Komplexní pohled na náboženství: Rozbor, modely a kritika pro studenty

TL;DR / Rychlé shrnutí: Tento článek nabízí komplexní pohled na náboženství, prozkoumává jeho definice, hlavní modely vědeckého studia (substanční, funkcionální, hermeneutický, kognitivistický) a klíčovou roli rituálů. Dále se zaměřuje na náboženství jako sociokulturní fenomén, filozofické a politologické aspekty, včetně monoteismu, teokracie a fundamentalismu. Podíváme se i na kritiku náboženství významnými mysliteli a moderní teologické koncepce. Ideální pro přípravu na maturitu a hlubší pochopení tématu.

Úvod: Co je náboženství a jak ho zkoumat?

Komplexní pohled na náboženství vychází z jeho povahy jako systému, v němž hraje klíčovou roli interpretace. Náboženství chápeme jako systém znaků, které pomáhají lidskému myšlení a jednání orientovat se ve světě a které získávají svůj význam v průběhu dějin. Studium náboženství je dynamický proces, který se vyvíjel z teologických a filozofických pojetí k vědeckým modelům.

Pojem náboženství, jak ho známe dnes, se objevil až na počátku novověku. Teprve pod vlivem protestantismu a osvícenství se začal chápat jako specifická oblast lidského jednání a vnímání. S rozvojem sociologie v 19. století se náboženství stalo předmětem vědeckého bádání, což vedlo ke vzniku různých modelů jeho studia.

Základní modely vědeckého studia náboženství

Vědecké studium náboženství se opírá o různé teoretické modely, které se snaží objasnit jeho podstatu, funkci, způsob interpretace či původ. Každý model nabízí jedinečnou perspektivu pro hlubší porozumění tohoto komplexního fenoménu.

Substanční model a pojetí posvátna

Tento nejstarší a nejrozšířenější model se ptá: „Co je to náboženství?“ Snaží se vymezit podstatu náboženství a oddělit ho od nenáboženského. Vychází z existence dvou základních ontologických skutečností: sakrálního (posvátného) a profánního (světského). Posvátné je ontologicky i axiologicky primární a tvoří základ existence profánního.

Podle Mircea Eliadeho je náboženství systém nauk, chování, norem a symbolů spojený s posvátnem, který spojuje každodenní jednání a sdružuje příznivce do morálního společenství. Posvátno je vždy nadřazené světskému. Rudolf Otto ve své knize Posvátno definuje posvátno jako jinakost a ambivalenci, projevující se jako mysterium fascinosum (fascinující) a mysterium tremendum (děsivé). Eliade pak popisuje, jak se posvátno zjevuje v našem světě.

Kritika substančního modelu se soustředí na vágní vymezení posvátna, které je často založeno na teologických koncepcích a není vědeckou kategorií. Model je považován za příliš úzký a některé fenomény, které se náboženství podobají (jóga, ateismus, fanouškovství), jsou označovány jako kvazináboženství, paranáboženství či pseudonáboženství.

Funkcionální model a role náboženství ve společnosti

Funkcionální model náboženství primárně vychází ze sociologie a snaží se vysvětlit, jakou funkci náboženství hraje v životě jedince a společnosti. Nezabývá se podstatou, ale spíše uspokojováním potřeb a rolí v komunitě. Náboženství je chápáno jako systém odpovědí na základní otázky lidské existence, například o příčinách dobra a zla nebo konečnosti života. Poskytuje podporu v nestálém světě a pomáhá (znovu) nastolit pocit bezpečí.

Thomas O'Dea zdůrazňuje, že náboženství sakralizuje normy, upřednostňuje kolektivní před individuálním a pomáhá legitimizovat sociální řád, ale může také vést ke změně. Pomáhá formovat identitu a usnadňuje přechody mezi věkovými skupinami. Niklas Luhmann vidí hlavní funkci náboženství v redukci komplexity a vysvětlování nahodilosti světa. Díky němu je svět přehlednější a předvídatelnější, což snižuje existenciální strach.

Kritika funkcionálního modelu upozorňuje na příliš široké vymezení náboženství. Podobné funkce totiž mají i jiné sociální systémy, což stírá hranice mezi náboženským a nenáboženským.

