Podcast na Historické prameny a metodologie

Kapitoly

Prameny nejsou jen staré knihy

Od dopisů po staré boty

Oficiální versus osobní

Když promluví jednotlivec

Kde hledat poklady

Původ matrik

Církevní záznamy

Sjednocení a reformy

Moderní matriky a archivy

Písemnosti institucí

Když prameny promluví

Listiny a desky zemské

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Klára: …počkej, takže celý ten deník vlastně vůbec nebyl soukromý? To je neuvěřitelné! Myslela jsem, že deníky jsou ta nejvíc osobní věc.

Tomáš: Přesně tak! Zvlášť u šlechty v 18. století. Často to bylo spíš cvičení ve stylu a některé se dokonce četly nahlas ve společnosti. Nebyly tam ty nejniternější myšlenky.

Klára: Páni, to úplně mění pohled na věc! Dobře, tohle musíme rozebrat. Posloucháte Studyfi Podcast a dnes se podíváme na zoubek historickým pramenům. Tomáši, začněme od základu. Proč jsou prameny tak důležité?

Tomáš: Jednoduše řečeno: bez historických pramenů není historie. Je to jediný most, který máme k minulosti.

Klára: A jaký je rozdíl mezi minulostí a historií? To není to samé?

Tomáš: Není. Minulost je všechno, co se stalo. Ale tu nikdy nemůžeme zachytit stoprocentně objektivně. Historie je naše studium a interpretace té minulosti... a to právě díky pramenům.

Klára: Dobře, takže pramen je cokoliv, co nám o minulosti něco prozradí. Co si pod tím mám konkrétně představit?

Tomáš: Je toho spousta. Máme prameny písemné, což je klasika — dopisy, úřední listiny, kroniky. Ale pak taky hmotné, tedy trojrozměrné. Těmi se zabývá archeologie.

Klára: Takže i stará bota může být historický pramen?

Tomáš: Přesně tak! Nebo mince, zbraň, keramika. Dále máme prameny ikonografické, jako obrazy nebo sochy, a v novější době mechanické záznamy — fotky, film, zvukové nahrávky.

Klára: Super, to dává smysl. A u maturity se nejspíš setkáme hlavně s těmi písemnými, že?

Tomáš: Určitě. Jsou nejvyužívanější. Ale pozor, klíčová je vždy kritika a správná interpretace. Nikdy nesmíš brát pramen jako absolutní pravdu.

Klára: Pojďme na ty písemné. Jak se dělí? Zní to jako obrovská hromada papíru.

Tomáš: A taky že je. Základní dělení je na písemnosti institucionálního původu, tedy úřední, a pak na písemnosti osobní povahy.

Klára: Institucionální... to zní trochu suše. Co to je?

Tomáš: Jsou to třeba matriky, kde se zaznamenávala narození a úmrtí. Nebo berní knihy, kde zjistíš, kdo vlastnil jaký majetek. Pak cechovní knihy, univerzitní matriky... Je jich nejvíc a jsou neuvěřitelně cenné pro poznání struktury společnosti.

Klára: Takže z univerzitní matriky zjistím, odkud studenti přicházeli?

Tomáš: Přesně. Jejich sociální i teritoriální původ. Podobně funguje i sčítání lidu, i když to první, z roku 1754, bylo hlavně pro vojenské účely a nebylo moc přesné.

Klára: A co ty prameny osobní povahy? To jsou ty deníky, o kterých jsme mluvili na začátku?

Tomáš: Ano, to je ono. Osobní korespondence, deníky, paměti. Tady se dostáváme k takzvané mikrohistorii — dějinám každodennosti. Jak lidé přemýšleli, co cítili.

Klára: To zní mnohem zajímavěji než daňové přiznání.

Tomáš: Každé má své. Skvělý příklad je kniha Sýr a červi od Carla Ginzburga. Popsal v ní svět jednoho obyčejného mlynáře v 16. století a odstartoval tím úplně nový pohled na dějiny jednotlivce.

Klára: A jak je to s tou upřímností? Mluvili jsme o tom, že deník nemusí být vždycky tak intimní.

