Podcast na Komplexní pohled na náboženství

Kapitoly

Víc než jen modlitba

Řád a jistota

Životní křižovatky

Mýtus jako scénář

My a oni

Posvátno a jeho kritika

Co náboženství dělá?

Zjednodušení světa

Když se víra bere doslova

Teokracie aneb vláda Boha

Neomezená moc a žádné soukromí

Cesta k jednomu Bohu

Judaismus: Smlouva s Bohem

Křesťanství: Spasitel pro všechny

Islám: Poslední zjevení

Náboženství a politika

Stát neutrální, nebo vychovatel?

Nebezpečí ctnostného státu

Politika v praxi

Osvícenství a rozum

Tři velcí kritici

Projekce, opium a neuróza

Teologie krize Karla Bartha

Demytologizace Rudolfa Bultmanna

Bůh ve světě a zkušenosti

Shrnutí a závěr

Přepis

Tereza: Většina lidí si myslí, že rituál je jen nějaký prastarý náboženský obřad. Něco s ohněm, tancem a tajemnými zpěvy.

Ondřej: Přesně. Ale co kdybych ti řekl, že jedním z nejběžnějších rituálů je čištění zubů?

Tereza: Čištění zubů? To jako vážně? Tak to musím slyšet.

Ondřej: Vážně. A právě o tom si dnes budeme povídat. Posloucháte Studyfi Podcast.

Tereza: Dobře, tak jak může být moje ranní hygiena rituál? Vždyť u toho nemám žádnou svíčku.

Ondřej: Nepotřebuješ. V sociologii tomu říkáme „institucionalizované jednání“. Je to prostě chování, které má pevně daný řád a opakuje se. Čistíš si zuby v určitý čas, určitým způsobem… To je rituál.

Tereza: Aha, takže to dává věcem předvídatelnost.

Ondřej: Přesně tak! A předvídatelnost nám dává pocit jistoty a bezpečí. Když jsi nervózní, co uděláš? Možná si začneš hrát s talismanem nebo musíš vykročit pravou nohou. To jsou malé osobní rituály.

Tereza: A co ty větší, společenské rituály? Jako třeba svatba nebo maturita?

Ondřej: To jsou takzvané přechodové rituály. Pomáhají nám zvládnout přechod z jedné životní fáze do druhé. Antropolog Arnold van Gennep popsal, že mají vždy tři fáze.

Tereza: Tři fáze? Jaké?

Ondřej: První je fáze vyčlenění. U maturity je to třeba svatý týden, kdy jsi oddělený od běžné výuky. Druhá je prahová fáze – to je ta samotná zkouška. A třetí je znovuzačlenění, kdy jsi přijat zpět do společnosti, ale už s novým statusem – jsi maturant.

Tereza: Wow, to dává smysl. Nejsi už dítě, ale ještě ne úplně dospělý... jsi na prahu.

Ondřej: A teď se podrž. Spousta rituálů je vlastně jen divadelní představení podle prastarého scénáře.

Tereza: Scénáře? Myslíš jako mýty?

Ondřej: Přesně! Mircea Eliade to popsal tak, že mýtus je scénář a rituál je jeho dramatizace. Rituál zpřítomňuje to, co se stalo na počátku časů. Je to jako bys znovu prožíval ten původní, posvátný příběh.

Tereza: Dej mi příklad.

Ondřej: Třeba křesťanská eucharistie. Věřící nejedí jen symbolický chléb. Díky rituálu se pro ně v ten moment chléb stává skutečným tělem Krista. Tomu se říká transsubstanciace. Je to vlastně takové časové vloupání se do posvátna.

Tereza: Takže rituály nám nejen strukturují život, ale i spojují lidi.

Ondřej: Ano, to je pohled Émila Durkheima. Rituály posilují sociální soudržnost. Vytváří pocit „my“. My, co slavíme Vánoce, a „oni“, co je neslaví. To buduje skupinovou identitu.