Hermeneutický model: Interpretace jako klíč k porozumění

Hermeneutický model se nezabývá vymezením náboženství, ale spíše metodou jeho zkoumání. Termín hermeneutika pochází z řečtiny (hermeneuo) a znamená metodu interpretace, díky níž rozumíme druhým. Tento model vnímá náboženství jako systém, v němž hraje interpretace zásadní roli. Pomocí náboženství rozumíme světu a každé náboženství je primárně vykládaným náboženstvím.

Náboženství je systém znaků, které slouží k orientaci lidského myšlení a jednání s ohledem na nábožensky vykládané skutečnosti (kontext a hodnocení), zkušenosti (porozumění náboženské zkušenosti) a normy (určitá pravidla, např. Desatero). Interpretace je vždy na prvním místě.

Kognitivistický model: Náboženství jako „vedlejší produkt evoluce“

Kognitivistický model náboženství se začal aplikovat asi před 20 lety a vrací se k otázce, proč náboženství vzniká. Snaží se pochopit náboženství v kontextu vývoje lidského myšlení a cítění – jako součást kognitivního a emočního mechanismu. Náboženství je chápáno jako „vedlejší produkt evoluce“ a důsledek našich adaptačních mechanismů.

Klíčovou roli hraje přirozená tendence k antropomorfismu (např. vidět lidské obličeje ve skvrnách) a snaha spojovat věci do celku, kterému předpokládáme smysl. Náboženství reguluje naše chování (např. strach z pekla). Teorie velkých bohů pak vysvětluje, jak náboženství spojená s představou velkých bohů efektivně nahrazovala rodové identity a umožňovala vznik větších, efektivnějších společenství. Kritika tohoto modelu se ptá, jak tyto mechanismy vedou k úspěšnému přenosu a rozvoji náboženských systémů.

Náboženství jako praxe: Rituál a jeho podoby

Vedle ideové roviny obsahuje každé náboženství i rovinu jednání. Základem náboženského jednání a náboženské praxe je rituál. Rituál je institucionalizované jednání s přesně stanoveným řádem. Etymologicky je spojen se sanskrtským výrazem RITA, což znamená řád nebo pořádek.

Rituál jako dramatická složka mýtu (Mircea Eliade)

Mircea Eliade rozpracoval pojetí mýtu jako archaické ontologie (učení o bytí). Mýtus je mnohovrstevnatý: je to posvátný příběh vztahující se k posvátnu a vždy k minulosti (např. vznik světa). Rituál je dramatickým nástrojem zpřítomnění illud tempus (ona dávná doba), nástrojem pro „vlámání se“ do posvátna. Příkladem je rituální uskutečnění bitvy mezi Mardukem a Tiámem nebo křesťanská transsubstanciace, kdy se chléb a víno stávají Kristovým tělem a krví. Rituál pomáhá posilovat sociální vazby a solidaritu.

Rituál jako prostředek posilování sociální koheze (Émile Durkheim)

Émile Durkheim chápe rituál jako druh jednání, k němuž dochází uprostřed shromážděné skupiny a které má podněcovat, udržovat či proměňovat určité mentální stavy. Rituál je efektivní nástroj pro udržování sociální solidarity (soudržnosti) a skupinové identity (my/oni). Když rituály přestanou fungovat, je to signál kolapsu společnosti.

Rituály přechodu (Arnold van Gennep)

Holandský antropolog Arnold van Gennep si všiml, že u archaického člověka i u moderního člověka se život dělí na různé etapy. Přišel s koncepcí rituálů přechodu, které uzavírají jednu fázi života, aby mohla začít druhá. Příkladem jsou narození, dětství, dospívání, dospělost, stáří a smrt (pohřeb). Přechod nikdy nestojí na kontinuitě, vždy musí jedna etapa skončit.

Tyto rituály mají tři fáze:

1. Preliminální (vyčleňovací): Ukončení předchozího období, rituální odumření, odloučení jedince od společnosti.
2. Liminální (prahová): Přechodný stav (liminalita), období nejistoty a chaosu (communitas), kdy se jedinec připravuje na novou funkci.
3. Postliminální (znovuzačleňovací): Charakter rituálního zrození, adekvátní přijetí do skupiny s novým statusem. Příkladem jsou křtiny, svatba, imatrikulace, promoce.

Rituál jako nástroj sociální transformace (Victor Turner)

Victor Turner navázal na Gennepa a zdůraznil, že rituály nejen zachovávají, ale i transformují sociální realitu. Umožňují legitimizovat sociální změny prostřednictvím svátků. Turnerova teorie je dominována tématem překračování hranic. Rituál se stává sociálním mechanismem, který umožňuje změnu a vývoj. Rituály jsou institucionalizované jednání, které činí lidské chování předvídatelným a vytváří pocit jistoty a bezpečí.

