Podcast na Frustrace a deprivace v psychologii

Kapitoly

Mýtus frustrace

Co je to frustrace?

Druhy překážek

Malé, velké a existenční frustrace

Jak si vybudovat frustrační toleranci

Naše vnitřní ochranka

Útok jako první reakce

Když volíme útěk

Chytřejší strategie

Co je deprivace

Příčiny deprivace

Typy reakcí na deprivaci

Důsledky v dospělosti

Hloubka a délka deprivace

Závěrečné shrnutí

Přepis

Ondřej: Většina studentů si myslí, že frustrace je čistě negativní emoce, které je potřeba se za každou cenu vyhnout. Ale co když je to ve skutečnosti přesně naopak?

Natálie: Přesně tak, Ondřeji! Malé, každodenní frustrace jsou vlastně něco jako posilovna pro naši psychiku. Bez nich bychom si nikdy nevybudovali odolnost.

Ondřej: Posilovna pro psychiku... to se mi líbí. Takže když mi spadne internet pět minut před odevzdáním úkolu, mám to brát jako trénink?

Natálie: V podstatě ano! I když v tu chvíli to tak rozhodně nevypadá. Posloucháte Studyfi Podcast. Dnes se podíváme na to, co jsou vlastně frustrace a proč jsou pro nás důležité.

Ondřej: Tak dobře, Natálie, pojďme na to od začátku. Co přesně je frustrace v psychologickém smyslu?

Natálie: Představ si, že máš cíl. Třeba se naučit na zkoušku. A mezi tebou a tím cílem se objeví překážka. Třeba látce vůbec nerozumíš. Ten pocit, který v tobě ta překážka vyvolá – ten zmar, vztek, bezmoc – to je frustrace.

Ondřej: Jasně, to znám až moc dobře. Pocit, že se snažíš, ale prostě to nejde.

Natálie: Přesně. A je to koktejl emocí: vztek, zlost, smutek, zklamání, beznaděj... A víš, co v tom hraje obrovskou roli? Naše očekávání.

Ondřej: Jak to myslíš?

Natálie: Čím víc od něčeho očekáváš, tím větší pak může být zklamání, když to nevyjde. Je to přímá úměra. Proto někteří lidé říkají: „Nebudu se těšit, abych pak nebyl zklamaný.“

Ondřej: Což je vlastně takový obranný mechanismus, že? Radši nic nečekat.

Natálie: Je to tak. Ale je důležité si uvědomit, že frustrace je naprosto normální a patří k životu. Setkáváme se s ní denně.

Ondřej: Zmínila jsi překážky. Jaké druhy překážek nám vlastně můžou stát v cestě?

Natálie: Dělíme je na vnější a vnitřní. Ty vnější jsou takové ty hmatatelné. Třeba fyzická překážka – potřebuješ na záchod, ale dveře jsou zamčené. Nebo nejede autobus, když spěcháš do školy.

Ondřej: To se děje pořád. A co další vnější?

Natálie: Pak jsou tu fyzikální – třeba nepříznivé počasí, které ti zkazí plány. A sociální – fronta lidí v obchodě, nebo třeba rodič či učitel, který ti v něčem brání.

Ondřej: A ty vnitřní? Ty jsou asi záludnější, co?

Natálie: Mnohem. To je tvůj vlastní strach, úzkost, nízké sebevědomí, nebo třeba prokrastinace a lenost. Někdy jsme si tou největší překážkou my sami.

Ondřej: Jsou všechny frustrace stejně... no, frustrující? Nebo se nějak liší?

Natálie: Určitě se liší. Můžeme je rozdělit podle závažnosti na tři úrovně. První jsou malé, každodenní frustrace.

Ondřej: Třeba když si zapomenu peněženku, nebo dostanu pětku z testu, na který jsem se neučil?

Natálie: Přesně ty. Máš žízeň, ale nemáš pití. Červená na přechodu. Jsou otravné, ale obvykle se s nimi rychle vyrovnáme.

Ondřej: A ta druhá úroveň?

