz

Charakter a mravy

Konverzace a kontroverze

Neúspěchy a dvorní zakázky

Hudba, tanec a komedie

První české překlady

Velcí překladatelé 20. století

Další významná jména

Proč tolik překladů?

Z rebela komediantem

Cesta na královský dvůr

Závěr

Přepis

Klára: Věděli jste, že jeden z nejslavnějších dramatiků historie zemřel přímo na jevišti, při své poslední hře?

Tomáš: Přesně tak. A to je jen jeden ze střípků jeho neuvěřitelného života. Vítejte u Studyfi Podcast, místa, kde studium dává smysl. Já jsem Tomáš.

Klára: A já Klára. Dnes se podíváme na francouzského mistra komedie, Molièra.

Tomáš: Jeho skutečné jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin. Měl se stát notářem, ale... naštěstí pro nás si vybral divadlo.

Klára: Jeho začátky ale nebyly lehké, že? Dokonce skončil ve vězení.

Tomáš: To je pravda. Kvůli dluhům. Potom vedl kočovný život, ale zlom přišel, když vystoupil před králem Ludvíkem XIV. Ten si ho oblíbil a Molière se stal ředitelem královského divadla v Paříži.

Klára: Co dělá jeho hry tak výjimečnými i dnes?

Tomáš: Molière je mistrem komedie charakterů. Jeho význam je srovnatelný se Shakespearem. Vytvořil postavy, které jsou naprosto nadčasové – lakomec, pokrytec, svůdník.

Klára: Takže jeho slavný Lakomec nebyl úplně originální nápad?

Tomáš: Přesně tak, inspiroval se antickou Komedií o hrnci od Plauta. Ale Molière mu dal jedinečný, moderní charakter. A to platí pro všechny jeho hry.

Klára: Mezi jeho další slavná díla patří třeba Tartuffe neboli Podvodník a Zdravý nemocný.

Tomáš: Ano, a právě při hře Zdravý nemocný zemřel. Což je docela ironie, když hrál hypochondra.

Klára: To rozhodně. Takže Molière nebyl jen dramatik, ale i skvělý pozorovatel lidské povahy. A právě od pozorování lidí se teď přesuneme dál.

Tomáš: A to pozorování lidí bylo jeho hlavní náplní. Víte, že napsal celkem 33 her? A většinou to nebyly žádné suché akademické kusy.

Klára: Jak to myslíš?

Tomáš: Navázal totiž na tradice, které byly v té době tak trochu… lidovější. Třeba na středověké frašky nebo italskou commedii dell’arte.

Klára: Commedia dell’arte? To zní exoticky. To jsou ty postavy s maskami a improvizací, že?

Tomáš: Přesně tak. A Molière si z toho vzal to nejlepší a schválně porušoval přísná pravidla klasicismu. Třeba slavnou jednotu místa, času a děje.

Klára: Takže si dělal, co chtěl, a neohlížel se na kritiky?

Tomáš: V podstatě ano! Dokonce do komedií míchal prvky typické pro tragédii. Byl to takový divadelní rebel své doby.

Klára: To se mi líbí. A o čem tedy jeho komedie byly? Předpokládám, že když byl rebel, tak asi nepsal jenom lehké veselohry.

Tomáš: To rozhodně ne. Psal různé druhy komedií—frašky, zápletkové, charakterové… Ale všechny měly hlubší myšlenku. Víte, co je spojovalo?

Klára: No, když vycházel z pozorování lidí… tak asi lidské vlastnosti?

Tomáš: Bingo! Jeho hlavním tématem byla mravnost, přetvářka a pokrytectví. A samozřejmě věčná touha po majetku a penězích. Kritizoval společnost skrze smích.

Klára: To zní neuvěřitelně aktuálně. Takže Molière nám má co říct i dnes.

Tomáš: Přesně tak. Jeho hry jsou zrcadlem, které nastavil společnosti. A to zrcadlo je pořád stejně platné.

Klára: A na jedno takové konkrétní zrcadlo, které odhaluje neuvěřitelné pokrytectví, se podíváme hned teď.

