Podcast na Historie a sociální postavení osob s postižením

Kapitoly

Lakmusový papírek společnosti

Od segregace k inkluzi

Čtyři historické fáze

Mýtus o neustálém zlepšování

Současné hrozby a skutečné měřítko

Síla slov a předsudků

Moderní podoby diskriminace

Předsudky nejsou jen negativní

Nejtemnější kapitola: Akce T4

Současné boje a paradoxy

Závěrečné shrnutí a rozloučení

Přepis

Kristýna: ...a ten vztah společnosti k postiženým byl vždycky jako takový lakmusový papírek!

Jakub: Lakmusový papírek! Počkej, to je skvělé přirovnání. To jakože ukazuje skutečné barvy té společnosti, že?

Kristýna: Přesně tak! Jaké má hodnoty, priority, jestli je opravdu humánní... všechno se na tom odrazí.

Jakub: Páni. Dobře, tohle téma musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se s Kristýnou podíváme právě na postavení osob se zdravotním postižením ve společnosti.

Kristýna: Je to tak. A jak říká staré latinské přísloví: „Historia magistra vitae“ – historie je učitelkou života. A tady to platí dvojnásob.

Jakub: Takže abychom pochopili současnost, musíme se podívat do minulosti. Byly v tom vztahu nějaké konkrétní fáze nebo etapy?

Kristýna: Rozhodně. Obecně se v teorii mluví o několika stadiích vývoje. A nebylo to vždycky zrovna veselé čtení.

Jakub: Předpokládám, že to nebylo vždycky jen „pomáhej a chraň“, co? Spíš „schovej a zapomeň“?

Kristýna: Občas i hůř, bohužel. Ale ten vývoj je právě to fascinující. Od úplného vyloučení, přes segregaci a péči v ústavech, až po dnešní snahu o plnou inkluzi.

Jakub: Takže když se podíváme na to, jak se společnost chovala k lidem s postižením, učíme se vlastně o té společnosti samotné.

Kristýna: Bingo. Vidíme, co považovala za „normální“, koho se bála nebo komu chtěla pomoct. Je to vlastně takový historický psychologický profil.

Jakub: To je skvělý úhel pohledu. Najednou to není jen o paragrafech a zákonech, ale o mentalitě celé doby.

Kristýna: Přesně. A pochopení téhle cesty nám pomůže lépe rozumět i dnešním předsudkům nebo diskriminaci, kterým se budeme věnovat později.

Jakub: Super. To je skvělý základ. Takže... pojďme se podívat na tu první, pravděpodobně nejtemnější fázi. Jsem připraven se trochu bát.

Kristýna: Tak se do toho pustíme. Neboj, přežiješ to.

Jakub: Tak jo, jsem připraven. Nebudu lhát, trochu se bojím, kam se to bude ubírat. Jaké jsou tedy ty fáze, kterými si společnost prošla?

Kristýna: Historici a sociologové to zjednodušeně dělí do čtyř hlavních období. Jsou to fáze represivní, zotročovací, charitativní a nakonec socializační.

Jakub: Hm, ty názvy zní dost výmluvně. Represivní a zotročovací... to mi přijde skoro jako to samé. Jaký je v tom rozdíl?

Kristýna: Máš pravdu, jsou si velmi blízké. Ta represivní fáze, to jsou ty úplné počátky lidstva. Tam se často stávalo, že jedinci s postižením byli prostě ponecháni svému osudu, nebo dokonce usmrceni.

Jakub: Páni. Drsný začátek.

Kristýna: To ano. Fáze zotročovací přišla o něco později. Tam už nebyli nutně zabíjeni, ale byli vnímáni jako majetek, jako pracovní síla bez jakýchkoliv práv. Jejich život měl cenu jen tehdy, pokud mohli nějak sloužit.

Jakub: Rozumím. A pak přišla ta charitativní fáze? To už zní o něco lépe.

