Podcast na G.B. Shaw - Pygmalion

Kapitoly

Může řeč změnit osud?

Sochař a jeho socha

Shaw a kritika společnosti

Sázka, která všechno změní

Kdo je kdo v Pygmalionu

Jazyk jako klíč i zbraň

Víc než jen komedie

Z jeviště na stříbrné plátno

Proč číst Pygmalion dnes?

Mistr ostrého slova

Cesta k Nobelovce

Další významná díla

Jazyková kouzla na jevišti

Struktura a poznámky autora

Kdo byl G. B. Shaw?

Dramatik proti své vůli

Evropské divadlo mezi válkami

Český literární kontext

Inspirace a hlavní myšlenky

Jazyková komika a prostředky

Shrnutí a rozloučení

Přepis

Anna: Dokážete si představit, že by vás někdo odsoudil nebo naopak povýšil jen podle toho, jak mluvíte? Že by váš přízvuk rozhodl o vaší budoucnosti?

Ondřej: Většina lidí si myslí, že je to jen detail. Ale co kdybych vám řekl, že změna přízvuku může změnit celý váš život? Přesně o tom je jedna z nejslavnějších her 20. století.

Anna: Vítejte u Studyfi Podcastu, místa, kde rozebíráme velká díla literatury tak, abyste jim rozuměli. Já jsem Anna.

Ondřej: A já Ondřej. Dnes se ponoříme do londýnských ulic a salonů s hrou Pygmalion od George Bernarda Shawa.

Anna: Tak jo, Ondřeji, začněme od názvu. Pygmalion... Zní to dost starořecky, ne jako anglické drama.

Ondřej: To je naprosto přesný postřeh! Shaw si ten název půjčil z Ovidiových Proměn. Vypráví mýtus o sochaři Pygmalionovi, který si vytesal tak dokonalou sochu ženy, že se do ní bezhlavě zamiloval.

Anna: Počkat, zamiloval se do sochy? To zní jako recept na zlomené srdce... a možná pár odřenin.

Ondřej: Přesně tak. Ale poprosil bohyni Afroditu, a ta soše vdechla život. A Shaw v podstatě dělá totéž, jen místo mramoru má... obyčejnou holku z ulice.

Anna: Takže autor, George Bernard Shaw. Kdo to vlastně byl a v jaké době hru napsal?

Ondřej: Shaw byl irský dramatik, velký myslitel a provokatér. Dokonce dostal Nobelovu cenu. Pygmalion napsal v roce 1912, tedy těsně před první světovou válkou. Byla to doba obrovských společenských změn a zároveň neuvěřitelně strnulých pravidel, hlavně v Anglii.

Anna: A on se do těch pravidel rád strefoval, že?

Ondřej: Přesně tak. Jeho záměrem byla satirická komedie. Chtěl ukázat na tu přetvářku, povrchnost a hlavně na obrovské propasti mezi sociálními třídami. A jazyk byl pro něj ten nejlepší nástroj, jak to odhalit.

Anna: Dobře, pojďme k tomu hlavnímu. O čem Pygmalion vlastně je? Jaký je ten příběh?

Ondřej: V jádru je to celé o jedné bláznivé sázce. Máme tu Henryho Higginse, geniálního, ale naprosto arogantního profesora fonetiky. On je ten moderní Pygmalion.

Anna: Fonetiky? Takže odborník na zvuky a řeč?

Ondřej: Ano. Je posedlý tím, jak lidé mluví. A jednou v dešti narazí na Lízu Doolittlovou, pouliční květinářku, která mluví tím nejhorším londýnským nářečím, jaké si umíš představit. Cockney.

Anna: A co se stane?

Ondřej: Higgins se vsadí se svým přítelem, plukovníkem Pickeringem, že dokáže z téhle „ucourané holky“ za půl roku udělat dámu. A to tak, že ji naučí mluvit jako vévodkyni. Nikdo pak prý nepozná její skutečný původ.