Tereza: Zajímavé. Takže bez rituálů by se společnost mohla rozpadnout?

Ondřej: Je to jeden z varovných signálů. Když rituály přestanou fungovat, společnost ztrácí svůj tmel. Ale Victor Turner zase ukázal, že rituály mohou společnost i měnit. Vznik nových státních svátků po roce 1989 je toho skvělým příkladem. Legitimizují novou realitu.

Tereza: Páni. Takže od čištění zubů až po sametovou revoluci... Rituály jsou prostě všude.

Ondřej: Přesně tak. A od rituálů je jen krůček k jednomu z největších systémů rituálů a symbolů, jaký lidstvo zná – k náboženství.

Tereza: Aha, takže teď se ponoříme do toho, co náboženství vlastně je? To zní jako... velká otázka.

Ondřej: Je obrovská. A jeden z prvních, kdo se ji pokusil uchopit, byl Mircea Eliade. Ten přišel s konceptem *posvátna*.

Tereza: Posvátno? Jako něco, co je svaté, oddělené od běžného světa?

Ondřej: Přesně. Problém je, že je to hrozně vágní. Věda si s tím moc neví rady, je to spíš teologický koncept. Pardon. A tak vznikly kategorie jako kvazináboženství, třeba jóga, protože tam to „posvátno“ chybí.

Tereza: Takže když se pokusíme definovat náboženství podle jeho podstaty, narazíme na problém, co tou podstatou vlastně je. Co s tím?

Ondřej: A tady přichází na řadu jiný pohled – funkcionální. Místo otázky „Co je náboženství?“ se ptáme „Co náboženství *dělá*? Jakou má funkci?“

Tereza: To je zajímavý posun. Takže jakou má funkci?

Ondřej: Vytváří identitu a soudržnost. Dává odpovědi na základní otázky: Proč existuje zlo? Co se stane po smrti? Pomáhá nám najít smysl.

Tereza: Jako příběh Adama a Evy, který vysvětluje, proč je život těžký a plný bolesti?

Ondřej: Přesně tak. Sociolog Thomas O'Dea říká, že náboženství nám dává pocit bezpečí v nejistém světě a posvěcuje společenská pravidla.

Tereza: Takže nám pomáhá držet pohromadě jako společnost.

Ondřej: Ano. A Niklas Luhmann to posunul ještě dál. Tvrdí, že hlavní funkcí náboženství je *redukce komplexity*.

Tereza: Redukce komplexity? To zní... komplexně.

Ondřej: Zní, ale je to jednoduché. Svět je složitý a nepředvídatelný. Náboženství nám ho zjednodušuje. Dává nám jasný rámec, jak mu rozumět.

Tereza: Aha, takže místo chaosu máme řád. To dává smysl. Ale nemá tenhle funkční pohled taky nějaké mouchy?

Ondřej: Rozhodně. Kritici říkají, že je to definice příliš široká. Podobné funkce totiž plní i jiné věci... třeba fotbalové fanouškovství. To je taky takové náboženství.

Tereza: No to mi povídej! Takže se hranice mezi náboženským a nenáboženským úplně smazává.

Ondřej: Přesně tak. Proto existuje ještě třetí cesta, hermeneutický model, který se nesnaží náboženství definovat, ale spíš interpretovat. Ale o tom si povíme zase příště.

Tereza: Dobře, o interpretacích si tedy povíme příště. Ale co se stane, když někdo interpretuje náboženství... až moc doslova? To mě přivádí k pojmu, který slýcháme často – fundamentalismus.

Ondřej: Přesně tak. To je skvělý most. Fundamentalismus je v podstatě přísné a doslovné dodržování nějakých principů nebo věrouky. Tyto principy jsou brány jako absolutní, nezpochybnitelné pravdy.

Tereza: Takže žádný prostor pro debatu nebo moderní výklad.

