Podcast na Karel Poláček - Bylo nás Pět

Kapitoly

Úvod do meziválečné literatury

Demokratický proud a pragmatismus

Hlavní autoři a jejich díla

Bylo nás pět

Útěk do dětství

Petr Bajza a jeho parta

Kdo vlastně byl v té partě?

Svět dospělých a vedlejší postavy

Dobrodružství reálná a snová

Jazyk jako hlavní hrdina

Odkaz a aktuálnost díla

Kdo byl Karel Poláček?

Od rebela k novináři

Tragický konec a nesmrtelné dílo

Poetický jazyk v próze

Závěrečné shrnutí

Přepis

Lucie: Věděli jste, že slovo ‘robot’, které dnes používá celý svět, ve skutečnosti pochází z divadelní hry od českého spisovatele? Zní to neuvěřitelně, co?

Vojtěch: Přesně tak. A to je jen střípek z neuvěřitelně bohatého období. Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde vám zjednodušíme i tu nejsložitější látku. Já jsem Vojtěch.

Lucie: A já Lucie. Dnes se podíváme na českou meziválečnou literaturu. Vojto, co to vlastně bylo za dobu? Zní to dost... dramaticky.

Vojtěch: A taky že bylo. Představ si to: právě skončila první světová válka, rozpadlo se Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo. Obrovská euforie, ale i strach z budoucnosti, hospodářská krize a nástup fašismu. To všechno se v literatuře muselo projevit.

Lucie: Dobře, takže autoři reagovali na dění kolem sebe. A kteří patřili k tomu hlavnímu proudu?

Vojtěch: Tomu se říkalo demokratický proud. Patřili sem autoři, kteří podporovali novou republiku a prezidenta Masaryka. Často psali do Lidových novin. Byli to takzvaní pragmatisté.

Lucie: Pragmatisté? To zní jako nějaké složité kouzlo. Co to znamená?

Vojtěch: Vůbec ne. Pragmatismus je filozofický směr z USA, který říká, že pravda je to, co je užitečné a co se osvědčilo v praxi. Žádné složité teorie, prostě zdravý rozum.

Lucie: Takže psali o reálném světě pro obyčejné lidi. Kdo jsou tedy ty největší hvězdy?

Vojtěch: Jednoznačně Karel Čapek. Ten právě přišel se slovem ‘robot’ ve své hře R.U.R. Ale psal i velmi silná dramata, jako je Matka, což je neuvěřitelně působivá reakce na hrozbu války.

Lucie: To zní dost vážně. Bylo v té době místo i pro humor?

Vojtěch: Rozhodně! A tady musíme zmínit Karla Poláčka. Jeho humoristický román Bylo nás pět je absolutní klasika. A nesmíme zapomenout ani na Eduarda Basse a jeho Klapzubovu jedenáctku nebo Cirkus Humberto.

Lucie: Zastavme se u Poláčka. Proč je knížka Bylo nás pět tak slavná dodnes?

Vojtěch: Protože dokonale ukazuje svět dospělých očima malého kluka, vypravěče Petra Bajzy. Celý příběh je psaný v ich-formě a je to vlastně sled jeho vzpomínek na dětství a různá dobrodružství s kamarády.

Lucie: A co ten jazyk? Pamatuju si, že byl dost specifický.

Vojtěch: Přesně. Poláček mistrně míchá spisovnou češtinu s hovorovými výrazy, slangem a nářečím. Díky tomu působí ten svět neuvěřitelně živě a autenticky. Je to prostě geniální.

Lucie: Takže tu máme roboty, partu kluků a cirkusáky... Ta doba byla literárně fakt pestrá. Díky moc, Vojto!

Vojtěch: Rádo se stalo. A od humoru se příště posuneme k trochu vážnějším tématům...

Lucie: Vojto, sliboval jsi vážnější témata, a teď vytahuješ Bylo nás pět? To je přece ztělesnění českého humoru!