Anna: Takže sociální experiment v praxi. A Líza s tím souhlasí?

Ondřej: Ona v tom vidí šanci. Sní o tom, že si otevře vlastní květinářství, a ví, že s jejím jazykem to nikdy nedokáže. Takže se nastěhuje k Higginsovi a začíná tvrdý trénink.

Anna: Pojďme si ty postavy trochu přiblížit. Henry Higgins zní jako... tak trochu nesnesitelný chlap.

Ondřej: To je slabé slovo! Je sebestředný, necitlivý a Lízu považuje spíš za vědecký projekt než za člověka. Ale je to génius ve svém oboru, to se mu upřít nedá.

Anna: A kdo je ten jeho protipól, plukovník Pickering?

Ondřej: Pickering je pravý gentleman. Na rozdíl od Higginse se k Líze chová s úctou. Je to takový morální kompas příběhu. Ukazuje, že na chování záleží víc než na původu.

Anna: A samozřejmě Líza. Jaká je ona?

Ondřej: Líza je fantastická. Na začátku je hrubá a nevzdělaná, ale je taky neuvěřitelně chytrá, vnímavá a má silnou vůli. Její proměna není jen o jazyku, ale i o sebevědomí a nalezení vlastní důstojnosti.

Anna: Ve hře je i její otec, že? Alfred Doolittle.

Ondřej: Ano, a to je kapitola sama pro sebe. Je to popelář, pijan a filozof „nedůstojné chudiny“. Má naprosto flexibilní morálku, která se mění podle toho, jestli mu zrovna někdo nabízí peníze.

Anna: Velmi moderní filozof, zdá se.

Ondřej: Přesně. A pak je tu ještě paní Higginsová, profesorova matka, která jako jediná vidí, jak je celý ten jejich experiment nezodpovědný a co to s Lízou může udělat.

Anna: Z toho všeho mi vychází, že jazyk je tu naprosto klíčový. Není to jen o slovech, že?

Ondřej: Vůbec ne. Ve viktoriánské Anglii byl jazyk přímým ukazatelem vašeho společenského postavení. Dělil lidi na „my“ a „oni“. Spodinu a honoraci.

Anna: Takže když se Líza naučí mluvit správně, získá vstupenku do lepšího světa?

Ondřej: Přesně. Získá klíč. Ale Shaw zároveň ukazuje, že je to i zbraň. Lidé z vyšší společnosti možná mluví spisovně, ale jejich myšlenky a chování jsou často prázdné a pokrytecké. Líza si sice osvojí jejich řeč, ale zachová si svou upřímnost.

Anna: Takže otázka je, kdo je vlastně ten „lepší“ člověk. Ten, kdo se umí vyjadřovat, nebo ten, kdo má co říct?

Ondřej: Perfektně řečeno. To je jedno z hlavních témat celé hry.

Anna: Hra je označovaná jako satirická komedie. Je to tedy hlavně k smíchu?

Ondřej: Jsou tam neuvěřitelně vtipné scény, třeba když Líza poprvé zkouší konverzovat ve společnosti a míchá vybranou mluvu s drsnými historkami z ulice. Ale pod tím vtipem je vážná kritika.

Anna: A co přesně kritizuje?

Ondřej: Kritizuje společenské konvence, předsudky a taky postavení žen. Co se stane s Lízou po sázce? Higgins ji vytvořil, ale dál se o ni nestará. Najednou nepatří nikam – pro květinářky je moc nóbl, pro dámy z vyšší společnosti nemá původ.

Anna: To je vlastně dost smutné. Vytvořil ji a pak ji odhodil.

Ondřej: Přesně. A to je ten moment, kdy Líza ukáže svou sílu. Postaví se mu a bojuje za svou vlastní budoucnost a důstojnost. Je to silné téma ženské emancipace.

Anna: Spousta lidí možná nezná Pygmalion, ale určitě zná My Fair Lady. Jaký je mezi nimi vztah?

