TL;DR: Historické prameny jsou základem pro poznání minulosti a dělíme je na písemné, narativní, hmotné, ikonografické a mechanické záznamy. Nejpoužívanější jsou písemné prameny, které se dále dělí na institucionální, osobní a literární. Klíčovou roli hrají matriky, katastry a různé úřední knihy, které nám pomáhají rekonstruovat dějiny společnosti i jedinců. Metodologie zahrnuje kritiku pramenů a jejich interpretaci pro objektivnější porozumění minulosti.

Historické prameny a metodologie: Klíč k porozumění minulosti

Bez historických pramenů by neexistovala historie. Tyto prameny nám umožňují studovat a poznávat minulost, která se nedá zachytit zcela objektivně. Jejich správná interpretace a kritika tvoří základ historické metodologie. Pochopení různých typů pramenů je zásadní pro každého studenta dějin.

Emil Bernheim definoval historické prameny jako "výsledek lidské činnosti, svým posláním, či pouhou existencí, vznikem či jinou okolností jsou vhodné pro poznání" a jako "materiál, odkud historie čerpá své poznání".

Klasifikace a druhy historických pramenů pro maturitu

Historické prameny lze klasifikovat různými způsoby, aby bylo možné je efektivně studovat. Základní dělení zahrnuje:

Písemné prameny: Nejpoužívanější a nejrozmanitější zdroje. Zahrnují úřední záznamy, osobní korespondenci, literární díla a další.
Narativní prameny: Zahrnují svědectví pamětníků, často získané metodou orální historie.
Trojrozměrné/hmotné prameny: Artefakty zkoumané archeologií. Sem patří i dendrochronologie, která určuje stáří dřeva.
Ikonografické prameny: Obrazy, kresby a další vizuální materiály.
Mechanické záznamy: Obrazové a zvukové záznamy.

Při práci s písemnými prameny je klíčová jejich kritika a interpretace, neboť každý pramen má svůj kontext a potenciální zkreslení.

Písemnosti institucionální povahy: Rozbor a význam

Písemnosti institucionální povahy jsou nejpočetnější skupinou a vznikají z činnosti veřejných a soukromých institucí. Jsou velmi členité obsahově i formálně a dochovaly se ve dvou podobách: úřední knihy a spisy (akta).

Spisy (akta) představují písemné pozůstatky úředního jednání a zahrnují:

Podání: Podnět k dalšímu jednání.
Vyjádření: Interní záznam vyvolaný vnitřní potřebou instituce.
Zápis o jednání.
Koncept vyřízení: Návrh budoucího čistopisu, ukazuje vnitřní řád a okolnosti rozhodování.
Čistopis vyřízení: Konečné znění dokumentu, do 19. století pouze rukopisný, dnes tištěný.
Opis: Doslovný přepis čistopisu pro vlastní potřebu nebo jiné instituce (ve středověku kopiáře).
Různé přílohy (priora).

Rozdělení institucionálních pramenů podle účelu

Institucionální prameny lze dále dělit podle jejich společenského účelu:

Sdělovací prameny: Jejich účelem je sdělit informaci jiné instituci nebo jednotlivci. Jde převážně o aktový materiál, jako je korespondence mezi institucemi, úřední hlášení nadřízeným úřadům (např. situační zprávy StB, kde je nutná kritika pramenů kvůli tehdejším okolnostem) a diplomatická hlášení o vnitřním vývoji zemí.
Pamětní prameny: Slouží k zachování údajů o dějích pro budoucnost. Příkladem jsou Městské pamětní knihy, které vznikly osamostatněním od administrativních městských knih. Patří sem i obecní a školní kroniky, jejichž povinné vedení bylo zavedeno zákonem v roce 1920 a dále upraveno v roce 1956.
Pojišťovací prameny: Zajišťují držbu majetku a různá práva. Patří sem zápisy do katastru nemovitostí a Listiny.

Listiny: Podávají svědectví o právním pořízení v pevných formách. Studium listin se nazývá diplomatika. Nejstarší dochovaná listina do Čech je privilegium Jana XV. z roku 993. Listiny se dělí na vysvědčovací (o již vzniklém právním jednání) a dispozitivní (dovršující právní jednání). Podle obsahu jsou to privilegia a soudní listiny; podle vydavatele pak veřejné a soukromé. Složení listin zahrnuje protokol (invokace, intitulace, inskripce), text (arenga, promulgace, narace, dispozice, sankce) a eschatokol (subskripce, datace, aprekace).