Tomáš: Přesně tak. A to zrcadlo nám nastavil muž, kterého dnes známe jako Molièra. Ale jen málokdo ví, že to vlastně vůbec nebylo jeho jméno.

Klára: Počkat, jak to? To je jako by se Shakespeare jmenoval třeba... Smith?

Tomáš: Skoro. Jeho pravé jméno bylo Jean-Baptiste Poquelin. Jméno Molière přijal až později, aby, a to je důležité, nekompromitoval svou rodinu.

Klára: Proč by ji kompromitoval? Být dramatikem přece nebylo nic špatného, ne?

Tomáš: V sedmnáctém století, za vlády krále Ludvíka XIV., bylo divadlo na hraně. A on se nevěnoval vznešeným tragédiím, ale takzvanému „nízkému dramatu“ – komedii a frašce.

Klára: Takže v podstatě lidové zábavě, která ale uměla pořádně rýpnout do vosího hnízda.

Tomáš: Přesně. Jeho hry byly neuvěřitelně odvážné. V satirách zesměšňoval úplně všechno a všechny – šlechtu, snoby, ale hlavně církev. A to se mu málem stalo osudným.

Klára: Jak se k tomu vlastně dostal? Pocházel z umělecké rodiny?

Tomáš: Vůbec ne, právě naopak. Jeho otec byl dvorní čalouník. To byla velmi prestižní a dobře placená funkce. A samozřejmě si přál, aby syn šel v jeho stopách.

Klára: A syn se rozhodl, že místo potahování královských křesel bude radši psát komedie. To musel být pro otce šok.

Tomáš: Obrovský. Molière sice vystudoval práva v Orléansu, ale diplom nikdy nepoužíval. Jeho srdce patřilo divadlu, kam ho jako malého vodil dědeček. Takže v roce 1643 založil s herečkou Madeleine Béjartovou a jejími sourozenci vlastní soubor.

Klára: Madeleine Béjartová... to je důležité jméno v jeho životě, že?

Tomáš: Zásadní. Byla jeho kolegyně, milenka a celoživotní přítelkyně. Jejich soubor se jmenoval Skvělé divadlo, ale jeho začátky moc skvělé nebyly.

Klára: Jak to?

Tomáš: Zkrachovali. Molière skončil ve vězení pro dlužníky a musel ho vyplatit otec. Poté na dvanáct let odjeli z Paříže a kočovali po provinciích. Dvanáct let!

Klára: Takže žádný úspěch přes noc. Spíš úspěch přes... dvanáct let a stovky štací.

Tomáš: Přesně tak. Ale právě tam se naučil řemeslu. Studoval lidi, jejich charaktery a inspiroval se italskou komedií dell'arte. To byla škola života, která z něj udělala mistra.

Klára: A kdy přišel ten velký zlom a návrat do Paříže?

Tomáš: Ten přišel v roce 1658. Získal možnost hrát přímo v Paříži a jeho satirická komedie Směšné preciózky měla fenomenální úspěch. Najednou byl hvězdou.

Klára: A tehdy si ho všiml i král Ludvík XIV., slavný král Slunce?

Tomáš: Ano. Brzy se stal oblíbencem dvora. Společně se skladatelem Lullym dokonce vytvořili nový žánr – komedii-balet, která spojovala divadlo, hudbu a tanec. Byly to velkolepé show pro krále.

Klára: A co ta funkce po otci? Zůstal pořád oficiálně čalouníkem?

Tomáš: To je na tom to nejlepší. Po smrti svého bratra tu funkci skutečně zdědil a velmi horlivě ji vykonával až do své smrti. V jeho úmrtním listě dokonce stálo: „Jean-Baptiste Poquelin de Molière, čalouník, komorník krále“.

Klára: Takže muž dvou tváří. Přes den se staral o královský nábytek a v noci psal hry, které podkopávaly autoritu šlechty a církve.

Tomáš: Přesně. A právě to mu způsobilo největší potíže. Obzvlášť když se do toho přimíchal jeho osobní život.

Klára: Tak povídej, jsem jedno ucho.

Tomáš: Tak zaprvé, v roce 1662 se oženil s Armande Béjartovou. Byla to mladá herečka z jeho souboru a byla to buď mladší sestra, nebo dokonce dcera jeho bývalé milenky Madeleine.