Vojtěch: Přesně tak. Karel Poláček patřil k nejvýznamnějším humoristům první republiky. Ale tady je ten vážnější přesah... Tu knihu psal v nejtěžších chvílích, těsně před transportem do Osvětimi, kde bohužel zemřel.

Lucie: Páni... Takže ten idylický svět je vlastně jeho vzpomínka a únik z reality?

Vojtěch: Je to jeho nostalgický pohled na dětství v jeho rodném Rychnově nad Kněžnou. Krásně to ukazuje kontrast mezi bezstarostným světem dětí a světem dospělých, plným pravidel.

Lucie: A hlavním hrdinou je Petr Bajza, že? Vypravěč celého příběhu.

Vojtěch: Ano, Petr a jeho čtyři kamarádi – Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Kemlink Eda a Zilvar z chudobince. Je to vlastně sled jejich klučičích dobrodružství. Od koupání po chození do kina nebo do cirkusu.

Lucie: A ten jazyk! Petr se snaží být hrozně dospělý a mluvit spisovně, což je neuvěřitelně vtipné.

Vojtěch: To je mistrovská jazyková komika. Poláček geniálně střídá hovorovou češtinu, knižní archaismy a dětský slang. Právě tenhle střet vytváří ten nezaměnitelný humor.

Lucie: Takže klíčem je dětský pohled na svět. Ten formuje jak děj, tak i ten vtip.

Vojtěch: Přesně. A od pohledu dětí se teď posuneme k pohledu reportéra na drsnou realitu.

Lucie: Počkej, Vojtěchu, než se ponoříme do drsné reality, myslím, že u Poláčka a jeho party musíme ještě chvíli zůstat. Přijde mi, že jsme jen tak naťukli povrch toho, co dělá knihu 'Bylo nás pět' tak geniální. Můžeme to rozebrat víc do hloubky?

Vojtěch: Samozřejmě, s radostí. Máš pravdu, 'Bylo nás pět' si zaslouží detailní pohled. Je to mnohem víc než jen sbírka vtipných příhod. Je to vlastně takový malý literární klenot.

Lucie: Tak kde začneme? Co je to vlastně za žánr? Vždycky jsem to brala prostě jako... knížku pro děti, co baví i dospělé.

Vojtěch: To je dobrá definice, ale literární věda by to specifikovala. Jedná se o epickou prózu, konkrétně o humoristický román. I když, pravda, některé zdroje to kvůli té epizodické stavbě označují spíš za soubor povídek.

Lucie: Epizodické? To znamená, že ty příběhy na sebe moc nenavazují?

Vojtěch: Přesně tak. Kniha je rozdělena do jednačtyřiceti krátkých kapitol. Jsou sice řazeny chronologicky, jak jde čas na maloměstě, ale návaznost je hodně volná. Každá kapitola je v podstatě samostatné dobrodružství nebo příhoda.

Lucie: A námět je tedy jasný – vzpomínky na dětství. Ale jaké je to hlavní téma, které to všechno spojuje?

Vojtěch: Hlavním tématem jsou dobrodružství téhle party kluků. Ale pod tím je ještě další vrstva. Je to obraz života na maloměstě, v tomto případě v Rychnově nad Kněžnou ve dvacátých letech dvacátého století.

Lucie: Takže Poláček chtěl zachytit atmosféru doby a místa?

Vojtěch: To určitě. Ale je tam i osobní záměr. Nesmíme zapomínat, že Poláček psal tuhle knihu v době protektorátu, v nejtěžší životní situaci. Bylo to pro něj vlastně takový únik do světa bezstarostného dětství, pryč od hrůz války.

Lucie: To dává celému dílu úplně jiný rozměr... Není to jen veselá knížka, ale i forma útěku a nostalgie.

Vojtěch: Přesně tak. Je to oslava svobody, přátelství a fantazie v době, kdy se svoboda a fantazie potlačovaly. To je jeden z důvodů, proč má ta kniha takovou sílu.

Lucie: Dobře, pojďme se podívat na tu slavnou pětku. Kdo je kdo v téhle partě? Samozřejmě, hlavní je vypravěč...