Natálie: To jsou velké frustrace. Tady už jde o významné životní události. Dlouhodobě nenaplněné vztahy, pocit vyhoření ve škole nebo v práci, nepřiměřené nároky od okolí.

Ondřej: To už zní vážněji. A co je na vrcholu?

Natálie: Existenční frustrace. Ty jsou nejzávažnější. Ztráta blízké osoby, vážná nemoc, ztráta zaměstnání nebo smyslu života. To jsou situace, které otřesou naším světem v základech.

Ondřej: Dobře, takže frustraci se nevyhneme. Co s ní tedy máme dělat? Jak ji řešit, abychom se z toho nezbláznili?

Natálie: Jsou v zásadě tři hlavní cesty. Buď zmobilizuješ všechny síly a překážku prostě překonáš. Nebo, pokud to nejde, zvolíš si náhradní cíl. A třetí možnost je cíl oddálit.

Ondřej: Jakože když se nedostanu na vysokou letos, zkusím to za rok?

Natálie: Přesně tak. A to, jak dobře tohle zvládáme, souvisí s takzvanou frustrační tolerancí. Je to vlastně naše odolnost. Jak dlouho vydržíme ten nepříjemný stav, než vybuchneme vzteky nebo se zhroutíme.

Ondřej: A dá se ta tolerance nějak natrénovat?

Natálie: Rozhodně. Je to jako sval. Ale je individuální. Záleží na dvou hlavních faktorech. Zaprvé na vrozených predispozicích – tvůj temperament, emoční stabilita... A zadruhé, a to je klíčové, na prostředí a výchově.

Ondřej: Takže to, jak nás rodiče připravili na neúspěchy, hraje velkou roli.

Natálie: Obrovskou. Rodina, která poskytuje citovou podporu, ale zároveň dítě nenechá zhroutit se z každé maličkosti, buduje tu nejlepší možnou frustrační toleranci.

Ondřej: Takže klíčem je nevzdávat se u první překážky, ale zároveň vědět, kdy je lepší zvolit jinou cestu. To je skvělý pohled na věc. A co když je ta situace ještě horší? Frustrace je jedna věc, ale co třeba deprivace?

Natálie: To je skvělá otázka, Ondřeji. Deprivace je opravdu vážný stav, ale je to spíš důsledek dlouhodobé a neřešené frustrace. Než se k ní dostaneme, pojďme se podívat, jak se naše psychika brání té každodenní, běžné frustraci. Protože na to má celý arzenál nástrojů.

Ondřej: Arzenál nástrojů? To zní skoro jako příprava na válku.

Natálie: V jistém smyslu ano. Jde o válku o naši duševní pohodu. A těmhle nástrojům říkáme obranné mechanismy. Jejich hlavním cílem je ochránit naše psychické i fyzické zdraví, když se nedaří.

Ondřej: Takže taková naše osobní, vnitřní ochranka. Chápu. Jaké jsou tedy její nejčastější taktiky?

Natálie: Ta nejzákladnější a nejviditelnější je útok. Prostě se snažíme překážku odstranit silou. A základem je vždycky agrese, která je přímým důsledkem frustrace.

Ondřej: Takže když mi nejde otevřít sklenice s okurkami a já s ní praštím o stůl, je to vlastně ukázkový obranný mechanismus v akci?

Natálie: Přesně tak! To je fyzický útok na předmět. Ale může být i verbální, nebo hůř, namířený na jinou osobu. Třeba šikana... to je typický příklad. Agresorem je často frustrovaný jedinec, který si netroufne na zdroj své frustrace – třeba na přísného rodiče – a vybije si to na slabším spolužákovi.

Ondřej: To dává smysl. Přesměruje tu agresi jinam. A co další formy útoku?

Natálie: Velmi častá je takzvaná projekce. To je, když svoje vlastní, často nevědomé, pohnutky a touhy přisuzujeme někomu jinému. „Ne, já nejsem naštvaný, to ty jsi naštvaný!“ Znáš to?