Klára: Počkat, cože? To zní... komplikovaně.

Tomáš: Bylo to velmi komplikované. Jeho nepřátelé toho okamžitě využili a šířili pomluvy, že si vzal vlastní dceru. Byl to obrovský skandál.

Klára: A do toho přišly ty kontroverzní hry, že?

Tomáš: Ano. V roce 1664 uvedl před králem Tartuffa. Hru, která se vysmívala náboženskému pokrytectví. Král se bavil, ale pařížský arcibiskup zuřil. Hra byla okamžitě zakázána.

Klára: A ten zákaz trval dlouho?

Tomáš: Pět let! Pět let Molière bojoval, hru několikrát přepisoval, než byla konečně povolena pro veřejnost. Podobný osud potkal i jeho hru Don Juan. Církev ho nenáviděla.

Klára: To muselo být neuvěřitelně vyčerpávající. Bojovat s tak mocnými institucemi a zároveň čelit osobním útokům.

Tomáš: Přesně. Všechny ty boje, přepracovanost a osobní trápení se podepsaly na jeho zdraví. Začal trpět tuberkulózou.

Klára: Přesto ale dál psal a hrál. A to jedny ze svých nejlepších her, ne?

Tomáš: Ano, poslední roky byly neuvěřitelně plodné. Vznikl Lakomec, Měšťák šlechticem nebo Učené ženy. Jeho soubor finančně prosperoval, byl bohatý a slavný. Ale zdraví se mu stále horšilo.

Klára: A tím se dostáváme k jeho poslední hře a... k jeho smrti. To je příběh sám pro sebe.

Tomáš: To ano. Jeho úplně poslední hrou byla komedie Zdravý nemocný. Jaká ironie, že? Psal o hypochondrovi, zatímco sám umíral.

Klára: A hrál v ní hlavní roli, že?

Tomáš: Ano, hrál Argana, toho domnělého nemocného. Během čtvrtého představení, 17. února 1673, už měl vysokou horečku. Kolegové ho přemlouvali, ať představení zruší, ale on odmítl. Nechtěl zklamat diváky.

Klára: To je neuvěřitelné.

Tomáš: Na jevišti bojoval se záchvaty kašle a chrlením krve, které maskoval jako součást role, jako smích. Publikum nadšeně tleskalo a nemělo tušení, že sleduje jeho poslední boj o život.

Klára: To je strašné.

Tomáš: Jakmile opona spadla a zmizel v zákulisí, zhroutil se. O pár hodin později doma zemřel. Bylo mu pouhých 51 let.

Klára: A protože se před smrtí nestihl jako herec „odříct hříchu“, církev ho odmítla křesťansky pohřbít?

Tomáš: Přesně tak. Až na příkaz samotného krále byl pohřben v noci, bez bohoslužby, v části hřbitova pro sebevrahy. Smutný konec pro takového génia.

Klára: Ale jeho dílo žije dál. A to neuvěřitelně silně. V čem je podle tebe jeho největší odkaz?

Tomáš: V tom, že nastavil společnosti zrcadlo, jak jsi řekla. A to zrcadlo je stále platné. Jeho postavy nejsou jen karikatury, jsou to archetypy, které potkáváme dodnes.

Klára: Jako Harpagon z Lakomce. To slovo se stalo synonymem pro lakomce.

Tomáš: Přesně. Nebo Tartuffe pro pokrytce. Molière nám ukázal, že lidské neřesti jako lakota, snobství, pokrytectví nebo cynismus jsou nadčasové. Jeho hry se nehrají proto, že jsou to historické kusy. Hrají se, protože mluví o nás, tady a teď.

Klára: Takže i po téměř čtyřech stech letech to zrcadlo stále ukazuje naši vlastní tvář.

Tomáš: Přesně tak. A to je známka skutečného mistrovství. On sám říkal, že komedie má zobrazovat nedokonalosti společnosti takové, jaké jsou. A to se mu povedlo dokonale.

Klára: Takže teď, když známe toho fascinujícího muže za jménem Molière, pojďme se vrátit k tomu zrcadlu, o kterém jsme mluvili. K jeho asi nejslavnější a rozhodně nejkontroverznější hře.