Ondřej: Vůbec žádný. Je to takové konzervativní lpění na původních základech. Často je to spojené s dogmatismem, autoritářstvím a odmítáním moderního světa.

Tereza: A když se tohle propojí s politikou, tak to asi začne být problematické, že?

Ondřej: Přesně. Klíčovým tématem fundamentalismu je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou. To pak může vést ke vzniku teokracie.

Tereza: Theokracie... Theos jako bůh a kratos jako vláda. Takže „vláda boží“?

Ondřej: Bingo! Je to režim, kde náboženská autorita stojí nad tou politickou. Státní funkce se obsazují podle toho, jaké má kdo postavení v církevní hierarchii.

Tereza: Takže úplný opak sekulárního státu, kde je církev od státu oddělená.

Ondřej: Přesně tak. Příkladem může být třeba Írán, Saudská Arábie, ale v určité formě i Vatikán.

Tereza: A co to znamená pro běžného občana? Předpokládám, že to není úplně liberální režim.

Ondřej: To rozhodně není, a to hned ve dvou smyslech. Zaprvé, maže se rozdíl mezi soukromým a veřejným životem. Náboženská pravidla platí pro všechny a pro všechno.

Tereza: Takže stát ti říká, jak se máš modlit, co si oblékat, co jíst...

Ondřej: Ano. A zadruhé, politická moc je v podstatě neomezená. Není odvozená od souhlasu lidí ve volbách, ale od Boha. Takže ji nemůže omezit žádná ústava ani zákony.

Tereza: Páni. To zní dost děsivě. A všechny fundamentalismy jsou takové?

Ondřej: Ne tak docela. Můžeme rozlišit pasivní fundamentalismus, který se spíš uzavírá do sebe – příkladem jsou třeba Amišové v USA. A pak ten aktivní, který chce měnit svět a bojuje. A právě ten je považován za politickou ideologii.

Tereza: Rozumím. Takže fundamentalismus může vytvořit vlastní politický režim. Ale jakou roli hraje náboženství v těch... řekněme běžnějších ideologiích? O tom si řekneme víc příště.

Ondřej: Přesně. A abychom pochopili, jakou roli hraje náboženství v politice, musíme se podívat na ty největší hráče. Tedy na monoteistická náboženství.

Tereza: Monoteismus. To znamená víra v jednoho boha, že?

Ondřej: Správně. Z řeckého 'monos' – jediný a 'theos' – bůh. Ale nebylo to tak vždycky. Na začátku byly spíš představy jako animismus, kde má duši i kámen nebo řeka.

Tereza: Takže všechno bylo živé. To zní docela... poeticky.

Ondřej: To ano. Pak přišel dynamismus, víra v jednu velkou, neosobní sílu, která vším prostupuje. Něco jako 'Síla' ve Star Wars.

Tereza: Takže George Lucas byl vlastně antropolog! Dobře, a jak jsme se dostali od Síly k jednomu Bohu?

Ondřej: Přes takový mezistupeň, kterému říkáme henoteismus. To je stav, kdy uznáváte víc bohů, ale uctíváte jen jednoho jako toho šéfa. Ostatní jsou... no, řekněme na home office.

Tereza: Chápu. Takový božský management.

Ondřej: A z toho se pak vyvinul monoteismus, který říká: „Ne, existuje jen JEDEN Bůh a ostatní jsou iluze.” A tady se dostáváme k takzvaným náboženstvím knihy.

Tereza: Náboženství knihy. To zní jako klub pro knihomoly. Která to jsou?

Ondřej: To jsou judaismus, křesťanství a islám. Všechna tři mají své kořeny na Blízkém východě a odkazují na společného praotce Abraháma. Nejstarší z nich je judaismus.

Tereza: Ten vznikl kdy?

Ondřej: Asi 1500 let před naším letopočtem. Jeho základem je víra v jednoho Boha, který stvořil svět, ale je od něj oddělený. Všemohoucí a dokonalý.