Ondřej: Až moc dobře. Takže buď zaútočím na problém, nebo na někoho jiného, anebo tvrdím, že ten problém má ten druhý. Mazané.

Natálie: Přesně. A úplným opakem útoku je... únik. Tady se jedinec vzdává nejen překážky, ale i svého cíle. Prostě uteče z celé situace.

Ondřej: Takže zbabělost? To se většinou nehodnotí moc pozitivně.

Natálie: Většinou ne, ale představ si, že jde o život. Pak je únik projevem moudrosti. Jenže v běžném životě náš mozek volí sofistikovanější formy úniku. Třeba racionalizaci.

Ondřej: Racionalizace... To je, když si něco rozumně zdůvodním, ne?

Natálie: Naoko ano. Ve skutečnosti si hledáš objektivně znějící důvody, proč cíle nešlo dosáhnout, abys ochránil své ego. „Tu zkoušku jsem neudělal, protože zkoušející byl nespravedlivý.“

Ondřej: Aha! A nebo bagatelizace. „Vlastně jsem na tu školu ani nechtěl, je na druhé straně města.“

Natálie: Jsi bystrý! Přesně tak. Snižuješ hodnotu cíle, aby tě prohra tolik nebolela. V extrémních případech pak lidé utíkají do nemoci, čemuž říkáme somatizace, nebo se chovají dětinsky, což je regrese. Třeba dospělý člověk, který v obchodě ztropí scénu.

Ondřej: Dobře, takže útok a únik. Ale co nějaké konstruktivnější strategie? Existují?

Natálie: Samozřejmě. Třetí možností je volba náhradního cíle. To je velmi zdravá reakce. Nedostanu se na medicínu, tak jdu studovat farmacii. Ujede mi autobus, vezmu si taxíka. Jednoduché a efektivní.

Ondřej: To se mi líbí. Prostě se přizpůsobit situaci. A dál?

Natálie: Dále je tu obejití překážky. Najdeš způsob, jak se přes ni dostat jinak. Ale tady pozor, může to být pozitivní i negativní. Když se nenaučím na test, můžu si udělat tahák…

Ondřej: ...což je podvod. Ale když nemám peníze na lístek, můžu si půjčit od kamaráda. To je v pořádku. Rozumím té hranici.

Natálie: Přesně. A poslední, nejméně funkční reakcí, je takzvaná fixace. To je ustrnutí. Člověk prostě zamrzne a opakuje chování, které nikam nevede. Nebo se k té zkoušce ani nedostaví, protože se před dveřmi otočí a odejde.

Ondřej: Páni. Útok, únik, náhradní cíl, obejití, nebo zamrznutí. To je celá paleta reakcí. Klíčové je asi vědět, kterou zrovna používám, že?

Natálie: To je naprostý základ. Protože když si uvědomíme své automatické reakce, můžeme je začít měnit. A to je zásadní pro naši psychickou odolnost. Protože pokud tyto mechanismy selžou nebo je používáme špatně a frustrace se hromadí... no, a právě tehdy se dostáváme k tomu, na co ses ptal na začátku. K deprivaci.

Ondřej: Dobře, takže když selžou obranné mechanismy proti frustraci, nastupuje deprivace. To zní dost vážně. Co to přesně znamená, hlavně u dětí?

Natálie: Přesně. Deprivace je v podstatě dlouhodobé neuspokojení důležitých potřeb. Nás nejvíc zajímá ta psychická a emoční. To je, když dítěti dlouhodobě chybí láska, bezpečí a jistota.

Ondřej: A to je všechno? Nebo existují i jiné druhy?

Natálie: Existují. Třeba senzomotorická, když dítě žije v málo podnětném prostředí. Nebo motorická, kdy mu rodiče brání v pohybu. Ale ta emoční je základ.

Ondřej: A co to typicky způsobuje? To mluvíme jen o dětech z dětských domovů?

Natálie: To je častý mýtus. Může to být ústavní péče, ale taky dlouhá nemoc matky, nezralí nebo rizikoví rodiče... třeba alkoholici. Dokonce i rozvod nebo domácí násilí může vést k deprivaci.

