Podcast na Městský život v českých zemích v baroku

Kapitoly

Mýtus o zničených městech

Jak se dělila města

Nové typy měst

Kdo vlastně byl měšťan?

Profese a okraj společnosti

Kdo řídil město

Profesionalizace správy

Cechy a řemesla

Odvrácená tvář města

Vzestup po katastrofách

Od zdobnosti k účelu

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Natálie: Většina z nás si myslí, že po Třicetileté válce byla česká města na desítky let v naprostých troskách. Ale co když to tak úplně nebyla pravda?

Vojtěch: To je přesně ono! Ta představa je sice dramatická, ale realita byla mnohem optimističtější. Města se opravovala neuvěřitelně rychle. Posloucháte Studyfi Podcast.

Natálie: Takže snaha nebyla stavět něco úplně nového, ale spíš… vrátit čas?

Vojtěch: Přesně tak. Cílem bylo dosáhnout předbělohorského stavu. A víš, co je na tom nejzajímavější? Podařilo se to už na začátku 18. století. Jenže místo rozšiřování se města zahušťovala uvnitř svých hradeb.

Natálie: Dobře, takže města rostla spíš do sebe než ven. Ale bylo město jako město? Nebo v tom byly rozdíly?

Vojtěch: Obrovské rozdíly. Měli jsme města královská, která se dělila na horní a věnná – to byla ta v východních Čechách, jako Hradec Králové. Pak ale přišel zvrat.

Natálie: Jaký zvrat?

Vojtěch: Některá královská města se stala poddanskými, protože připadla šlechtě. Třeba Slaný patřil Martinicům. A paradoxně právě tahle poddanská města zažívala obrovský rozkvět. Třeba Liberec a jeho textilní průmysl.

Natálie: Takže nešlo jen o staré, opravené metropole. Vznikalo i něco nového?

Vojtěch: Přesně tak. Baroko přineslo úplně nové typy měst. Měli jsme tu manufakturní města jako Litvínov, která byla centry průmyslu. A pak samozřejmě lázeňská města.

Natálie: Á, Karlovy Vary a Mariánské Lázně! To byla tehdy novinka?

Vojtěch: Jezdit do lázní se stalo obrovským hitem! Takže města jako Karlovy Vary, Teplice nebo Františkovy Lázně zažívala boom. A nesmíme zapomenout na města pevnostní, jako Terezín nebo Josefov, postavená čistě pro vojenské účely.

Natálie: To zní, jako by ve městech žila spousta různých lidí. Ale být ve městě automaticky znamenalo být měšťanem, ne?

Vojtěch: Kéž by to bylo tak jednoduché! Vůbec ne. Na vrcholu byli měšťané. Měli dům na náměstí, právo vařit pivo a někteří byli dokonce povýšeni do šlechtického stavu, měli vlastní erb.

Natálie: A co ti ostatní?

Vojtěch: Pod nimi byla střední vrstva – drobní řemeslníci, kteří měli domy v postranních uličkách. A pak nižší vrstvy: tovaryši, čeleď, děvečky, které pomáhaly v domácnostech. A zajímavost: ve městech bylo mnohem víc děveček než mužských pacholků.

Natálie: Takže taková raná emancipace?

Vojtěch: Spíš víc pracovních příležitostí pro ženy v městských domácnostech. A úplně na dně byli podruzi – nájemníci, kteří si často pronajímali jedinou místnost pro celou rodinu.

Natálie: A jaké profese byly typické? Kromě těch řemeslníků.

Vojtěch: Dobře na tom byli třeba řezníci, pekaři a pivovarníci. Ale objevuje se nám tu nová intelektuální vrstva. V každém městě už byla škola s učitelem a hlavně přibývali lékaři.

Natálie: Počkat, lékaři dřív nebyli běžní?

Vojtěch: Vůbec ne. Ale teď už měla většina měst svého fyzika, což byl lékař. A taky chirurguse... ten vám ale spíš něco uřízl, než vyléčil.

Natálie: Tak to si radši vyberu toho fyzika! A co ti, kteří se neuchytili? Chudina, žebráci?

Vojtěch: Ti samozřejmě existovali. Byli tu žebráci a almužníci, kteří dostávali stanovenou podporu. Pro staré a nemohoucí měšťany bez rodiny pak existovaly špitály. O tom, kdo se tam dostane, ale rozhodovala městská rada.

Natálie: Takže městská rada rozhodovala o špitálech. To zní jako velká moc. Kdo v té radě vlastně seděl?

Vojtěch: Přesně tak. Byla to nejdůležitější instituce. Tvořil ji sbor dvanácti konšelů. A teď to nejlepší – každý měsíc se jeden z nich stal purkmistrem, tedy takovým dočasným starostou.

Natálie: Každý měsíc nový šéf? To musel být chaos.