Kristýna: Přesně. Tu můžeme rámcově zařadit do středověku, hlavně pod vlivem křesťanství. Péče o „ubožáky“ se stala projevem dobročinnosti a milosrdenství... ale pořád se na ně pohlíželo shora. Nebyli rovnocennými členy společnosti.

Jakub: Takže pomoc ano, ale respekt a rovnost ještě ne. A ta poslední, socializační fáze?

Kristýna: Ta začíná zhruba od druhé poloviny 19. století. To je období, kdy se začínají objevovat první snahy o vzdělávání, začleňování a systematickou péči. Ale pozor, i tahle fáze má spoustu velmi odlišných a někdy i temných etap.

Jakub: Dobře, takže když se na to podíváme... represivní, zotročovací, charitativní, socializační... vypadá to jako jasná cesta vzhůru. Jako že se to prostě pořád jen zlepšuje. Je to tak jednoduché?

Kristýna: Kéž by bylo. To je právě jeden z největších mýtů. Spousta lidí, dokonce i studentů pomáhajících profesí, má tendenci si myslet, že je to taková přímka směřující k lepším zítřkům. Ale to je obrovské zjednodušení.

Jakub: A proč je to mýtus? Vždyť dnes se přece máme lépe než ve starém Římě, ne?

Kristýna: Máme se lépe technologicky a medicínsky, to ano. Ale ten přístup společnosti není automaticky lepší. Vezmi si právě ten starý Řím. Často se uvádí jako příklad krutosti, že otec rodiny mohl odložit dítě narozené s postižením.

Jakub: Jo, to zní strašně.

Kristýna: Zní. Ale když se na to podíváš blíž, nemáme důkazy, že by to dělali z nenávisti. Spíš šlo o krutou socioekonomickou realitu.

Jakub: Jak to myslíš?

Kristýna: Zjednodušeně řečeno, rodina prostě neměla prostředky, aby se o dítě s těžkým postižením postarala. A zároveň nemohla čekat, že se to dítě v dospělosti postará o ně. Byla to otázka přežití celé rodiny.

Jakub: Aha! Takže to nebylo o tom, že by byli bezcitní, ale že prostě neměli na výběr. To je úplně jiný pohled.

Kristýna: Přesně. A teď to nejzajímavější... tohle není jen dávná historie. Podívej se na politiku jednoho dítěte v Číně nebo na situaci v Indii, kde bylo z ekonomických důvodů běžné se zbavovat narozených holčiček.

Jakub: Páni, to je vlastně úplně stejný princip. Ekonomický a sociální tlak vede k rozhodnutím, která nám připadají nepředstavitelná.

Kristýna: Přesně tak. Proto nemůžeme slepě věřit tezi o automatickém zlepšování. Vždy se musíme ptát na kontext. Jaká je skutečná ekonomická, sociální a kulturní úroveň dané společnosti.

Jakub: Dobře, takže pokrok není automatický. A říkala jsi, že i dnes existují tendence, které mohou postavení lidí s postižením zhoršovat. Co jsi tím myslela?

Kristýna: Ano, rozhodně. I přes úžasný pokrok v medicíně a technologiích čelíme novým hrozbám. Jednou z nich je třeba demografie, konkrétně stárnutí populace v západním světě.

Jakub: Jak to souvisí?

Kristýna: No, stárnoucí populace znamená obrovský tlak na zdravotní a sociální systémy. Medicína dokáže lidi zachraňovat a prodlužovat jim život, ale to s sebou nese násobně vyšší náklady. A ve společnosti pak může vznikat napětí a otázky, kdo si takovou péči „zaslouží“.

Jakub: Chápu. Boj o zdroje. Co dál?

Kristýna: Další velkou věcí je genetika. Rozvoj znalostí o lidském genomu je fascinující a může strašně pomoct. Ale zároveň může být nebezpečně zneužit. Ne vědou samotnou, ale politikou.

Jakub: Jako že by se někdo mohl rozhodovat, kdo se má narodit a kdo ne, na základě genetických testů?