Vojtěch: Ano, Petr Bajza. Všechno vidíme jeho očima, protože dílo je psané v ich-formě. Petr je syn maloobchodníka, takového koloniálníka, a je to kluk s obrovskou fantazií. Rád čte a jeho pohled na svět je... řekněme, velmi barvitý.

Lucie: To je mírně řečeno. On je ten, kdo se snaží mluvit jako dospělý, že? S těmi knižními výrazy.

Vojtěch: Přesně! To je ten hlavní zdroj komiky, o kterém jsme mluvili. Ale k tomu se ještě dostaneme. Jeho nejlepším kamarádem je Antonín Bejval.

Lucie: Bejval, to je ten... vynálezce, že? Syn majitele povoznictví.

Vojtěch: Jo, to je on. Trochu namyšlený, lakomý, ale taky iniciátor většiny těch jejich bláznivých akcí. Většinou to byl jeho nápad, za který pak byli všichni potrestáni.

Lucie: Klasika. A kdo dál?

Vojtěch: Pak je tu Čeněk Jirsák. To je ten pobožný, ministrant. Jeho specialitou je, že si zapisuje své prohřešky do deníčku, aby se z nich pak mohl vyzpovídat. Je trochu ješitný.

Lucie: Takže takový malý účetní svých hříchů. To zní roztomile.

Vojtěch: Přesně tak. Čtvrtým do party je Eda Kemlink. Ten je z lepší rodiny, syn úředníka z berního úřadu. Je chytrý a na rozdíl od ostatních docela poslušný.

Lucie: Takový ten rozumný hlas v partě, který stejně nikdo neposlouchá?

Vojtěch: Dá se to tak říct. A posledním, a možná nejzajímavějším, je Josef Zilvar z chudobince. Je starší než ostatní, několikrát propadl, kouří a vede takové dospělácké řeči. Jeho táta je válečný invalida a žebrák.

Lucie: Takže on je ten protřelý životem, ten drsňák party.

Vojtěch: Přesně. Reprezentuje ten sociální protipól k Edovi Kemlinkovi. Poláček tak skvěle ukazuje, že v tom klukovském světě na sociálních rozdílech tolik nezáleží. Všichni jsou si rovni.

Lucie: To je skvělý postřeh. A co postavy mimo tu hlavní pětku? Ty jsou přece taky nezapomenutelné. Třeba služka Kristýna!

Vojtěch: Rampuperda! Ano, Kristýna, služka u Bajzů, je fantastická postava. Petr ji tak přezdívá, protože je z vedlejší vesnice Rampuše. Neustále se škádlí, dělají si naschvály... Třeba když jí hodí do kufru myš.

Lucie: A pak samozřejmě dostane vynadáno. A co Evička Svobodová, Petrova láska?

Vojtěch: Evička, dcera cukráře. Je to taková milá, roztomilá slečna. Kluci se Petrovi smějí, že za ní chodí. Zajímavé je, že ona je vlastně uplácí, aby se mohla účastnit jejich akcí. Nosí jim bonbony a lízátka od tatínka.

Lucie: Chytrá holka, věděla, jak na ně. A pak je tam ten protivný dospělý, pan Fajst.

Vojtěch: Ach, pan Fajst. Místní mravokárce, starý mládenec. Pro něj jsou kluci ztělesněním zla a jejich rošťárny ho dovádějí k šílenství. Je to taková karikatura toho maloměstského, úzkoprsého dospělého.

Lucie: A co Petrovi rodiče? Ti mi přijdou docela sympatičtí.

Vojtěch: Jsou. Tatínek Bajza je sice přísný a šetrný na peníze, ale v jádru laskavý. Maminka je ten klidný prvek v rodině, je hodná, Petra trochu rozmazluje a často mírní tatínkův hněv. Je to vlastně velmi realistický obraz fungující rodiny.

Lucie: Ještě mě napadá Otakárek. Ten bohatý kluk, co by se s nimi chtěl kamarádit.

