Podcast na Logopedická prevence v předškolním věku

Kapitoly

Úvod do tématu

Tři úrovně prevence

Učitelka není logoped

Všechno souvisí se vším

Hry, které pomáhají

Když se řeč zadrhává

Spolupráce s rodiči je klíč

Intervenční metody úvod

Přístup HANDLE: Méně je více

Jak poznat přetížení

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Vojtěch: Kláro, vzpomínáš si, jestli jsi jako malá říkala nějaké slovo úplně špatně? Já jsem třeba dlouho místo ‘lokomotiva’ říkal ‘kokomotiva’. A byl jsem na to hrozně pyšný.

Klára: Jasně! Já jsem zase milovala ‘motýle’. A právě o tom, proč je to v určitém věku naprosto v pořádku a jak dětskou řeč správně podpořit, aby z ‘kokomotivy’ byla časem správná lokomotiva, si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Vojtěch: Super téma. Logopedická prevence. Když se to řekne, tak si asi většina z nás představí nápravu ráčkování nebo šišlání. Je to tak?

Klára: To je častá představa, ale ve skutečnosti je to mnohem širší. Cílem prevence není jen napravovat už vzniklé vady. Jejím hlavním úkolem je předcházet tomu, aby vůbec nějaké narušení komunikační schopnosti vzniklo. Jde o všestranné podněcování dětí, aby mluvily spontánně a s radostí.

Vojtěch: Takže to není jen pro děti, u kterých je už nějaký problém vidět?

Klára: Přesně tak. Logopedickou prevenci si můžeme rozdělit do tří úrovní. Představ si to jako péči o zahradu. První je primární prevence. To je jako když zaléváš a hnojíš celou zahradu, aby všechny kytky dobře rostly. Týká se plošně všech dětí ve školce, i těch bez potíží.

Vojtěch: Rozumím, taková základní péče pro všechny. A co dál?

Klára: Pak je tu sekundární prevence. To je, když si všimneš, že některé kytičky jsou v rizikovější části zahrady – třeba ve stínu nebo v horší půdě. Zaměříš se na ně víc. V logopedii to znamená péči o rizikové skupiny dětí, třeba ty předčasně narozené nebo z málo podnětného prostředí.

Vojtěch: A ta třetí úroveň?

Klára: To je terciární prevence. Tady už vidíš, že jedna kytka začíná vadnout. Takže zasáhneš, aby se její stav nezhoršoval a neovlivnilo to rostliny kolem. V praxi to znamená práci s dětmi, u kterých se už nějaká porucha projevila, s cílem zmírnit její dopady.

Vojtěch: Dobře, takže spousta téhle prevence probíhá v mateřské škole. Znamená to, že paní učitelka je tak trochu i logopedka?

Klára: To je skvělá otázka a velmi důležitý bod! Učitelka v žádném případě nenahrazuje klinického logopeda. Nemá k tomu kompetence. Její role je naprosto klíčová, ale jiná. Ona neprovádí diagnostiku ani nenapravuje složité vady. To by mohla dítěti i uškodit.

Vojtěch: Takže co je tedy jejím hlavním úkolem?

Klára: Má dvě hlavní role. Zaprvé, být perfektním řečovým vzorem. Děti se učí nápodobou, takže učitelka musí mluvit srozumitelně, gramaticky správně, v přiměřeném tempu a hlavně – nesmí šišlat, i když mluví na malé děti. A zadruhé, dělá takzvanou depistáž.

Vojtěch: Depistáž? To zní skoro jako z detektivky.

Klára: Trochu jo. Je to vlastně takové pátrání. Učitelka průběžně sleduje řečové dovednosti dětí a pokud si všimne nějaké odchylky od normálního vývoje, citlivě informuje rodiče a doporučí jim návštěvu odborníka – logopeda, psychologa nebo třeba foniatra.