Vojtěch: Trochu ano. Ale ten nejváženější a nejzkušenější z nich, ten byl primas. Měl hlavní slovo. A pod sebou měli celou řadu městských služebníků.

Natálie: Jako koho například? Nějakou městskou policii?

Vojtěch: V podstatě ano. Městský rychtář měl na starosti pořádek. Pak tu byli písaři, kteří vedli městské knihy a kroniky. A samozřejmě ponocní, hrobníci a dokonce i kat. Všichni placení z městské kasy.

Natálie: Takže taková parta dvanácti kamarádů, co řídí město. Zní to... no, středověce. Změnilo se to někdy?

Vojtěch: Výborná otázka! Změnilo, a to zásadně koncem 18. století. Přišly takzvané regulované magistráty. Staré rady se zrušily.

Natálie: A co přišlo místo nich?

Vojtěch: Éra zkoušených úředníků. Najednou to museli být vzdělaní lidé, kteří složili zkoušky. V čele stál purkmistr a k ruce měl dva vzdělané, 'zkoušené' radní. Celá správa se prostě zprofesionalizovala.

Natálie: Takže konec sousedského vládnutí a začátek skutečného úřadu.

Vojtěch: Přesně tak. A omezila se i pravomoc měst. Třeba hrdelní právo, tedy právo popravovat, zůstalo už jen pár městům v každém kraji. Nakonec bylo zrušeno úplně.

Natálie: A co běžný život? Řemesla? Pořád vládly cechy?

Vojtěch: Ano, cechy byly stále dominantní. Dokonce jich přibývalo a řemesla se dál specializovala. Někdy se na menších městech sdružovaly, aby měly větší sílu. Vznikaly takzvané 'rejcechy' pro pět i šest různých řemesel.

Natálie: Takže takový odborový svaz kovářů a truhlářů dohromady?

Vojtěch: Dá se to tak říct. Ale ne všichni byli v cechu. Existovala spousta 'volných' řemesel – jircháři, svícníci, krčmáři. A spousta řemesel byla taky za hradbami.

Natálie: Proč za hradbami?

Vojtěch: Z praktických důvodů. Buď potřebovali vodu, jako mlynáři. Nebo, a to hlavně... prostě páchli. Třeba koželuzi. Ty byste v centru města nechtěla.

Natálie: To si umím představit. Ale když už jsme u těch méně voňavých témat... jak to vypadalo s hygienou?

Vojtěch: Jedním slovem? Špatně. Většina ulic nebyla dlážděná. Takže po dešti bylo všude bláto. V noci tma, žádné osvětlení.

Natálie: A co voda a odpady?

Vojtěch: Kanalizace neexistovala. Pro vodu se chodilo ke studnám, což byl často zdroj nemocí. Později se ale začal budovat systém kašen s přivedenou pramenitou vodou, což bylo obrovské zlepšení.

Natálie: To zní jako pokrok. Ale co další problémy? Co třeba oheň? Všechny ty dřevěné domy nalepené na sebe...

Vojtěch: To byla noční můra. Požáry byly obrovský problém, střechy byly doškové nebo šindelové. Když chytla jedna, vítr oheň rychle přenesl dál. A právě o tom, jak města s ohněm a dalšími pohromami bojovala, si povíme příště.

Natálie: Vojtěchu, minule jsme skončili u ohně a pohrom. Předpokládám, že po válkách a požárech přišla velká vlna přestaveb.

Vojtěch: Naprosto přesně. Sedmnácté století bylo ve znamení oprav, ale to osmnácté... to byla éra baroka! Města se stávala centry kultury a vzdělání.

Natálie: Takže už to nebylo jen o hradbách a tržišti.

Vojtěch: Kdepak. Rostly školy, kláštery a reprezentativní budovy. Vezmi si třeba Plzeň a architekta Jakuba Augustona. Ten starým domům doslova oblékl nový, barokní háv. Všechno bylo najednou dynamičtější a zdobnější.

Natálie: A co když staré nestačilo?

Vojtěch: Tak se stavělo úplně nově. V řadě měst vznikaly celé klášterní komplexy. Třeba v Klatovech jezuité prostě vykoupili staré domy a na jejich místě postavili obrovskou kolej.

Natálie: To je docela radikální řešení! A co přišlo po téhle barokní nádheře?

Vojtěch: Konec 18. století přinesl klasicismus. Ten byl mnohem účelovější, střízlivější. Méně zdobení, více praktičnosti. Přestavovaly se i radnice, aby lépe sloužily svému účelu.

Natálie: Takže od středověku, přes okázalé baroko, jsme se dostali k rozumnému klasicismu. Hezky se to uzavírá.

Vojtěch: Je to tak. Historie měst je fascinující příběh o tom, jak se lidé snažili žít lépe a bezpečněji.

Natálie: Děkujeme, Vojtěchu, za skvělý přehled. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost. Uslyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu.

Vojtěch: Na slyšenou!