Podcast na Dějiny českého školství

Kapitoly

Mýtus o povinné docházce

Císařovna a slabikář

Hra a opatrovny 19. století

První republika a závan svobody

Temná léta okupace a totality

Cesta ke svobodě po roce 1989

Vlastenečtí učitelé v akci

Co nového přinesli?

Opatrovny a Božena Němcová

Závěrečné shrnutí

Přepis

Anna: Většina lidí si myslí, že povinná školní docházka byla zavedena hlavně proto, aby byli všichni chytřejší a vzdělanější, že?

Vojtěch: Přesně. Zní to logicky. Ale ve skutečnosti byl ten úplně první cíl... řekněme pragmatičtější. Nešlo primárně o osvětu, ale o výchovu poslušných a pracovitých občanů pro monarchii.

Anna: Počkat, cože? Takže nešlo o to, abychom uměli citovat Shakespeara, ale spíš abychom uměli držet krok a platit daně?

Vojtěch: V podstatě ano. Kritické myšlení tehdy v osnovách zrovna nefigurovalo. Ale k tomu se dostaneme. Tohle je Studyfi Podcast.

Anna: A my se dnes podíváme na fascinující cestu českého školství. Tak kde to všechno začalo, Vojtěchu? Předpokládám, že u Marie Terezie.

Vojtěch: Přesně tak. Za skutečný start moderního školství u nás považujeme právě její reformy. V roce 1774 vydala Všeobecný školní řád. To je ten klíčový dokument.

Anna: A ten zavedl tu slavnou povinnou školní docházku, že?

Vojtěch: Ano, pro děti od šesti do dvanácti let. To byla naprostá revoluce, protože do té doby byla většina lidí negramotná. Vznikla celá síť škol.

Anna: Jaké to byly školy?

Vojtěch: Byly to takzvané triviální školy na vesnicích, kde se učily ty základy – čtení, psaní a počítání. Proto „triviální“. Pak hlavní školy ve městech a normální školy, které připravovaly budoucí učitele.

Anna: Takže taková první „pajda“.

Vojtěch: Dalo by se to tak říct. Ale kromě těch základních dovedností se kladl obrovský důraz na náboženství a hlavně výchovu k poslušnosti. Vše bylo silně centralizované, pod kontrolou státu a církve.

Anna: Takže cíl byl jasný: vychovat loajálního občana, který zná své místo. Žádné velké filozofování.

Vojtěch: Přesně. Systém měl produkovat funkční a loajální poddané, ne zpochybňující intelektuály. Ale byl to první krok k masovému vzdělávání.

Anna: Dobře, to máme osmnácté století. Co se dělo dál, v devatenáctém století? Začalo se to trochu uvolňovat?

Vojtěch: Postupně ano. Gramotnost rostla a pomalu se začalo víc přemýšlet i o potřebách dítěte. A právě tehdy se objevuje něco úplně nového – předškolní instituce.

Anna: Myslíš školky?

Vojtěch: V podstatě ano, ale ze začátku se jim říkalo opatrovny. A jejich funkce byla hlavně sociální. Měly se postarat o děti pracujících rodičů, aby se jen tak netoulaly po ulicích.

Anna: Takže spíš takové lepší hlídání.

Vojtěch: Zpočátku ano. Zásadní změnu přinesl až německý pedagog Friedrich Fröbel. To je jméno, které si určitě zapamatujte. Je považován za zakladatele moderní mateřské školy.

Anna: A v čem byl jeho přístup jiný?

Vojtěch: Fröbel zdůrazňoval, že klíčová je hra, tvořivost a přirozený vývoj dítěte. Díky němu se mateřské školy, neboli „zahrádky dětí“, jak je nazýval, změnily z hlídacích koutků na místa, kde se děti cíleně rozvíjejí.

Anna: To zní mnohem sympatičtěji. Takže už nejen „seď a poslouchej“, ale „hraj si a objevuj“.

Vojtěch: Přesně tak. A to byl obrovský posun v myšlení o vzdělávání nejmenších.

Anna: Další velký skok přišel asi se vznikem Československa, že? Nový stát, nové školství.

Vojtěch: Naprosto. První republika kladla na vzdělání obrovský důraz. Chápala ho jako základ demokracie. Klíčový byl rok 1922 a takzvaný malý školský zákon.