Vojtěch: Ano, Otakárek Soumar, syn továrníka. Je to taková tragikomická postava. Je osamělý, tlustý a touží po kamarádech, ale má francouzskou vychovatelku, která mu to zakazuje. Kluci si z něj někdy dělají legraci, ale jindy ho mezi sebe vezmou. Je to další ukázka sociálních vrstev na maloměstě.

Lucie: Když máme postavy, pojďme na děj. Říkal jsi, že je to spíš soubor příhod. Můžeš dát nějaké příklady těch typických klukovských dobrodružství?

Vojtěch: Jistě. Je jich spousta. Třeba klukovské války s jinými partami, pokus ochočit si vosy, což se samozřejmě nepovede. Nebo se snaží proplížit do kina bez placení, což se taky prozradí.

Lucie: To zní povědomě. Takové věčné snahy, které nikdy nevyjdou.

Vojtěch: Ale občas se jim i něco podaří. Třeba Zilvar jednou zachrání tonoucího chlapce z rybníka, což ukazuje jeho hrdinskou stránku. Velkou událostí je pak příjezd cirkusu do města.

Lucie: To je ta část, kde se všichni zamilují do stejné akrobatky?

Vojtěch: Přesně. A málem to ohrozí jejich přátelství. Ale nakonec zjistí, že kamarádství je víc než nějaká holka. A aby je rodiče do cirkusu pustili, musí být Petr neskutečně hodný, což je rodičům až podezřelé a myslí si, že je nemocný.

Lucie: To je dokonalá dětská logika. A pak, v druhé části knihy, Petr skutečně onemocní, že?

Vojtěch: Ano, dostane spálu. A tady se román láme. Petr má vysoké horečky, blouzní a děj se přesouvá do jeho fantazie. A to je jízda!

Lucie: Indie! Se slonem Jumbem!

Vojtěch: Přesně tak! Zdá se mu, že s celou partou, Evičkou a mluvícím slonem Jumbem, kterého mu daroval tatínek, odcestují do Indie. Zažívají tam neuvěřitelná dobrodružství, loví tygry s mahárádžou...

Lucie: A Zilvar se tam zamiluje do princezny a skončí v kobce, pokud si dobře pamatuju.

Vojtěch: Pamatuješ si výborně. Aby si ji mohl vzít, musí odpovědět na tři otázky. Všechno zvládne, koná se velkolepá svatba, která ale skončí obrovskou rvačkou, do které se zapojí i zvířata.

Lucie: A pak se Petr probudí...

Vojtěch: A zjistí, že to byl jen sen. Tady Poláček používá takzvanou rámcovou kompozici. Ty snové pasáže o Indii jsou prokládány krátkými záblesky reality – přijde doktor, navštíví ho kamarádi. Je to mistrovské střídání dvou světů.

Lucie: Dobře, to je děj. Ale shodli jsme se, že ten největší poklad je v jazyce. Říkal jsi, že Petr míchá různé styly. Jak to konkrétně vypadá?

Vojtěch: Je to hlavní humorný prvek. Petr se jako vypravěč snaží znít dospěle a učeně. Takže používá spisovný jazyk plný archaismů a knižních obratů, které se nepoužívaly ani v jeho době. Slova jako 'anžto' místo 'protože', nebo 'pročež' místo 'tedy'.

Lucie: A do toho pak vpadne nějaký úplně dětský, hovorový výraz.

Vojtěch: A vznikne dokonalý kontrast! Třeba věta jako: 'jelikož jsem byl děsně hloupý'. Spojení knižního 'jelikož' a hovorového 'děsně' je prostě komické. Nebo když popisuje nápis: 'pod tím jest tiskacím písmem napsáno'.

Lucie: To 'jest' je tam úžasné. A co další jazykové prostředky? Používá i nářečí nebo slang?

Vojtěch: Rozhodně. V knize najdeme nářečí, třeba 'prauda' místo 'pravda'. Germanismy jako 'kvelb' pro obchod. A samozřejmě klukovský slang, třeba 'meruna' jako fotbalový míč.