Kristýna: Přesně tak. Lidé s postižením tak mohou být příjemci úžasných benefitů vědy, ale zároveň se mohou stát oběťmi politických rozhodnutí, která je vyloučí. A to se zdaleka netýká jen nedemokratických zemí.

Jakub: To je docela mrazivá představa. Takže jak tedy máme posuzovat, jestli je na tom společnost dobře, nebo ne? Když ne jen podle technologií.

Kristýna: Klíčová otázka je tahle: Kolik z nashromážděného společenského bohatství – a tím nemyslím jen peníze, ale i vzdělání, kulturu a čas – je společnost ochotna přerozdělit těm, kteří jsou na podpoře závislí?

Jakub: Takže nejde o to, co máme, ale o to, o co jsme ochotni se podělit. To dává smysl.

Kristýna: Přesně. Skutečnou úroveň vztahů musíme posuzovat vždy horizontálně. Tedy porovnávat vztah majority k menšině v dané době, ne jen slepě porovnávat současnost s minulostí.

Jakub: Dobře, to je skvělý rámec. A co ty předsudky, o kterých jsme se bavili? Jakou roli hrají v tomhle všem dnes?

Kristýna: Obrovskou. Předsudky jsou takové mentální zkratky, které nám brání vidět člověka a nutí nás vidět jen nálepku. A existuje jich několik typů. Třeba soucitné předsudky.

Jakub: Soucitné? To zní jako oxymóron.

Kristýna: Trochu jo. Jsou to ty věty jako „Ach, ti chudáčci, žijí ve světě tmy, jsou tak bezmocní.“ Je to soucit, ale staví tě do nadřazené pozice.

Jakub: Jasně. Pak jsou asi ty vyloženě negativní, že?

Kristýna: Ano, odmítavé a hostilní. Třeba že „jsou neužiteční a neproduktivní“, nebo ještě hůř, „mají samé výhodičky, jen na ně doplácíme“. To slyšíme bohužel docela často.

Jakub: Jo, to znám. A jsou ještě nějaké další typy?

Kristýna: Určitě. Třeba idealizující předsudky. To je to známé „příroda jim vzala zrak, ale dala jim lepší sluch“. Nebo že utrpení je zušlechťuje. A pak heroizující – „všechno bravurně zvládá, nepotřebuje žádnou pomoc!“

Jakub: Což je taky nesmysl, protože každý občas pomoc potřebuje. Ať má postižení, nebo ne.

Kristýna: Přesně! A s předsudky úzce souvisí jazyk, který používáme. Slova mají obrovskou moc formovat realitu. Dřív se třeba běžně používal termín „úchylná mládež“ pro děti s postižením.

Jakub: Počkej, cože? To jako vážně?

Kristýna: Naprosto vážně. Dokonce se tak v první polovině dvacátého století jmenoval odborný pedagogický časopis.

Jakub: To je neuvěřitelné. Takže slova jako idiot, imbecil, debil... ty původně nebyly nadávky?

Kristýna: Přesně tak, byla to oficiální lékařská klasifikace stupňů mentálního postižení. Ale protože se z nich staly nadávky, dnes už je nepoužíváme. A není to jen o nějaké přehnané „politické korektnosti“.

Jakub: Ale o čem tedy?

Kristýna: O lidské důstojnosti. O právu na plnohodnotný život. Proto je nepřípustné používat termíny, které se staly synonymem pro pohrdání. Je v tom obrovský rozdíl.

Jakub: Můžeš dát nějaký konkrétní příklad té správné změny?

Kristýna: Určitě. Ten nejdůležitější princip je, že člověk je vždy na prvním místě. Takže neříkáme „postižený člověk“, ale „člověk s postižením“. Ne „slepec“, ale „nevidomý člověk“. Ne „tělesně postižené dítě“, ale „dítě s tělesným postižením“.

Jakub: Člověk je na prvním místě... to je skvělá poučka. Takže to, jak o lidech mluvíme, zásadně ovlivňuje, jak je vnímáme a jak se k nim chováme.