Anna: Co ten zákon přinesl?

Vojtěch: Zavedl jednotnou školskou soustavu a hlavně prodloužil povinnou školní docházku na osm let. Cílem bylo zpřístupnit kvalitní vzdělání všem dětem, bez ohledu na to, z jaké rodiny pocházely.

Anna: Takže rovné šance pro všechny. To zní skvěle.

Vojtěch: Bylo to období velkého optimismu. Školství bylo demokratické, podporovalo kritické myšlení, rozvoj osobnosti a samozřejmě národní identitu. Učitelé měli vysokou prestiž a skvělou přípravu.

Anna: To zní skoro jako idylka ve srovnání s tím, co přišlo potom...

Vojtěch: Bohužel ano. Po demokratickém nadechnutí přišla velmi temná doba.

Anna: Mluvíš o období Protektorátu Čechy a Morava. Jak moc to zasáhlo školství?

Vojtěch: Zásadně a brutálně. Nacisté okamžitě uzavřeli české vysoké školy. Omezili střední školství a snažili se vnutit svou ideologii do výuky.

Anna: Takže germanizace a cenzura?

Vojtěch: Přesně. Učebnice se přepisovaly, mnoho učitelů a studentů bylo perzekvováno nebo posláno na nucené práce. Cílem bylo kulturně a intelektuálně zlomit český národ.

Anna: A po krátkém nadechnutí po válce přišel únor 1948 a další totalita.

Vojtěch: Ano. A komunistický režim si školství podřídil úplně. Škola se stala nástrojem ideologické výchovy. Cílem bylo vychovat „socialistického člověka“.

Anna: Co to znamenalo v praxi?

Vojtěch: Zrušení všech soukromých a církevních škol. Vše bylo jednotné, řízené státem. Učební osnovy byly plné marxismu-leninismu. Systém se několikrát měnil – v roce 1953 vznikla jedenáctiletka, pak v roce 1961 základní devítiletá škola, jak si ji pamatují naši rodiče.

Anna: A pak přišla osmdesátá léta a důraz na propojení s praxí, že? Moje máma vždycky vypráví o povinných brigádách na chmelu.

Vojtěch: Ano, zákon z roku 1984 hodně tlačil na pracovní a polytechnickou výchovu. Škola měla připravovat hlavně pro dělnické profese. Na jednu stranu bylo vzdělání dostupné pro všechny, ale chyběla v něm jakákoliv svoboda a prostor pro individualitu.

Anna: A pak přišla sametová revoluce. Co byla první věc, která se ve školství změnila?

Vojtěch: První a nejdůležitější bylo okamžité odstranění ideologie z výuky. Zrušila se povinná výuka marxismu-leninismu, zmizely politické prověrky učitelů. Byla to obrovská úleva.

Anna: A vrátily se soukromé školy?

Vojtěch: Ano, obnovily se soukromé a církevní školy, což přineslo pluralitu a možnost volby. Školy obecně získaly mnohem větší autonomii. Už nemusely otrocky plnit příkazy z ministerstva.

Anna: To zní jako velká změna. Ale tou největší pro dnešní studenty je asi kurikulární reforma, ne? Ta slavná RVP a ŠVP.

Vojtěch: Přesně tak! To je zásadní věc. Stát už nediktuje každou hodinu, co se má učit. Místo toho vydává Rámcové vzdělávací programy – to je takový obecný rámec cílů a kompetencí.

Anna: A každá škola si pak podle toho vytvoří svůj vlastní Školní vzdělávací program, tedy ŠVP. Chápu to správně?

Vojtěch: Naprosto. Díky tomu si školy mohou přizpůsobit výuku svým podmínkám, zaměření a hlavně potřebám svých žáků. Je to posun od „co učit“ k „proč a jak to učit“.

Anna: Takže dnešní školství se víc zaměřuje na dovednosti než na biflování dat?

Vojtěch: Přesně o to jde. Důraz se klade na rozvoj kompetencí – kritické myšlení, schopnost řešit problémy, komunikace. A samozřejmě na témata jako je inkluze, tedy začleňování žáků se speciálními potřebami, a digitalizace.

Anna: Takže od poslušného občana Marie Terezie jsme se dostali až ke kreativnímu a kriticky myslícímu člověku pro 21. století. To je tedy cesta!