Tomáš: Přesně. Musíme rozlišovat. Deník se obvykle píše bezprostředně, takže je autentičtější. Ale paměti, ty se píšou zpětně. Autor už ví, jak všechno dopadlo, a často se chce prezentovat v lepším světle. Tam je ten časový odstup a stylizace největší.

Klára: Dobře, představme si, že u zkoušky dostanu nějaký rukopis. Co s ním? Kde bych si o něm mohla zjistit víc?

Tomáš: Prameny osobní povahy najdeš hlavně v archivech. Existuje skvělá online databáze „Archiválie na dosah“. Šlechtické rody jako Rožmberkové nebo Schwarzenbergové měly obrovské rodinné archivy.

Klára: A pokud nemůžu do archivu? Existuje něco tištěného?

Tomáš: Rozhodně. Spousta pramenů je edičně zpracovaná, aby se k nim dostalo víc lidí. Pro nás je absolutně klíčová ediční řada, a to si zapamatujte, Archiv český. To je základ.

Klára: Takže abychom to shrnuli — prameny jsou naším oknem do minulosti, musíme k nim přistupovat kriticky a dělíme je na mnoho druhů, od úředních listin po osobní dopisy. A díky edicím jako Archiv český si v nich můžeme číst i my.

Tomáš: Perfektně řečeno. Je to detektivní práce. A neuvěřitelně zábavná.

Klára: Super! Tak teď víme, co s tím starým dopisem od praprababičky. Příště se podíváme na další téma, a to bude...

Tomáš: No právě! A víš, co by byl ještě větší poklad než ten dopis? Záznam v matrice. A to je naše dnešní téma.

Klára: Super! Takže rodné listy, oddací listy a tak podobně, že?

Tomáš: Přesně. Ale nezačalo to tak. Původně, ve středověku, to byly hlavně seznamy šlechty pro panovníka. Kolik kdo dodá vojáků, jaké platí daně...

Klára: Počkat, takže můj rodný list má kořeny v daňovém přiznání?

Tomáš: Dá se to tak říct. A odtud se to přeneslo i na univerzity. Proto dodnes máme pojmy jako imatrikulace — tedy zápis studenta.

Klára: Aha! A kdy se tedy začaly vést ty záznamy o narození a sňatcích, jak je známe dnes?

Tomáš: Povinně to katolickým farářům nařídil až Tridentský koncil v roce 1563. Ale prosazovalo se to pomalu.

Klára: A u nás v Čechách?

Tomáš: Úplně nejstarší dochovaná je německy psaná matrika oddaných z Jáchymova z roku 1531. Ale běžně se dochovaly až od poloviny 17. století.

Klára: Takže předtím v tom byl docela chaos?

Tomáš: Přesně. Velký pořádek do toho vnesly až reformy Josefa II. koncem 18. století. Ty zavedly jednotná pravidla.

Klára: A to platilo pro všechny?

Tomáš: Ano, povinnost vést matriky dostaly i protestantské farnosti a židovské obce. A později, od roku 1869, vedly matriky pro lidi bez vyznání okresní úřady.

Klára: To je fascinující! Takže dnes už je to všechno sjednocené. A co se stalo s těmi starými církevními matrikami?

Tomáš: Přesně. V padesátých letech 20. století se zavedla jednotná, povinná veřejná matrika pro všechny. Ty církevní tím ztratily svůj občansko-právní význam, i když pro církev jsou samozřejmě platné dál.

Klára: Takže vznikla taková... matriční odluka?

Tomáš: Dá se to tak říct. Církvím byl vlastně ztížen přístup k vlastním záznamům, které musely pro své potřeby vést dál. A tím se dostáváme k širšímu tématu — k archivnictví jako takovému.

Klára: Super! Takže co přesně si pod tím mám představit? Není to jen spousta starých zaprášených papírů?

Tomáš: To je častá představa, ale je to mnohem víc. Většinu archiválií tvoří takzvané písemnosti institucionální povahy. Jednoduše řečeno, jsou to všechny dokumenty, které vznikly z činnosti úřadů, firem, škol... prostě jakékoli instituce.

Klára: A ty mají nějakou specifickou formu?

Tomáš: Ano, v zásadě existují ve dvou podobách. Buď jako úřední knihy — třeba ty matriky, o kterých jsme mluvili — nebo jako spisy, kterým se říká taky akta.