Kristýna: Přesně tak. Ten jazyk a ty předsudky, o kterých jsme mluvili, jsou živnou půdou pro skutečnou diskriminaci. A právě na tu se podíváme podrobněji v příštím díle.

Jakub: Kristýno, v minulém díle jsi to skvěle zakončila. Řekla jsi, že jazyk a předsudky jsou živnou půdou pro skutečnou diskriminaci. Tak se na tu půdu pojďme podívat, protože to zní... dost vážně.

Kristýna: Je to vážné, Jakube. A ta půda je u nás bohužel historicky velmi úrodná. Zvlášť když se podíváme na období totality.

Jakub: Myslíš období před rokem 89? Jak to souvisí s dneškem?

Kristýna: Souvisí to naprosto zásadně. Dlouhá desetiletí tu panovalo vědomí jakési „historické neodpovědnosti“. Stát systematicky lidi s postižením vyděloval ze společnosti. Segregoval je.

Jakub: Segregoval? To je silné slovo. Dneska si to možná ani neumíme představit.

Kristýna: Možná ne, ale je to tak. Lidé s postižením byli odsunuti na úplný okraj. Možnosti vzdělávání, hlavně pro lidi s mentálním postižením, byly minimální. Podpora rodin skoro žádná.

Jakub: A co ty nechvalně proslulé ústavy?

Kristýna: Přesně. I když se to neposlouchá dobře, některá ta zařízení by se dala nazvat spíš „ústavy sociální péče pro zaměstnance“. Péče o klienty byla často druhořadá.

Jakub: Páni. Vybavuje se mi film Requiem pro panenku. To asi nebylo daleko od pravdy, co?

Kristýna: Bohužel, ten film je mrazivě přesným obrazem reality v některých tehdejších ústavech. Ukazuje tu systémovou diskriminaci v praxi.

Jakub: A my jsme se s touhle historickou křivdou po revoluci nějak vyrovnali? Řekli jsme si jako společnost „promiňte“?

Kristýna: Právě že moc ne. V záplavě všech ostatních úkolů se na to trochu zapomnělo. Chybělo jasné gesto, kterým by majoritní společnost uznala, jak obrovské újmě byli tito lidé vystaveni. A to se netýká jen státu, ale i médií nebo společenských elit.

Jakub: Dobře, takže to je ta historická zátěž. Ale jak diskriminace vypadá dnes? Už přece nemáme takové ústavy a situace je snad lepší.

Kristýna: To rozhodně je, ale diskriminace na sebe vzala jiné, zákeřnější podoby. Dnes už to není tak okaté. Spočívá spíš v dlouhodobém nerespektování nebo neznalosti toho, co život s postižením obnáší.

Jakub: Takže už nejde o přímé vyčleňování, ale spíš o takové to „my o vás bez vás“?

Kristýna: Přesně tak. Je to složitá síť zakořeněných zvyků, architektonických bariér, překážek ve vzdělávání a v práci. A samozřejmě individuálních postojů, o kterých jsme mluvili minule.

Jakub: Takže to není jeden velký problém, ale spousta malých, které dohromady tvoří obrovskou zeď.

Kristýna: Skvěle řečeno. Je to zeď postavená z předsudků, neznalosti a pohodlnosti většinové společnosti. Naštěstí dnes už máme nástroje, jak ji bořit. Třeba antidiskriminační zákon, který dává lidem s postižením možnost se bránit.

Jakub: Zmínila jsi předsudky. To je něco, co si asi všichni umíme představit. Někdo je nesnášenlivý, odmítavý...

Kristýna: Ano, to jsou ty klasické. Ale tady je ta zajímavá věc... předsudky nemusí být jen negativní. Mohou být i pozitivně motivované.

Jakub: Počkat, pozitivní předsudek? To zní jako protimluv. Něco jako zdravá čokoláda?

Kristýna: Přesně tak to zní, ale je to tak. Jakýkoliv předsudek, i ten „pozitivní“, zkresluje realitu a není dobrým základem pro vztahy.