Tereza: A co je na něm specifické?

Ondřej: Ta myšlenka smlouvy. Bůh si vyvolil Abraháma a slíbil mu, že z něj vzejde velký národ. Posvátným spisem je Tanach, který křesťané znají jako Starý zákon. Jeho nejdůležitější částí je Tóra, tedy pět knih Mojžíšových.

Tereza: A tam je i to slavné Desatero?

Ondřej: Přesně tak. A taky víra v příchod Mesiáše, který židovský národ vyvede z utrpení a nastolí spravedlivou vládu.

Tereza: Dobře. Takže křesťanství na judaismus přímo navazuje. V čem je ten hlavní rozdíl?

Ondřej: Zatímco judaismus je náboženství pro jeden vyvolený národ, křesťanství je univerzální. Je pro všechny. Klíčovou postavou je Ježíš z Nazaretu.

Tereza: Kterého křesťané považují za toho očekávaného Mesiáše.

Ondřej: Ano. Věří, že je to Boží syn, který byl ukřižován, ale třetí den vstal z mrtvých. A touhle obětí vykoupil hříchy celého lidstva. Proto se mu říká Spasitel.

Tereza: A posvátnou knihou je Bible.

Ondřej: Přesně. Ta se skládá ze Starého zákona, který sdílí s judaismem, a Nového zákona. Ten popisuje život Ježíše a počátky církve. Zásadní je také víra v trojjediného Boha – Otce, Syna a Ducha svatého.

Tereza: A co islám? Ten je z těch tří nejmladší, že?

Ondřej: Ano, vznikl v 7. století. Slovo islám znamená „podvolení se“ Boží vůli. Věří také v jednoho Boha, Alláha, a jeho proroka Muhammada.

Tereza: Takže i islám má své kořeny v judaismu a křesťanství?

Ondřej: Přesně tak. Muslimové považují Ježíše také za velkého proroka, ale ne za Božího syna. Podle nich se Bůh zjevil proroku Muhammadovi prostřednictvím anděla Gabriela a nadiktoval mu Korán – definitivní a konečné Boží slovo.

Tereza: Zajímavé. A co ty známé pilíře islámu?

Ondřej: Těch je pět. Vyznání víry, modlitba, almužna, půst v měsíci Ramadánu a pouť do Mekky. Často se mluví i o džihádu, ale to primárně znamená „úsilí“ o šíření víry příkladem, ne svatá válka, jak je to často mylně prezentováno.

Tereza: Rozumím. Takže všechna tři náboženství mají společné základy, ale každé má svůj jedinečný výklad. To je fascinující. Ale co ta ostatní, ta, která nemají jen jednoho boha? O těch si povíme víc příště.

Ondřej: Přesně tak. A právě to propojení víry a pravidel pro život nás přivádí k dnešnímu tématu — politice. Protože někdy se náboženství a politika propojí až nebezpečně úzce.

Tereza: Tím asi narážíš na příklady jako Tálibán v Afghánistánu, že?

Ondřej: Přesně. Tam vidíme teokratickou vládu v praxi. To znamená vládu založenou čistě na náboženských principech. Vyloučili ženy z veřejného života, ze škol, z ekonomiky... vše ve jménu jejich výkladu práva šaría.

Tereza: A šaría je tedy co přesně? Jen soubor trestů?

Ondřej: To je častá mýlka. Je to mnohem širší kodex. Zahrnuje etická pravidla pro chování mužů i žen, ale ano, i tresty za zločiny. Je to vlastně kompletní návod na život. Ale jak se k náboženství staví jiné politické ideologie?

Tereza: To je dobrá otázka. Čekala bych, že se budou dost lišit.

Ondřej: A taky že liší. Liberálové říkají, že náboženství je čistě soukromá věc. Stát a církev musí být striktně oddělené, aby byla zaručena svoboda pro všechny.