Cyklické rituály (např. Vánoce, Velikonoce, státní svátky) se týkají celého společenství a jsou spojeny s rytmicky se opakujícími událostmi. Dávají životu pevný řád, strukturu a stabilitu a posilují společenskou soudržnost.

Člověk jako náboženská bytost a sociokulturní fenomén

Náboženství je sociokulturní fenomén, kde každý jedinec má specifický postoj a je ovlivněn kontextem, ve kterém žije. Rozlišujeme:

• Explicitní náboženství: Jedinec je badatelem a shoduje se s názory věřícího, otevřeně se k náboženství hlásí.
• Implicitní náboženství: Jedinec se neidentifikuje jako náboženský, ale my se k jeho chování chováme jako k náboženství (např. dodržování určitých rituálů bez vědomé náboženské příslušnosti).

Monoteismus: Filozofický pohled a jeho formy

Monoteismus (z řečtiny monos = jediný; theos = bůh) je forma náboženství vyznačující se vírou v existenci jediného transcendentního Boha a zároveň popíráním jiných bohů. Je považován za vývojově nejvyšší formu náboženství a je typický pro judaismus, křesťanství a islám.

Definice a vznik monoteismu

Monoteismus se vyvinul z počátečních forem náboženství:

• Animismus: Vše na světě má duši (E. B. Taylor).
• Dynamismus: Existuje jedna velká síla, která vše spojuje (Marret).
• Magie: Ovládání magických sil pomocí rituálních úkonů (Frazer).

Následovaly přechodné formy jako polyteismus (víra ve více bohů) a henoteismus (uznání více bohů, ale jeden je považován za hlavního). Monoteismus se dělí na:

• Exkluzivní (přímý): Odmítá existenci jiného boha.
• Inkluzivní: Má blíže k henoteismu.

Filozofické zdůvodnění monoteismu

Monoteismus je filozoficky zdůvodňován pomocí několika argumentů:

• Kosmologický argument: Vesmír vyžaduje prvního tvůrce, který je jediným Bohem odpovědným za jeho počátek a řád.
• Teleologický argument: Složité a účelné uspořádání vesmíru může být vysvětleno pouze přítomností jediného Boha, který tyto účely stvořil.
• Morální argument: Existence absolutního morálního řádu, který byl stanoven Bohem. Jediný Bůh je zdrojem morálních hodnot a principů.

Hlavní monoteistická náboženství

Všechna tři náboženství jsou v arabštině označována jako ahl-i-kitáb (náboženství Knihy).

• Judaismus (židovství): Nejstarší západní monoteistické náboženství, vzniklo asi 1500 př. Kr. Je to zjevené a uzavřené náboženství pro vyvolený národ. Charakterizuje ho víra v jednoho Boha, stvořitele světa, který povolal Abrahama. Posvátný spis je Tanach (biblický Starý zákon), jehož součástí je Tora s Desaterem. Židé očekávají příchod Mesiáše.
• Křesťanství: Nejrozšířenější univerzální náboženství, navazující na judaismus. Odvozuje učení od Ježíše z Nazaretu, považovaného za Božího Syna a Spasitele, který svou smrtí vykoupil dědičný hřích. Víra je založena na trojjediném Bohu (Otec, Syn, Duch svatý). Posvátným spisem je Bible (Starý a Nový zákon). Křesťané věří v posmrtný život a očekávají druhý příchod Krista. Společenství se nazývá církev (katolická, pravoslavná, protestantské).
• Islám: Nejmladší a druhé nejrozšířenější monoteistické náboženství. Islám znamená „podvolení“ vůli Boha (Alláha). Stoupenci jsou muslimové, kteří věří v jednoho Boha a jeho proroka Muhammada. Posvátné knihy jsou Korán (zjevení Božího slova) a Hadith (život Muhammada). Náboženskou praxi tvoří pět pilířů víry: vyznání víry (šahádá), modlitba (salát), almužna (zakát), půst (saum) a pouť do Mekky (hadždž). Někdy se k pilířům řadí i džihád (úsilí). Islám se dělí na sunnity a šiíty. Ježíš je v islámu uznáván pouze jako prorok.

