Podcast na Jan Drda - Němá barikáda

Kapitoly

Kontrast a šok

Jazyk a naturalismus

Děj povídky Zákeřník

Hlavní motivy a jazyk

Struktura a další povídky

Reakce na válku

Zkušenost s totalitou

Shrnutí a závěr

Přepis

Tereza: Představte si ulici po dešti. Svítí májové slunce, děti si uprostřed silnice lepí bábovky z bláta. Vše působí klidně… a pak najednou ratatata.

Lukáš: Děti s jekotem zavyjí hrůzou a rozprchnou se jako kuřata. Z toho opravdu mrazí. Ta scéna je neuvěřitelně silná a drsná.

Tereza: Posloucháte Studyfi Podcast. A tenhle úryvek je samozřejmě z povídky od Jana Drdy, z knihy Němá barikáda. Lukáši, proč je ten kontrast tak účinný?

Lukáš: Protože Drda mistrně ukazuje absurditu války. Nepopisuje bitvu na frontě, ale to, jak násilí brutálně vtrhne do naprosto nevinného, dětského světa. Ten šok je hlavním sdělením.

Tereza: A co ten jazyk? Popisuje „ručičku, uraženou zrovna v lokti“. Je to hodně syrové.

Lukáš: Ano, to je jasný prvek naturalismu. Drda se nevyhýbá drastickým, až ošklivým detailům. Chce, aby ten prožitek byl co nejautentičtější a nejděsivější. Žádné zlehčování.

Tereza: Přitom ten úvod je tak poetický: „Vlhká a tvárná je zem...“ To mi k té surovosti vůbec nesedí.

Lukáš: A to je přesně ono! Ta lyričnost na začátku o to víc zesiluje následnou hrůzu. Není to jen suchý popis, je to emocionální rána. A právě tenhle kontrast je něco, co se u maturity skvěle rozebírá.

Tereza: Takže to jsme probrali Drdův život. Ale jeho dílo... to je kapitola sama pro sebe. Dnes se zaměříme na jeho asi nejslavnější sbírku, Němou barikádu.

Lukáš: Přesně tak. A konkrétně na povídku Zákeřník, která je asi nejznámější. I když ne tak jako Vyšší princip, který všichni znají díky filmu.

Tereza: Jo, na ten film si pamatuju. Ale Zákeřník... ten název zní dost drsně.

Lukáš: A taky že je. Celá ta kniha je drsná, ale nesmírně silná. Je to soubor jedenácti povídek z období Protektorátu a Pražského povstání. Děj je chronologický, takže čtenář postupuje válkou s postavami.

Tereza: Dobře, tak nás proveď tou povídkou. O čem Zákeřník je?

Lukáš: Představ si to... poslední dny války. Všichni jsou zalezlí ve sklepích. Konečně vysvitne májové slunce a děti vyběhnou ven. Hrají si na ulici, dělají bábovičky... a najednou se ozve střelba. Ratatata.

Tereza: To je hrozná představa.

Lukáš: A přesně o to Drdovi šlo. Ukázat tu hrůzu. Malá Helenka a její kamarádka Vlastička jsou na místě mrtvé. Muži z okolních domů se seběhnou, ale netuší, odkud se střílelo. Všechno prohledali...

Tereza: Ale někde se musel schovávat.

Lukáš: Jeden z mužů, kovář Martínek, je ale podezíravý. V jednom domě najde starou paní a něco mu na ní nesedí. Prohledá byt a ve skříni najde schovaného jejího syna, Němce Waltera. Toho zákeřníka.

Tereza: A co se stalo pak?

Lukáš: Martínek ho jako kovář přemůže. Matka se ho snaží chránit, ale muži ji donutí podívat se z okna na mrtvou Helenku... a ona nešťastnou náhodou vypadne. Zákeřníka pak předají partyzánům. Je to opravdu surový příběh o spravedlnosti a pomstě v posledních hodinách války.

Tereza: Páni. Takže hlavní téma je jasné... nesmyslnost a krutost války, která si nevybírá. Co jsou takové hlavní motivy, které Drda používá?

Lukáš: Jsou to motivy dětí, krve, smrti, ale i ty obyčejné věci jako bábovičky. Právě ten kontrast dětské hry a brutální smrti je to, co je na tom tak silné. Drda používá er-formu, takže jako vševědoucí vypravěč nám může ukázat myšlenky všech.

Tereza: A co jazyk? Zmínil jsi to „ratatata“. To je citoslovce, že?

Lukáš: Ano. A schválně používá zdrobněliny jako „kbelíček“ nebo „ručičky s dolíčkem“ a jména jako Helenka a Vlastička. Proč myslíš?

Tereza: Aby to bylo ještě tragičtější. Abychom si ty děti představili jako nevinné a zranitelné.