Tomáš: S radostí. Je čas podívat se zblízka na toho nechvalně proslulého svatouška, Tartuffa.

Klára: Tak jo, Tomáši. Zmínil jsi Tartuffa. Než se do něj ponoříme, pojďme si obecně říct, jaké typy her Molière vlastně psal. Protože to nebyl jen jeden styl, že?

Tomáš: Vůbec ne. A to je na něm to geniální. Na začátku hodně čerpal z lidové frašky a italské komedie dell'arte. Byly to takové ty rychlé, situační komedie.

Klára: Takže spíš jednoduchá zábava?

Tomáš: Přesně. Ale jeho největší síla byla jinde. V takzvaných charakterových komediích. To jsou ty hry, které jdou postavám až na kost.

Klára: Jako Lakomec nebo právě Tartuffe?

Tomáš: Přesně ty. Zaměřuje se na jednu dominantní lidskou vlastnost — lakomství, pokrytectví, pokrytectví… a ukazuje, jak dokáže zničit člověka i jeho okolí. Jsou to psychologicky propracované portréty.

Klára: A vedle toho psal i něco jiného? Něco… širšího?

Tomáš: Ano. To byly komedie mravů. Tam se nezaměřoval na jednoho člověka, ale na celou společenskou vrstvu nebo skupinu. Představ si to jako studii chování lidí v určitém prostředí.

Klára: Máš nějaký příklad?

Tomáš: Určitě. Třeba Směšné preciózky nebo Učené ženy. Tam si bere na paškál snobství a afektovanost v aristokratických salónech. Je to vlastně takový sociologický výzkum v divadelní podobě.

Klára: Sociologický výzkum s parukami a krajkami. To se mi líbí.

Tomáš: A pak tu máme další specialitu. Konverzační komedie. Tady je jádrem hry hlavně dialog, argumentace.

Klára: Takže méně akce a více povídání?

Tomáš: Přesně tak. Skvělým příkladem je Škola žen. Ta hra vyvolala obrovský skandál, protože řešila postavení ženy v rodině a její výchovu. Což bylo v 17. století dost odvážné téma.

Klára: Chápu. Takže si asi vysloužil dost kritiky.

Tomáš: Obrovskou. Ale Molière byl bojovník. Jako odpověď napsal další hru, jmenovala se Kritika Školy žen, kde se v podstatě bránil a vysvětloval svoje umělecké postoje. To bylo na tu dobu něco nevídaného.

Klára: Takže napsal divadelní hru jako odpověď na recenze své předchozí hry? To je geniální trolling.

Tomáš: V podstatě ano. Byl to takový první literární beef přes divadelní prkna. A dokonce přidal ještě Versaillskou improvizaci, kde ukazuje sebe a herce při zkoušce, jak se brání útokům šlechty.

Klára: Takže to vypadá, že na co sáhl, to se mu povedlo. Měl vůbec nějaké neúspěchy?

Tomáš: Ale jistě. I mistr tesař se utne. Zkusil třeba žánr hrdinské komedie, hru Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ. Bylo to o lásce a žárlivosti, ale… bylo to plné dlouhých, vznešených promluv.

Klára: A to se publiku nelíbilo?

Tomáš: Vůbec. Byla to jedna z jeho mála vyložených proher. Lidé od něj čekali smích a břitkou satiru, ne nekonečné deklamace. Prostě to nebyl jeho styl.

Klára: Takže i génius má své slepé uličky. A co ty hry, které psal pro dvůr? Slyšela jsem, že dělal i věci na objednávku.

Tomáš: Ano, a to byl další specifický žánr. Třeba pastorální komedie. Ty byly v módě u aristokracie. Takové idylické hry o pastýřích a pastýřkách, jako Princezna z Elidy.

Klára: To zní… trochu nudně, ne?

Tomáš: Molière by s tebou asi souhlasil. Napsal jich jen pár a sám je nepovažoval za nějaké velké umění. Byla to prostě práce pro krále.

Klára: A co ten slavný komedie-balet? To zní jako zajímavý mix.