Jakub: Tak mi dej příklad. Co je to pozitivní předsudek vůči lidem s postižením?

Kristýna: Třeba idealizující nebo heroizující předsudky. To je ten pohled „Jé, ty jsi na vozíku a chodíš do práce? Ty jsi tak statečný hrdina! Zvládáš neuvěřitelné věci!“

Jakub: Aha! Chápu. Zní to jako pochvala, ale ve skutečnosti tím člověka stavíš na piedestal a nevidíš ho jako normálního člověka, který prostě žije svůj život.

Kristýna: Přesně. Nebo naopak podceňující předsudky, které se maskují jako soucit. „ Chudáček, ten je nevidomý, ten si zaslouží jen politování.“ V obou případech toho člověka nevidíš reálně, vidíš jen jeho postižení přes filtr svého předpojatého názoru.

Jakub: Takže ať už si o někom myslím, že je superhrdina, nebo chudák, v obou případech je to špatně, protože ho neberu jako sobě rovného.

Kristýna: Trefa do černého. Je to forma zkreslení. Vedle toho existují samozřejmě i ty klasické odmítavé nebo dokonce hostilní, nepřátelské předsudky. Ale je důležité si uvědomit, že i přehnaný obdiv může škodit.

Jakub: Když mluvíme o diskriminaci, nemůžeme se asi vyhnout té nejstrašnější formě, která v historii nastala. Mám na mysli nacistické Německo.

Kristýna: Máš pravdu. To je kapitola, o které se nemluví snadno, ale mluvit se o ní musí. Už v roce 1933, krátce po nástupu Hitlera k moci, byl přijat zákon o prevenci dědičně zatíženého potomstva.

Jakub: Co to v praxi znamenalo?

Kristýna: Znamenalo to nucenou sterilizaci stovek tisíc lidí. Nejen lidí s postižením, ale všech, které nacistický režim považoval za „méněcenné“. A to byl teprve začátek.

Jakub: Začátek čeho?

Kristýna: Začátek systematické likvidace. Rozjela se obrovská mediální a „vědecká“ kampaň proti „životům nehodným žití“. V učebnicích matematiky se objevovaly příklady typu: „Stavba blázince stojí šest milionů marek. Kolik rodin by za to mohlo mít byt?“

Jakub: To je... zrůdné. Manipulovat takhle i děti ve školách.

Kristýna: A všimni si toho jazyka. Používali termíny jako „Endlösung“, konečné řešení, nebo „Sonderbehandlung“, zvláštní zacházení. Pro vyvražďování lidí s postižením zneužili slovo „eutanazie“, tedy dobrá smrt.

Jakub: Takže schovali masovou vraždu za milosrdně znějící slovo.

Kristýna: Přesně. A dodnes to bohužel někteří historici přebírají. Celý ten program měl krycí název Akce T4, podle adresy Tiergartenstrasse 4 v Berlíně, kde sídlila centrála. Byl to neuvěřitelně organizovaný průmysl na smrt.

Jakub: A jak to celé začalo? Musel být nějaký spouštěč.

Kristýna: Vše odstartoval dopis Hitlerovi, kde příbuzní žádali „milosrdnou smrt“ pro chlapce s těžkým postižením. Hitler v říjnu 1939 podepsal dekret, kterým pověřil dva úředníky, aby lékařům dali pravomoc poskytnout „milosrdnou smrt“ nevyléčitelně nemocným.

Jakub: Ale to přece nebyl zákon. To byl jen... dopis.

Kristýna: Správně. I na tehdejší pokřivené právo to bylo naprosto nezákonné. Všichni věděli, že se podílejí na masových vraždách. Byl to jeden z nejhorších zločinů proti lidskosti a jeho prvními oběťmi byli právě ti nejzranitelnější.

Jakub: Pojďme se z téhle hrozné historie vrátit do současnosti. Říkala jsi, že situace se zlepšuje. Máme národní plány, zákony... Funguje to?