Lukáš: Přesně. A k tomu přidává silné obrazy. Třeba personifikaci „slunce vyhání z dětí noční sklepní zkřehlost“ nebo přirovnání, že děti se „rozstříknou jako kuřata“. Je to velmi vizuální a emotivní psaní.

Tereza: Takže když to shrneme pro Zákeřníka: literární druh je epika, žánr válečná povídka. Vypravěč v er-formě. A všechno to směřuje k maximálnímu emocionálnímu dopadu.

Lukáš: Bingo. A tenhle vzorec se opakuje i v dalších povídkách. Třeba v povídce Včelař, kde starý pán radši zemře, aby ochránil partyzány, a v ruce drží včelí královnu jako symbol naděje.

Tereza: Nebo ten slavný Vyšší princip, kde se profesor postaví gestapu a obhajuje atentát na Heydricha z „vyššího mravního principu“.

Lukáš: Každý by chtěl mít tak odvážného profesora. Je to přesně o tom – Drda neukazuje jen hrůzu, ale i nečekané hrdinství obyčejných lidí.

Tereza: Ukazuje vlastně obě strany mince... tu nejhorší zradu i tu největší odvahu. A o tom, jak se s tématem hrdinství a zrady vypořádali další autoři, si povíme příště.

Tereza: Tak a máme tu poslední velké téma. A po všech těch avantgardách a válkách mi to přijde jako logické finále – co se dělo s českou literaturou po druhé světové válce?

Lukáš: Přesně tak. Ta druhá polovina 20. století, to je naprosto fascinující a taky dost divoké období. Na jednu stranu obrovská radost z konce války a snaha navázat na to, co bylo předtím… na tu bohatou prvorepublikovou kulturu.

Tereza: Ale předpokládám, že to nešlo jen tak, mávnutím proutku.

Lukáš: Vůbec ne. Byla to doba plná protikladů. Spousta knih, které nacisti zakázali, se zase mohla číst. Jenže zároveň se začaly pálit a lisovat jiné knihy, které se pro změnu nelíbily komunistům. A do toho ta tíha války… někteří autoři to neunesli, třeba básník Konstantin Biebl spáchal sebevraždu.

Tereza: Kdo tedy patřil k těm prvním, kteří o válce začali psát?

Lukáš: Jedním z nejvýraznějších byl Jan Drda. To je zajímavý příběh. Pocházel z chudých poměrů, matka mu zemřela, vychovával ho dědeček. Původně se měl stát klempířem.

Tereza: To by byla pro literaturu docela ztráta.

Lukáš: To jo. Naštěstí babička prosadila, aby šel na gymnázium. A byl nesmírně talentovaný, svůj první velký román, *Městečko na dlani*, vydal už ve dvaceti letech. Jeho povídky z *Němé barikády* byly přímou reakcí na to, co zažil a viděl během války a Pražského povstání.

Tereza: A název *Němá barikáda*? Proč zrovna „němá“?

Lukáš: Protože je to podle skutečné barikády, o které se dlouho mlčelo. To dílo je dneska hlavně cenným pohledem do myšlení obyčejného člověka té doby. A hodně ho proslavily filmové adaptace, třeba povídka *Vyšší princip*.

Tereza: Drda tedy zpracoval válku. Ale objevili se i autoři, kteří reflektovali jinou totalitu – tu komunistickou?

Lukáš: Ano, a jedním z prvních byl Jiří Weil. Byl to člen Devětsilu a jeho román *Moskva – hranice* byl naprosto průlomový. Zřejmě jako první u nás popsal Stalinovy politické čistky.

Tereza: To zní odvážně.

Lukáš: Extrémně. Hlavní hrdina je věrný komunista, kterého nespravedlivě obviní, a on tu vinu přijme v zájmu strany. Ten román tehdy vůbec nikdo nepochopil, vadil prostě všem. Jeho další slavné dílo je *Život s hvězdou*, o muži čekajícím na transport.

Tereza: A co další autoři z téhle generace poznamenané válkou?

Lukáš: Určitě musíme zmínit Karla Ptáčníka a jeho román *Ročník jednadvacet*. To je vlastně příběh jeho generace, mladých kluků totálně nasazených na práci v Německu. Je to neuvěřitelně silné a autentické čtení.

Tereza: Páni, to byla jízda. Od avantgardy přes válku až po vyrovnávání se s totalitou. Je vidět, jak moc dějiny ovlivňovaly to, co se psalo.

Lukáš: Přesně tak. Literatura nikdy není ve vakuu. Vždycky je zrcadlem své doby, ať už se nám to líbí, nebo ne. A druhá polovina 20. století toho byla jasným důkazem.

Tereza: Lukáši, moc ti děkuju za skvělý přehled. Doufám, že to našim posluchačům pomohlo zorientovat se v téhle složité látce. A vám, milí studenti, děkujeme za poslech. Držíme palce u maturity!

Lukáš: Přesně tak, hodně štěstí a zase někdy u Studyfi podcastu na slyšenou!