Ondřej: My Fair Lady je v podstatě Pygmalion, ale s písničkami. A s Audrey Hepburn v hlavní roli! Je to nádherný muzikál a drží se předlohy opravdu velmi věrně.

Anna: Takže kdo chce snadnější vstup do tohoto světa, film je dobrá volba?

Ondřej: Určitě. Je to skvěle zpracované. Ale doporučuju si pak přečíst i samotnou hru. Shawův text má v sobě takový břitký humor a ironii, kterou písničky někdy trochu uhladí.

Anna: A jsme u konce. Proč bychom si podle tebe měli Pygmalion přečíst nebo se na něj podívat dnes? Je to téma pořád aktuální?

Ondřej: Naprosto. Možná už nemáme tak striktní třídy jako v Anglii na začátku 20. století, ale předsudky nezmizely. Pořád soudíme lidi podle toho, jak mluví, jak se oblékají, odkud pocházejí.

Anna: Takže ta propast mezi „spodinou“ a „honorací“ stále existuje, jen má jiné podoby.

Ondřej: Přesně tak. Pygmalion nám připomíná, že lidská důstojnost a hodnota nezávisí na přízvuku, ale na charakteru. A že vzdělání a příležitost mohou změnit život. To je poselství, které nikdy nezestárne.

Anna: Skvělé shrnutí. Shawovo nejúspěšnější drama tedy rozhodně má co říct i nám. Díky, Ondřeji.

Ondřej: Rád jsem se podělil. A právě o tom, jak se v literatuře boří další společenské mýty, si povíme hned po krátké pauze.

Anna: Vítejte zpět u Studyfi Podcastu. Před pauzou jsme mluvili o boření mýtů. A Ondřeji, málokdo to uměl lépe než George Bernard Shaw. To nebyl jen dramatik, ale i takový intelektuální provokatér, že?

Ondřej: To rozhodně. Shaw byl proslulý svým ostrým jazykem a paradoxy. Říká se, že svými citáty dokázal okomentovat úplně všechno... a většinou neuvěřitelně trefně a satiricky.

Anna: Takže nebyl jen autor divadelních her, ale i takový břitký společenský komentátor.

Ondřej: Přesně tak. Napsal přes sedmdesát her! A v každé z nich si bral na paškál falešnou morálku, měšťáctví, hloupost... prostě veškeré lidské nešvary. Nebál se kritizovat doslova všechno.

Anna: A to ho vyneslo až k Nobelově ceně za literaturu a dokonce i k Oscarovi. To je dost neobvyklá kombinace, ne?

Ondřej: Je to jediný člověk v historii, který získal obě tyto ceny. Oscara dostal za scénář k filmové verzi Pygmalionu. Ale jeho cesta k úspěchu nebyla vůbec snadná.

Anna: Povídej, jak to bylo?

Ondřej: No, pocházel z chudé protestantské rodiny v Dublinu. Otec byl neúspěšný obchodník, který propadl alkoholu, takže o rodinu se moc nestaral. Shaw tak dosáhl jen základního vzdělání.

Anna: Jak se tedy stal jedním z nejčtenějších autorů světa?

Ondřej: Samostudiem. Většinu času prý trávil v knihovně Britského muzea. A taky byl přesvědčený socialista, člen takzvané Fabiánské společnosti, která chtěla změnit společnost parlamentní cestou.

Anna: Aha, takže jeho ostrá kritika společnosti měla i jasný politický základ.

Ondřej: Rozhodně. To se promítá do jeho děl. Třeba hra Živnost paní Warrenové vyvolala ve své době obrovský skandál, protože otevřeně kritizovala pokrytectví anglické vysoké společnosti.

Anna: A co další díla kromě Pygmalionu? Co bys ještě doporučil?

Ondřej: Určitě stojí za zmínku jeho historické hry jako Svatá Jana nebo Caesar a Kleopatra, kde si zase dělá legraci ze Shakespearova idealizovaného pojetí lásky. On byl prostě nezastavitelný.