Náboženství a politika: Teokracie a fundamentalismus

Náboženství se může etablovat i do politické sféry, kde může nabývat extrémních podob. Teokracie a fundamentalismus jsou příklady takových režimů.

Teokratické politické režimy

Teokracie (z řečtiny theos = bůh; kratos = moc, vláda) je princip, podle něhož náboženská autorita má vrch nad autoritou politickou. Státní funkce se obsazují na základě místa v náboženské hierarchii, což je naprostý protiklad sekulárního státu. Teokratické vládnutí je neliberální ve dvou smyslech:

1. Narušuje rozlišení mezi soukromou a veřejnou sférou, jelikož náboženská pravidla se stávají vůdčími zásadami osobního i politického chování.
2. Vybavuje politickou autoritu potenciálně neomezenou mocí, neboť je odvozena od duchovní moudrosti, nikoli od souhlasu lidu, a nemůže být omezena ústavním rámcem. Příklady jsou islámské režimy (Saúdská Arábie, Írán) nebo Vatikán.

Náboženský fundamentalismus jako ideologie

Fundamentalismus je způsob myšlení, kdy se určité principy považují za zcela zásadní „pravdy“, jejichž autorita je bez ohledu na obsah nezpochybnitelná. Je to konzervativní lpění na původních ideologických základech, často spojené s nepružností, dogmatismem a autoritářstvím. Klíčovým tématem je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou.

Rozlišujeme:

• „Pasivní“ fundamentalismus: Nabádá k odloučení od světa a vytváření komunit věřících (např. Amišové).
• „Aktivní“ fundamentalismus: Jde cestou opozice a boje, zaujímá otevřeně politické postoje (např. fundamentalistická varianta islámu v Íránu pod vedením Chomejního).

Role náboženství v politických ideologiích

• Liberálové: Chápou náboženství jako soukromou záležitost a podstatnou součást občanské svobody. Požadují důsledné oddělení náboženství od politiky a církve od státu.
• Konzervativci: Pokládají náboženství za cenný zdroj společenské stability a soudržnosti, základ sdílených hodnot a kultury. Překryvy mezi náboženstvím a politikou jsou žádoucí.
• Socialisté: Obvykle líčili náboženství negativně (odvrat od boje, ideologie vládnoucí třídy). Přesto může náboženství (důraz na lásku a soucit) poskytovat etický základ socialismu.
• Anarchisté: Považují náboženství za institucionalizovaný zdroj útlaku. Církev je propojena se státem, hlásá poslušnost a podřízenost, omezuje morální autonomii.
• Fašisté: Někdy náboženství odmítali jako konkurenční zdroj loajality. Fašismus se však snaží působit jako „politické náboženství“, osvojuje si náboženskou terminologii (oddannost, oběť, spása).

Filozofická kritika náboženství

Kritická reflexe náboženství se objevila v historii filozofie s nástupem racionálního myšlení. Významné postavy a směry přinesly různé úhly pohledu na podstatu a funkci náboženství.

Osvícenství: Boj světla s tmou předsudků

Osvícenství v 17. a 18. století bylo reakcí na náboženské krize. Většina osvícenců byli deisté – odmítali církevní dogmata, ale věřili v Boha jako „prvního hybatele“, který stvořil svět, ale nezasahuje do jeho chodu. Zdůrazňovali přirozenou dobrotu člověka a přirozené náboženství. Kritika se zaměřovala na existující zvyky, tradice a mocenské aspekty náboženství. Klíčovými postavami byli:

• Benedikt Spinoza: Hlásal panteismus – Bůh je jedna věčná substance, jejíž atributy se nám ukazují.
• René Descartes: Oddělil racionalitu od náboženské víry.
• John Locke: Zastával náboženskou toleranci, ale vynechal ateisty. Kritizoval teologii, která brání soužití konfesí.
• Francouzští osvícenci (Voltaire, Rousseau, Holbach, Diderot): Kritizovali náboženský fanatismus a pověrečnost, revoluční proud odmítal existenci Boha.

Ludwig Feuerbach: Projekce lidských ideálů

Německý filozof Ludwig Feuerbach (19. stol.) ve svém díle O podstatě křesťanství tvrdil, že náboženská víra je projekcí lidských vlastností a ideálů na imaginární božstvo. Božské vlastnosti, které lidé přisuzují Bohu, jsou ve skutečnosti odrazy jejich vlastních potřeb, přání a ideálů. Náboženství je tedy antropologického původu.