Evidenční prameny: Slouží k evidenci obyvatelstva a majetku pro strategické plánování a zdanění.

Evidence majetku: Berní rejstříky (od 16. století, např. 1564, 1603, 1615), katastry (celozemský soupis půdy). První celozemské katastry zahrnují Berní rulu (1653–1655), Lánové vizitace (1656–1657 na Moravě), Tereziánský katastr (1748), Josefský katastr (1785–1789) a Stabilní katastr (1826–1843 v Čechách).
Evidence osob: Především matriky a sčítání obyvatelstva. Sčítání v Rakousku začalo v roce 1754, v Československu pak v letech 1921, 1930 a dále.

Normativní prameny: Nařizují, jak by něco mělo být. Patří sem první městský zákoník Pavla Kristiána z Koldína (1563), poddanské, čelední a cechovní řády a hospodářské instrukce.
Vnitro institucionální prameny: Mají normativní ráz, ale je třeba k nim přistupovat obezřetně kvůli tendenci ke zestručňování. Zahrnují kancelářské, jednací a služební řády, dále zápisy, protokoly a zprávy o činnosti institucí (např. těsnopisné zprávy jednání zákonodárných sborů).

Historie a význam matrik: Podrobný přehled

Matriky jsou klíčovým pramenem pro historickou demografii a mikrohistorii. Patrně vznikly ve středověku jako seznamy šlechty a studentů. Pojmy jako imatrikulace a exmatrikulace pocházejí právě odtud.

Církevní matriky narození, pokřtění, sňatků a úmrtí byly vedeny místy už od středověku. Katolickým farářům je povinně nařídil až Tridentský koncil roku 1563, ovšem prosazování bylo pomalé. Nejstarší českou matrikou je německy psaná matrika oddaných z Jáchymova z roku 1531.

Na území českých zemí zavedla matriky Pražská synoda v roce 1605 (svolaná Zbyňkem Berkou z Dubé a Lipé), ačkoliv se běžně dochovaly až od poloviny 17. století.

Reformy Josefa II. z let 1781 a 1784 zavedly jednotné vedení matrik a povinnost je vést i protestantským farním úřadům a rabínům. Od roku 1869 pak vedly matriku pro osoby bez vyznání okresní (obecní) úřady.

Historické prameny, jako farní matriky, ztratily občansko-právní význam v roce 1950 s příchodem obecné a povinné veřejné matriky, nicméně jejich kanonicko-právní význam zůstává. Vznikla tak "matriční odluka". Během druhé světové války byly v Sudetech zavedeny tzv. stavovské úřady (Standesamt), které vedly stavovské knihy. Dnes jsou matriky často digitalizované a dostupné pro genealogy.

Další evidenční prameny týkající se osob:

Seznamy duší (od 17. století).
Zpovědní seznamy (od 17. století, kontrola vykonávání povinné zpovědi, tzv. zpovědní cedulky).
Soupis obyvatelstva podle víry (1651) – nejstarší soupis všeho obyvatelstva, uspořádaný podle panství, cenný pro poznání rekatolizační výpravy.

Desky zemské a dvorské: Správa majetku a práva

Desky zemské jsou prameny související s držbou šlechtického majetku a jejími změnami. Vznikly v letech 1260–1278 a souvisejí s činností zemského soudu. Byly to původně pomocné záznamy v podobě kvaternů (složky psací látky po 4 arších), které se dělily na:

Půhonné: Nejstarší, trestně-právní záležitosti.
Trhové: Prodej a směna nemovitého majetku (nad 100 kop).
Zápisné: Větší a menší zápisy dluhů.
Památné: Rozsudky sněmovních soudů, usnesení, privilegia.
Později i kvaterny kšaftů a svatebních smluv.

Velká část desk zemských byla zničena při požáru Pražského hradu v roce 1541. V polovině 17. století a následně v letech 1794 a 1872 prošel úřad desk zemských reorganizacemi, které vedly k uspořádání podle krajů, panství a statků. Jsou uloženy v Národním archivu v Praze.

Desky dvorské se týkaly šlechtického majetku pro osoby v lenním poměru k českému králi. Vedeny byly u královského dvorského soudu již od poloviny 14. století a měly podobnou strukturu jako desky zemské. Zaznamenávaly zejména zápisy statků přecházejících odúmrtí na krále.