Tomáš: To byla velká věc. Spojení divadla, hudby a tance. Představ si hru, kde se dramatické scény střídají s tanečními a hudebními čísly. Bylo to určené pro velkolepé slavnosti u dvora.

Klára: Takže takový první muzikál?

Tomáš: Přesně tak! Skvělé přirovnání. Často na tom spolupracoval se slavným skladatelem Jeanem-Baptistem Lullym. Díky tomu vznikly skvosty jako Měšťák šlechticem nebo Zdravý nemocný v původní verzi.

Klára: Takže on vlastně psal všechno od jednoduchých frašek pro pobavení lidu, přes hluboké psychologické sondy až po velkolepé show pro krále. To je neuvěřitelný rozsah.

Tomáš: Je. A dokázal být mistrem v každém z těch hlavních žánrů. Od jedné frašky jako Lékařem proti své vůli, přes satirickou komedii mravů jako Směšné preciózky, až po nesmrtelnou charakterovou komedii, jakou je Lakomec.

Klára: Páni. To je opravdu fascinující přehled. Ale teď se musíme vrátit k tomu, co jsi zmínil na začátku. K té hře, která otřásla celou Francií. Tartuffe. Proč zrovna tahle hra způsobila takový poprask?

Tomáš: Přesně tak. Tartuffe byl lakmusovým papírkem svobody slova u dvora. Ale to je téma na samostatnou kapitolu. Možná je teď dobrá chvíle podívat se, jak se Molière dostal k nám. Kdy se poprvé objevil v českém překladu.

Klára: To je skvělý nápad! Protože ho vnímáme jako naprostou součást naší divadelní tradice. Kdo byl ten první odvážlivec?

Tomáš: První, o kterém víme, byl Matěj Jozef Sychra. Ten přeložil hru *Lékařem proti své vůli* pod názvem *Bezděčný lékař* už v roce 1825. Vydal to v Hradci Králové.

Klára: V roce 1825? Páni, to je skoro dvě stě let. Takže Molière je u nás doma už pěkně dlouho.

Tomáš: Přesně tak. Pak se samozřejmě objevovali další. Třeba v druhé polovině 19. století přeložil Emanuel František Züngel *Tartuffa* a Jaroslav Vrchlický zase *Lakomce*. To už jsou jména, která známe ze školy.

Klára: Vrchlický! To dává smysl. Takový literární titán se Molièrovi prostě nemohl vyhnout.

Tomáš: Přesně. A nesmíme zapomenout ani na Julia Zeyera a jeho překlad *Skapinových šibalství* z konce století. Takže ta základní díla byla dostupná poměrně brzy.

Klára: Dobře, takže v 19. století se položily základy. Ale kdy přišel ten skutečný boom?

Tomáš: Ten nastal ve 20. století. Objevila se celá řada skvělých překladatelů. Ve dvacátých a třicátých letech to byli třeba Hanuš Jelínek nebo Jindřich Hořejší. Ale jedno jméno naprosto dominuje poválečnému období.

Klára: A to je?

Tomáš: Svatopluk Kadlec. To je prostě neuvěřitelné, co ten člověk přeložil. Během čtyřicátých a hlavně padesátých let pro různá nakladatelství jako Československý kompas nebo Orbis přeložil snad všechno podstatné.

Klára: Počkej, jakože fakt všechno? *Tartuffe*, *Misantrop*, *Lakomec*, *Zdravý nemocný*...

Tomáš: Všechno tohle a mnohem víc. Vrcholem pak bylo vydání sebraných *Her* ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění – známá zkratka SNKLHU. V letech 1953 až 1956 vyšly čtyři svazky a drtivou většinu přeložil právě Kadlec.

Klára: Ten pán musel Molièrem žít. To snad ani není možné stihnout.

Tomáš: Přesně takový pocit z toho mám taky. Kadlecův překladatelský jazyk na dlouhou dobu definoval, jak u nás Molière zněl na jevišti.

Klára: Byl Kadlec jediný, nebo měl i nějakou „konkurenci“?

Tomáš: Samozřejmě nebyl jediný, i když byl nejplodnější. Vedle něj se objevují další zásadní jména. Například Erik Adolf Saudek, který je podepsaný pod skvělými překlady *Lakomce* nebo *Jíry Dandy*.