Lucie: Takže ten jazyk není jen nástroj vyprávění, ale je to vlastně samostatná postava, která vytváří humor a charakterizuje svět.

Vojtěch: Lépe bych to neřekl. Poláček si s jazykem neuvěřitelně hraje. V Petrově vyprávění se tak mísí snaha o dospělost s ryzí dětskou mluvou. A právě tenhle střet odhaluje tu jemnou satiru a kritiku světa dospělých.

Lucie: Jak to myslíš?

Vojtěch: Petr se snaží napodobit jazyk dospělých, ale protože mu nerozumí, používá ho často špatně nebo v nevhodných situacích. Tím nechtěně odhaluje, jak je ten dospělý svět často nabubřelý, plný prázdných frází a přetvářky.

Lucie: Takže skrze tu naivní dětskou optiku vlastně kritizuje maloměšťáctví.

Vojtěch: Přesně tak. To je hlavní myšlenka díla. Je to jemné, úsměvné zesměšnění konvenčního světa dospělých, jejich starostí, pomluv a přetvářek. V kontrastu s tím je ten upřímný, přátelský a svobodný svět dětí.

Lucie: To je fascinující. Ale teď kacířská otázka... Je to dílo dnes ještě aktuální? V poznámkách k maturitě se často píše, že vlastně moc ne.

Vojtěch: To je složitá otázka. Pokud se na to podíváme povrchně, tak asi ne. Dnešní generace už neběhá po vesnicích a nestaví si bunkry tak jako dřív. Dětství je zastíněno moderními technologiemi.

Lucie: Takže ten svět, který Poláček popisuje, už v podstatě neexistuje.

Vojtěch: Ten vnější svět možná ne. Ale ty vnitřní principy... ty jsou nadčasové. Touha po dobrodružství, síla přátelství, první lásky, spory s rodiči, snaha porozumět světu dospělých. To přece prožívají děti v každé době.

Lucie: A ten kontrast mezi naivním, upřímným dětským světem a tím dospělým, který je plný přetvářky... to je přece aktuální neustále.

Vojtěch: To bohužel ano. A v tom je ta genialita. Můžeme se smát Petrovým jazykovým neobratnostem, ale zároveň v tom vidíme hlubokou pravdu o společnosti. Ta knížka je tedy jednak krásnou vzpomínkou na dětství, jaké už možná není, ale zároveň je to stále platné zrcadlo nastavené dospělému světu.

Lucie: Takže i když dnešní děti už si nechtějí ochočit vosy, tak ten pocit, že dospělí jsou někdy nepochopitelní a směšní, ten zůstává.

Vojtěch: Zůstává. A proto 'Bylo nás pět' bude bavit čtenáře i za dalších sto let. Je to prostě dokonalý obraz dětství jako takového, se vším, co k němu patří.

Lucie: Skvěle jsi to shrnul, Vojtěchu. Myslím, že jsme tomu Poláčkovu světu teď porozuměli mnohem lépe. Od tohohle úsměvného pohledu na maloměsto a bezstarostné dětství se příště přesuneme k autorovi, jehož svět byl o poznání temnější a složitější.

Vojtěch: Přesně tak. A ten autor, Karel Poláček, měl život, který byl... no, všechno, jen ne jednoduchý. Jeho příběh je stejně fascinující jako jeho knížky.

Lucie: Tak nám ho představ. Většina lidí ho zná jen jako „toho pána, co napsal Bylo nás pět“.

Vojtěch: To je pravda. Ale byl toho mnohem víc. Byl to Čech, Žid, skvělý novinář a samozřejmě spisovatel. Všechny jeho příběhy se vrací do jednoho místa — do jeho rodného Rychnova nad Kněžnou.

Lucie: To je to maloměsto, které tak trefně a s humorem popisuje, že?

Vojtěch: Přesně. Ať už je to v 'Okresním městě' nebo právě v 'Bylo nás pět', kritizuje to maloměšťáctví, ale s takovou láskou a pochopením... Je to prostě geniální.

Lucie: A jaký byl jako člověk? Byl taky takový rošťák jako Péťa Bajza?