Vojtěch: Je to obrovský skok. České školství ušlo neuvěřitelně dlouhý a často i bolestivý kus cesty.

Anna: Tak, stručný průlet historií školství máme za sebou. Doufám, že vám to pomohlo si to celé utřídit. A od historie teď skočíme k něčemu mnohem praktičtějšímu.

Vojtěch: Přesně tak. A tenhle skok k něčemu praktickému nás zavede přímo do srdce Národního obrození. Právě na přelomu 18. a 19. století se totiž začíná formovat moderní česká pedagogika.

Anna: A předpokládám, že hlavní roli v tom hráli učitelé, že?

Vojtěch: Absolutně. Ale nebyli to jen tak nějací učitelé. Na českém venkově se objevil nový typ – vlastenecký učitel. Dnes bychom jim možná řekli aktivisti. Jejich hlavním cílem bylo čelit sílící germanizaci.

Anna: Takoví národní buditelé v praxi. Jak si takového učitele představit? Nebyl to tehdy člověk naprosto závislý na církvi a faráři?

Vojtěch: Byl. Často dělal kostelníka, hrál na varhany, skládal církevní písně... Ale vedle toho se stal nositelem osvěty a češtiny. Byla to právě tahle inteligence – učitelé, kněží, umělci – kdo táhl celé národní hnutí.

Anna: Dobře, takže bojovali za český jazyk. Ale co konkrétně dělali jinak ve výuce?

Vojtěch: Skvělá otázka. Začali doplňovat učivo o předměty, které posilovaly národní hrdost. Takže najednou se ve škole objevil dějepis, ale s důrazem na české dějiny. Přibyl přírodopis, zdravověda a hlavně zpěv. Zpívaly se národní písně.

Anna: Takže škola nebyla jen o psaní a počítání, ale i o budování identity.

Vojtěch: Přesně tak. A nekončilo to ve škole. Tito učitelé zakládali knihovny, půjčovali vlastní knihy, vedli nedělní kroužky zpěvu a opakovací školy pro dospělé. Dokonce učili lidi novým způsobům hospodaření, jako bylo sadařství nebo včelařství.

Anna: Páni. To zní, jako by ten jeden učitel byl kulturním a vzdělávacím centrem celé vesnice.

Vojtěch: V podstatě ano. Vlastenectví se pěstovalo i v té nejzapadlejší vesničce právě díky nim.

Anna: A co nějaká známá jména? Napadá mě třeba Božena Němcová. Ta se taky věnovala školství?

Vojtěch: Věnovala. Sice nebyla přímo pedagožka, ale ve svém díle „Pan učitel“ naprosto dokonale vykreslila ideál takového venkovského obrozeneckého učitele. A v „Babičce“ zase ukázala, jak funguje vlastenecká výchova v rodině.

Anna: Takže byla takovou influencerkou své doby.

Vojtěch: To je vlastně docela přesné! A když jsme u těch novinek, právě v téhle době se objevují první instituce pro předškolní děti. Říkalo se jim... opatrovny.

Anna: Opatrovny? To zní celkem mile.

Vojtěch: Zní, že? Ale realita byla trochu jiná. Založil je v Praze hrabě Chotek v roce 1832 pro děti pracujících matek. Cílem ale bylo vychovat poslušného služebníka. Existoval řád s 31 přísnými pravidly.

Anna: Třicet jedna pravidel? Pro mrňata? Tak to je drsné. Takže od poslušného služebníka z opatrovny, přes vlastence z národního obrození, až po toho kriticky myslícího člověka dneška. To je neuvěřitelný oblouk.

Vojtěch: Přesně tak. Ukazuje to, že školství nikdy není jen o datech a vzorečcích. Vždycky odráží, jakého člověka si společnost myslí, že zrovna potřebuje vychovat.

Anna: To je skvělé shrnutí. A tím jsme na konci naší dnešní cesty českým školstvím. Vojtěchu, moc ti děkuju, že jsi nám to všechno tak skvěle osvětlil.

Vojtěch: Já děkuju za pozvání. Bylo mi potěšením.

Anna: A děkujeme i vám, milí posluchači, že jste byli s námi. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového. Mějte se krásně a slyšíme se u dalšího dílu Studyfi Podcastu!

Vojtěch: Na slyšenou!