Klára: Aha, takže různé hry překládali různí lidé, i když Kadlec udělal většinu.

Tomáš: Přesně. A někdy dokonce vzniklo více překladů stejné hry. *Dona Juana* třeba skvěle přeložil Karel Kraus. *Misantropa* zase J. Z. Novák. Každý překladatel do toho vnesl trochu jiný pohled, jiný rytmus řeči.

Klára: To je fascinující. Takže si divadlo mohlo vybrat, která verze mu sedí víc.

Tomáš: Přesně tak. A ten zájem neopadl ani později. V druhé polovině století se objevují jména jako František Vrba, Antonín Přidal nebo v poslední době hlavně Vladimír Mikeš, který pro nakladatelství Artur přeložil nově řadu klíčových her jako *Tartuffe*, *Misantrop* nebo *Lakomec*.

Klára: Když to shrneš, od Sychry v roce 1825 až po Mikeše v 21. století... To je neuvěřitelná tradice. Ale napadá mě otázka, Tomáši. Proč vlastně vzniká tolik nových překladů jedné a té samé hry?

Tomáš: To je skvělá otázka, Kláro. Klíčový důvod je ten, že jazyk se neustále vyvíjí. Překlad, který byl moderní a svěží v padesátých letech, může dnes působit trochu archaicky. Každá generace potřebuje svého Molièra, který mluví jejím jazykem.

Klára: Takže každý nový překlad je vlastně snahou přiblížit toho génia současnému divákovi.

Tomáš: Přesně tak. Je to důkaz, že Molière není jen historická postava, ale živý autor, který k nám stále promlouvá. A právě ta jeho nadčasovost a univerzálnost je něco, na co bychom se mohli podívat příště.

Klára: Tomáši, když mluvíš o jeho nadčasovosti a univerzálnosti, musíme se podívat i na jeho život. Vždyť on nebyl jen autor, ale především herec, že?

Tomáš: Přesně tak! A to je na tom to nejlepší. On nepsal od stolu, on divadlem doslova žil. Původně byl synem měšťana a proti vůli rodiny se stal komediantem.

Klára: Takže takový rebel své doby. Vsadím se, že rodiče z toho zrovna nadšení nebyli.

Tomáš: To si piš, že ne. Začínal u kočovné divadelní společnosti a později si založil vlastní. S tou pak cestoval neuvěřitelných třináct let po francouzském venkově.

Klára: Třináct let! To musela být neskutečná škola života. Tam asi poznal ty opravdové lidi a jejich starosti, co?

Tomáš: Naprosto. Právě proto se stal tak populárním, hlavně mezi chudinou. Rozuměl jejich humoru i problémům. Jeho talent ale samozřejmě nezůstal bez povšimnutí.

Klára: A tehdy přišel ten velký zlom? Cesta do Paříže a na královský dvůr?

Tomáš: Ano, a to díky přízni mocných aristokratů, jako byl bratr samotného krále Ludvíka XIV., Filip I. Orleánský. Ten mu otevřel dveře.

Klára: A tam se mu dařilo? Slyšela jsem o spolupráci s nějakým slavným skladatelem...

Tomáš: S Jeanem-Baptistem Lullym, ano. Na dvoře tvořili velkolepé podívané. A král si Molièra tak zamiloval, že mu zajistil stálý důchod a jeho družině udělil prestižní titul „troupe du Roi“.

Klára: Páni, „oficiální královští divadelníci“. Z kočovného komedianta se stal králův oblíbenec. To zní skoro jako z pohádky.

Tomáš: Je to krásný příběh o talentu a odhodlání.

Klára: Děkuji ti, Tomáši, za tenhle fascinující pohled. Bylo to skvělé.

Tomáš: Já děkuji za pozvání, Kláro. Molière je zkrátka nevyčerpatelné téma.

Klára: To rozhodně. A to je pro dnešek z našeho Studyfi Podcastu vše. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a třeba se i trochu pobavili. Mějte se krásně a u dalšího dílu na slyšenou.

Tomáš: Na slyšenou.