Anna: Skvělé. Takže Shaw rozhodně není jen autorem jedné slavné hry, ale komplexní a provokativní myslitel. Díky za tenhle vhled.

Ondřej: Rád jsem se podělil. Jeho dílo je dodnes fascinující.

Anna: To věřím. A od kritiky anglické společnosti se teď přesuneme do Francie, do období první světové války. Hned po krátké znělce si představíme autora, jehož dílo je mnohem jemnější, ale o to silnější.

Ondřej: Než se ale pustíme do Francie, pojďme se na chvíli zastavit u toho, jak autoři jako Shaw vlastně pracují s jazykem. Právě ten jazykový kontrast mezi sociálními vrstvami je u něj klíčový.

Anna: To je pravda. Používá srozumitelný jazyk, ale míchá ho s knižními nebo archaickými výrazy. Proč to dělá?

Ondřej: Přesně tak. Chce ukázat tu propast mezi světy. A pak do toho přidá metafory, zkomoleniny nebo nespisovné výrazy. Vzniká tak skvělá jazyková komika.

Anna: Takže divák se vlastně baví tím, jak si postavy nerozumí?

Ondřej: V podstatě ano. Je to takové lingvistické minové pole. A funguje to skvěle.

Anna: A co se týče kompozice? Není to jen dialog, že?

Ondřej: Vůbec ne. Důležité jsou i scénické poznámky. Autor v nich detailně popisuje prostředí, postavy, jejich vzhled i pocity. Je to skoro jako číst krátký román.

Anna: Takže nám dává nahlédnout přímo do své hlavy. A co monology?

Ondřej: Ty se taky objevují, ale hra stojí hlavně na dialozích. V poznámkách navíc často najdeme autorův subjektivní, někdy až satirický postoj. Je to takový komentář za oponou.

Anna: Skvělé. Díky za tenhle rozbor. A teď už se opravdu přesuneme dál, tentokrát k poezii.

Ondřej: Jasně, k poezii hned skočíme. Ale jestli dovolíš, zůstal bych ještě chvíli u dramatu, konkrétně v Anglii. Musíme zmínit jednoho giganta — George Bernarda Shawa.

Anna: To jméno znám! Nositel Nobelovy ceny, že?

Ondřej: Přesně tak, z roku 1925. Ale jeho začátky nebyly vůbec jednoduché. Pocházel z Dublinu, z chudé rodiny, a od patnácti se musel živit sám. Vzdělání si v podstatě doplňoval jako samouk.

Anna: Takže žádná prestižní univerzita? To je inspirativní.

Ondřej: Vůbec ne. Pracoval jako úředník v realitce. Jeho matka, která se věnovala hudbě, nakonec opustila manžela a odjela učit zpěv do Londýna. A Shaw se později vydal za ní.

Anna: Takže v Londýně začala jeho skutečná kariéra?

Ondřej: Ano. Začal tam psát o hudbě do novin a naprosto propadl norskému dramatikovi Henriku Ibsenovi. To ho hodně ovlivnilo. Taky se dost angažoval v politice.

Anna: V politice? Jak?

Ondřej: S přítelem založil takzvanou Fabiánskou společnost. Chtěli dosáhnout socialismu, ale mírovou cestou, přes reformy, ne revolucí jako Marx. I když, upřímně, jeho politické aktivity moc úspěšné nebyly.

Anna: Takže politik z něj nebyl. Kde se tedy prosadil?

Ondřej: Jako kritik. Byl neuvěřitelně břitký a vtipný. Psal výtvarné, hudební, a hlavně divadelní kritiky. Ale co je nejzajímavější… než se stal dramatikem, napsal pět románů.

Anna: A ty byly úspěšné?

Ondřej: Naprosto neúspěšné. V dramatu se ale našel. Tam mohl plně uplatnit svou ironii a kritického ducha. Považuje se za zakladatele moderního anglického dramatu, hned po Shakespearovi.