Dále existovaly Městské knihy (pamětní, městské samosprávy, berní, účetní, trhové, zápisné, černé/smolné) a pro venkovské prostředí Urbáře (panský majetek) a Gruntovnice (poddanský majetek, převody nemovitostí, kšafty, obligace, sirotčí jmění, hypotéky).

Osobní prameny a ego-dokumenty: Pohled do nitra jedince

Prameny osobní povahy jsou vytvořeny jednotlivci pro zachycení jejich osobních názorů, postojů a zrcadlí identitu pisatele. Poskytují unikátní vhled do individuálních pocitů a myšlení člověka. Od raného novověku jich narůstá, zejména od 15. století.

Osobní korespondence: Nejčastější zdroj osobních pramenů, zpočátku mezi šlechtou, později i měšťany a obyčejnými lidmi. U šlechty jsou dochovány i kopiáře odeslané korespondence. Ediční řady jako Archiv český nebo Prameny k českým dějinám 16.–18. století (řady Vita Publica a Vita Privata) zpřístupňují šlechtickou korespondenci.
Intimní dokumenty / deníky a paměti:

Deníky: Záměrné záznamy psané bezprostředně po událostech, často jen pro sebe, ale mohou sloužit i k učení (např. deníky mladých šlechticů v 18. století). Poskytují přímý přístup k myšlení člověka.
Paměti: Píšou se s větším časovým odstupem a počítá se s tím, že si je někdo přečte. Jsou méně autentické, jelikož mají prezentovat události pro veřejnost.

Ego-dokumenty: Pisatel zkoumá vlastní já a svůj vztah ke světu. Příkladem je Jindřich Francek. Carlo Ginzburg svými pracemi (např. Sýr a červi o mlynáři) odstartoval trend mikrohistorie, která se zaměřuje na dějiny jedince a nabízí jiný pohled na historii.

Osobní pozůstalosti a rodinné archivy se nacházejí v soukromém držení, v archívech (Státní oblastní archivy, Památník národního písemnictví) či divadelních archivech. Důležitý je Soupis osobních písemných pozůstalostí a rodinných archivů v České republice od Jarmily Hanzalové.

Metodologie historického bádání a historická antropologie

Historická antropologie se zaměřuje na každodenní život – jak se člověk cítil, přemýšlel, jak se učil, vychovával a jaké bylo léčitelství. Zkoumá "dějiny mentalit" (Philippe Ariés). Metodologicky se rozlišují:

Mikrohistorie: Dějiny konkrétního malého jevu či jedince, např. 11. 5. 1946. (Viz Carlo Ginzburg výše).
Makro přístupy: Všeobecné představy a rozsáhlejší dějinné procesy.

Důležitou součástí metodologie je kritika pramene. Například u spisů StB musíme přihlédnout k tomu, že dnešní vnímání okolností je jiné a "nepřátelé státu" nemuseli být skutečnými nepřáteli. Kromě toho je nezbytná kritika a interpretace písemných pramenů, protože ty jsou sice nejpoužívanější, ale také nejvíce náchylné k subjektivnímu pohledu či účelovému zkreslení.

Často kladené otázky k historickým pramenům a metodologii

Jaké jsou hlavní typy historických pramenů?

Hlavní typy historických pramenů jsou písemné, narativní (orální historie), trojrozměrné/hmotné (archeologie), ikonografické (obrazy) a mechanické záznamy (zvukové, obrazové).

K čemu slouží matriky v historii?

Matriky slouží k evidenci důležitých životních událostí jako narození, křty, sňatky a úmrtí. Jsou zásadním zdrojem pro studium demografie, rodinných dějin a každodenního života v minulosti.

Co jsou desky zemské a dvorské a jaký je mezi nimi rozdíl?

Desky zemské jsou úřední záznamy o šlechtickém majetku a právních záležitostech vedené u zemského soudu. Desky dvorské se týkaly šlechtického majetku osob v lenním poměru k českému králi a byly vedeny u královského dvorského soudu.

Jaký je rozdíl mezi deníkem a paměťmi jako osobními prameny?

Deník se píše bezprostředně po událostech, často jen pro sebe, a zachycuje niternější myšlenky. Paměti se píšou s větším časovým odstupem, jsou určeny pro veřejnost a mohou být méně autentické, jelikož mají prezentovat události určitým způsobem.

Proč je důležitá kritika historických pramenů?

Kritika historických pramenů je nezbytná pro ověření jejich pravosti, spolehlivosti a pro identifikaci potenciálních zkreslení nebo subjektivních pohledů pisatele. Pomáhá historikům získat co nejobjektivnější obraz minulosti.