Vojtěch: Fascinuje mě, jak je to propojené. Čekal bych, že řeč je jen o puse a jazyku. Ale z materiálů vím, že to tak vůbec není.

Klára: Přesně! Řeč se nevyvíjí izolovaně. Je úzce spojená s celkovým psychomotorickým vývojem. Věděla jsi třeba, že obratnost mluvidel souvisí s jemnou motorikou ruky? Zjednodušeně řečeno, dítě, které je nešikovné při navlékání korálků, může mít častěji i formální nedostatky v řeči.

Vojtěch: Páni, to by mě nenapadlo. Takže i kreslení a stavění z kostek je vlastně logopedická prevence?

Klára: V podstatě ano. Ale kromě motoriky je zásadní i sluchové a zrakové vnímání. Dítě musí hlásky nejdřív správně slyšet a rozlišit, aby je mohlo správně vytvořit. Tomu se říká fonematický sluch. A zrakem zase odezírá pohyby pusy dospělého, když mluví.

Vojtěch: Pojďme se podívat na ty konkrétní aktivity ve školce. Zní to, jako by to musela být hrozná dřina, ale asi to tak není, že?

Klára: Vůbec ne! Celá prevence je schovaná do her. Například dechová cvičení. To není nudné dýchání, ale foukání do větrníků, do peříček, pouštění bublifuku nebo pití brčkem. Tím se prodlužuje výdech a posiluje kapacita plic.

Vojtěch: A co ta gymnastika mluvidel? To si představuju děti před zrcadlem…

Klára: Přesně tak! Dělají obličeje, napodobují zvuky zvířat, dělají jazykem ‘stěrače’ ze strany na stranu, mlaskají jako koník. Je to obrovská zábava a přitom si skvěle trénují obratnost jazyka, rtů a tváří.

Vojtěch: Takže v podstatě taková olympiáda v dělání legračních obličejů.

Klára: Dá se to tak říct! A k tomu se přidávají rytmické hry, básničky, písničky. Rytmus úžasně propojuje pohyb, hudbu a slovo. Nebo třeba vytleskávání slabik, hledání rýmů, určování první hlásky ve slově. To všechno rozvíjí ten zmíněný fonematický sluch.

Vojtěch: Stává se, že se dětem řeč trochu zadrhává nebo dělají chyby. Měli by je dospělí hned opravovat?

Klára: To je další skvělý postřeh. V předškolním věku jsou dočasné odchylky úplně běžné. Třeba fyziologická patlavost, kdy dítě ještě neumí vyslovit těžké hlásky jako R a Ř. Nebo fyziologický dysgramatismus – to jsou chyby ve skloňování a časování.

Vojtěch: Takže když dítě řekne ‘dvěma autama’, nemám ho hned peskovat?

Klára: Přesně tak. Dítě se nesmí do řeči nutit, zesměšňovat nebo neustále opravovat. Správný postup je takzvaná oprava řečového vzoru. To znamená, že bez výčitek a přirozeně zopakuješ to slovo nebo větu správně. Dítě řekne: ‘Koukej, dvě velký auta.’ A ty odpovíš: ‘Ano, vidím. To jsou dvě velká auta.’

Vojtěch: Aha, takže mu vlastně jen nabídnu tu správnou verzi, aby si ji poslechlo.

Klára: Přesně. Učí se sluchem a nápodobou. Tímhle přístupem mu pomůžeš překonat tyhle vývojové fáze a zabráníš tomu, aby se z nich stala skutečná vada, třeba koktavost nebo dyslalie.

Vojtěch: Už jsme probrali roli učitelky i samotné aktivity. Co je posledním dílkem skládačky, aby prevence fungovala?

Klára: Tím absolutně nezbytným pilířem je úzká a partnerská spolupráce mezi školkou a rodiči. Bez toho to nejde. Učitelé by měli rodičům poskytovat informace o vývoji jejich dítěte, doporučovat různé hry na doma a hlavně je podpořit.