Anna: To je velké tvrzení! Čím byly jeho hry tak výjimečné?

Ondřej: Byly to takové sociálně kritické komedie. Témata si bral ze současnosti i z minulosti a nebál se rýpnout do společnosti. Proto byly některé jeho hry dokonce zakázány. Byl prostě přímý, kritický a sarkastický.

Anna: To zní jako někdo, kdo si nebere servítky.

Ondřej: Přesně. A je dobré ho vidět v kontextu. V Anglii tou dobou psal třeba John Galsworthy svou Ságu rodu Forsytů. Ale když se podíváme na světové drama, scéna byla opravdu pestrá.

Anna: Kdo další tehdy tvořil?

Ondřej: Ve Francii to byl třeba Jean Cocteau a jeho avantgardní kousky, nebo Alfred Jarry s absurdním dramatem Král Ubu. V Německu zase Bertold Brecht přišel s konceptem epického divadla.

Anna: Počkat, epické divadlo? Co to znamená?

Ondřej: Zjednodušeně řečeno, Brecht divákovi neustále připomínal, že sleduje jen divadlo, ne realitu. Chtěl, aby o hře přemýšlel, ne aby se do ní citově ponořil. Think of it this way: je to opak hollywoodského filmu, který vás chce vtáhnout do děje.

Anna: Aha, to je zajímavý přístup. A co třeba Španělsko?

Ondřej: Tam zářil Federico García Lorca se svými realistickými a symbolistickými hrami jako Krvavá svatba. Bohužel byl popraven za občanské války…

Anna: To je tragické. Díky za tenhle přehled, Ondřeji. Pomáhá to zařadit Shawa do širšího obrazu. A teď bych se ráda zaměřila na jedno jeho konkrétní a asi nejznámější dílo.

Ondřej: Určitě. Mluvíme samozřejmě o hře Pygmalion. Než se do ní ale ponoříme, pojďme si jen rychle říct, co se tou dobou dělo u nás. V Čechách to byla éra Májovců, Ruchovců a Lumírovců. Takže tu máme Nerudu, Světlou nebo Jiráska.

Anna: Dobré připomenutí kontextu. Takže, Pygmalion. Ten název zní hodně anticky.

Ondřej: Přesně tak! Shaw se inspiroval antickou pověstí o sochaři Pygmalionovi, který se zamiloval do své sochy. Uprosil bohyni Afroditu a ta soše vdechla život.

Anna: Aha! Takže Shaw vzal tenhle motiv proměny a přenesl ho do Londýna. Ale místo sochy je tu... květinářka?

Ondřej: Přesně. Shaw tím geniálně ukazuje na rozdíly mezi společenskými vrstvami. Hlavně skrze jazyk. A taky kritizuje předsudky a bojuje za ženskou emancipaci.

Anna: A právě ta jazyková stránka bude asi klíčová, že? Jak to konkrétně vypadá?

Ondřej: Je to hra plná ironie a kontrastů. Máme tu nespisovný jazyk ulice, kde se polykají slabiky, a proti tomu stojí spisovná, až knižní mluva vyšší společnosti. Používá metafory, hyperboly… třeba slavné "Jela jsem taxíkem milionkrát!". Je to vlastně lingvistická komedie.

Anna: Lingvistická komedie, to se mi líbí.

Anna: Takže abychom to shrnuli: Shaw ve svém Pygmalionu používá antický námět k moderní sociální kritice, kde jazyk hraje hlavní roli v zobrazení společenských rozdílů i možnosti jejich překonání.

Ondřej: Perfektní shrnutí. To je přesně ono.

Anna: Ondřeji, moc děkuji za skvělý vhled do díla G. B. Shawa. A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi.

Ondřej: Bylo mi potěšením. Mějte se hezky a u dalšího dílu Studyfi Podcastu na slyšenou!