Ondřej: Rozumím. A jak se takové děti pak chovají? Jsou všechny stejné, nebo reagují různě?

Natálie: Vůbec ne. Psychologové rozlišují čtyři základní typy reakcí. První je, paradoxně, ten přizpůsobivý. To je dítě, které se dobře adaptuje v novém, lepším prostředí a následky jsou minimální.

Ondřej: Tak to je ten šťastný konec příběhu.

Natálie: Přesně. Pak je ale typ agresivní. Tam vidíme sklony ke lhaní, krádežím, šikaně... Opakem je typ apatický. To jsou pasivní, utlumené děti bez zájmu, které ztrácí motivaci.

Ondřej: A ten čtvrtý?

Natálie: Ten se jmenuje typ se zvýšenou sociální provokací. To zní složitě, ale jsou to prostě sociálně oprsklé děti. Jsou vlezlé, vtíravé, nemají odstup.

Ondřej: Aha, takže to jsou ty děti, co se na ulici začnou bavit s cizím člověkem, jako by ho znaly odjakživa?

Natálie: Přesně tak. Lísají se, chtějí se mazlit. Je důležité si uvědomit, že tyhle typy se mohou prolínat. A čím dřív a déle deprivace trvá, tím horší jsou následky.

Ondřej: Páni, to je síla. Agresivní, apatický, vtíravý... a ten jeden šťastlivec. Jaké konkrétní projevy a následky to má v pozdějším životě? O tom si řekneme víc?

Natálie: Přesně tak. Tyhle následky se s člověkem mohou táhnout celý život. Mají třeba problém udržet si dlouhodobé přátelství. A v partnerských vztazích to taky není žádná sláva. Někdy mohou vést až promiskuitní život, protože si lásku snaží nahradit kvantitou.

Ondřej: Chápu, takže neustále hledají něco, co jim v dětství chybělo.

Natálie: Ano. A projevuje se to i jinde. Třeba v práci, kde často střídají pozice. Nebo hledají takzvané náhradní uspokojení. To může být záchvatové přejídání nebo extrémní nakupování... prostě si koupí něco drahého a je jim jedno, že nebudou mít na jídlo.

Ondřej: Takže ten pocit z nové věci je pro ně silnější než pud sebezáchovy? To je teda síla.

Natálie: Přesně. Je to taková rychlá, okamžitá náplast na starou, hlubokou ránu.

Ondřej: A dá se nějak odhadnout, jak moc vážné ty následky budou?

Natálie: Zcela zásadní je hloubka a délka té deprivace. Čím dřív v dětství přišla a čím déle trvala, tím jsou následky horší. V těch nejvážnějších případech to může vést až k poruchám osobnosti, jako jsou třeba chronické úzkosti.

Ondřej: To dává smysl. Takže včasná pomoc a změna prostředí jsou naprosto klíčové.

Natálie: Naprosto. To je ten nejdůležitější vzkaz. Čím dříve se dítě dostane do bezpečného a podnětného prostředí, tím větší šanci má na to se se vším vyrovnat.

Ondřej: Super. Pojďme to na závěr celé shrnout. Co je ten nejdůležitější poznatek, který bychom si měli odnést?

Natálie: Nejdůležitější je si uvědomit, že psychická deprivace není o tom, že dítě nemá nejnovější mobil. Je to o hlubokém nedostatku lásky, bezpečí a jistoty. A tyhle jizvy si pak nese do dospělosti a ovlivňují jeho vztahy, práci i pohled na sebe sama.

Ondřej: Děkuju moc, Natálie, za naprosto skvělé a srozumitelné vysvětlení. Bylo to fascinující.

Natálie: Já taky děkuju za pozvání, Ondřeji. Bylo to fajn.

Ondřej: A vám, milí posluchači, děkujeme za pozornost u dnešního dílu Studyfi Podcastu. Mějte se krásně a slyšíme se zase příště!