Karl Marx: Opium lidu

Karl Marx (19. stol.) kritizoval náboženství ze sociálně-ekonomické perspektivy. Považoval ho za nástroj buržoazní ideologie, který slouží k udržení nerovností a utlačování proletariátu v kapitalistické společnosti. Náboženství podle Marxe poskytuje klamnou naději a útěchu, je „opiem lidu“. Marx zdůrazňoval, že důležitější je zaměřit se na společenské a ekonomické změny pro skutečnou emancipaci.

Sigmund Freud: Iluze jistoty

Zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939) přistoupil k náboženství z psychologického hlediska. Ve svém díle O náboženských pocitech tvrdil, že náboženská víra je výrazem lidského neurotického chování a potřeby pocitu jistoty. Náboženství vysvětloval jako iluzi, která pomáhá lidem vyrovnat se s existenciálními otázkami a nepředvídatelností života. Freud se soustředil na monoteistické náboženství, což mu bylo vytýkáno.

Bůh a koncepce náboženství v moderní teologii 20. století

Moderní teologie 20. století se snažila reflektovat výzvy doby a nová vědecká poznání, což vedlo k novým pojetím Boha a náboženství.

Karl Barth: Dialektická teologie a Boží svrchovanost

Švýcarský protestantský teolog Karl Barth (1886–1968), zakladatel dialektické teologie, zdůrazňoval význam autority Bible jako zdroje zjevení a Boží transcendenci. Odmítal náboženství jako lidský pokus dosáhnout Boha a zdůrazňoval, že Bůh se sám zjevuje člověku skrze Ježíše Krista. Jeho teologie se též označuje jako teologie krize či nová ortodoxie, zdůrazňuje Boží svrchovanost a dialog iniciovaný Bohem.

Rudolf Bultmann: Demytologizace a existenciální význam

Německý protestantský teolog Rudolf Bultmann (1884–1976) se proslavil programem demytologizace, který usiloval o výklad Nového zákona srozumitelný modernímu sekularizovanému člověku. Snažil se oddělit historickou podstatu Ježíšových slov od mytologického obalu, protože moderní člověk nemůže přijmout nadpřirozené prvky víry. Zdůrazňoval existenciální význam Ježíšova poselství pro individuální lidský život.

Paul Tillich: Náboženství hlubinných složek

Paul Tillich (1886–1965), jeden z nejvýznamnějších protestantských teologů, se zabýval vztahem náboženství a moderní kultury. Vyvinul koncept „náboženství hlubinných složek“ (ultimate concern), které označuje nejvyšší hodnotu či skutečnost, jež je základem lidské existence. Bůh je chápán jako symbol této hlubinné reality, která překračuje všechny konkrétní představy. Tillichova korelační metoda se snaží propojit evangelium s konkrétní dějinnou situací a problémy lidské existence.

Karl Rahner: Zkušenost víry a transcendentální teologie

Německý katolický teolog Karl Rahner (1904–1984), člen řádu jezuitů, zdůrazňoval důležitost zkušenosti víry pro moderního člověka. Tvrdil, že Bůh není omezen na církevní instituci, ale je přítomen ve všech aspektech lidského života. Snažil se propojit tradiční náboženské učení s moderními myšlenkovými proudy (existencialismus, fenomenologie) a rozvinul otevřenou transcendentální teologii založenou na antropologii. Člověk je pro něj bytostí otevřenou Bohu, která transcenduje sebe sama.

Spravedlnost a dobrý život: Politicko-filozofický spor

Jedna z velkých otázek politické filozofie se týká role státu: Má stát být neutrální vůči různým pojetím dobrého života, nebo má aktivně prosazovat určité ctnosti u svých občanů? Tento spor ovlivňuje chápání spravedlnosti.

Neutrální stát vs. stát prosazující ctnosti

• Neutralisté (liberálové): Zastávají názor, že práva mají přednost před pojetím dobra. Stát by měl být neutrální a nechat na občanech, aby si svobodně zvolili svůj způsob života. Kant a Rawls tvrdí, že principy spravedlnosti by měly být neutrální k soupeřícím pojetím dobrého života. Libertariáni (Nozick) prosazují minimální stát, který nezasahuje do svobodné volby jedince.
• Perfekcionisté (utilitaristé, Aristotelovo pojetí, komunitaristé): Věří, že spravedlivá společnost usiluje o prosazení ctností. Utilitarismus považuje za dobro maximalizaci požitku. Aristoteles viděl účel politiky v pěstování dobrého charakteru a výchově dobrých občanů. Komunitaristé spojují spravedlnost s tím, jak ji definuje společenství.