Tereza: To zní logicky. A co konzervativci?

Ondřej: Ti to vidí naopak. Náboženství pro ně představuje zdroj stability a společných hodnot. Takže propojení s politikou je pro ně nevyhnutelné a vlastně i žádoucí.

Tereza: Takže jedni chtějí oddělit, druzí propojit. A co třeba socialisté?

Ondřej: Ti ho historicky viděli spíš negativně. Jako něco, co odvádí pozornost od politického boje. Marx ho nazval „opiem lidu“.

Tereza: Klasika. Ale dnes už to tak vyhrocené není, ne?

Ondřej: Většinou ne. Někteří dnes uznávají, že důraz náboženství na soucit a lásku může socialismu poskytnout určitý etický základ.

Tereza: Dobře, to dává smysl. A pak tu máme asi i ty, kteří náboženství odmítají úplně, že?

Ondřej: Ano. Anarchisté ho považují za zdroj útlaku, protože učí poslušnosti a podřízenosti. A fašisté ho zase někdy odmítali, protože představovalo konkurenci v loajalitě.

Tereza: To je fascinující přehled. Všechno to ale směřuje k jedné velké otázce, viď?

Ondřej: Přesně tak. A tou otázkou je: Má být stát neutrální, nebo má aktivně prosazovat nějaké konkrétní pojetí dobra a ctnosti?

Tereza: To je spor mezi... neutralisty a perfekcionisty, jestli si to pamatuju dobře?

Ondřej: Perfektně! Na jedné straně jsou neutralisté. Sem patří myslitelé jako Immanuel Kant nebo John Rawls. Ti říkají, že práva jednotlivce mají vždy přednost před jakoukoliv představou o „dobrém životě“.

Tereza: Takže stát mi nemá říkat, jak mám žít, ale má mi zajistit svobodu, abych si to mohla zvolit sama.

Ondřej: Přesně. Stát má vytvořit jen neutrální rámec pravidel, ve kterém si každý může jít za svým štěstím, pokud tím neomezuje ostatní. Libertariáni jako Nozick by to dotáhli do extrému a chtěli by jen minimální stát.

Tereza: A ti druzí, perfekcionisté?

Ondřej: Ti naopak tvrdí, že úkolem státu je občany vychovávat k ctnosti a podporovat určitý způsob života. Příkladem je Aristoteles, pro kterého byl účel politiky pěstovat dobrý charakter.

Tereza: To zní na první poslech hezky, ale... zároveň trochu děsivě. Kdo by určoval, co je ta správná ctnost?

Ondřej: A to je přesně ta hlavní kritika. Dnes se nám při představě státu, který vnucuje morálku, nevybaví antické Atény, ale spíš ten náboženský fundamentalismus, o kterém jsme mluvili.

Tereza: Takže kamenování za cizoložství a podobně. Chápu. Otevírá to dveře k netoleranci a nátlaku.

Ondřej: Přesně. Kant a Rawls argumentují, že takové pojetí je v rozporu se svobodou. My jsme přece svobodné, nezávislé bytosti. Jakmile stát začne prosazovat jednu verzi dobra, nutně tím vnucuje hodnoty jedněch lidí těm druhým.

Tereza: Takže Rawlsův slavný „závoj nevědomosti“ je vlastně nástroj, jak zajistit tu neutralitu?

Ondřej: Přesně tak! Když nevíš, jestli budeš bohatý nebo chudý, věřící nebo ateista, tak navrhneš pravidla, která jsou fér pro všechny. Pravidla, která chrání svobodu volby, protože nevíš, co si sám zvolíš.

Tereza: A jak se tenhle filozofický spor projevuje v reálné politice dnes? Vidíme to třeba u politických stran?

Ondřej: Určitě. Krásně je to vidět v USA. Republikáni často volají po neutralitě v ekonomice. Stát by se neměl plést do volného trhu, protože to je věc svobodného rozhodnutí každého jednotlivce, jak naloží se svými penězi.