Vojtěch: Takže to není jen o tom, co se děje ve školce, ale i o tom, co se děje doma.

Klára: Samozřejmě. Logopedická prevence ideálně prolíná celým dnem. Doma i ve školce. A když učitelka doporučí návštěvu odborníka, je důležité, aby to rodiče brali vážně. Nejde o strašení, ale o včasnou pomoc, která může dítěti obrovsky usnadnit start do života i do školy.

Vojtěch: Dává to perfektní smysl. Je to vlastně týmová práce. Díky moc, Kláro, za skvělé vysvětlení. Myslím, že teď už se na foukání do bublifuku budeme všichni dívat trochu jinak.

Klára: Rádo se stalo.

Vojtěch: Tím se vlastně dostáváme k našemu poslednímu tématu pro dnešek. K takzvaným intervenčním metodám. To zní dost odborně, Kláro. Co si pod tím máme představit?

Klára: Je to vlastně jen souhrnný název pro různé přístupy, jak dítěti pomoct. Existuje jich celá řada, třeba orofaciální stimulace, Elkoninova metoda a další. Ale dnes bych ráda zmínila jednu velmi zajímavou. Jmenuje se HANDLE.

Vojtěch: HANDLE? Jako anglicky rukojeť?

Klára: Přesně tak. A je to skvělá pomůcka, protože její hlavní myšlenka je vlastně úplně proti-intuitivní. Říká totiž: „méně je více“ a „pomaleji je rychleji“.

Vojtěch: Počkej, to mi musíš vysvětlit. Takže méně terapie znamená lepší výsledky? To zní jako sen každého studenta před zkouškou.

Klára: V podstatě ano. Vychází to z jednoduchého faktu. Lidský mozek se nedokáže efektivně učit, pokud je ve stresu nebo senzoricky přetížený. Prostě se „vypne“.

Vojtěch: Takže se snažíme tomu přetížení předejít.

Klára: Přesně. Přístup HANDLE pracuje s konceptem „jemného posilování“. Místo deseti opakování jednoho cvičení uděláš třeba jen tři... ale v naprostém klidu a pohodě. Cílem je vytvořit vnitřní rovnováhu, aby byl mozek vůbec připravený se něco učit.

Vojtěch: Dává to smysl. Jak ale poznám, že se ten mozek blíží k přetížení? Zvlášť u dětí, které to samy neřeknou.

Klára: A to je na tom to nejdůležitější. Musíš se naučit číst velmi jemné, skoro neviditelné signály. Jsou to takzvané fyziologické signály. Například když dítěti najednou zčervenají nebo zteplají uši.

Vojtěch: Uši? To by mě v životě nenapadlo spojovat s učením.

Klára: Přesně. Nebo zrychlené dýchání, náhlé ztuhnutí svalů, zívání, mnutí očí... Dokonce i přehnaný smích nebo podrážděnost může být signál, že toho je moc.

Vojtěch: Wow. Takže jakmile něco z toho zpozoruju, mám přestat?

Klára: Okamžitě. Aktivita se musí ukončit. Bez výčitek, bez tlaku. Tím chráníš nervový systém před zahlcením. A paradoxně, díky tomu se dítě učí mnohem rychleji, protože má z aktivity radost a ne stres.

Vojtěch: To je naprosto fascinující. Takže klíčový poznatek z dneška je… všímat si dítěte a respektovat jeho limity. Netlačit za každou cenu na výkon.

Klára: Perfektně shrnuto. Je to o vytvoření bezpečného prostředí pro učení, ne o drilu.

Vojtěch: Kláro, moc ti děkuju. Nejen za dnešní skvělé informace, ale za celou tuhle sérii. Myslím, že jsi nám všem dala spoustu neuvěřitelně praktických podnětů k zamyšlení.

Klára: Já děkuji za pozvání, Vojtěchu. Bylo mi velkým potěšením.

Vojtěch: Nám také. A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dalšího dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a brzy na slyšenou.