Kritika perfekcionismu se soustředí na nebezpečí vnucování hodnot a intolerance, kdy stát, který by podporoval ctnosti, by mohl vést k náboženskému fundamentalismu či omezování svobody.

Sandelova kritika a alternativa

Michael Sandel kritizuje oddělování diskuze o spravedlnosti a právech od tezí o dobrém životě ze dvou důvodů:

1. Není vždy možné rozhodnout otázky spravedlnosti a práv bez vyřešení zásadních morálních problémů.
2. Oddělení by nemuselo být vždy dobré a hodné.

Sandel poukazuje na morální individualismus u Locka, Kanta a Rawlse, který předpokládá svobodné a nezávislé bytosti, jež nejsou vázány morálními pouty předcházejícími volbě. Proto je potřeba rámec práv, který nebude stranit žádným cílům. Sandel naopak tvrdí, že spravedlivé společnosti nelze dosáhnout pouhou maximalizací užitku nebo zajištěním svobody volby. Musíme uvažovat o smyslu dobrého života a akceptovat možné neshody. Spravedlnost podle něj vyžaduje, abychom na sebe brali i roli soudců a nevyhýbali se morálním otázkám, což je v kontrastu s politickým liberalismem, který by chtěl morální a náboženské otázky z veřejné debaty vyloučit.

Závěr: Důležitost komplexního pohledu

Komplexní pohled na náboženství odhaluje jeho mnohostrannost a hluboký dopad na lidské myšlení, jednání, společnost a politiku. Porozumění různým vědeckým modelům, roli rituálů, filozofické kritice i moderním teologickým koncepcím je nezbytné pro každého studenta, který se chce v této oblasti orientovat. Ať už se na náboženství díváme jako na interpretativní systém, funkci, vedlejší produkt evoluce, nebo jako na zdroj politické moci, vždy je klíčové vnímat ho v jeho plné komplexnosti a historickém kontextu. Tím získáte hlubší porozumění náboženství a jeho místa v našem světě.

Často kladené otázky (FAQ)

Co jsou hlavní modely studia náboženství?

Hlavními modely jsou substanční model (hledá podstatu náboženství v posvátnu), funkcionální model (zkoumá funkci náboženství pro jedince a společnost), hermeneutický model (zaměřuje se na interpretaci náboženských znaků) a kognitivistický model (vysvětluje náboženství jako vedlejší produkt kognitivních mechanismů a evoluce).

Jaká je role rituálu v náboženství?

Rituál je základem náboženského jednání a praxe, má přesně stanovený řád a je institucionalizovaným jednáním. Slouží k zpřítomnění posvátna, posilování sociální koheze a solidarity (Durkheim), označuje rituály přechodu mezi životními fázemi (Van Gennep) a může být nástrojem sociální transformace (Turner). Rituály dávají životu řád, stabilitu a předvídatelnost.

V čem spočívá náboženský fundamentalismus?

Náboženský fundamentalismus je způsob myšlení, kdy se určité náboženské principy považují za nezpochybnitelné pravdy. Klíčovým rysem je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou, což často vede k autoritářským režimům (teokracie), kde náboženská autorita má převahu nad politickou. Může být pasivní (odloučení od světa) nebo aktivní (politický boj).

Kdo byli klíčoví kritici náboženství?

Mezi klíčové kritiky náboženství patří osvícenci (např. Voltaire, Rousseau), kteří prosazovali racionalitu a deismus; Ludwig Feuerbach, který viděl náboženství jako projekci lidských ideálů; Karl Marx, který ho označil za „opium lidu“ sloužící k udržení nerovností; a Sigmund Freud, který ho chápal jako iluzi pro vyrovnání se s existenciálními otázkami.

Jak se liší neutrální stát od perfekcionistického?

Neutrální stát (prosazovaný liberály jako Kant a Rawls) by neměl občanům vnucovat žádné pojetí dobrého života a měl by zajistit rámec práv, který jim umožní svobodnou volbu v morálních a náboženských otázkách. Naopak perfekcionistický stát (např. Aristotelovo pojetí, utilitarismus) usiluje o prosazení a pěstování ctností u svých občanů a aktivně se podílí na definování „dobrého života“, což je však často kritizováno jako cesta k intoleranci a omezování svobody.