Tereza: Ale v sociálních otázkách tak neutrální nejsou.

Ondřej: Vůbec ne. Tam často chtějí, aby stát zákonem prosazoval určité morální a náboženské hodnoty. U demokratů je to přesně naopak.

Tereza: Aha! Takže demokraté chtějí větší zásahy státu do ekonomiky, ale v sociálních a kulturních otázkách, jako jsou třeba potraty, požadují neutralitu a svobodu volby pro jedince.

Ondřej: Přesně. Obě strany si z té myšlenky neutrality berou jen to, co se jim hodí.

Tereza: To je skvělý postřeh. Takže ten spor o spravedlnost a dobrý život vlastně nikdy nekončí.

Ondřej: Nejspíš ne. A podle filozofa Michaela Sandela to tak je i správně. Nemůžeme se debatám o morálce a dobru ve veřejném prostoru vyhnout. Otázka není, jestli je vést, ale jak je vést kultivovaně.

Tereza: Když mluvíme o kultivované debatě... jedna z největších a nejbouřlivějších debat v dějinách byla určitě ta o náboženství.

Ondřej: Přesně tak. A velký třesk přišel v osvícenství. To byla doba, která si řekla: "Pojďme na všechno použít rozum." Byla to v podstatě reakce na náboženské války a dogmatismus.

Tereza: A jak se tenhle rozumový přístup projevil v kritice náboženství?

Ondřej: Objevily se dva hlavní proudy. Prvním byl deismus. Deisté říkali: "Dobře, Bůh asi existuje. Stvořil svět jako hodinář hodinky... ale pak odešel a už se do toho neplete."

Tereza: Takže takový božský "mic drop"? Zapnul vesmír a šel na kafe?

Ondřej: Dá se to tak říct! Odmítali zázraky a církevní dogmata. Svět se podle nich řídí přírodními zákony. Filozofové jako Descartes nebo Locke se snažili oddělit víru od ověřitelného vědění.

Tereza: A ten druhý proud?

Ondřej: Ten byl radikálnější, hlavně ve Francii. Lidé jako Diderot nebo Holbach byli materialisté a tvrdili, že žádný Bůh není. Náboženství pro ně bylo jen nástrojem moci.

Tereza: To zní jako předzvěst toho, co přišlo později.

Ondřej: Přesně. Na tohle navázali tři velcí kritici náboženství v 19. a 20. století. Ludwig Feuerbach, Karl Marx a Sigmund Freud.

Tereza: Známá jména. Tak pojďme na prvního. Co měl Feuerbach za problém?

Ondřej: Feuerbach přišel s myšlenkou, že Bůh je jen projekce našich vlastních ideálů. Že nejsme stvořeni k obrazu Božímu, ale že jsme si stvořili Boha k obrazu svému — k obrazu toho nejlepšího v nás.

Tereza: Takže Bůh je takové naše vylepšené, idealizované já, které jsme si odložili na nebe?

Ondřej: Přesně tak jsi to vystihla. A teď Marx. Ten na to šel z úplně jiné strany, ze sociálně-ekonomické. Pro něj bylo náboženství "opium lidu".

Tereza: To je slavný výrok. Co tím myslel?

Ondřej: Že náboženství dává chudým a utlačovaným falešnou naději na lepší život po smrti. Tím je ale vlastně udržuje v pasivitě a brání jim bojovat za lepší život tady a teď. Je to nástroj vládnoucí třídy.

Tereza: Rozumím. A do třetice Freud. Ten byl psycholog, že?

Ondřej: Ano. Freud viděl náboženství jako druh kolektivní neurózy. Představ si malé dítě, které se bojí a hledá ochranu u silného otce. Podle Freuda lidstvo dělá to samé – vytváří si iluzi Boha jako všemocné otcovské postavy, aby se vyrovnalo se strachem ze smrti a chaosem života.