Klára: Akta? To zní trochu detektivně.

Tomáš: A někdy to detektivní práce je! Každý spis je vlastně záznam nějakého úředního jednání. Začíná to podáním, pak následují interní záznamy, a nakonec vyřízení. Důležité je, že často máme dochovaný jak koncept, tedy návrh, tak i čistopis, finální verzi.

Klára: Takže z konceptu můžeme vyčíst, jak úředníci přemýšleli a co třeba měnili?

Tomáš: Přesně tak! To nám dává úžasný vhled do fungování té instituce. Je to jako koukat jim přes rameno.

Klára: Dobře, a jak se v tom množství dokumentů dá vyznat? Dělí se nějak dál?

Tomáš: Určitě. Dělíme je hlavně podle jejich společenského účelu. Jednou z velkých skupin jsou sdělovací prameny. Jejich úkolem bylo prostě sdělit informaci někomu jinému.

Klára: Takže třeba dopisy?

Tomáš: Přesně tak. Hlavně korespondence mezi institucemi nebo různá úřední hlášení. Třeba situační zprávy StB jsou dnes neuvěřitelně cenným, i když děsivým zdrojem informací o tehdejší společnosti.

Klára: Uf, tam je asi potřeba velká opatrnost při interpretaci, že?

Tomáš: Naprosto. Tady musíme uplatnit kritiku pramene. Dnes víme, že takzvaní "nepřátelé státu" rozhodně žádní nepřátelé nebyli. Další skupinou jsou pamětní prameny.

Klára: To zní přátelštěji. Co to je?

Tomáš: To jsou dokumenty, které mají zachovat události pro budoucnost. Typickým příkladem jsou obecní kroniky. Už v roce 1835 vyšlo nařízení, které jejich vedení doporučovalo, a od roku 1920 to bylo dokonce povinné.

Klára: Takže každá obec by měla mít svoji kroniku! To je skvělé!

Tomáš: Měla by. Realita byla samozřejmě složitější, ale spousta jich existuje. Podobně vznikaly i školní kroniky, farní knihy nebo záznamy klášterů.

Klára: A co když si někdo potřeboval pojistit majetek? Na to byly taky speciální dokumenty?

Tomáš: Samozřejmě. Těm říkáme pojišťovací prameny. Nejslavnější jsou asi listiny. To jsou písemnosti v pevně dané formě, které potvrzují nějaké právo nebo majetek.

Klára: Jak staré jsou nejstarší listiny u nás?

Tomáš: Úplně první listina, která se dostala do Čech, bylo privilegium papeže Jana XV. z roku 993 pro břevnovský klášter. Nejstarší domácí listiny pak máme z doby krále Vratislava II. koncem 11. století.

Klára: A pak tu máme ještě Desky zemské, že? O těch jsem slyšela. Zní to dost tajemně.

Tomáš: Jsou to vlastně nejdůležitější knihy Českého království. Zapisovala se do nich držba šlechtického majetku a její změny. Vznikly někdy ve 13. století a byly vedeny až do moderní doby.

Klára: Slyšela jsem, že v roce 1541 shořely při požáru Pražského hradu...

Tomáš: Bohužel ano. Byla to obrovská katastrofa pro naši historii. Většina desek byla zničena, zachoval se jen jeden svazek. Ale i z toho mála se toho dozvíme neuvěřitelně moc o středověké společnosti.

Klára: Páni, Tomáši, to bylo neuvěřitelně nabité informacemi. Takže abychom to shrnuli — archivnictví není jen o starých matrikách, ale o obrovském množství různých dokumentů, které nám vyprávějí příběh naší minulosti.

Tomáš: Přesně tak. Od úřední korespondence přes obecní kroniky až po listiny, které zajišťovaly majetek šlechticům. Každý ten dokument je střípkem do mozaiky, která nám pomáhá pochopit, jak naši předkové žili a přemýšleli.

Klára: Je to vlastně taková detektivní práce s časem. Moc ti děkuju za skvělé vysvětlení!

Tomáš: Já děkuju za pozvání. Bylo mi potěšením.

Klára: Také děkujeme našim posluchačům. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového a že se na svět archivů budete dívat trochu jinak. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště u Studyfi Podcastu! Ahoj!

Tomáš: Na shledanou.