Kristýna: Ano i ne. Od devadesátých let vláda přijímá takzvané Národní plány pro vyrovnávání příležitostí. Je to v podstatě taková dohoda mezi politiky a zástupci lidí s postižením.

Jakub: A k čemu je to dobré?

Kristýna: Určitě to pomohlo obrátit pozornost k mnoha problémům. Zástupci organizací se podílejí na přípravě, takže to není jen něco, co úředníci vymyslí od stolu. To je obrovské plus.

Jakub: A to „ne“? Kde je ten háček?

Kristýna: Háček je v tom, že spousta úkolů se splní jen formálně, na papíře. Problém ve skutečnosti přetrvává. Papír snese všechno, ale realita je často jinde.

Jakub: Rozumím. A co se týče třeba financí? Tam je diskriminace také vidět?

Kristýna: Bohužel ano, a někdy velmi okatě. Skvělým příkladem je takzvaný Janotův balíček z doby ekonomické krize kolem roku 2009. Tehdy se plošně škrtalo a snižovaly se různé dávky a platy, většinou o 5 %.

Jakub: To si pamatuju, šetřilo se všude.

Kristýna: Ano, ale jen jedna jediná dávka byla snížena o 50 %. A to byl příspěvek na provoz motorového vozidla pro držitele průkazu ZTP. Z padesáti procent!

Jakub: Padesát? To je neuvěřitelný nepoměr. Proč zrovna tahle dávka?

Kristýna: Těžko říct. Ale ukazuje to na určitý vzorec myšlení. Když se musí šetřit, vezmeme to těm, o kterých si myslíme, že se nebudou bránit. A další vláda v tom pokračovala a snížila příspěvek na péči v prvním stupni dokonce o 60 %.

Jakub: To je jasná systémová diskriminace. Přistupovat k jedné skupině obyvatel takhle nepřiměřeně...

Kristýna: Přesně. A to nás vrací na začátek. Zdravotní postižení není problém, který spadá jen pod ministerstvo sociálních věcí nebo zdravotnictví. Je to meziresortní záležitost. Týká se dopravy, školství, práce, kultury... prostě všeho.

Jakub: Kristýno, náš čas se chýlí ke konci. Pojďme to celé shrnout. Probrali jsme toho opravdu hodně, od historie přes předsudky až po současné problémy.

Kristýna: Dobře. Ten nejdůležitější vzkaz je asi tento: práva lidí s postižením nejsou samozřejmost. Jsou výsledkem dlouhého boje a ten boj stále pokračuje.

Jakub: A druhá věc, která mi utkvěla, je, že diskriminace má mnoho tváří. Není to jen nenávist, ale i přehlížení, neznalost, nebo dokonce přehnaný soucit a obdiv.

Kristýna: Přesně tak. A abychom ji mohli odstranit, musíme si nejdřív přiznat, že existuje. A to jak na úrovni celé společnosti, tak každý sám u sebe.

Jakub: A začít můžeme třeba tím, jak o lidech mluvíme. Vždy člověk na prvním místě, jak jsi říkala minule.

Kristýna: To je ten nejlepší začátek. Jazyk formuje naše myšlení a myšlení formuje naše činy. Je to propojené.

Jakub: Takže klíčem je vnímat lidi s postižením prostě jako lidi. Se svými právy, potřebami, talenty i chybami. Ne jako diagnózu nebo sociální problém.

Kristýna: Lépe bych to neřekla. Je to o respektu k jedinečnosti každého člověka.

Jakub: Kristýno, moc ti děkuju. Nejen za dnešní díl, ale za celou tuhle minisérii. Myslím, že jsi nám všem otevřela oči v mnoha ohledech.

Kristýna: Já děkuju za pozvání, Jakube. Bylo mi potěšením. A doufám, že to posluchačům přineslo nové podněty k zamyšlení.

Jakub: O tom nepochybuji. Tak tedy za mě i za Kristýnu, děkujeme, že jste poslouchali Studyfi Podcast. U dalších témat se na vás budeme těšit zase příště. Mějte se hezky!

Kristýna: Na slyšenou!