Vojtěch: No, řekněme, že měl k němu blízko. Jeho otec byl obchodník a Karel měl studovat gymnázium. Ale... vyhodili ho. Za špatné známky a ještě horší chování.

Lucie: To zní povědomě! Takže žádný vzorný student to nebyl. Jak se tedy dostal k psaní?

Vojtěch: Maturitu si nakonec dodělal a šel na práva na Karlovu univerzitu. Ale praxe úředníka ho tak nudila, že o tom napsal svou první povídku 'Kolotoč'. Pak přišla první světová válka, kde padl do ruského zajetí.

Lucie: Páni, to musel být drsný zážitek. To ho určitě ovlivnilo.

Vojtěch: Určitě. Po válce se vrhl na novinařinu. Psal pro humoristické časopisy a později pro Lidové noviny, kde se potkal s bratry Čapkovými. S Karlem Čapkem se stali velkými přáteli a psali spolu slavné sloupky.

Lucie: Ale pak přišla druhá světová válka a jeho židovský původ se stal osudným...

Vojtěch: Přesně tak. To je ta nejtemnější kapitola. Svoji dceru stihl poslat do bezpečí do Británie, ale on sám už takové štěstí neměl.

Lucie: Musel tušit, co se blíží.

Vojtěch: Během okupace ještě chvíli publikoval pod jménem svého přítele, malíře Vlastimila Rady. Ale v roce 1943 byl deportován do Terezína. A tady přichází ten neuvěřitelný paradox.

Lucie: Povídej...

Vojtěch: Právě tam, v těch nejhorších podmínkách, píše svou nejoptimističtější a nejmilejší knihu — 'Bylo nás pět'. Je to vlastně takový útěk do šťastného dětství.

Lucie: To je... až mrazivé. Když si člověk uvědomí, kde a kdy to vznikalo.

Vojtěch: Je to strašné. V roce 1944 ho přesunuli do Osvětimi, kde zemřel v plynové komoře. Ale zanechal nám tu knihu, která je oslavou života. To je jeho největší vítězství.

Lucie: Děkuji ti za tenhle hluboký vhled, Vojtěchu. Poláčkův osud je silným příběhem o tom, jak humor může být zbraní proti zoufalství. Příště se podíváme na literární kontext, ve kterém tvořil, a na jeho slavné současníky, jako byl Eduard Bass.

Vojtěch: Přesně tak, Lucie. A právě ten kontext skvěle doplňuje jeho unikátní styl. Poláček totiž používá jazyk, který bys v knize pro kluky úplně nečekala.

Lucie: Jak to myslíš? Jako že je to příliš složité?

Vojtěch: Naopak, je to hravé. Ale používá spoustu básnických prostředků. Třeba personifikaci, když napíše, že 'vítr ťuká a volá'. To je přece obraz jako z básně.

Lucie: To ano. A co dalšího tam najdeme?

Vojtěch: Tak třeba metafory. Kluci nejdou hrát fotbal, ale jdou 'prohánět merunu'. Nebo hyperbolu, tedy nadsázku... 'bylo jich nejmíň milión těch Ješiňáků'.

Lucie: Takže ve skutečnosti jich tam bylo asi pět, že?

Vojtěch: Přesně tak. A vedle toho i krásné přirovnání, 'kolem dokola to bylo zelené jako na louce'. Všechno to skládá neuvěřitelně živý obraz.

Lucie: Takže Poláčkův jazyk je vlastně klíčem k té jeho oslavě života, o které jsi mluvil.

Vojtěch: Přesně tak. I v těch nejtěžších chvílích dokázal jazykem stvořit svět plný radosti a fantazie. A to je jeho odkaz.

Lucie: Děkujeme, Vojtěchu, za skvělý vhled do díla Karla Poláčka. Takže pamatujte, humor a krása jazyka mohou být tou nejsilnější zbraní. Tímto se s vámi pro dnešek loučíme.

Vojtěch: Mějte se krásně a u příštího dílu Studyfi podcastu na slyšenou.