Tereza: To je docela... depresivní pohled. Ale chápu, že i on se zaměřil hlavně na monoteistická náboženství s Bohem-otcem.

Ondřej: Přesně. To je jedna z hlavních výtek vůči němu. Takže tu máme kritiku z pohledu rozumu, společnosti a psychologie. A teologie na tohle všechno samozřejmě musela nějak reagovat.

Tereza: A jak reagovala? Bránila se?

Ondřej: To ano, ale taky se proměňovala. Jednou z nejvýraznějších postav 20. století byl teolog Karl Barth, který přišel s naprosto fascinujícími myšlenkami. Ale to si necháme zase na příště.

Tereza: Tak na to 'příště' jsem čekala celý týden, Ondřeji. Kdo byl tedy ten Karl Barth a s čím tak fascinujícím přišel?

Ondřej: Karl Barth byl švýcarský teolog, který úplně otočil kormidlem. Založil takzvanou dialektickou teologii. Říká se jí taky teologie krize.

Tereza: Krize? To zní dramaticky.

Ondřej: A bylo to myšleno dramaticky. Barth říkal, že Bůh je absolutně jiný, transcendentní. My se k němu nemůžeme dostat naším rozumem nebo snahou. On se musí zjevit nám.

Tereza: Takže žádné lidské snažení, jen čekání na zjevení?

Ondřej: Přesně. Víra je podle něj odpověď na Boží slovo, které k nám přichází skrze Krista. Bůh iniciuje dialog, ne člověk. To byl radikální odklon od liberální teologie.

Tereza: Dobře, to je jeden pohled. Ale určitě nebyl jediný, že?

Ondřej: To zdaleka ne. Další obr byl Rudolf Bultmann. Ten přišel s programem takzvané demytologizace. Zkus si tipnout, co to znamená.

Tereza: No... demytologizovat? Odstranit mýty? Třeba z Bible?

Ondřej: Přesně tak! Bultmann tvrdil, že moderní člověk, který létá do vesmíru, prostě nemůže věřit v zázraky nebo fyzické vzkříšení. Snažil se tedy oddělit historické jádro — to, co Ježíš skutečně řekl a udělal — od toho mytologického obalu.

Tereza: Takže demytologizovat učebnici dějepisu by znamenalo vyškrtat pověsti o praotci Čechovi?

Ondřej: Perfektní přirovnání! Zůstala by jen ověřitelná fakta. Bultmannovi nešlo o historickou přesnost, ale o existenciální význam Ježíšova poselství pro život jednotlivce.

Tereza: Byl ještě někdo, kdo se na to díval jinak? Míň radikálně?

Ondřej: Určitě. Třeba Paul Tillich a Karl Rahner. Ti se snažili najít spojení mezi vírou a moderní kulturou. Tillich mluvil o Bohu jako o našem 'hlubinném zájmu', tedy tom, co je pro naši existenci absolutně zásadní.

Tereza: A Rahner?

Ondřej: Karl Rahner, jezuita, zase zdůrazňoval, že Bůh není zavřený v kostele. Je přítomný ve všech aspektech života, v naší každodenní zkušenosti. Snažil se propojit tradiční učení s moderní filozofií.

Tereza: Páni. Takže celé 20. století bylo pro teologii vlastně hledáním nové cesty. Snahou odpovědět na otázku, jak mluvit o víře ve světě, který se od ní zdánlivě odvracel.

Ondřej: Krásně shrnuto. Každý z nich nabídl jinou, ale nesmírně podnětnou odpověď. A tím jsme na konci našeho filozofického a teologického putování.

Tereza: Bylo to skvělé, Ondřeji. Mockrát ti děkuji za všechny vhledy. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. U slyšenou u dalších témat na Studyfi Podcast!

Ondřej: Mějte se krásně!